Melien Edhel - XII. kapitola

XII. KAPITOLA
Elanor se pousmála nad Lidianniným vyděšeným výrazem.
„Já přec neříkám, bys ho zabila, však nikdy nevíš, kdy se tobě hoditi může!“
Lidianně se vehnala barva do tváří. Dobře, že si Elanor vykládala její šok takto. Styděla se za to, že si myslela, že jí chce ublížit. Stále v rozpacích přijala dýku a se zájmem si ji prohlížela. Byla jednoduchá, jen ostří měla zdobené elegantním elfským písmem. Poděkovala a váhavě si ji po Elfčině vzoru zastrčila do boty.
„Též by ses trochu prospati měla, Lidianno. Já tebe včas vzbudím.“
Lidianna přikývla, ačkoli si byla jistá, že neusne. To, co ji čekalo, jí nedopřávalo klidu. Opřela si hlavu o kámen a pozorovala hvězdnou oblohu.
Myšlenkami přitom zabloudila k zlatovlasému elfskému princi. Vybavila si jeho noční návštěvu ve své ložnici, kdy jí měsíc odhalil jeho přítomnost a ona pak usnula přitisknutá k němu...
Když se o chvíli později rozpoutala sněhová bouře, Lidianna už ji nevnímala.

Legolas se vyhoupl na Celebra a vyrazil do Ered en´ Eryn Lasgalen. Neproniknutelná tma a hustý sníh naprosto znemožňovaly jakoukoli orientaci, ale jeho kůň znal tuto cestu naštěstí velice dobře, jelikož tudy již mnohokrát jel do Imladris.
Legolas se přikrčil a přitáhl si okraje pláště blíže k sobě. Chlad, který se ho včera zmocnil, ještě úplně nepolevil. Doufal jen, že Lidianně se vede dobře. Neměl bohužel čas, aby se za ní před odjezdem zašel podívat, neboť se zdržel rozhovorem s Erestorem, který s ním chtěl ještě projednat nějaké záležitosti. Aspoň ho přemluvil, aby Lidiannu nechal dnes déle spát. Nezdálo se, že by se této myšlence příliš bránil. On by se zase naprosto nebránil myšlence se k ní připojit!

Lidianna si rozmrzele uvědomila, že s ní někdo třese. Proč ji nenechají být! Zrovna měla tak krásný sen o ...
Polekaně otevřela oči. Nad ní se skláněla Elanor, ruku položenou na jejím rameni, Ivan už byl na nohou a trochu strnule se protahoval.
Lidianna nemohla uvěřit tomu, že usnula. Pohlédla na oblohu, obzor na východě se zbarvil do jemného růžového odstínu. Tu a tam se ve vzduchu zatřpytila osamělá vločka. Pomalu se postavila.
„Lidianno?“ Elanor vypadala stejně dokonale a sebejistě jako vždy, jen v očích se jí usídlil náznak pochybností.
„Hmm?“ Lidianna si zakryla ústa a zazívala. Druhou rukou si mezitím oprašovala sníh z šatů.
„Princ Legolas již služby převzal. Já jsem ho přijížděti viděla a voják, jenž před ním strážil, nyní zcela mimo dohled jest.“
To ji vytrhlo z její malátnosti. Ačkoli jí bylo spíše chladno, dlaně se jí zpotily a srdce se jí rozbušilo jako o závod. Měla pocit, že bude zvracet.
„Já... nemůžu...“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem.
Elanor si ji téměř soucitně prohlížela.
„Jen pozornosti jeho upoutej, bych se klíče zmocniti mohla, a pak ho od průchodu odlákej. Více po tobě nežádám.“ Povzbudivě se na ni usmála.
Lidianna se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. To přece zvládne! Již jednou dokázala Legolase zaujmout natolik, že si ani nevšiml příjezdu svého otce, dokud nebylo pozdě. Problém byl ale v tom, že ona na tom byla úplně stejně... Tentokrát ale ne! Musí myslet na Ivana a ne na to, co v ní Legolasův dotyk probouzí!
Nejistě opětovala Elanořin úsměv.
Elleth se k ní natáhla a obratnými prsty jí rozpustila vlasy. Poté ji lehce objala.
„Amin dura e´ lle, Lidianna (Já tobě věřím, Lidianno).“
Ivan je zamračeně sledoval. „Lído, jsi si jistá, že to chceš takhle? Co až zjistí, jak jsi s ním manipulovala? Zbytečně riskuješ!“
Popošla k němu. „O mě se neboj, já už si nějak poradím! Radši se teď starej o sebe! A hlavně si dej pozor u nás v lese, jsou tam Goblini!“ Zamrazilo ji. Nezpůsobila to však vzpomínka na Ragnora, ale vědomí toho, že musí podvést Legolase, který jí zachránil život.
Ivan sevřel jílec meče. „Žádný strachy! Přežil jsem pohostinnost Elfů, zvládnu i pár Goblinů. Jen aby tys zvládla toho svého elfského prince...“
Lidianna si povzdechla. „Někdy mu moc nerozumím... Počkej! Vlastně mu nerozumím vůbec!“
Ivan se tlumeně zasmál. „Nejspíš je na tom stejně! Ale takový poznávání Elfů může být velice zajímavý...“ podotkl s šibalským výrazem a jeho pohled sklouzl na Elanor. „Měj se dobře, Lído.“
„Ty taky, Ivane. Budeš mi chybět.“
Dlouze se objali a Lidianna se váhavě vydala do skal. Oči se jí zalily slzami. Připadala si jako princezna, která má být obětována drakovi.

Legolas byl rád, když konečně bouře polevila. Bez větších potíží dorazil do skal, kde převzal klíč od průchodu. Když osaměl, opřel se o kámen a pohledem spočinul na krajině rozprostírající se v údolí pod ním. Vypadala tak čistě a nedotčeně. Lákala ho a zároveň odrazovala svou chladnou krásou...
Náhle jeho bystré oči zachytily nějaký pohyb. Ke svému neskonalému údivu rozpoznal Lidiannu. Byla ještě příliš daleko, než aby si ho všimla, za to on ji viděl naprosto zřetelně. Brodila se hlubokým sněhem, medové vlasy jí povlávaly kolem tváře, zelenou sukni měla promáčenou až ke kolenům. Nevěřícně sledoval, jak se blíží. Naprosto nechápal, jak se sem dostala a proč.
Když dorazila ke skalám, raději jí vyšel v ústrety. Obával se, aby neuklouzla na zledovatělém povrchu a neublížila si.

Lidianna sebou trhla, když se před ní znenadání objevil Legolas. Jeho šedozelený oděv splýval s okolními skalami, kdyby se nepohnul, asi by ho přehlédla. Bledězlaté vlasy měl spletené do jednoho silného copu, v ruce třímal luk. Její pohled se na okamžik zastavil na klíči, který mu visel u opasku.
„Lidianno.“ Lehce se na ni zamračil. Rozhlédl se kolem, jako kdyby očekával ještě někoho dalšího. „Lle naa ereb (Tys sama)?“
„Uma. Lle naa duilien ai´er (Ano. Očekáváš někoho?)?“ zeptala se s obavami.
„N´uma. Nan´ amin n´nae duilien lle atya´. Mani naa lle umien sinome (Ne. Však tebe jsem též nečekal. Čehož zde činíš?)?“
Lidianna si téměř začala zoufat. Jeho hlas zněl tak neosobně! „Amin tyave ereb. Amin merne ele lle (Cítila jsem se sama. Chtěla jsem tě vidět.)...“ pronesla měkce, ale nezdálo se, že by to na něj mělo nějaký účinek.
„Sut lle tule sinome (Kterak jsi se sem dostala)? Vlastně na tom ani nezáleží. Ty se ihned do paláce navrátiti musíš!“ nařídil jí stroze.
Lidianna pohlédla směrem, kterým přišla. Představa, že by musela jít celou tu cestu zase zpátky, ji děsila. „Saes, Legolas, amin merna na yassen lle (Prosím, Legolasi, chci být s tebou).“
„Lidianna, ta n´naa deanam. Amin naa tirien sinome (Lidianno, toho nelze. Já zde na stráži jsem.).“ Jeho tón nepřipouštěl odpor. „Lle sanuva rochamin ar´ lle autuva n´alaquel (Ty koně mého si vezmeš a zpět pojedeš).“
„Dobře víš, že neumím jezdit na koni, Legolasi. Prosím...“ Něžně ho pohladila po ruce. Působil tak odtažitě, že se neodvážila udělat něco víc.
„Chyběl jsi mi...“
Jeho pronikavé oči ji pozorovaly, měla tísnivý pocit, že ví naprosto přesně, o co jí jde. Upírala na něho prosebný pohled a doufala, že to zabere.
Legolas zaváhal. Lidianna tu sice neměla v žádném případě co dělat, ale těžko ji mohl nechat jít celou cestu do paláce pěšky a samotnou. A dovézt ji tam také nemohl, protože nesměl opustit své stanoviště. Zdálo se, že mu opravdu nezbývá nic jiného, než ji tu nechat. Přinejmenším dokud se neobjeví někdo, kdo by byl schopen ji dopravit zpět.
„Dobrá. Však dívej se, kam šlapeš, by ses nezranila. Mnoho puklin ve skalách nyní sněhem zakryto jest.“
Lidianna přikývla. Nevěděla, jestli ji má těšit jeho starost o ni a nebo má být dotčena tím, že si o ní myslí, že je tak nešikovná. Každopádně se jí ulevilo, že jí dovolil tu zůstat.
Legolas se vyhoupl na velký plochý kámen a pozoroval východ slunce. Lidianna ho s menšími obtížemi následovala. Postavila se vedle něj, ale spíš než krásami přírody byla unesena pohledem na elfského prince. Měl ve tváři nepřítomný výraz plný okouzlení. V duchu přemítala o svém úkolu. Jakou má šanci, že se jí ho podaří přesvědčit, aby nechal Ivana a Elanor odejít? Teď ve světle reality se jí to zdálo naprosto nepravděpodobné. Elanor měla pravdu, Legolas by nikdy vědomě neporušil královo nařízení. Vždyť ji skoro vyhodil, jakmile se tu objevila! Kdyby se ho teď začala vyptávat, jenom by vzbudila jeho podezření. S lítostí se rozhodla přistoupit hned k druhé možnosti. Snad pochopí, co ji k tomu vedlo. Rozhodně ho to zraní méně, než kdyby použili Elanořin původní plán…
Její myšlenky byly přerušeny neelegantním zakručením ozývajícím se z jejího břicha. To ho vyburcovalo z jeho uchvácení.
„Tys snídaně neměla?“ dotazoval se téměř starostlivě.
Pousmála se. Vycítila svoji šanci. „Ne. A ani polibek na dobré ráno…“
Pozvedl obočí v předstíraném údivu, jeho tón byl lehce škádlivý. „Vskutku? Netušil jsem, že mezi Edain obyčeje takovéhoto jest…“
Pomalu se k ní sklonil.

Erestor se pohodlně uvelebil v křesle ve své pracovně, natáhl si nohy a nalil si další pohár vína. Slastně přivřel oči a vychutnával si nebývalý klid toho rána…
Až hlasité zaklepání ho vyrušilo z jeho příjemného snění. Narovnal se a s tichým povzdechem pozval nezvaného hosta dál. Trochu ho uklidnilo, když vstoupil Finrod, kapitán Eryn Lasgalen a jeho blízký přítel. I když znepokojení, které se zračilo na jeho tváři, nevěstilo nic dobrého.
„Quel amrun, Finrod (Dobré ráno, Finrode). Čehož tebe sem v časnou hodinu tuto přivádí?“ Erestor doufal, že cokoli mu Finrod přišel sdělit, není natolik závažné, aby se ještě chvíli nemohl věnovat svému zaslouženému odpočinku. Ale již první Finrodova slova zmařila jeho naděje.
„Já zpráv zlých přináším, Erestore. Zdá se, že ten zajatý Adan zmizel…“
Erestor se napřímil ještě víc, veškeré myšlenky na poklidné ráno byly tytam. „Čehož tím myslíš, že zmizel?! Kterak by zmizeti mohl?!“ V jeho hlase byl patrný náznak paniky.
Finrod se zamračil. „Sám si toho vysvětliti nedokáži, Erestore. Všeho jsem prohledati dal, však marně. Zřejmě již včera utekl, neb kolem paláce stop žádných není, krom stop koně princova.“
„Kdo poslední ho včera navštívil?“ zjišťoval Erestor.
Finrodův ustaraný výraz se ještě prohloubil. „Lady Elanor. Ona často u lůžka jeho dlela, dle přání lorda Elronda. Já již jsem se ji vyhledati pokoušel, však ona též k nalezení není. Jeden z vojáků hlásil, že ji včera pozdě v noci paláce opouštěti viděl.“
Erestor v duchu zaklel. Doufal, že se jim podaří Erumaxa dopadnout, než se král Thranduil vrátí z Imladris. Naštěstí nebylo moc míst, kam by se mohl uchýlit. Finrod si zřejmě myslel to samé.
„Erestore, já tebe o povolení k vyslání oddílu pátracího žádám.“
Erestor neodpovídal, oči se mu rozšířily podezřením. Bez jediného slova se vymrštil z křesla a vyrazil do východního křídla. Finrod mu byl hned v patách. Erestor se bez zaváhání prohnal Lidianniným předpokojem a začal rázně bušit pěstí na dveře její ložnice. Když se mu nedostalo žádné odpovědi, vtrhl dovnitř. V pokoji nikdo nebyl, jen na křesle u okna ležely růžovo-modré šaty. V posledním záchvěvu naděje nahlédl do šatny. Opět nic.
Erestor tlumeně zaklel. A tak poklidně ten den začal!

Lidianna držela Legolase kolem krku a jemně vnikla jazykem do jeho úst. Nejprve se zarazil, ale pak opětoval její útok. S rostoucí vášní prozkoumávali ústa toho druhého. Lidianna se k němu přitiskla a přejížděla mu pravou rukou po zádech. Legolas však po chvíli polibek přerušil. Nepatrně se na ni usmál. „Myslím, že již jsem opomenutí svého napravil…“
„Hmm…“ zapředla spokojeně. „Ale teď bych měla popřát dobrého ráno já tobě…“
Lehce ho k sobě přitáhla. Nebránil se. Jejich rty se opět spojily.
Lidianna se tak ztratila v jejich polibku, že zcela zapomněla na svůj úkol. Až když za Legolasem zahlédla přikrčenou Elanor s dýkou v ruce, probrala se ze svého opojení. V hrůze strnula. Obávala se, že se Elanor nakonec rozhodla raději nic neriskovat. Ta ale jen nenápadným pohybem odřízla princi od opasku poutko s klíčem a zase se tiše odplížila z dohledu.
Legolas pomalu pustil Lidiannu ze svého objetí. Na okamžik ji napadlo, že je konec. Určitě zpozoroval, jak mu Elanor bere klíč… S ustrašenýma očima očekávala jeho reakci.
„Teď, když jsme si již rána dobrého popřáli, bych tobě cos k jídlu nabídl. I když se obávám, že se pouze s chlebem a ovocem sušeným spokojiti musíš.“
Lidianna překvapeně zamrkala. Je možné, že si ničeho nevšiml? Doufala jen, že se neotočí a nespatří za sebou řadu sotva znatelných stop Elanor. Legolas však k její úlevě zamířil opačným směrem. Následovala ho a po pár krocích se ocitli před známou jeskyní. Vzpomněla si, jak tudy tenkrát s Legolasem prošla a poprvé pohlédla na zasněženou krajinu před sebou. Tehdy v noci se jí rozsáhlé lesy zdály hrozivé. Tehdy také ústí jeskyně nebylo opatřeno masivními kovovými vraty.
Legolas vytáhl z vaku kus chleba a pytlík s ovocem a oboje jí podal. S vděčností je přijala, jejich prsty se letmo dotkly. Na jídlo najednou neměla ani pomyšlení, ale přesto se posadila a začala uždibovat chleba. Přitom se snažila vymyslet, jak Legolase dostat z blízkosti jeskyně. Čas ubíhal a ji stále nic nenapadalo. Navíc se nedokázala pořádně soustředit, nemohla se zbavit pocitu, že Legolas naprosto přesně ví, na co myslí. Příjemné teplo, které v ní proudilo, se již dávno vytratilo, citlivě vnímala štiplavost mrazivého zimního rána. Ačkoli bylo bezvětří a slunce k ní z jasného nebe natahovalo své bledé paprsky, nijak to nezmírnilo třes jejího prochladlého těla. Postavila se a třela si zkřehlé ruce o sebe. Prudce vydechla, když jí je Legolas sevřel ve svých dlaních.
„Možná by ses projíti měla, by ses trochu zahřála,“ navrhl jí.
Ochotně souhlasila. „Co takhle k vodopádu?“ tázavě k němu vzhlédla. Přikývl, ale nevypadal, že se k ní hodlá připojit.
Popošla pár kroků a pak se k němu opět obrátila. „Copak ty se nepotřebuješ zahřát?“
Odmítavě zavrtěl hlavou.
„Jsi si jistý?“ Lidianna nabrala hrst sněhu, udělala z něj kouli a hodila ji po něm. Bez problémů se jí vyhnul.
„Raději neprovokuj mne…“ zavrčel výhružně, ale na jeho ústech pohrával lehký úsměv, který popíral jeho přísný tón.
„Nebo co?“ Lidianna si připravila další kouli.
V jeho očích se zablýsklo. „Sic tebe potrestati nucen budu…“
„Nejdřív bys mě ale musel chytit!“ odsekla mu se smíchem a opět po něm vystřelila. S ohromující rychlostí tasil své dýky z pouzder na zádech a roztříštil jimi letící kouli.
„Lidianno…“ znělo to varovně.
Lidianna na víc nečekala a vyrazila pryč. Když za sebou nikoho neslyšela, po chvíli zpomalila a otočila se. Legolas, který byl těsně za ní, se pokusil zastavit, ale kluzký povrch způsobil, že vrazil do Lidianny a oba se s žuchnutím zřítili k zemi.
Legolas se starostlivě zadíval do tváře Lidianny ležící pod ním, ale v té nebylo ani stopy po nějaké bolesti. Uličnicky se na něj culila.
„Hlavně dávej pozor, kam šlapeš… No, vážně…“
Legolas se přistihl, že mu koutky úst také cukají. Chtěl se zvednout, aby Lidiannu osvobodil od tíhy svého těla. Ta ho však objala kolem krku, její nohy sevřely jeho pas.
„Lle n´usinuva amin, maltarenamin (Mně neunikneš, můj zlatý princi)!“
Tlumeně se zasmál, líbilo se mu, jak ho oslovila. Opatrně se zvedl do kleku, Lidiannu usadil na svých kolenou. Objal ji kolem zad a prohlížel si ji stejně uchváceně jako předtím ranní oblohu. Hřejivé světlo v jeho potemnělých očích jí dodalo odvahy. Naklonila se a něžně přejela zuby po okraji jeho ucha od lalůčku až po špičatý vrcholek, kde, jak již dříve objevila, byl velmi citlivý.
„Tak jaký bude můj trest?“ zašeptala mu škádlivě do ucha, než do něho zajela špičkou jazyka.
Legolas tiše zasténal a ještě víc ji k sobě přitiskl. „Toho hned uhlídáš, merkaer (divoško)!“ pronesl zastřeným hlasem, než se divoce zmocnil jejích úst.
Lidianna zavřela oči a nechala se unášet svými pocity. Připadalo jí, že se líbají celou věčnost a stále neměla dost. Čas pro ni ztratil význam…
Náhle Legolas nemilosrdně ukončil jejich polibek a když se na něho dotčeně podívala, zjistila, že jeho pozornost zaujalo něco jiného. Upřeně hleděl k jeskyni a bedlivě naslouchal. Na čele se mu rýsovala znepokojená vráska. Lidianna cítila své srdce tlouci až v krku. Pobledla.
Legolas ji bez slova vysvětlení vytáhl na nohy, popadl ji za ruku a vedl zpět. Tedy ji spíše táhl za sebou, protože kráčel ráznými dlouhými kroky, a ona mu jen stěží stačila.
„Legolas, mani marte (Legolasi, co se stalo)?“ vyrazila ze sebe.
„Amin tena rohirrim (Já jezdců slyším),“ odvětil stručně, aniž by zpomalil.
Lidianna neprotestovala, s obavami klopýtala za ním. Podařilo se již Ivanovi s Elanor utéct? Nebo se stále ještě schovávají někde ve skalách? Netušila, kolik mezitím uplynulo času, když ji Legolas začal líbat, zcela zapomněla na okolní svět.
Zakrátko znovu stanuli před jeskyní. Ale tentokrát tam nebyli sami. Skupina koní postávala opodál a dva ellyn bedlivě prozkoumávali zem kolem průchodu. Další ellon se vynořil zpoza skalního útvaru a zamířil k nim. Ivana ani Elanor nebylo nikde vidět.
„Finrode, co přítomnost tvá zde znamená?“ dotazoval se Legolas příchozího, který podle toho, jak byl oblečen, měl vyšší hodnost než ti druzí dva.
„Quel amrun, taren en amin (Dobré ráno, princi můj). My zde po uprchlících pátráme. Však vidím, že se Vám jednoho z nich dopadnouti podařilo.“
Legolas se zamračil. „Finrode, ty mýlíš se. Žena tato tu se mnou jest! Však o jakých uprchlících to hovoříš?“
Než stačil Finrod odpovědět, přistoupil k němu jeden z vojáků a něco mu tiše sděloval. Ani Legolasovy bystré uši však nedokázaly zachytit, o čem mluví.
Finrod na něho vrhl zkoumavý pohled. Vypadal, že je v rozpacích. „Princi, mohl byste mi prosím klíče od průchodu předati?“ požádal ho neutrálním tónem.
Legolas jeho pohled opětoval. Nechápal, co tím Finrod sleduje, neměl však důvod mu nevyhovět. Sáhl k opasku, jen aby zjistil, že klíč tam již nevisí. Zmateně se rozhlédl. Napadlo ho, že ho zřejmě ztratil při pádu, ale pak jeho zrak náhodou spočinul na Lidianně. Stála vedle něho bez hnutí, oči zabořené do země a nervózně si kousala spodní ret. Ani kdyby nahlas vykřikla, že je vinna, nemohlo to být jasnější. Znovu ho zachvátil podivný chlad, cosi v něm umíralo. Cítil se prázdný a otupělý.
Finrod vypadal, že něco takového očekával. „Já obávám se, že Vás požádati musím, byste s námi do paláce jel, princi. I společnice Vaše.“
Lidianna ustrašeně sledovala, jak se Legolas vyhoupl na Celebra. Na ni jako kdyby zapomněl. Přemýšlela, jestli bude muset jít až do paláce pěšky.
Finrod něco zavolal a ze skal se vynořili další čtyři ellyn. Krátce dvěma z nich přikázal, aby hlídali průchod, pak všichni nasedli na koně. Finrod popojel kupředu, bez jakéhokoli varování popadl Lidiannu, jež slabě vyjekla leknutím, a posadil ji před sebe na koně. Pak zavelel k odjezdu.
Lidianna byla ztrnulá strachem. Ellon, s nímž jela, vyhlížel přísně, jeho vysoká postava budila respekt, jeho hlas téměř postrádal zpěvavý tón, který zaznamenala u ostatních Eldar. Na rozdíl od svých plavovlasých vojáků se pyšnil hřívou černou jako havraní křídla, kterou měl zapletenou do mohutného uzlu. Jeho jantarové oči byly snad ještě chladnější než Thranduilovy. Lidianna pochybovala, že by se od něho dočkala slitování. Pohroužila se do neradostných myšlenek. Co s ní teď bude? Co udělá král, až se dozví o tomto incidentu? A Legolas… Nedokázala zapomenout na výraz na jeho tváři. Jako kdyby ho někdo uhodil. Potřebovala si s ním promluvit, chtěla mu vysvětlit, proč ho takhle zradila, omluvit se mu. Ale bohužel jeli v čele skupiny, a tak neměla ani příležitost ho zahlédnout, natož pak mu něco říct.
O to víc ji vyděsil jeho hlas, znělo to, jako kdyby se nacházel hned vedle ní.
*Mankoi (Proč)?! Kterak jsi toho učiniti mohla?!*
Jeho bolest byla téměř hmatatelná.
*Je mi to líto… Já jsem… musela…*
*N´uma (Ne)!* Jeho zraněný výkřik zaplavil její mysl. Tepal jí ve spáncích, celou ji pohltil.
*Legolas… Saes (Legolasi, prosím)…* zašeptala žalostně. Slzy jí stékaly po tvářích.
Odpovědí jí bylo naprosté ticho, ještě mnohem víc ohlušující než jeho křik předtím.