Melien Edhel - XIII. kapitola

XIII. KAPITOLA
Thranduil se posadil na trůn a poručil přinést džbán s vínem. Pak zamyšleně hleděl do rudé tekutiny ve své číši a mračil se. Nejspíš měl Elrondovi o Lidianně povědět už cestou do Eryn Lasgalen...
Tak nějak předpokládal, že ho o její existenci již zpravil Glorfindel po tom, co ho vypověděl ze své říše, ale ten o této skutečnosti pomlčel. Prý mu připadalo, že mu nepřísluší o něčem takovém hovořit. To měl sice pravdu, jenže v tomto případě by mu to i prominul. Nakonec se rozhodl, že tuto záležitost s Elrondem probere, až u toho bude i Legolas. Nehodlal za tohle pochybení svého syna nést jakoukoli vinu! Nepočítal však s tím, že se k němu při jeho odjezdu z Imladris Elrond spontánně přidá, prý aby navštívil svou neteř a podíval se, jak pokračují svatební přípravy. Král byl tímto vývojem událostí tak zaskočen, že se nezmohl na slovo. Elrond se hned po příjezdu do paláce vydal hledat svou neteř a on trnul v očekávání jeho zlostného výbuchu. Ani na okamžik v sobě nechoval bláhovou naději, že by se snad Elanor o této změně svému strýci nezmínila.
Když uslyšel kroky, jeho tělo se napnulo. Neochotně pozvedl hlavu. Radši by čelil armádě Orků, než hněvu tohoto lorda, ale neměl na výběr.
Když místo Elronda spatřil přicházet Erestora, oddechl si. Poněkud ho sice znepokojil ustaraný výraz na jeho jindy vyrovnané tváři a i jeho vždy tak rozhodná chůze se mu dnes zdála váhavá, pomyslel si však, že cokoli jeho pobočníka trápí, jistě to není nic tak závažného v porovnání s rozčíleným Elrondem. Erestor si často dělat starosti kvůli maličkostem. Thranduil nepochyboval o tom, že jeho sdělení má co do činění s Lidiannou. Ta dívka je opravdu jen k zlosti! A Legolas se kvůli ní chová naprosto nepřístojně! Když si vzpomněl, v jakém stavu je oba nalezl, opět s ním zacloumal vztek. Jak se mohli opovážit! Jaké štěstí, že toho byl svědkem jen Glorfindel, ani nechtěl domyslet, kdyby se o tom někdy dozvěděl Elrond. Už takhle si od něho jistě vyslechne pár velice nepříjemných poznámek.
„Heruamin (Pane můj), mohu s Vámi v záležitosti naléhavé hovořiti?“
Thranduil si dolil víno a pokynul Erestorovi, aby se posadil.
„Hovoř tedy, oč jedná se?“
Erestor pohlédl do králových chladných očí a litoval, že nemohl odjet spolu s Finrodem. Neznal nic horšího, než být nositelem špatných zpráv. Ještě že aspoň zastihl krále samotného.
„Já obávám se, heruamin, že oba Edain uprchli. Oddílu pátracího za nimi vysláno bylo, však zpráv žádných dosud nemám.“
Thranduil nevěřícně zíral na svého pobočníka. „Kterak se cos takého státi mohlo?!“
Erestor se zatvářil ještě odevzdaněji. „Já důkazů nemám, však jist si jsem, že jim v útěku kdos nápomocen byl...“ Odmlčel se.
Král položil číši a zvolal „Toť podezření vážného jest, Erestore! Mluv, kdož zrádcem tím jest?!“
„Zrádce? O čempak to hovoříš, Erestore?“ ozvalo se znenadání od vchodu vedoucího na vnitřní nádvoří. Stál tam ellon oděný v dlouhé temně modré róbě, vlasy černé jako uhel mu splývaly po ramenou, zlatá čelenka zdobila jeho vysoké čelo. Ale Thranduil ani Erestor se nepotřebovali podívat, aby zjistili totožnost příchozího.
„Lorde Elronde.“ Erestor lehce sklonil hlavu v pozdravu. Mlčel.
„Thranduile, čehož se tu děje,“ obrátil se Elrond na krále, když se mu nedostalo žádné odpovědi.
Thranduil teď svým chováním nápadně připomínal Erestora. Jeho pohled těkal po místnosti, než nakonec znovu spočinul na Elrondovi, který se mezitím posadil ke stolu a nalil si víno.
„Nuž zdá se, že ti Edain utekli...“ přiznal neochotně.
Elrond pozvedl jedno dokonale klenuté obočí. „Edain? Koho jiného jsi tu krom Erumaxa měl?“
Příliš pozdě si Thranduil uvědomil svou chybu. Nemohl však už udělat nic, aby ji napravil. Ale co, horší už to stejně být nemůže!
„Ještě tu Lidianna byla. Adan, již si Legolas přivedl a k níž slovem svým vázán jest.“
Elrondovy černé oči ho podezřívavě probodávaly. „Čehož tímto míníš?! Syn tvůj přec Elanor za choť svou pojmouti má!“ Jeho rozčílení bylo nepřehlédnutelné. Přimhouřil oči, rty se mu zkřivily v nelibosti. „Kterak dlouho sis tohoto vědom byl a přede mnou toho v tajnosti držel?!“
„Já o záležitosti této jsem s lady Elanor hovořil a ona svolná byla, by sňatek její s Legolasem odložen byl.“
Nezdálo se, že by to Elronda uklidnilo. Spíš naopak.
„Však nejprve jsi toho mně, nikoliv jí, sděliti měl, Thranduile!“ Hněvivě potřásl hlavou, až se mu ozdobné copy visící po stranách rozkývaly.
Thranduil se snažil ovládnout. „Elronde, já připouštím, že pochybil jsem. Však slova svého tobě dávám, že jakmile Edain přivedeni budou a útěk jejich prošetřen, my o nedopatření tomto politováníhodném si promluvíme.“
Na to se obrátil zpět ke svému pobočníkovi v naději, že odvede pozornost jiným směrem. „Pokračuj, Erestore. Kohož podezříváš?“
Erestor krátce zalétl pohledem k tmavovlasému lordovi, ale věděl, že odpovědět musí. „Lady Elanor, heruamin. Ona včera v hodinách pozdních paláce opustila a dosud nalezena nebyla...“
Ozvala se rána, jak Elrond prudce vstal, až překotil židli. „Jaká opovážlivost! Předpokládám, že pro obvinění toto důkazů pádných máš!“ Elrondův hlas si v ničem nezadal s Thranduilovým.
Erestor v duchu zaúpěl. Kdo by si byl ráno pomyslel, že o pár hodin později bude cílem hněvu těchto dvou lordů!
„Zatím nikoliv, lorde Elronde, však – “
„Tak kterak si pak dovoluješ někoho z rodu mého nařknouti?!“ Elrond teď stál přímo nad pobledlým Erestorem, v očích se mu divoce blýskalo.
Thranduil se nad ním slitoval. „Elronde, prosím posaď se! Řvaním na pobočníka mého ničeho nedocílíš! On pouze povinností svých plní! O pravdivosti obvinění jeho se vbrzku přesvědčíme!“
Tvrdý pohled, který věnoval Erestorovi, hovořil jednoznačně: Raději hleď, nechť se nemýlíš!
Ale Elrond byl příliš pobouřen, než aby se nechal uklidnit tak snadno. „Věru pořádku pěkného v říši své máš, Thranduile! Cos takého by se za Orophera státi nemohlo!“
Při zmínce o svém otci Thranduil rovněž povstal. „Urážek svých laskavě zanech, Elronde!“ pronesl varovně. „Nemyslím, že by tebe hodno bylo, se k čemus takému snižovati!“
„A to mi radíš ty, kdož si ni zajatců svých pohlídati nedokáže?! Nejsi snad schopen dva slabé Edain zvládnouti?!“ Hlas Elronda byl plný opovržení.
„Nemyslím, že ty bys mi tu lekcí udělovati měl, Elronde!“ odsekl Thranduil, oči jako dva kudy ledu a přesto v nich hořel jasný plamen zloby. „Konec konců kdo to byl, kdo Isildura i s prstenem z Hory osudu odejíti nechal a svět náš tím ohrozil?!“
Elrond se zamračil ještě víc. „Pokud se historií zabývati hodláš, pak tobě připomenouti musím, že tys to byl, kdo Mirkwood téměř ubrániti nedokázal a pod zem se uchýliti musel! A tys to také byl, kdo to stvoření utéci nechal!“
„Kdybych jeden z prstenů moci jako ty vlastnil, též by mi potíží nečinilo, říše své ochrániti! A myslím, že přítomnost Legolasova ve Společenstvu potíže Glumem způsobené plně vynahradila!“
Elrond se ušklíbl. „Jen se tím opět neholedbej! Elladan a Elrohir rovněž k vítězství přispěli, když...“
Erestor rozpačitě sledoval hádající se lordy. Rozhodně se jim nedalo upřít, že budí respekt. Stáli proti sobě, tváře zkřivené hněvem, jejich mocné hlasy se rozléhaly síní. Ještě nikdy předtím neviděl lorda Elronda takhle rozčíleného. Ale mezi těmito dvěma ellyn nikdy nebyla nějaká zvláštní náklonnost. Lord Elrond považoval krále Thranduila za zabedněného hlupáka s cholerickou povahou a ten si o něm na oplátku myslel, že je to knihomol, který už ani pořádně neví, jak se drží meč. Erestor jenom doufal, že se nerozhodnou pokračovat ve svém sporu jinými zbraněmi než vzájemnými urážkami.
„... a co ti trpaslíci, jež z kobek tvých upláchli?!“
„Tss! Dobře víš, že –“ Thranduil se zarazil, když do síně vstoupil Finrod v čele malé skupinky. „Ano?!“ vyštěkl, ještě více popuzen tímto vyrušením.
Erestorovi se při spatření kapitána výrazně ulevilo. Nepochyboval o tom, že se mu podařilo všechny tři uprchlíky dopadnout, a napadlo ho, že by se tím mohla situace mezi lordy aspoň trochu urovnat. Ale ke svému údivu zahlédl za Finrodem pouze Lidiannu. A hned vedle ní... Erestorovi se rozšířily oči překvapením. Proč Finrod přivedl prince Legolase?!
Král Thranduil se zahleděl na skupinku před sebou a bylo zřejmé, že ho napadlo totéž. „Finrode! Kde lady Elanor a ten druhý Adan jsou?! A proč Legolase přivedl jsi, když nakázáno měl v Ered en´ Eryn Lasgalen dnes strážiti?!“
„Heru en amin (Pane můj).“ Finrod se lehce uklonil. „Dovolte mi všeho vysvětliti.“
Thranduil mu pokynul, aby přistoupil blíž, a opět se usadil na trůn. Okázale přitom ignoroval Elronda.
„Těm dalším dvoum hledaným se naneštěstí uniknouti podařilo průchodem, jenž v té době nestřežen byl. Krátce nato se princ Legolas s ženou touto objevil, však tvrdil, že ona tam s ním jest. Mezitím mi jeden z mužů mých sdělil, že průchod uzamčen jest! Požádal jsem prince, by klíče mi předal, čehož on učiniti schopen nebyl. Proto jsem ho raději též přivedl, byste případ tento sám posouditi mohl.“
Thranduil pokývl hlavou a Finrod se vzdálil. Králův rozlícený pohled nyní padl na Legolase. „Nuž Legolasi, zdá se, že tys povinností svých řádně neplnil a navíc jsi proti nařízení mému dokonce ženu tuto s sebou vzal! Můžeš konání tato něčím ospravedlniti?!“
Legolas byl nezvykle bledý, když pozvedl hlavu, aby opětoval otcův pohled. Věděl, že ho za tato provinění stihne tvrdý trest, ale nedokázal říct nic na svou obhajobu.
„Já chyb svých doznávám a trest, jenž mi určíte, přijímám.“ Jeho hlas zněl prázdně a odevzdaně. Přesně tak se i cítil.
„Tedy nemáš, čeho bys k tomuto řekl?!“ vyzval ho znovu Thranduil. Elrondovi neunikl jeho naléhavý tón. Král si byl dobře vědom toho, jaký trest bude muset vyřknout, pokud Legolas nepodá nějaké rozumné vysvětlení pro své činy.
„N´uma (Ne).“
Thranduil vrhl letmý pohled na Elronda, ale z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Budiž...“ Thranduil by si nikdy ani ve svých nejdivočejších představách nepomyslel, že se někdy dostane do podobné situace. Byl zvyklý každý prohřešek tvrdě stíhat, ale nikdy by nečekal, že jednou bude nucen soudit vlastního syna. Jak ho mohl Legolas takhle zklamat?! „Za neplnění povinností tobě svěřených, neuposlechnutí nařízení krále a za provinění se proti dobrým mravům, tobě trestu padesáti ran bičem uděluji. Trest tento bez prodlení vykonán bude.“
Legolas pokorně sklonil hlavu. Nemělo smysl odporovat.
Za to Lidianna s tím srozuměna nebyla. „Cože?!“ vykřikla zhrozeně. „To snad nemyslíte vážně?!“ Dosud mlčela, protože nevěřila, že by Thranduil mohl Legolase nějak přísně potrestat. Jak krutě se mýlila!
„Mlč! Já tobě jsem promluviti nedovolil!“ okřikl ji Thranduil.
Elrond si ji znechuceně prohlížel. Její vlasy byly zacuchané, zelené šaty, které měla na sobě, uválené a její způsoby naprosto nepřijatelné. „Toť ona jest?! Žena, jíž syn tvůj přednost před Elanor dal?!“
„A ona zase dala přednost Ivanovi!“ odsekla mu Lidianna.
Elrond pobouřeně vstal. „On ji proti vůli její odvedl!“
„To není pravda! Ona s ním šla dobrovolně!“
„Ty lžeš!“ Elrond k ní vztekle vyrazil, ale Thranduil se mu postavil do cesty.
„Já později ji sám za drzost její ztrestám! Však nyní onu záležitost s Legolasem uzavříti musíme! A myslím, že ona by s námi též jíti měla!“
Thranduil s Elrondem se vydali na nádvoří, Legolas kráčel bez odporu za nimi, následován Erestorem, Finrodem a jedním z vojáků.
Lidianna zůstala stát na místě. Nechtěla tam jít... nemohla. Je to její vina, že teď Legolasovi ublíží, a ona s tím nemůže vůbec nic udělat. Ale pevná ruka vojáka na jejím rameni, která ji postrčila kupředu, jí připomněla, že ona o tomto nerozhoduje. Král rozkázal a ona se musí podvolit. Rozechvěle vyšla ven, trnula, jaký pohled se jí naskytne.
Hrdlo se jí sevřelo, když spatřila scénu před sebou. Legolas stál uprostřed nádvoří před dvěma stromy a sundával si halenu. Jeho šedozelená tunika již ležela na zemi spolu s jeho zbraněmi. Když byl do půli těla svlečený, jeden z vojáků ho připoutal za ruce mezi stromy. Finrod s bičem v ruce se blížil...
Lidianna odvrátila zrak a pohlédla za sebe. Oba lordi byli usazení v křeslech na jednom z balkonů postavených po obou stranách východu a nepohnutě sledovali, co se dělo před nimi. Erestor stál za Thranduilem, ve tváři ustaraný výraz. Lidianna proti své vůli opět zabloudila očima k Legolasovi a bezděčně přistoupila blíž. Hlavu držel hrdě vztyčenou, jeho modré oči byly rozostřené, krémová kůže jeho trupu se zdála jen o trochu tmavší než sníh pokrývající zem. Odevzdaně očekával svůj trest.
Na pokyn krále se Finrod rozmáchl, aby uštědřil první ránu. Nikdy ale nedopadla, neboť se Lidianna náhle vrhla před Legolase a zaštítila ho svým tělem. V pravé ruce svírala dýku od Elanor.
„Tampa (Přestaňte)!“ zvolala roztřeseným hlasem.
Thranduil se zamračil a přikázal vojákům, aby ji předvedli. Ti na ni namířili své luky a nařídili jí odložit zbraň. Lidianna váhala, ruka se jí chvěla.
Thranduila na malý okamžik zachvátila panika. Vyvolalo to v něm živou vzpomínku na událost, která se stala před dávnou dobou, a která navždy změnila jeho život. Myslel si, že ji již nadobro vystrnadil ze své mysli. Avšak nyní pocítil ostrou bolest u srdce, stejně jako tehdy...
Finrod se k ní mezitím nenápadně přiblížil. Jediným švihnutím omotal bič kolem rukojeti její dýky a prudkým škubnutím jí ji vytrhl z ruky. Zachytil ji v letu a předal vojákovi, který ji donesl králi.
„Toť přeci dýka Elanořina jest, jež jsem jí věnoval! Pověz, kdes k ní přišla!“ zvolal překvapeně Elrond.
Ještě než tuto větu dokončil, druhý voják ji dotáhl před krále a srazil na kolena. Lidianna se narovnala, tiskla si své krvácející zápěstí rozseknuté bičem. Zarytě mlčela.
Thranduil sestoupil z balkónu a hrozivě se nad ní tyčil. „Kterak opovažuješ se zbraně proti nám pozvednouti a v konání našem nám zbraňovati?!“
Vzdorovitě pozvedla hlavu: „Protože tenhle trest je nespravedlivý! Legolas za nic nemůže!“
„Žádám vysvětlení! Mluv!“ rozkázal Thranduil.
„Já nebudu nic vysvětlovat, ale dávám Vám své slovo, že jsem vše zavinila pouze já! Tedy potrestejte mě a jeho pusťte!“
Thranduil zamítavě potřásl hlavou. „Slovu rodu tvého se věřiti nedá a Legolas již viny své doznal! Navíc vy dva jste po celou tu dobu spolu dleli a pokud tys zákonů našich porušila, on provinil se též, neb povinnosti měl, v tom tobě zbrániti. A i kdyby možné bylo, že on o počínání tvém ničeho nevěděl, stejně lhaním by se provinil a tudíž trestu zasloužil! Však skutky tvé též trestu neujdou...“
Lidianně se sevřelo srdce hrůzou. Ale nehodlala se ještě vzdát. „Přece ho nemůžete zbít, vždyť je to Váš syn!“ namítla chabě.
„Tím provinění jeho horší jest, neb důvěry mé zradil a rodiny čest pošpinil!“ odvětil Thranduil rázně.
„Vždyť ho zabijete! Copak nemáte srdce?!“ vyrazila ze sebe.
„Mlč již! Neb nevoli ve mně probouzíš!“ Thranduil se opět posadil. Zkoumavě si prohlížel klečící dívku. „Když ty starost takovou o něho máš, sama trestu jeho vykonej!“
Zděšeně na něho zírala. Nevěřila, že mu správně rozuměla. „Vy chcete, abych ho zbila?!“
„Nikoliv! Bys ho potrestala! To by pro tebe obtížným býti nemělo, vždyť on tebe též ztrestal!“ prohodil posměšně.
Lidianna sevřela ruce v pěst. „To neudělám! A jste blázen, pokud si myslíte, že ano!“
K jejímu úžasu se Thranduil tlumeně zasmál. Přeběhl jí z toho mráz po zádech. „Blázen povídáš? A čehož mi odpovíš, když trest jeho na polovinu snížiti přislíbím? Pokud opravdu nevinnen jest, kterak bys mu pomoci své odepříti mohla?“
Lidianna těžce polkla. Cítila, že je zahnána do úzkých. Snažila se spojit v myšlenkách s Legolasem, ale nedařilo se jí to.
„Mani dethole lle (Kterak ses rozhodla)?“ Thranduil už to poznal z výrazu na její tváři, ale chtěl to slyšet z jejích úst.
„Amin umuva tanya (Udělám to),“ zašeptala sklesle.
Thranduil se samolibě usmál. „Amin nowe sina (Toho jsem si myslel).“
Lidianna se znovu vydala k Legolasovi. Prosebně se mu zadívala do očí, ale nezdálo se, že vnímá její přítomnost. Finrod jí podal bič a ona ho automaticky uchopila. Dřevěné madlo jakoby ji pálilo do ruky, dlouhý pás černé kůže propletený kovovými vlákny, který z něho vybíhal, vyhlížel zle. Váhavě obešla Legolase a hleděla na jeho záda. Svaly na nich se napínaly, jak držel ruce upažené, jeho kůže jí připomínala satén, tak hladká a bez jediné poskvrnky. Při pouhé představě, že by ji měla zasáhnout bičem, se jí udělalo špatně. Přála si, aby ho mohla odvázat a obejmout, poprosit ho za odpuštění, přála si, aby se na ni zas podíval s tím jemným úsměvem na rtech a hřejivou jiskrou v očích, přála si, aby teď byli oba daleko odsud...
„Lidianno, my tu dne celého čekati nebudeme! Pokud začíti nehodláš, nech Finroda, by úkolu tohoto sám vykonal!“ pobídl ji Thranduil netrpělivě.
Lidianna se zoufale rozhlédla kolem sebe. Už jednou dnes Legolase zradila a ačkoli si říkala, že tohle dělá pro jeho dobro, stejně jí připadalo, že ho zrazuje znovu. Zhluboka se nadechla a uštědřila mu první ránu. S hrůzou se dívala, jak na jeho bledých zádech naskočil narůžovělý pruh.
Na Thranduila to však neučinilo žádný dojem. „Lidianno! Já zbičovati řekl jsem, nikoliv podrbati! Cožpak se na víc nezmůžeš?!”
Lidianna se zajíkla a s odporem bič odhodila. „Tohle přece po mně nemůžete chtít!“
„Rozhodnutí toto jen tobě náleží!“ odvětil Thranduil, sám zvědavý, jak se rozhodne. „On trestu tak jako tak neujde, však ty bys mu ho výrazně ulehčiti mohla!“
„Dobře.“ Lidianna se kousla do rtu, aby se nerozplakala nahlas.
Líbilo se mu, když byla zlomená a povolná. “Potěšující jest, že též rozumnou býti dovedeš! Finrode, předveď jí, kterak se toho činiti má!”
Finrod zvedl bič ze země a napřáhl se. Lidianna zavřela oči. Slyšela ošklivé zasvištění a prudce je zase otevřela. Viděla, jak sebou Legolas pod úderem trhnul, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Na jeho zádech se objevila dlouhá otevřená rána, která se rychle zalila krví. Zakryla si rukou ústa, aby nevykřikla.
Finrod jí mlčky podával bič. Ale Lidianna ho nevnímala. Jemně přejela prsty po Legolasově rameni. Jeho kůže byla hebká a chladná. Lidianna se už neovládla a rozvzlykala se. Náhle ucítila pod svou rukou, jak se jeho svaly napnuly, a zjistila, že se natočil a dívá se přímo na ni.
„Legolasi...“ zašeptala zdrceně.
Pohled, který na ni upíral, byl plný pohrdání. „Zbičuj mne, však nedotýkej se mne!“
„Legolasi!“
Ovšem ten už se obrátil zpátky a ona opět hleděla na jeho zraněná záda. Pramínek krve po nich pomalu stékal dolů...
Jako ve snu přijala bič od Finroda, ale nebyla schopná ho pozvednout k další ráně. V uších jí stále zněla Legolasova nenávistná slova, znovu a znovu... Zatočila se jí hlava a v mdlobách klesla k zemi. Bič vypadl z její bezvládné ruky.

Nimloth kráčela přes nádvoří a snažila se nevnímat odporné svištění, s jakým dopadaly stále další rány na princova záda. Když vcházela do paláce, na okamžik zalétla pohledem ke králi. Seděl strnule v křesle, oči upřené kamsi do dáli. Srdce se jí sevřelo lítostí. Thranduil pokračoval v tradici svého otce Orophera a udílel přísné tresty za sebemenší provinění, nikdy však, na rozdíl od něj, nebyl přítomen u jejich vykonání. To, že musel odsoudit vlastního syna a dívat se, jak ho bičují, a on to nemůže zastavit, aniž by tím nezpochybnil své zákony, pro něho muselo být strašné. Kdyby aspoň jedinkrát dokázal zapomenout na všechna ta pravidla, kterými se obklopil, zjistil by, že svět se bez nich nezhroutí. Zjistil by, že může být šťastný...
Nimloth si pospíšila dovnitř a tak už nezpozorovala, jak se za ní Thranduil zamyšleně zadíval.
O chvíli později vstoupila Nimloth do Lidianniny ložnice, kam ji král nechal odnést. Usedla na okraj lůžka a zběžně dívku prohlédla. Naštěstí šlo jen o mdloby, čemuž se ani nedivila. Erestor, který pro ni přišel, jí prozradil, co král po Lidianně žádal, ale ani jeden z nich si nedovedl jeho kruté chování vysvětlit. Copak mu působí takové potěšení ji trápit a ponižovat? Ne, tomu nevěřila, musí v tom být něco jiného! Thranduil byl velmi přísný, ale nikdy nikoho netrestal bezdůvodně.
Nimloth se s pomocí solí brzy podařilo Lidiannu probrat. Záhy toho ale téměř zalitovala, neboť ta se ihned pokoušela vstát a vrátit se na nádvoří. Pranic nedbala na Nimlothino ujišťování, že bude Legolas v pořádku. Tvář měla celou vlhkou od slz a stále šeptala něco, z čeho elleth i přes svůj bystrý sluch rozpoznala jen princovo jméno. Nakonec přinutila Lidiannu, aby se posadila a vypila silný bylinkový odvar. Lidianna sice trvala na tom, že pak ihned půjde zase dolů, ale Nimloth věděla své. Jak předpokládala, Lidianna vzápětí upadla do hlubokého spánku.
Nimloth ji uložila na postel a začala ošetřovat její rozseklé zápěstí. Když ho vyčistila a ovázala, zkontrolovala i její druhou ruku. Fialkové oči se jí rozšířily údivem. To přece nemůže být pravda! Nevěřícně zírala na ránu na její dlani. Mohla být nanejvýš tak dva dny stará. Další vysvětlení pro to, proč se Lidianna na nádvoří zhroutila. Nimloth netušila, jak je tomu u Edain, ale Eldar zpravidla po krátkou dobu pociťovali nezvyklou slabost a také jejich zranění se nehojila tak rychle jako obvykle.
S úlekem si vzpomněla na Legolase. Pokud budou pokračovat v bičování, můžou ho i zabít!

Elrond se nesouhlasně díval na krále Thranduila. Jindy pyšně vyhlížející ellon nyní vypadal zdrceně. Oči měl sklopené k zemi, proud zlatých vlasů částečně skrýval jeho tvář, přesto Elrondovi neušla bolest, která se na ní objevila při každém prásknutí biče. Legolas už nestál tak vzpřímeně jako předtím, převážná váha jeho těla nyní spočívala na lanech, která poutala jeho ruce, hlavu měl svěšenou. Elrond si ani nebyl jistý, zda je při vědomí. Rudé kapky krve temně zářily na bělostné sněhové pokrývce. Ani si nepřál vidět, jak v tuhle chvíli vyhlížejí Legolasova záda.
Proč Thranduil nepřikáže, aby Finrod přestal? Vždyť už svého syna potrestal víc než dost. Na co ještě čeká?
„Thranduile!“ Elrond už to nehodlal snášet ani o chvíli déle. „Tampa sina (Zastav toho)!“
Thranduil se na něho ani nepodíval. „Nemohu. Provinění jeho – “ chtěl namítnout, ale Elrond mu skočil do řeči.
„Vždyť ani nevíš, čeho se dopustil! To, že neodporuje, ještě neznamená, že cos takého spáchal! Pokud si vztek svůj na té Adan vybíjeti chceš, v tom ti zbraňovati nemohu, však Legolas synem tvým jediným a následníkem trůnu jest! Rozkaž, nechť ho okamžitě pustí!“
Thranduil váhavě zalétl očima k zhroucené postavě svého syna. V duchu zaklel. Copak si Elrond myslí, že ho nechává bičovat pro své potěšení?! Myslí si, že on neví, že Legolas nenese za všechno vinu? Ale co má dělat, když ten odmítá cokoli říct? Byl zvyklý tvrdě trestat každé provinění, jak by to vypadalo, kdyby teď, když se jedná o jeho syna, najednou učinil výjimku.
„Thranduile, jestli toho ihned nezastavíš, pak se o tomto v Amanu dozví!“ Už když to vypouštěl z úst, uvědomil si, jak je to absurdní. Věděl, že podobné hrozby na Thranduila neplatí.
Thranduil zabořil své oči do jeho a Elronda ohromila zášť, kterou v nich spatřil. „Proč stěžuješ si? Předtím vytýkal jsi mi, že jako Oropher se nechovám... Teď zcela jako on jednám!“
Elrond se zachvěl. Pamatoval si dobře, jak před mnoha yény přihlížel podobné události, jen na nádvoří byl tehdy místo Legolase připoutaný Thranduil. Srdce ho bolelo pro toho mladého zlatovlasého ellona, který právě přišel o to jediné, na čem mu skutečně záleželo. Byl tak ochromený žalem, že ani nevnímal rány, které dopadaly na jeho záda, rány, které mu neúnavně zasazoval jeho vlastní otec. A stejně jako dnes se Elrond snažil to zastavit, ale bezúspěšně. Když pak bylo po všem a on Thranduila ošetřoval, sám sebe se ptal, jak tyto zážitky ovlivní tehdejšího prince. Teď měl svou odpověď.
„Thranduil (Thranduile)! Tampa sina (Zastav toho)!“ pronesl výhružně. Ostří Elanořiny dýky přitiskl na králův krk. „Sii (Teď)!“
„Lle merna ndengin amin (Ty mne zabíti chceš)?“ Thranduil se zamračil. Dotyk chladné oceli na jeho hrdle ho překvapil.
„Thranduile, pokud v sobě dosti síly nemáš, bys to celé z vůle vlastní ukončil, tímto tobě záminky pro to dávám! Nechť ho pustí!“ Hlas Elronda byl prost jakýchkoli emocí.
„Proč tobě na něm tak záleží?! Vždyť neteř svou jsi kvůli němu ztratil!“ podivil se Thranduil.
„Pokud se tak stalo, pak to vůle Valar byla. Já nevěřím, že se něco zcela bez důvodu děje.“ Elrond si unaveně povzdychl. „Thranduile, vím, čeho sis vytrpěti musel, však nečiň toho samého i Legolasovi. Vždyť víš, kam až to vésti může.“
Sundal dýku z jeho hrdla a soucitně na něho hleděl.
„Elronde...“ znělo to prosebně.
Tmavovlasý lord jemně sevřel Thranduilovu paži. „Já pochopil jsem, čeho docíliti se snažíš, Thranduile, však pokud citů mezi nimi jest, pak odloučiti je od sebe nedokážeš! Stejně jako se to otci tvému nepodařilo!“
„A čehož mi radíš?! Bych toho býti nechal?! A co pak, až ona zemře?! Mám se dívati, kterak syn můj se pro ni trápí?!“ vybuchl Thranduil, ale zloba v jeho hlase nebyla namířená proti Elrondovi. Cítil se tak bezmocný!
„O tom však ty nerozhoduješ.“ Elrond se zvedl k odchodu. „Faina ho, Thranduil (Propusť ho, Thranduile).“
Po krátkém přemítání nakonec Thranduil pozvedl ruku.

Nimloth pospíchala na nádvoří, když ji na schodech zastavil lord Elrond.
„Kterak je jí?“ zeptal se, ale poznala, že to není jeho hlavní starost.
„Bude v pořádku, však princ – “
„O něho obávati se nemusíš.“
Odmlčel se a Nimloth nervózně přešlápla na místě. Nechtěla se mu svěřit se svým objevem, a tak nemohla nijak zdůvodnit svou potřebu ke spěchu.
Naštěstí Elrond dlouho neotálel. „Pověz, Nimloth, čehož o Elanor a tom Adanovi víš?“
Nimloth jeho otázka zaskočila. „Proč se ptáte?“
„Neb ta Adan tvrdí, že spolu utekli. Dokonce dýky její u sebe měla. Čehož o tom ty soudíš?“
Nimloth na něho překvapeně hleděla. O tom slyšela poprvé. Erestor jí pouze sdělil, že princ se proti královu nařízení provinil a proto potrestán bude. Nebyla si jistá, jak Elrondovi odpovědět. Jistě, o vztahu Elanor a Erumaxa si myslela své, ale pochybovala, že by Elrond tento názor ocenil.
Zdálo se, že vycítil její nejistotu. „Nimloth, já starostí o ni mám. Cožpak nevíš ničeho, co by obav mých rozptýliti mohlo?“
To ji přesvědčilo. „Elanor v rukou dobrých jest, lorde Elronde. Erumaxo by jí nikdy neublížil. Ona s ním šťastna bude.“
Elrond se na ni vděčně pousmál.

Thranduil sledoval svého syna a jen stěží se ubránil slzám. Měl strach, že jakmile Legolase odvážou, zhroutí se k zemi, ale naštěstí se tak nestalo. Potlačil touhu jít za ním a pomoci mu.
Když však promluvil, jeho hlas byl chladný a neosobní, jako pokaždé, když s ním hovořil. „Trest tvůj u konce jest, ty odejíti smíš.“
Legolas sklonil hlavu a s obtížemi se opět oblékl, své zbraně uchopil do pravé ruky. Thranduil očekával, že se vydá do paláce, a proto byl nemálo překvapen, když Legolas místo toho zamířil nejistým krokem ke stájím. Sotva se držel na nohou, avšak ani jedno slůvko bolesti nesplynulo z jeho rtů.
Thranduil ho znepokojeně následoval. Co chce Legolas dělat? Přece nemůže takhle odjet! Krev prosakovala skrz jeho zelenošedou tuniku, jeho tvář byla popelavá.
Celebros, jako kdyby vycítil pánovu indispozici, přišel až k němu a poklekl, aby Legolas mohl nasednout. Teprve když ucítil známou tíhu na svých zádech a jemné dlouhé prsty propletené ve své hřívě, opatrně vstal. Aniž by mu Legolas musel cokoli říkat, vyrazil i se svým drahocenným nákladem z paláce.
Thranduil beze slova hleděl k lesu, v němž Legolas bez jediného ohlédnutí zmizel. O chvíli později ho tak nalezla Nimloth.
Nesměle k němu přistoupila. „Heruamin (Pane můj)?“
Nezdálo se, že by ji slyšel. Působil tak smutně, že jen stěží odolala, aby ho neobjala.
„Heruamin, manke naa i´taren (Pane můj, kde princ jest)?“ V jejím hlase zaznívaly obavy, které se ani nepokoušela skrýt.
Když už si myslela, že se ani tentokrát nedočká nějaké reakce, odpověděl. „Ro kele (Odjel).“
Aniž by se na ni jen jedinkrát podíval, odebral se do paláce.
Nimloth se zadívala směrem, kam se předtím upíral Thranduilův zrak. Její srdce se svíralo úzkostí.

Legolas se nechal Celebrem odnášet pryč, příliš otupělý, než aby vnímal cokoli kolem sebe. Přitiskl se k jeho krku a nechal se uspávat jeho teplem a kolébavým rytmem jeho klusu. Věděl, kam Celebros míří, a nebránil mu v tom. Bylo mu to naprosto jedno. I kdyby zamířil do samotného Mordoru, nevadilo by mu to, pokud by tam nebyla ona.
Její zelené oči ho stále pronásledovaly, pořád ještě cítil její chladný dotyk na svém rameni. Bolest v jejím hlase. Když jí jeho otec nakázal, aby ho zbičovala, všechno v něm se proti tomu bouřilo. Cítil její pochyby, cítil, jak se s ním zkouší spojit, ale ignoroval to. Myslel si, že na tom nezáleží. Jak hluboce se mýlil! Všechny Finrodovy rány ho nebolely tolik jako ta jedna jediná od ní...

Celebros ucítil, jak sevření Legolasových prstů na jeho hřívě povoluje, a zrychlil. Doufal, že se mu podaří donést ho do cíle dříve, než bude natolik slabý, že se již neudrží na jeho hřbetě. Neúnavně pokračoval pořád dál, jen u řeky se krátce zdržel, aby uhasil svou žízeň.
Když konečně spatřil známé zahrady Imladris, přešel do cvalu. Věděl, že pokud se tam dostanou, bude jeho pán v bezpečí. Neměl ponětí, co se mu stalo, ale cítil ve svých nozdrách krev a to vždy znamenalo umírání. A on nechtěl, aby jeho pán zemřel.
Znejistěl, když se Legolas na jeho zádech už dlouho nepohnul. Jemně strčil čenichem do jeho kolena a trochu ho uklidnilo, když se mu dostalo konejšivého pohlazení po krku.
„Celebros... Mellonamin (Celebre... Příteli můj)...“ Jindy melodický hlas, který mu vždy připomínal ptačí zpěv, byl nyní bezvýrazný a slabý.
Znepokojeně zafrkal. Naštěstí právě dorazili na nádvoří Imladris. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Hlasitě zařehtal, aby na sebe upozornil. Pak se k jeho úlevě objevil vysoký zlatovlasý ellon. Vzhledem vzdáleně připomínal otce jeho pána, ale na rozdíl od něho se choval vlídně a nikdy nezvyšoval hlas. Věděl, že se o jeho pána postará.

Glorfindel zhrozeně zíral na Legolasovu krví nasáklou tuniku a jeho nehybné skelné oči. „Legolas, mani marte (Legolasi, čehož se přihodilo)?“
Ale ten mu nemohl odpovědět, neboť vysílením a ztrátou krve pozbyl vědomí, a Glorfindel přiskočil právě včas, aby ho zachytil do svých paží.