Hermiona - část 11.

Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí. Vypadalo to, že Ron je ochotný čekat dlouho. Cítila na sobě jeho pohled ale nedokázala se na něj podívat. Chtěla mu říct pravdu, celou pravdu ale bála se, že to nedokáže. A také se z části bála jeho reakce, to jak vyslovil jeho jméno ji velice zneklidnilo.
Co když se Ron rozzuří a bude mu to chtít vrátit? Ne, proč by to dělal. Ano jsme sice kamarádi ale neznám důvod proč by se měl takto chovat, uvažovala. Dobrá, řekla si, řeknu mu pravdu, uvidíme jak bude reagovat.
"Rone."
"Ano?" řekl s neskrývanou dychtivostí v hlase.
"Já…"
"Hermiono, jsi tu?" ozvalo se najednou a zpoza rohu se vynořila Peggi.
"Tady jsem," řekla s úlevou v hlase, že nemusí Ronovi odpovídat, chtěla mu říct pravdu ale co když by se rozhodl jednat za ni a všechno to vyzvonil profesoru Brumbálovi? Je lepší, že o tom zatím ví pouze Peggi. A samozřejmě Viktor.
"Kolik času budeme potřebovat?"
"Hodina bude stačit, přišla si na to, oč jsem tě žádala?"
"Ano, pojď sem, ne Rone, ty tu zůstaň," řekla Peggi a táhla Hermionu z postele.
"Můžeš alespoň trochu chodit?"
"Ano už je mi celkem dobře. Proč, na co jsi přišla?" nechápala Hermiona, když ji najednou Peggi popadla za ruku a jako by se zem pod jejíma nohama propadla a najednou tam zase byla, stáli tam kde předtím s tím rozdílem, že Hermiona viděla samu sebe ležet na posteli, s pohledem do nikam.
"Pojď, rychle! Musíme se někam schovat," zamumlala tiše Peggi a skoro utíkala pryč. Hermiona se rozeběhla za ní. Bok už ji takřka vůbec nebolel takže to nebyl problém. Peggi ji zavedla do přístěnku na košťata, dost velkého, aby se v něm dalo pohodlně postavit a sednout do dvou připravených křesel.
"Peggi ty jsi geniální!" řekla Hermiona a udýchaně se zhroutila do nejbližšího křesla. Obě těžce oddychovali a usmívali se.
"Opravdu to byl…"
"…obraceč času, ano," dořekla za ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Kde jsi ho vzala?"
"Tam kde ty," mrkla na ni. "Abych stíhala pohodlně učivo tak jsem o něj poprosila, ale nebýt tebe asi bych ho nezískala."
"Počkej, jak já jsem ti mohla pomoct, když ani nevím, že ho máš? Nezlob se ale to vážně nechápu," kroutila hlavou stále se usmívající Hermiona.
"No, když jsem o něj byla žádat ředitele naší koleje, argumentovala jsem mu tím, že ty jsi ho ve třetím ročníku měla také, chvíli to trvalo ale nakonec jsem je přemluvila. Vím s časem by si člověk neměl zahrávat ale nenapadl mě jiný způsob jak se sejít aniž by u toho byl Ron nebo madame Pomfreyová."
"Geniální, opravu skvělé, že mě to nenapadlo. No to bude asi tím, že ho nemám ani jsem nevěděla, že ho máš."
"No dobře, ne že by mi to vadilo ale dost tlachání o mé genialitě, když už nás stálo tolik námahy se sejít o samotě, pojďme řešit problémy kvůli, kterým tu jsme a kvůli kterým porušujeme pravidla, to jsme to ale prefektky co?" smála se Peggi.
"Ano to máš pravdu, ale uznej není fajn porušovat pravidla?"
"To ano…" usmála se spokojeně Peggi.
"Tak dobře, pojďme k věci. O čem si se mnou chtěla mluvit?" zeptala se nakonec Hermiona, protože věděla, že nemají moc času.
"O Viktorovi, samozřejmě. Proč jsi neřekla pravdu, proč jsi neřekla to co jsi řekla mě? Že s tebou hodil o zeď?"
"Nevím, nechci, aby měl kvůli mně potíže."
"Ale zasloužil by si to, vždyť se na sebe podívej, podívej se co ti udělal! Měla bys říct pravdu. Řekla jsi ji alespoň Ronovi? Nebo tomu také lžeš?"
"Chtěla jsem mu to říct, když jsi zrovna přišla," přiznala Hermiona.
"No dobře, ale co učitelé, ti by to také měli vědět," nedala se Peggi, byla strašně tvrdohlavá jak si Hermiona všimla.
"To už jsme spolu probírali, víš jaké by to bylo? Udělal by mi ze života peklo, a tím nemyslím, že by mě bil, to snad ne ale už tak mě většina školy nesnáší, takto bych byla pouze za práskače nic jiného."
"Víš, já tě na jednu stranu chápu ale na stranu druhou, Viktor by si to zasloužil, to jsem ti psala, že jsem ho viděla s jinou dívkou?"
"Ano," svěsila hlavu Hermiona, boj byl prohraný. Peggi ji donutí říct pravdu ať se jí to líbí nebo ne.
"A psala jsem ti také, že tu dívku znám? Je to moje vzdálená příbuzná, sestřenice, s tím rozdílem, že je čistokrevného původu, jsme si velice podobné, jmenuje se Veronika Noxerová. Chodí do Zmijozelu, jako Viktor."
"Počkej, jste si podobné? Jak moc podobné?"
"Kolik je podle tebe moc," ušklíbla se Peggi.
"To není možné," děsila se Hermiona, že by její sny byli pravdivé? Ne, to nemůže být pravda, uklidňovala se.
"Hermiono co se děje?"
"Já nevím, víš, poslední dny mám divné sny, snad něco jako předtuchy nebo věštby, já nevím jestli by to mohli být opravdu věštby nebo něco takového, každopádně jsem tě v nich viděla, s tím rozdílem, že jsi byla s Viktorem ve Zmijozelské společenské místnosti, kam bys jako studentka Havraspáru neměla mít přístup, bylo mi to velice divné a tak jsem si myslela, že je to pouze výmysl mojí fantasie. Teď si tím nejsem tak jistá, když říkáš, že máš příbuznou ve Zmijozelu, s kterou jste si velice podobné," vysvětlovala rychle Hermiona, Peggi na ni nevěřícně hleděla.
"Už se ti to někdy stalo?" prolomila dlouhé mlčení Peggi.
"Ne," Hermiona nevěděla kam tím míří ale byla si jistá, že se to zanedlouho dozví. Peggi se pohodlněji uvelebila a začala přemýšlet. Seděli tam mlčky nejméně deset minut než Peggi opět promluvila.
"Nevadilo by ti kdybys mi ty sny povykládala, ráda si je poslechnu," naléhala Peggi. Její tvář Hermioně nic neprozradila a tak se dala do vyprávění prvního snu.
"Kdy se ti zdálo? Před nebo po návštěvě Viktora?"
"Po jeho návštěvě. Napadá tě snad nějaká hypotéza?"
"Myslím, že ano, ještě nevím. Pověz mi svůj druhý sen," opět upřela na Hermionu naléhavý pohled, před kterým nebylo úniku. Hermiona si povzdychla a pustila se do vyprávění svého druhého snu. Když skončila, tvářila se Peggi uspokojivě.
"Potvrdila se ti tvá teorie?" zeptala se bez váhání, chtěla vědět co si Peggi myslí a hlavně, proč se tak tváří. Hermiona měla pocit jako by ji celou dobu něco unikalo, něco co Peggi pochopila a ona ne, tento pocit se jí vůbec nelíbil.
"Z části. Myslím, že tvým snům můžeme s klidem říkat vidění, alespoň podle toho co o nich vím by to na ně sedělo," mrkla na ni.
"Ale předpokládám, že to není vše na co jsi přišla že ne?" odhadovala Hermiona podle jejího výrazu. Na Peggi bylo vidět, že se nemůže dočkat až se s ní podělí o své myšlenky.
"Správně," řekla s šibalským úsměvem na rtech Peggi.
"Poslouchám," tentokrát to byla Hermiona kdo se pohodlněji uvelebil, aby mohla lépe poslouchat.
"Pokud se nemýlím, tvá vidění byla správná, i když s malými odlišnostmi. Poprvé jsi viděla něco zvláštního, nemám ponětí s čím by to mohlo souviset. Ale podruhé jsi viděla minulost, což je velice zvláštní, myslím si, že jsi opravdu viděla co se stalo s Ronovým lektvarem, že ho vyměnila Veronika, ona by toho byla schopná a když by věděla, že to někomu ublíží udělala by to ještě ráda. Jsem si takřka jistá, že tvé druhé vidění bylo pravdivé, ale jak jsi to dokázala? Jak ses dokázala podívat do budoucnosti a potom do minulosti? Proč jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne? Má to něco společného s tím, že poprvé to byla budoucnost a podruhé minulost? Nevím, opravdu na tyto otázky neznám, leč bych velice ráda znala odpověď," sklonila hlavu Peggi se zármutkem v očích, trápilo ji, že nezná odpovědi, po kterých tak toužila.
"A není možné, že bych viděla i poprvé minulost?" snažila se najít řešení Hermiona, něco co by do sebe zapadalo. Avšak, nedařilo jí se to.
"Já opravdu nevím. Neumím to nijak logicky vysvětlit. Pokud bys měla pravdu, což je také možné, jak to, že jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne?" snažila se dovtípit Peggi.
"Moc otázek a málo odpovědí, že?" mrkla na ni šibalsky Hermiona.
"Přesně tak, nutí mě to pořád myslet, hledat rozumné řešení, které by dávalo smysl."
"Dobrá, řekněme, že by to byla všechno pravda, musíme pominout ty otázky. Co mám teď podle tebe dělat? Jít za profesorem Brumbálem a říct mu své domněnky? Jsi si jistá, že mi uvěří? Nebo utíkat za Ronem a říci mu to?"
"Ach, zase moc otázek, nech mě prosím přemýšlet," řekla Peggi a prsty si mnula spánek, ve tváři měla nečitelný výraz, který Hermioně neprozradil absolutně nic. Nedokázala odhadnout na co Peggi myslí, bylo jí sice jasné, že se snaží najít nějaké řešení ale její postoj na ní žaloval, že přemýšlí o něčem jiném.
"Na co myslíš?" musela se zeptat Hermiona.
"Snažím se dát si dohromady fakta s tvými vidinami. Věř, že to jde jen složitě." Peggi zavřela oči a dál se nehnutě soustředila.
"Dovol mi otázku," řekla Hermiona a upírala na Peggi pohled, doufala, že se na ni podívá a v očích bude mít záblesk pochopení o co zde kráčí.
"Ano?" řekla Peggi ale nepodívala se na ni.
"Jsi si opravdu jistá, že by to Veronika mohla udělat?"
"Jak jsem řekla, když bude vědět, že to někomu ublíží udělá to ještě ráda. Znám ji moc dobře na to, abych si tím mohla být jistá, věř mi. Možná se dá říct, že jsme spolu vyrůstali, i když nevím. Strávily jsme spolu jedny letní prázdniny, předtím, než jsme nastoupily do Bradavic. Nebylo to pěkné léto. Neustále mi dělala nějaké naschvály a nějak mi ubližoval, ne fyzicky ale psychicky.
Měla jsem doma tři kočky, jednu jsem si chtěla vzít i do Bradavic ale ona mi je všechny otrávila a já zůstala sama a přišla o své tehdy nejlepší přítelkyně, měla bys vidět jakou z toho měla radost. Strašně se jí líbilo jak se trápím. Tehdy jsem to řekla rodičům, svým i jejím. Donutili ji, aby se omluvila ale abych pravdu řekla z její omluvy čišela čistá nenávist. Bylo to pro ni ponížení, že se mi musela omluvit.
Od té doby se obcházíme obloukem," ukončila své vyprávění Peggi, otevřela oči a konečně se na ni podívala. Hermiona se tvářila zmateně, když se setkala s Pegginým pohledem, ale rychle ukáznila svou tvář.
"Já nevím co bych na to řekla," přiznala nakonec.
"Snad jen, že už chápeš proč jsem si tak jistá, že by to udělala," mrkla na ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Ano to máš pravdu, teď už to chápu," řekla pobaveně Hermiona, kdy viděla jak se Peggi tváří.
"Hermiono bude muset jít, ale než půjdeme, chci ti něco říct."
"Povídej," pobídla ji Hermiona.
"Myslím, že bys měla Ronovi říci celou pravdu, snů nevyjímaje."
"Ano, to máš pravdu, vše se ho týká," svěsila hlavu Hermiona, nevěděla jak to Ronovi poví.
"Doufám, že jsi natolik inteligentní, abys pochopila, že tím vše jsem myslela i pravdu o tom co se stalo mezi tebou a Viktorem," povytáhla obočí, v údivu, Peggi.
"Ano, pochopila," odsekla Hermiona.
"Tak pojďme," řekla Peggi a vstala z křesla, Hermiona už byla na nohou a čekala na ni. Šli mlčky k dveřím ošetřovny, kde se zastavily a opatrně otevřeli dveře, aby mohli nahlédnout dovnitř.
"Honem jdi," vybídla ji Peggi tiše.
"Kdy zase přijdeš?"
"Nevím, jakmile budu mít čas určitě přijdu," mrkla na ni Peggi.
"Dobře, zatím se měj," řekla Hermiona a pomalu otevřela dveře do místnosti.
"Hermiono? Nezapomeň na to, co jsi mi dá se říct, že slíbila," zavolala na ni tiše Peggi přes rameno,už byla na cestě do své koleje.
"Neboj, to vážně nezapomenu," povzdechla si Hermiona, zhluboka se nadechla a vstoupila do místnosti.
Ron měl ve tváři nevěřícný výraz, jak vidno, neměl ani ponětí co se právě stalo. Těkal pohledem k místu, kde s Peggi zřejmě zmizely a k Hermioně, usmála se na něj a pomalu šla k posteli. Pohodlně se posadila, stále se usmívala nad Ronovým výrazem.
"Jak je to možné?" prolomil ticho Ron a povytáhl obočí.
"Nevím o čem to mluvíš," řekla pevně Hermiona.
"Nedělej ze mě hlupáka Hermiono, vždyť před chvílí si stála tamhle," řekl Ron a ukázal na místo, kde s Peggi nejspíš zmizeli. "A pak si najednou vkráčíš sama do místnosti a to dveřmi, chápeš dveře!" Ron klad důraz na poslední dvě slova a ukazoval směrem ke dveřím ošetřovny, kterými Hermiona před chvílí přišla.
"Rone, já ti rozumím," řekla výsměšně Hermiona, snažila se udržet vážnou tvář ale měla obavy, že se jí to nepodaří. Ron seděl na posteli, ruku stále nataženou směrem ke dveřím a ve tváři velmi nechápavý výraz.
"Cože?" řekl Ron a zůstal na ni koukat s otevřenou pusou, to už bylo na Hermionu trochu moc a rozesmála se na celé kolo.
"Můžeš mi prosím říct co ti na tom připadá tak směšného? Ty si na pár sekund zmizíš pak se objevíš úplně někde jinde a ještě se mi směješ, že to nechápu, nezlob se na mě ale mě to směšné opravdu nepřipadá," hněval se Ron. Hermiona se na něj podívala, ve tváři stále pobavený výraz. Chvíli na sebe koukali, Hermiona už se nesmála, jen se usmívala, líbilo se jí jak se Ron nasupil, i když jemu by to nikdy nepřiznala.
"Omlouván se ti," řekla po chvíli kajícně Hermiona. Ron si ji nevšímal, stále se na ni hněval, pouze pootočil hlavu, aby se podíval z okna. Jako by tam bylo něco vidět, pomyslela si Hermiona. Venku byla černočerná tma, ani si netroufla odhadovat kolik je asi hodin, jen byla ráda, že zítra nemusí na výuku.
"Myslím to vážně, mrzí mě to. Měl by ses vidět, byl si tak legrační, ale mrzí mě to, bylo to ode mne hrubé," Hermiona na něj upřela spalující pohled až Ron mírně zčervenal.
"Dobrá, věřím ti," usmál se na ni něžně Ron až se Hermioně zrychlil tep. Co to se mnou je? ptala se sama sebe v duchu.
"To jsem ráda," řekla nakonec plaše Hermiona. Ron se pobaveně usmál nad její reakcí.
"A vysvětlíš mě to teď? Prosím," žadonil Ron.
"Je toho víc co bys měl vědět," přiznala tiše.
"Povídej," pobízel ji Ron.
"Asi budu muset co?"
"Teď už ano, kdybys to nenakousla tak bys nemusela ale když už jsi se do toho tak odvážně pustila tak pokračuj," povzbuzoval ji Ron.
"Nevím jak začít," přiznala nakonec.
"Tak mi nejprve vysvětli co se tu teď stalo," navrhlo Ron nevině.
"Ach to. Potřebovala jsem mluvit s Peggi o samotě, nezlob se ale chtěla jsem to nejprve probrat sní a teprve potom se rozhodnout zda ti povím pravdu nebo ti některé věci zatajím. V dopise, který jsem jí posílala po Harrym jsem ji žádala, aby přišla na způsob jak bychom se mohli sejít o samotě. Vzpomínáš si na obraceč času?" zeptala se Hermiona, Ron krátce přikývl a pozorně poslouchal dál, hltal každé slovo, které Hermiona řekla.
"To je dobře, ušetří mi to zdlouhavé vysvětlování. Tak tedy, Peggi obraceč času má, dá se říci, že ze stejného důvodu, ze kterého jsem ho měla tehdy já, aby stíhala vyučování. Už to chápeš?"
"Trochu, jen pro pořádek, Peggi vás přenesla pomocí obraceče času o určitou dobu zpět?" zeptal se Ron se zachmuřenou tváří.
"Ano, přesně tak," usmála se Hermiona. V Ronově tváři se objevilo uspokojení a pochopení.
"Jsem rád, že už to chápu," usmál se vřele Ron.
"A já jsem ráda, že jsem ti to řekla," oplatila mu úsměv Hermiona. Nevěděla jak dál pokračovat, musela mu to říct vše, dokud má odvahu, měla strach, že kdyby mu to neřekla nyní, potom by už měla strach. Dívala se na svoje propletené ruce a mlčela, snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.
"Hermiona?" vytrhl ji z jejích myšlenek Ron.
"Ano?"
"To není vše co jsi mi chtěla říct, že?" dovtípil se.
"Ano."
"Pokud se nemýlím, mělo by se to týkat Viktora, vzpomínáš, mluvili jsme o tom než si utekla s Peggi, snad sis nemyslela, že zapomenu na tvůj slib, že mi povíš pravdu o tom co se ti stalo?" usmál se na ni šibalsky Ron, když viděl Hermionin výraz.
"Popravdě řečeno, doufala jsem, že na to zapomeneš, ale pak jsem Peggi slíbila, že ti povím pravdu. Ale slib mi, že zůstaneš klidný," prosila Hermiona, měla strach, že pravda o Viktorovi jej rozzlobí.
"To je to tak vážné?"
"Docela ano."
"Pak se tedy pokusím zůstat v klidu," ubezpečil ji Ron a opět na ni visel pohledem a čekal co řekne. Hermiona se na něj usmála a stručně mu převyprávěla co se stalo, když spadl z koštěte, jak ji Viktor dohonil u Komnaty nejvyšší potřeby a poté ji silně odhodil na zeď. Ron se při jejím vyprávění tvářil čím dál tím víc udiveně a občas viděla v jeho obličeji náznak hněvu, ale vždy hned svůj obličej ukáznil. Skončila vyprávění tím, jak ji dovedli na ošetřovnu.
"… a zbytek už znáš," usmála se na něj, nevěděla co od něj teď čekat, bála se, aby se nehněval, ale vypadalo to, že je relativně v klidu.
"Dobře," řekl nakonec.
"Rone?"
"Ano?"
"Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Hermiona.
"Relativně ano, nejraději bych…" raději se odmlčel.
"Ach Rone," povzdechla si Hermiona. Netroufla si domyslet co by nejraději Ron Viktorovi udělal.
"Je to vše co jsi mi chtěla říct?" usmál se na ni pochvíli Ron, Hermioně se zdál být už absolutně klidný.
"Ne," oplatila mu úsměv.
"On ti udělal ještě něco?" zděsil se.
"Ne, neboj, nic víc už mi neudělat," uklidňovala ho rychle Hermiona a vřele se na něj usmála.
"Tak co ještě máš na srdci?"
"Tvůj zaměněný lektvar," hlesla potichu Hermiona a sklonila hlavu, neodvážila se podívat se mu do očí na jeho reakci.
"Ty o tom něco víš? Nebo ještě hůř, máš s tím něco společného?" děsil se okamžitě Ron.
"Ne, jak tě jen mohlo napadnout, že bych s tím mohla mít něco společného?" zvedla hlavu Hermiona a podívala se mu do udivených očí.
"No, já nevím. Napadlo mě to asi proto, jak jsi sklonila hlavu. Upřímně řečeno, první co mě napadlo bylo, že jsi lektvar vyměnila ty, promiň ale opravdu si se tvářila jako by to byla pravda," mrkl na ni šibalsky Ron.
"Hm, asi máš pravdu," souhlasila s úsměvem.
"Tak co víš o výměně mého lektvaru?" zeptal se Ron s nefalšovaným zájmem v očích. Hermiona postřehla, že ze záměny lektvaru tentokrát neobvinil madame Pomfreyovou.
"Zdál se mi sen," začala a převyprávěla mu svůj druhý sen jako by ho vypravovala Peggi, se všemi podrobnostmi.
"A kdo byla ta dívka?" zeptal se Ron, když skončila své vyprávění.
"Veronika Noxerová," odpověděla unaveně Hermiona. Bylo už hodně pozdě, měla pocit, že pomaličku začíná svítat. Byla ráda, že Ron její vypravování nepřerušoval, a hlavně, že se v jeho tváři objevilo pochopení. Byla si jistá, že madam Pomfreyovou už neobviní, že je to její chyba.
"Tak tu neznám, tedy alespoň podle jména, jak vypadá?"
"Je velice podobná Peggi, takřka jako dvojče ale je ze Zmijozelu."
"Jsou s Peggi snad příbuzné nebo jak to, že jsou si tolik podobné?" povytáhl obočí Ron, byl velice soustředný, až to Hermiona obdivovala.
"Ano, je to její vzdálená sestřenice, moc rády se nemají, nic víc nevím," pokrčila rameny tiše Hermiona.
"Jsi unavená?" zeptal se znenadání Ron, v hlasu neskrývanou starost, kterou si Hermiona neuměla vysvětlit.
"Kupodivu ano," řekla s lehkou ironií Hermiona.
"Tak půjdeme spát. Znáš to, ráno moudřejší večera," mrkl na ni.
"To máš pravdu. Byl to dlouhý den."
"Podívej začíná svítat."
"Rone?" řekla starostlivě Hermiona, ignorujíc jeho poznámku.
"Ano?" řekl a něžně se na ni podíval až musela sklopit oči a horkost se jí vhrnula do tváří. Chvíli tiše sledovala své ruce než opět promluvila.
"Ještě jsem ti nepověděla úplně vše, i když zbytek už není tak moc podstatný. Zdál se mi totiž ještě jeden sen, myslím si, že není podstatný ale když už jsem se ti tak krásně začala přiznávat tak toto ti také řeknu," řekla Hermiona a dívala se stále na své ruce.
"Povídej," povzbudil ji tiše.
"Až ráno, jsem opravdu už hodně unavená, pojďme spát, jak si sám řekl, ráno moudřejší večera."
"Hermiono, už je ráno," řekl Ron s pobaveným úsměvem na tváři. Opravdu už je ráno, uvědomila si Hermiona. Předtím si nevšimla jak se světlo v místnosti změnilo, začali do ní pronikat paprsky světla a získala mírně nažloutlou barvu.
"Dobrou noc, Rone," řekla s úsměvem Hermiona a zadívala se z okna na krásně osvětlené školní pozemky.
"Hermiono, no tak, řekni mi to. Víš jaké to je takhle mne napnout a potom čekat, že ti řeknu dobrou noc a půjdu s klidem v duši spát? Ty děláš jako bys mě neznala," kroutil nevěřícně hlavou. Hermiona se tomu musela pousmát jelikož to byla pravda, Ron byl občas horší než některé dívky.
"Ehm, no tak dobrá, povím ti to ale nečekej žádné terno. Ten sen nemá ani hlavu ani patu. Nevím ani s čím by mohl souviset," upozorňovala ho předem.
"No tok, nenapínej mě," žadonil Ron. Hermiona se pouze pousmála a převyprávěla mu svůj první, o tom jak viděla Veroniku Noxerovou a Viktora ve Zmijozelské společenské místnosti, když se někam chystali.
"Měla jsi pravdu, žádné terno to nebylo," řekl Ron poté co Hermiona skončila své vyprávění.
"Můžeme už jít spát? Prosím?"
"Jasně, jasně," smál se Ron.
"Dobrou noc," usmála se unaveně Hermiona, otočila se na druhý bok a pomalu se nechala unášet do říše snů, měla pocit, že jí Ron přál dobrou noc ale to už skoro spala.
Když se Hermiona vzbudila, slunce již zapadalo. Pomalu se rozespalá posadila na posteli a rozhlédla se po místnosti. Ron klidně oddechoval, Hermiona se při pohledu na něj musela pousmát. Líbilo se jí, jak měl své ohnivě zrzavé vlasy rozházené po polštáři, nevěděla jak dlouho na něj zírala, nakonec si ale povzdechla a potichoučku slezla z postele a obula si papuče. Potichu šla najít madame Pomfreyovou, chtěla se jí zeptat, kdy ji konečně propustí, v posledních dnech ztratila pojem o čase. Pomalu se šourala ošetřovnou, když se za ní najednou ozval známí hlas madame Pomfreyové.
"Slečno Grangerová, co tu děláte? Měla by jste ještě ležet," hubovala ji tiše, zajisté věděla, že Ron ještě spí.
"Hledám vás, mám totiž na vás otázku."
"Dobře ale pojďte se posadit," řekla tiše madame Pomfreyová a táhla Hermionu opatrně k prázdnému lůžku poblíž.
"Co jste chtěla vědět?" zeptala se, když už byly pohodlně usazené na prázdném lůžku.
"V poslední době jsem ztratila pojem o čase, nemám zdání co je za den," kroutila hlavou takřka nevěřícně Hermiona.
"Je úterý," pousmála se madame Pomfreyová.
"Děkuji. Ale to tedy znamená, že jste mě měla už propustit, nebo se mýlím? A Rona také. Takže jsem se vás chtěla zeptat, kdy mě, respektive nás, propustíte? Už je nám oběma dobře," řekla Hermiona a sledovala reakci madame Pomfreyové, měla strach, aby se madame nerozčílila, že ještě není plně zdráva.
"Abych řekla pravdu slečno Grangerová, není to tak jednoduché, sama vidíte, že ještě nejste plně zdráva. Neříkám, že máte bolesti ale celý den prospíte. Pan Weasley také. Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k názoru, že vás propustím již dnes večer. Na večeři půjdete už do Velké síně společně s ostatními. Ale mám pár podmínek," dodala nakonec madame Pomfreyová, když viděla jak Hermiona začíná zářit vidinou toho, že půjde opět do školy.
"Jaké?" vyhrkla nedočkavě Hermiona.
"Do výuky nastoupíte až příští týden v pondělí, každý večer se u mě budete hlásit o lektvary, a hlavně nesmíte dělat nic namáhavé, například u pana Weasleyho to znamená, že teď chvíli nebude hrát famfrpál, souhlasíte? Myslím, že to nejsou tak strašné podmínky, nebo snad ano?" zeptala se madame Pomfreyová. Hermioně se zdáli tyto podmínky snesitelné, myslela si, že ani Ronovi nebudou vadit, vyjma famfrpálu ale i ten nakonec nějak zvládne.
"S vašimi podmínkami souhlasím, znamená to tedy, že mohu vzbudit Rona a společně můžeme odejít na kolej?"
"Nechcete se předtím upravit? Myslím tím jít se vykoupat a teprve poté jít na kolej."
"To by bylo výborné ale nemám zde žádný hábit a čisté oblečené, ani kosmetiku nic," řekla Hermiona a už, už přemýšlela jak si dojde pro věci na kolej a potom si dá v koupelně horkou sprchu.
"S tím si nedělejte starosti, to zařídím. Teď běžte tu skvělou novinu povědět panu Weasleymu, já mezitím obstarám oblečení a kosmetiku pro vás a pana Weasleyho, nebojte bude to vaše kosmetika a oblečení," usmála se na ni povzbudivě madame Pomfreyová.
"Děkuji vám, moc," řekla Hermiona s vděčností v hlase a zvedala se k odchodu.
"Hlavně nezapomeňte povědět panu Weasleymu o mých podmínkách, s kterými jste souhlasila. Kdyby se mu nějak nezdáli, může odmítnout a zůstat tu," zavolala za Hermionou madame Pomfreyová s neskrývanou nadějí v hlase, očividně se jí moc nelíbilo, že má Rona propustit, Hermiona se tomuto zjištění jen pousmála a pelášila za Ronem, který stále klidně a nerušeně spal.
"Rone, Rone, no tak probuď se," třásla s ním Hermiona ale nevypadalo to, že by se Ron chystal vstát.
"No tak, Rone prosím," prosila ho Hermiona, najednou uviděla jak Ronovi zacukali koutky. Rozhodla se zvolit jinou, podle ní účinnější, taktiku.
"Hm, vypadá to, že ten se hned tak nevzbudí. To mu asi nebudu moct říct tu skvělou novinku, kterou mi právě sdělila madame Pomfreyová," řekla ledabyle Hermiona a dívala se na Ronovu reakci. Ten otevřel rychle oči a s trhnutím se posadil, přerývaně dýchal.
"J-jakou novinku?" chtěl rychle vědět.
"Ty jsi vzhůru? Myslela jsem, že ještě spíš, nejspíše jsem tě neměla budit, možná to bylo zbytečné, možná na ty podmínky, na které jsem přistoupila já nikdy nepřistoupíš, ach, byla jsem tak domýšlivá," přemýšlela naoko vážně Hermiona, viděla, že Ron je nedočkavostí celý pryč a vychutnávala si tuto chvíli.
"Hermiono, no tak, pověz mi to, jakou novinku a jaké jsou její podmínky? Vůbec mě nenapadá o co by mohlo jít," uvažoval rychle Ron, vůbec nevypadal ospale.
"Je to novinka, která tě jistě potěší."
"Hermiono," řekl prosebně Ron.
"Ale má podmínky," napínala ho Hermiona.
"Hermiono!"
"No dobře, dobře. Takže - můžeme opustit ošetřovnu," řekla Hermiona s rozzářenou tváří.
"V-vážně? Opravdu můžeme jít na kolej? To je parádní!" řekl Ron a už, už byl na odchodu.