Melien Edhel - XIV. kapitola

XIV. KAPITOLA
Glorfindel opatrně položil Legolase na lůžko a rychle rozřezal halenu na jeho zádech, aby zjistil rozsah zranění. Při pohledu na ošklivě podlité, krvácející rány ho zamrazilo. Dal přinést horkou vodu, bylinky a čisté plátno a začal ho ošetřovat. Legolas se téměř ani nepohnul, cosi nesrozumitelného mumlal, zachvácen silnými horečkami. Glorfindel se ho snažil přivést k vědomí, ale on jen na okamžik otevřel oči, aby je zas odevzdaně zavřel.
„No tak, Legolasi, bojuj přec!“
Glorfindel se obával nejhoršího. Připadalo mu, že Legolas nemá vůbec vůli žít. Raději ihned vyslal posla, aby přivedl Thranduila a Elronda.

Lidiannu probudilo hlasité klepání na dveře. Posadila se na okraj postele. Srdce se jí na zlomek sekundy zastavilo, pak se prudce rozbušilo v naději, že je to Legolas. Když vstoupil Erestor, neubránila se zklamání.
„Král mne pro tebe posílá! Přivésti tebe mám bez meškání.“
Zachvěla se zlou předtuchou. „Proč mě chce vidět?“
„Toho zakrátko tobě sám objasní! Následuj mne!“
Lidianna se chtěla nejdříve převléct, ale Erestor jí to nedovolil. Kráčel rychlými kroky bez jediného ohlédnutí a ona měla co dělat, aby mu stačila. Procházeli dlouhou chodbou do západního křídla paláce až ke královským komnatám. Její úzkost sílila.
Erestor zaklepal na dveře, po vyzvání je otevřel a postrčil Lidiannu kupředu.
„Vejdi, král tebe již očekává!“
Lidianna se zatajeným dechem vstoupila. Dveře se za ní tiše zavřely a ona byla uvězněna sama v jedné místnosti s králem Thranduilem. Seděl u prostřeného stolu v rohu, zčásti skrytý jejímu zraku velkým devítiramenným svícnem.
„Hama ar‘ mata yassen amin (Posaď se a pojez se mnou)!“ nařídil jí panovačným tónem.
Nejistě usedla naproti němu. Thranduil bez dalších slov uchopil příbor a dal se do jídla. Panovalo tam tíživé ticho, každý zvuk působil nepřirozeně hlasitě. Lidianna se přinutila sníst pár soust, ale pak složila ruce do klína a upřela oči před sebe na stůl.
„Nechutná tobě snad?“
Jeho hluboký hlas ji vylekal. „Děkuji, ale nemám hlad.“
„Možná víno přijde tobě k chuti lépe.“
Naplnil její číši. Uchopila ji a její pohled bezděčně zalétl ke králi. Upřeně ji pozoroval s lehkým úsměvem na rtech, který se ale nikdy nedotkl jeho očí. Ty byly chladné jako led, plné pohrdání a nenávisti. Podivně se leskly ve světle svíček. Přeběhl jí mráz po zádech. Její ruka se zachvěla a z poháru vyšplíchlo trochu červeného vína na stůl. S hrůzou se dívala, jak zvolna odkapává na zem. Bylo tak rudé... jako krev! Krev stékající dolů z Legolasových zad!
Nedokázala se již ovládat. Z očí jí vytryskly palčivé slzy.
„Nač ten pláč?“ zeptal se ostře.
„Mám strach o Legolase,“ zašeptala roztřeseně. „Prosím, povězte mi, je v pořádku?“
Vypadalo to, že její otázku očekával. „Na něho mysliti měla jsi, když činů svých jsi konala! Však následky provinění svého, jež on snášeti nucen jest, stále ještě zmírniti můžeš!“
Nezaváhala ani na okamžik. „Co mám udělat?“
Thranduil zachytil v jejím hlase náznak naděje. Nahnul se k ní blíž, koutky jeho úst se zvedly ve spokojeném úsměvu. Připomínal jí velkou šelmu připravenou k útoku.
„Pokud ty se mnou dnes lože mého sdíleti budeš a já spokojen budu, mohlo by to hněv můj utišiti!“
V šoku vyskočila ze židle. „Jak po mně můžete něco takového chtít?“ Krev se jí nahrnula do tváří. Nevěřícně na něho zírala.
Thranduil se opět pohodlně opřel. Její rozrušení na něho nemělo sebemenší účinek. „Neměla bys tentokráte více na Legolase než na sebe mysliti?“ otázal se krutě.
Zabolelo ji to, ale stále ještě se nemohla vzpamatovat. „Nemyslím si, že by se mu líbilo, co mi tu navrhujete!“
„A ty mu toho snad vyprávěti hodláš?! Čehož špatného na tom jest, když mu to pomoci může?“ Znělo to přesvědčivě.
„Jak bych s něčím takovým mohla žít?“ vyhrkla.
Zamračil se. „Kterak tak sobeckou býti můžeš?! On života svého nasadil, by tebe před Gobliny ochránil, však když nyní sám pomoci tvé potřebuje, ty schopna jsi pouze na sebe mysliti!“
„Copak není jiný způsob, jak bych mu mohla pomoct?“ Byla zoufalá. S něčím takovým přece nemůže souhlasit! Nebo snad ano? Udělalo se jí slabo. Ztěžka se opřela o okraj stolu.
„N’uma (Ne).“ Nelítostně se na ni díval. „Jakou odpověď mi tedy dáš?“
Pocítila téměř hmatatelný strach. Chtěla prosit o slitování, ale věděla, že Thranduilovo srdce nelze obměkčit. Pochybovala, jestli vůbec nějaké má. V duchu si představila Legolasovu pohlednou tvář, jeho citlivé modré oči a něžný úsměv. Zdáli jakoby slyšela jeho uklidňující melodický hlas. Vybavily se jí nádherné okamžiky, které spolu prožili, láskyplná slůvka, která jí šeptal, a pocit dokonalého souznění, jenž se jí zmocňoval, když byla v jeho blízkosti. Nelitovala, že pomohla Ivanovi utéct, ovšem cena, kterou za to musela zaplatit, byla vysoká. Nemohla zapomenout na Legolasův zraněný pohled, vědomí, že ho využila a zradila, ho změnilo v chladného cizince. Jeho nepřátelská slova jí způsobila téměř fyzickou bolest. Jak si o ní může myslet, že by mu chtěla úmyslně ublížit? Copak neví, co k němu cítí? Najednou jí bylo zcela jasné, co musí učinit.
„Amin weera (Souhlasím),“ pronesla hrdě a pohlédla králi Thranduilovi přímo do očí. Snažila se, aby to vyznělo sebejistě, ale uvnitř byla téměř paralyzovaná hrůzou. Jeho pobavený úsměv jí prozradil, že ho neoklamala.
Povstal, uchopil svícen ze stolu a mlčky jí nabídl rámě. Jako ve snách se nechala odvést do jeho ložnice. Dominovala jí obrovská postel s nebesy podpíranými krásně zdobenými sloupy. Vínově rudé saténové podušky a velké množství polštářků všech možných tvarů a odstínů červené jakoby zvaly k odpočinku. Kéž by tu s ní teď byl Legolas! Zasnila se. Představila si, jak ji přináší v náručí a opatrně pokládá na postel. Pak se k ní sklání, jeho jemné ruce něžně hladí její ramena a jeho rty nedočkavě vyhledávají její –
Zastavili se. Lidianna se vyplašeně probrala ze svého snění. Thranduil odložil svícen na nízký kulatý stolek a pohodlně se usadil do jediného křesla v místnosti. Rozpačitě před ním stála s hlavou skloněnou k zemi. Nevěděla, co od ní očekává.
„Helta lle (Svlékni se)!“ poručil jí stroze.
Upřela na něho prosebný pohled, ale slitování se nedočkala. Zatnula zuby a chvějícíma se rukama začala rozvazovat šněrování šatů. Ještě nikdy se necítila tak ponížená a vyděšená. Aniž by si toho byla vědoma, z očí se jí vyhrnuly slzy. Nejraději by na místě umřela, jen aby to nemusela snášet dál.

Thranduil pozorně sledoval každý její pohyb. Vypadala překvapivě půvabně, ačkoli její šaty byly pomačkané a špinavé, oči měla zarudlé pláčem a tváře mokré od slz. Nejistýma rukama tahala za tkanici šatů a její drobné tělo se chvělo potlačovanými vzlyky. Thranduil byl se sebou spokojen. Konečně se mu podařilo zlomit její vzdor a přimět ji k pokoře a poslušnosti. Nemohl se už dívat na to, jak si dělá, co se jí zlíbí, a Legolas jí to toleruje. Stále ještě je králem Eryn Lasgalen on a ona by to raději měla vzít na vědomí a náležitě se podle toho chovat! Nerad si to přiznával, ale líbilo se mu, jak Legolase na nádvoří bránila. Její čin byl sice pošetilý, ale přesto vyžadoval jistou dávku odvahy. A nyní je ochotná se pro Legolase obětovat. Překvapilo ho to. Nečekal, že bude s jeho podmínkou souhlasit. Chtěl jen svému synovi ukázat, že s touto dívku marní čas, že ona nikdy nebude jeho city opětovat. Ovšem teď se zdálo, že se mýlil. Měl by to celé hned zastavit, rozhodně už ji vytrestal dost, ale z neznámého důvodu stále otálel.

Legolas těžce oddechoval. Na jeho bledém čele se leskly krůpěje potu. Tělo měl v jednom ohni, obvazy na jeho zádech byly nasáklé krví a jeho horečnatá mysl plná děsivých výjevů. Spatřil v nich Lidiannu v ložnici svého otce, jak se před ním pomalu svléká. Neviděl jí do tváře, ale jeho otec se tvářil nadmíru spokojeně. Ne! Zmítal sebou, aby tu představu zahnal.

Glorfindel slyšel tiché zasténání a pospíšil rychle k Legolasovi, který sebou divoce házel ze strany na stranu s utrápeným výrazem na tváři. Rány na jeho zádech se opět otevřely a bílé prostěradlo pod ním zrudlo krví. Glorfindel ho přinutil vypít uspávací lektvar a začal znovu ovazovat jeho zranění.

Legolas upadal do hlubokého bezesného spánku. Bolest byla nyní nesnesitelná. S povděkem přivítal blížící se bezvědomí. Vše kolem něho obestřela hustá mlha, která zvolna tlumila jeho muka, a on se chystal do ní ponořit. Náhle k němu dolehl slabý hlas volající jeho jméno. Zarazil se. Poznal ho. Lidianna! Toužil poddat se černé prázdnotě, která se ho zmocňovala, její naléhavý tón ho však stále zdržoval. Chtěl ho ignorovat, ale ačkoli jí na něm nezáleželo a tolik mu ublížila, přesto nemohl zůstat lhostejný k jejímu volání. Jeho srdce jí vyšlo vstříc a bojovalo proti rostoucí otupělosti.
Legolas pomalu přicházel k sobě. S vytřeštěnýma očima zalapal po dechu. Mlha se rozplynula a bolest ho opět zasáhla v plné síle. Sevřel roh přikrývky v pěsti a pevně stiskl zuby. Snažil se soustředit. Jeho dech se zklidnil. V jeho myšlenkách vyvstal obraz rozkvetlých zahrad Lórienu, nyní opuštěných, ale možná o to krásnějších. Byl v nich však i určitý smutek, jakoby se jim stýskalo po Eldar, kteří se o ně starali. Zdobené altány a kašny téměř úplně zmizely pod změtí úponků a lístků, vládlo tu naprosté ticho. Lidianna k němu beze spěchu přicházela, v jejích smutných očích vyčetl míru jejího duševního utrpení. Objal ji a dovedl až pod obrovský zlatě kvetoucí mallorn, kde se usadili. Zlehka položil svou pravou ruku na její srdce, očima se vpil do jejích. Okamžitě ho pohltila její bolest. Bez zaváhání ji převzal na sebe...

Lidianna si pomalu svlékla zelené svrchní šaty a nechala je sklouznout na zem. Zůstala jen v bílých spodních šatech ušitých z jemného poloprůsvitného materiálu, který nijak neskrýval křivky jejího těla. Odevzdaně začala rozepínat háčky na živůtku. Cítila se neskutečně, jako by se tohle dělo někomu jinému a ona jen přihlížela. Hlavu měla podivně lehkou. Myšlenkami byla daleko odsud, procházela se s Legolasem nádhernými, ale neudržovanými zahradami, objímal ji kolem pasu a ona se cítila naprosto bezpečně. Na nebi se objevovaly první hvězdy, vzduch byl vlahý a prosycený vůní květů. Dovedl ji až pod obrovský zlatě kvetoucí strom a usedl pod něj. Se zasněným výrazem k ní v němém pozvání vztáhl obě ruce. Usmála se na něj a vrhla se mu do náruče...

Thranduil si všiml, jak Lidianně klesly ruce volně podél těla. Na tváři se jí zračil nepřítomný výraz, oči měla jakoby zastřené touhou a na rtech jí pohrával nepatrný náznak úsměvu. Zakolísala. Přiskočil právě včas, aby ji zachytil. Přivinul ji k sobě, její tělo povolně spočinulo na jeho. Působila omámeně. Zhluboka vdechl její sladkou vůni. Její kůže byla na dotek horká a sametově hebká. Neodolal náhlému impulzu a pohladil obnaženou kůži jejích ňader. Nebránila se. Proti své vůli se sklonil a vášnivě se zmocnil jejích úst.
Lidianna sevřená v jeho mocném objetí sebou trhla, jako kdyby se právě probudila z transu. Doširoka rozevřené očí se jí naplnily děsem. Začala sebou divoce zmítat. Prudce s ní zatřásl. V panice zvedla ruku k jeho obličeji a bez rozmýšlení do ní vší silou zaťala nehty. Odtrhl ji od sebe a cítil, jak mu z dlouhých tržných ran vytéká horká krev. Rozzuřilo ho to a pěstí ji tvrdě zasáhl do brady. Upadla na zem, kde zůstala bez hnutí ležet. Thranduil ji popadl a hrubě mrštil na postel. Strhl ze sebe halenu a v mžiku přikryl její tělo svým.

Legolas jemně držel Lidiannu, jednu ruku měl ovinutou kolem jejího pasu, druhou spočíval na její hrudi. Sledovala ho obrovskýma důvěřivýma očima, ze kterých se již vytratily stopy hrůzy. Vyzařovala z nich vděčnost. Otevřela ústa, aby něco řekla, když náhle se na její tváři objevil výraz naprostého děsu. Chtěl ji uklidnit, ale vytrhla se mu a zmizela.
Zůstal sám. Zavřel oči a napnul své síly, aby udržel jejich duševní kontakt. Cítil ji daleko, přesto byl schopný přejímat její emoce. Jejich intenzita se stupňovala, až měl pocit, že je již nedokáže unést. V tom všechno naráz ustalo.
Zmateně otevřel oči. Nejdřív si myslel, že ztratil spojení, vzdáleně však stále vnímal její přítomnost. Nereagovala na jeho dotyk. Pokoušel se vstoupit hlouběji do její mysli, ale narážel pokaždé na černou nicotu. Znepokojilo ho to. Co jen se mohlo stát?

Glorfindel zpozoroval Legolasův neklid. Jeho prsty byly křečovitě zaťaté do přikrývky, jeho čelist pevně sevřená a na jeho tváři se jevilo veliké napětí. Dotkl se jeho rozpáleného čela. Horečka mu ještě stoupla a pod svými prsty vycítil Legolasovo duševní úsilí. Glorfindel se obával o jeho život. Svařil silné byliny, přimíchal léčivé soli a tento nápoj přinutil Legolase vypít.
Legolas to skoro ani nezaznamenal. Veškeré jeho vědomí bylo soustředěno na Lidiannu. Pomalu začínala zase reagovat. Zbavil ji její bolesti a přimknul se k ní ještě těsněji. Jejich bytosti splynuly, jejich mysli se prolínaly. Pohltil do sebe veškeré její utrpení a vynesl ji daleko od všeho, co by ji mohlo zranit, až mezi zářivé hvězdy. Vznášeli se volně prostorem, čas jakoby přestal existovat.
Znenadání se před nimi objevil hrozivý černý vír. Legolas mu zkoušel uniknout, ale byl nemilosrdně vtažen dovnitř. Jeho poslední myšlenkou bylo, že nestačil přerušit spojení s Lidiannou. Pak ho pohltila prázdnota.

Lidianna se probrala z mrákot. Nemohla popadnout dech. Hlava jí pulzovala tak silnou bolestí, že měla pocit, že se jí snad rozskočí. Pozvolna otevřela oči. Vše bylo jakoby ponořené do mlhy. Ležela na posteli a Thranduilovo silné tělo ji nemilosrdně drtilo pod sebou. Cítila jeho ruku na svém ňadru a druhou, jak jí vyhrnuje sukni. Nebránila se, skoro to ani nevnímala. Celou ji spalovala podivná horečka, byla tak unavená a slabá. Už si jen přála, aby to skončilo a ona mohla spát. Navždy.
Náhle se jí však zmocnil pocit, že to ještě nemůže vzdát, že ještě musí něco udělat. Ale co? Usilovně se snažila na to přijít.
Legolas! Ještě mu přece nestačila říct, jak je jí to všechno líto a jak moc pro ni znamená! Ale síly ji rychle opouštěly. Uvědomila si, že už nebude mít příležitost, aby mu to sama pověděla. Že se nic z toho nedoví.
„Prosím...“ Její slabý hlas byl jen o trochu hlasitější než šepot.
Thranduil ji přesto zaslechl. A něco v jejím naléhavém tónu ho vrátilo zpátky do reality. Odtáhl se a s hrůzou si uvědomil, co se právě chystal udělat. Zděšeně zíral na Lidiannu. Její obličej byl mrtvolně bledý, jen na bradě se jí rýsovala ošklivá podlitina. V jejích nepřirozeně velkých očích spatřil paniku, jenže kupodivu ji nezpůsobil on. Spodní ret se jí chvěl.
„Lidianno!“ Nevěřícně zavrtěl hlavou.
V tom jediném slovu slyšela jeho vlastní bolest, úděs a lítost. Ale nic z toho nyní nebylo důležité. S vypětím posledních sil položila svou rozpálenou ruku na jeho předloktí.
„Řekni mu... že...“ Její ruka klesla bezvládně zpět na postel.