Melien Edhel - XV. kapitola

XV. KAPITOLA
Thranduil v šoku zíral na nehybnou dívku. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Nechápal šílenství, které se ho zmocnilo. Když svíral Lidiannu ve svém náručí, neviděl před sebou ji. Před jeho očima se zjevila draze milovaná a hořce oplakaná tvář.
„Roweno...“
Tolik ji miloval a konečně, po tak dlouhé době, mohl být s ní. Ale něco bylo špatně. Ona ho nechtěla... Tolik toho pro ni vytrpěl a ona ho nyní odmítala! Rozlítilo ho to a ztratil nad sebou kontrolu.
Vidina vzápětí pominula a on si s hrůzou uvědomil, co udělal. Nebyl k Lidianně ve svém vzteku zrovna jemný, avšak za jejím nynějším stavem muselo být ještě něco jiného. Jakkoli brutální se jeho úder mohl zdát, byl veden s citem tak, aby ji pouze na okamžik omráčil. Lidianna před ním bez hnutí ležela, připomínala polámanou panenku. Už takovou situaci jednou zažil... V jeho uších se znovu rozeznělo řinčení zbraní, řev Elfů a lidí, tiché svištění šípů a řičení koní. Znovu ho zaplavil pocit bezmoci, zoufalství a hluboké ztráty...
Avšak tentokrát nešlo o něho, ale o jeho syna. A on nedovolí, aby Legolas trpěl tak, jako trpěl on. Sklonil se nad bezvládnou dívkou a přitiskl konečky prstů na její spánky.

Erestor přijal vzkaz od Glorfindelova posla a pospíšil za králem. Když ho nenašel ani v knihovně ani v jeho pracovně, váhavě přistoupil ke dveřím do ložnice. Trochu ho vyvedly z míry nedojedená večeře a rozlité víno na stole. Jakoby někdo odcházel ve spěchu, napadlo ho. Zaklepal. Uvnitř bylo naprosté ticho. Zaklepal ještě jednou a pak otevřel dveře. A zůstal stát na prahu jako zkamenělý.
Král Thranduil klečel polonahý na loži, pod ním povolně spočívala Lidianna a on svíral její hlavu ve svých dlaních se soustředěným výrazem na tváři. V rohu koutkem oka zahlédl na hromádce její šaty.
Erestor znejistěl, ale naléhavost jeho poslání ho přiměla promluvit. „Heruamin (Pane můj), zvěsti důležité já přináším Vám.“
Thranduil konečně vzhlédl. Jeho pohled byl unavený, nebyla v něm ani stopa po nějaké vášni. „Mluv tedy!“ Z jeho tónu bylo patrné, že je rozladěn tímto vyrušením.
„Lord Glorfindel vzkazuje, že princ Legolas u něho dlí a on velice se o život jeho obává. Prý byste co nejrychleji i s lordem Elrondem přijeti měl.“
„Dobrá, Erestore. Nyní Elronda uvědom a mne v nepřítomnosti mé zastup. Jakmile tady hotov budu, do Imladris vyrazíme bez meškání.“
Erestor neodolal a před odchodem ještě jednou pátravě pohlédl na krále. Ten však jeho přítomnost již nevnímal. Svým dotykem přenášel do Lidianny životodárnou energii. Cítil, jak v jejím křehkém těle probíhá boj, a neustal, dokud se jí do tváří opět nevrátila barva a ona neotevřela oči. Mlčela. Opatrně ji přikryl přehozem.
„Všechno v pořádku bude. Nyní si odpočiň.“
Během chvilky se převlékl v šatně a vyrazil z pokoje.

Lidianna pomalu vstala. Byla tak slabá a unavená! Nejraději by si lehla a prospala celý den, ale nedokázala jen tak odpočívat, když věděla, že je Legolas v nebezpečí. Nejistým krokem se vydala na nádvoří. Král Thranduil už seděl na hřbetě obrovského ohnivého vraníka, Lord Elrond právě nasedal na hnědou klisnu.
„Feitha (Počkejte).“ V prosebném gestu položila ruku Thranduilovi na lýtko. Tázavě k ní shlédl. „Sana amin yassen llie (Vemte mě s sebou).“
Elrond si ji nesouhlasně přeměřoval. Nemohl si nevšimnout, že je pouze v lehkém spodním šatu, její vlasy jsou rozcuchané a na bradě má velkou modřinu.
„Žádost tvá neslýchanou jest a vzhled tvůj pobuřující!“ pronesl přísně.
Lidianna zrudla a sklopila zrak. Thranduil se k ní nahnul a pozvedl její hlavu. Upřeně se jí zadíval do očí a to, co z nich vyčetl, ho obměkčilo.
„Budiž.“
Vděčně se na něho pousmála. Aniž by věděl proč, zahřálo ho to u srdce.
Elrond se zachmuřil. „Cos takého krajně nevhodným jest! Navíc ona nevypadá, že by jízdy na koni schopna byla a my věru času nemáme, bychom na ni čekali!“
„Pojede tedy se mnou!“ odvětil Thranduil rázně.
Elrond se zahleděl na jeho poškrábanou tvář. „Nemoudrým se mi rozhodnutí toto zdá, meldir (příteli).“
Thranduil se na něho zamračil. „Já o radu tebe nežádal, meldir!“ S těmito slovy se naklonil, uchopil Lidiannu v podpaží a posadil ji před sebe. Nato ji lehce objal a bez otálení pobídl koně do trysku.
Světla na nádvoří se rychle ztratila v dáli. Projížděli temným lesem, jen měsíc jim slabě svítil na cestu. Vzduch byl mrazivě chladný, začínalo hustě sněžit. Lidianna měla co dělat, aby nespadla. Zvyk Eldar jezdit bez uzdy a sedla jí nepřišel moc bezpečný. Kdyby aspoň mohla sedět obkročmo! Křečovitě svírala v prokřehlých prstech koňskou hřívu. Připadala si tak zranitelná. Blízkost Thranduila ji znervózňovala, stále měla příliš živě v paměti jeho útok. Ale strach o Legolase jí dodával odvahy. Navíc, aniž by chápala, jak to udělal, věděla, že jí král zachránil život. Roztřásla se zimou. Thranduil ji k sobě automaticky přitiskl a zahalil ji do svého dlouhého, kožešinou podšitého pláště.
S povděkem se o něho zlehka opřela. Znenadání si vzpomněla, jak ji vzal Legolas na projížďku... Procházeli se po břehu řeky, pak se rozpoutala sněhová bouře a oni se museli uchýlit pod skalní převis... Zdálo se to již tak dávno...

Elrond pohlédl na spící Lidiannu a pak na Thranduilovu tvář. Nebylo v ní ani známky po předchozí nevraživosti, vyhlížel spíš ustaraně. Trochu se posunul, aby měla Lidianna větší pohodlí, hlavou teď plně spočívala na jeho prsou. Jemně jí odhrnul pramen vlasů spadající jí do očí a zastrčil jí ho za ucho. Elrond hněvivě přimhouřil oči.
„Thranduile, mohl bys mi nyní důvod konání svého osvětliti?“
Král se na něho zmateně zadíval. „Čehož na mysli máš, Elronde?“
„Jen toho, že na nádvoří jsi ji téměř zbičovati nechal a nyní si ji před sebou vezeš a div o ni nepečuješ!“
„Elronde, ona se sic přízni mé netěší, však to ničeho na skutečnosti nemění, že ona nastávající Legolasovou jest!“ Thranduil hovořil polohlasně, aby Lidiannu nevyrušil ze spánku, ale přesto bylo v jeho hlase patrné rozladění.
„Zdá se, že přízeň tato oboustrannou jest, pokud dle tváře tvé souditi mohu!“ poznamenal suše Elrond.
„Elronde, řeči tvé zcela nemístné jsou!“
„Opravdu? Mimochodem, již jsi ji za drzost její ztrestal?“
Thranduil se zamračil. Úplně zapomněl, že slíbil Lidiannu potrestat za její nevhodné chování v síni. Ale obavy o Legolase a snaha zjistit, jaké city ta dívka k jeho synovi chová, ho plně zaměstnaly. Když pohlédl na křehké tělo ve svých pažích, pocítil soucit. Překvapilo ho, jak nemyslitelné mu najednou připadalo, že by jí měl ještě víc ublížit. Když spala, vypadala tak něžně a bezbranně, to jak se její tělo opíralo o jeho, v něm vyvolávalo pocit prázdnoty.
„Pochybuješ o tom snad?!“ odsekl podrážděně.
„Já jen, že se k tobě tak důvěřivě tiskne...“
Thranduil odtrhl svůj zrak od Lidianny a hněvivě se na Elronda podíval. „Ona pouze vyčerpána jest. Sám bys nejlépe věděti měl, kterak málo Edain vydrží!“ dodal ještě kousavě.
Elrond sebou trhnul. Nebylo mu tajemstvím, že Thranduil nesnáší Edain, a věděl i proč, ale takhle otevřeně to ještě nikdy předtím nedal najevo. I když měl v sobě jen trochu krve Edain, Thranduilova poznámka ho zasáhla. Stále se nevyrovnal s tím, že si všichni jeho tři potomci a jeho bratr Elros zvolili osud Edain, smrtelnost. Stále se nevyrovnal s tím, že když odcestoval na Západ, a opět se setkal se svou chotí Celebrían na březích Valinoru, oni tam nebyli, aby ho uvítali. Věděl, že měli šťastný život, ale trápilo ho, že už je nikdy nespatří...
„Tos ji ale brzy unavil, Thranduile!“ pronesl jízlivě, aby zakryl svou bolest.
Thranduil si jen odfrkl, ale neuznal ho hodným odpovědi.
V napjatém tichu nakonec dojeli do Imladris.

Glorfindel si oddychl, když se dozvěděl, že Thranduil s Elrondem dorazili. Legolasův stav se mezitím výrazně zlepšil, ovšem jeden si nikdy nemohl být jistý, zda nenastanou nějaké komplikace. Když zaslechl kroky, otočil se ke dveřím, aby přivítal své přátele, ale údivem se nezmohl ani na slovo.
Elrond vstoupil jako první, čelo svraštěné hněvem, rty přísně sevřené, a hned zamířil k Legolasovi. Co ho však zarazilo, byl Thranduil, který vešel hned za ním. V náruči nesl Lidiannu, která vypadala, že tvrdě spí, levou tvář mu zdobily dlouhé, temně rudé šrámy.
„Quel amrun, Glorfindel (Dobré ráno, Glorfindele),“ pozdravil ho Thranduil, ale jeho přítel jen pokývl v odpověď a nevěřícně ho sledoval, jak pomalu pokládá Lidiannu na pohovku u dveří a přikrývá ji svým pláštěm. Potom přešel k oknu, kde na lůžku bez hnutí ležel jeho syn.
„Sut naa ro (Kterak mu je)?“ zeptal se úzkostlivě.
Elrond, který Legolase právě prohlížel, popuzeně syknul a Thranduil zase raději poodstoupil. Jakkoli tohoto tmavovlasého lorda nesnášel, o jeho léčitelských schopnostech neměl sebemenších pochybností.
„Toť vskutku podivným jest...“ zamumlal Elrond o chvíli později a se zaujetím zkoumal Legolasovu dlaň.
Král se zachmuřil. Co to ten Peredhel dělá? Podezřívavě sledoval, jak kráčí k Lidianně a bere ji za ruku.
„Glorfindele, pohleď!“
Zlatovlasý ellon se sklonil nad Lidiannou a Thranduil se zamračil ještě víc.
„Mani naa ta (Co to jest)?“ dožadoval se netrpělivě, avšak ani jeden z ellyn ho nevnímal.
„Toť nemožným jest! Nikdy jsem o ničem takém neslyšel!“ vyhrkl Glorfindel šokovaně.
„Však pochyb o tom není! Pohleď na Legolase! Na dlani jeho se rány podobné nalézá! “ Elrond se zdál být znepokojený.
„Toť by rozhodně lecčehos vysvětlovalo. On velice rozrušeným se zdál a teprve, když odvar z dvojnásobného množství bylin jsem mu připravil, se mi ho uspati podařilo.“
Elrond se narovnal. „Cožpak zcela o rozum jsi přišel?! Vždyť jsi ho zabíti mohl!“ zvolal rozčíleně.
Lidianna prudce otevřela oči, probuzena nepříjemným hlukem. S úlekem zjistila, že lord Elrond stojí nad ní s rozhněvaným výrazem na tváři a drží ji za levou ruku. Oči jí padly na ránu na její dlani a když vzhlédla, zpozorovala, že ji ten tmavovlasý lord upřeně sleduje. Vyjekla a vyškubla svou ruku z jeho sevření mnohem prudčeji, než bylo nezbytné.
„Kterak tušiti jsem mohl, že on čehos tak pošetilého učiní!“ chabě se bránil Glorfindel, pobledlý z představy, že ohrozil Legolasův život.
„Mani naa llie quenien en´(O čempak to hovoříš)?!“ naléhal Thranduil a připojil se k nim.
Lidianna nejistě hleděla z jednoho ellona na druhého, nechápala, co se děje. Ale v současné poloze se cítila příliš zranitelně, a tak si přitáhla plášť blíž k tělu a vstala. Okamžitě toho zalitovala. Hlava se jí zatočila a nohy se jí podlomily. Nebýt Glorfindela, který ji pohotově zachytil, sesula by se k zemi.
„Toť jedním z důvodů jest, proč jsem ji sem přivezl. Slabost její nepřirozenou se mi zdála,“ poznamenal Thranduil.
„Když fakt ten pominu, že se s ní Legolas pokrevně spojil, tak rána tvá jí pravděpodobně též příliš neprospěla!“ neodpustil si Elrond kousavou poznámku.
Thranduil nejprve něco nesrozumitelného zamumlal, než mu došel plný význam jeho slov.
„Cože?!“ zařval nepříčetně.
Lidianna sebou vystrašeně trhla a Glorfindel ji ochranitelsky objal kolem ramen.
„Thranduile, hlasu svého poněkud tišiti zkus! Pokud na Lidiannu ohledů nebereš, v potaz aspoň stav syna svého vezmi!“
Thranduil začal zlostně přecházet po místnosti. Pak se náhle zastavil před Elrondem a znovu vybuchl. „Krevní spojení?! A s Adan?! Cožpak toho lze?!“
Elrond pokrčil rameny. „Teoreticky důvodu nevidím, proč možným by toho býti nemělo. Však nikdy předtím jsem se s něčím takým nesetkal a tušení nemám, jakých následků to míti bude.“
Thranduila tato odpověď neuspokojila. „Kterak to, že tušení nemáš?! Vždyť hodin nekonečných s nosem v knihách zabořeným trávíš!“
Elrond si ho znechuceně přeměřil. „Ty též hodin nekonečných s číší vína v ruce sedíš a přec pochybuji, že bys ho vyrobiti dovedl!“
Thranduil se mu chystal rázně odpovědět, když jeho pozornost upoutalo slabé zasténání a on se s nevraživým pohledem upřeným na Elronda opět přesunul k lůžku svého syna. Proud nesouvislých slov splýval z Legolasových zsinalých rtů.
„...adar... tampa... saes... Lidianna... uuma (otče... přestaňte... prosím... Lidianno... nečiň toho)...“
Thranduil jemně odhrnul pramen vlasů z jeho rozpálené tváře. „Hinamin (Mé dítě)...“
Elrond ho odstrčil, přiložil konečky svých štíhlých prstů Legolasovi na čelo a soustředěně zavřel oči.
Lidianna to vše sledovala rozšířenýma očima a snažila se vymanit z Glorfindelova objetí. Chtěla k Legolasovi, ale zlatovlasý lord ji držel pevně.
„Pojď, Lidianno, ty hladova a unavena býti musíš.“
Aniž by se na něho podívala, zavrtěla prudce hlavou. „Já nikam nejdu! Co kdyby mě potřeboval!“
„Vždyť ani schopna nejsi se sama o sebe postarati,“ namítl Glorfindel klidně.
„Lle naa raika (Mýlíte se)!“ odporovala mu, ačkoli se vyčerpáním sotva držela na nohou.
Překvapilo ho, že hovoří jejich jazykem, a následující otázku položil také v Quenye. „Amin naa (Skutečně)?“ Tázavě pozvedl obočí a na okamžik uvolnil své sevření.
Lidianna zavrávorala a on ji opět uchopil do svých paží. „Lidianno, Elrond se již o něho postará, on jedním z nejlepších léčitelů jest. A já tobě slibuji, že jakmile odpočata budeš, sám tebe za ním zavedu.“
Mlčela, ale cítil, že napětí v jejím těle poněkud povolilo. Vzal ji do náruče a odnesl ji do jednoho z hostinských pokojů, kde ji opatrně složil na lůžko. Ležela bez hnutí, oči zavřené, téměř se zdálo, že spí, ale on zpozoroval stříbrný pramínek slz deroucí se jí zpoza víček. Rozesmutnělo ho to.
„Uuma nalla, aier (Neplač, malá)...“
Posadil se na okraj postele a jemně ji pohladil po vlasech. Jeho utěšování na ni mělo přesně opačný účinek, rozplakala se ještě víc. Váhavě ji k sobě přivinul, dlaní jí konejšivě přejížděl po zádech.
„Hush, iluve nauva tereva (Pšššt, všeho v pořádku bude)...“
Lidianna skryla obličej na jeho hrudi, jednou rukou ho objala kolem krku, druhou sevřela rukáv jeho tuniky.
„N´uma! Ro delotha amin (Ne! On mě nenávidí!)!“ vypravila ze sebe. Její tělo se otřásalo hlasitými vzlyky.
„Mankoi delothaya ro lle, aier (Proč by tebe nenáviděl, malá)?“ nechápal Glorfindel. Když je dva naposledy viděl, Legolas ji bránil před svým otcem a bylo patrné, že mu na ní velmi záleží. Nechápal, co se přihodilo, že by o ní najednou smýšlel jinak.
„Amin wethrine ho... Haran Thranduil ungwale ho ten´ en´amin (Zradila jsem ho. Král Thranduil ho potrestal kvůli mně)!“ zašeptala zdrceně.
„Sut wethrine lle ho (Kterak jsi ho zradila)?“ stále nerozuměl Glorfindel.
„Ro nae tirien i´tarna ar´amin tyare tanya Ivan ar´ Elanor usine. Amin uume merna cron ho, nan´ amin uume caela ai´ n´at dethola (Střežil průchod a já pomohla Ivanovi a Elanor utéct. Nechtěla jsem mu ublížit, ale neměla jsem na výběr.)...“
„Amin nota ro rangwuva lle uma ale´ ro suyolluva (Já myslím, že pochopí, proč jsi toho učinila, až se uzdraví.),“ uklidňoval ji Glorfindel, i když si sám nebyl zcela jistý Legolasovou reakcí.
„Ar´manka ro n´nauva (A co když ne)?“
Znělo to tak zoufale, až se Glorfindelovi sevřelo srdce. „Hush, aier... Lle anta kaim. Lle irma mat ar´poik yeste´ (Pššt, malá. Ty vyspati se potřebuješ. Chceš se nejprve najísti a umýti)?“
„N´uma (Ne)...“
„Lidianna, uuma dela sii. Lye nowuva no´ta tul´re (Lidianno, ty starostí si nyní nečiň. Později o tom popřemýšlíme.).“
Setřel jí slzy z tváří a se slovy quel kaima (dobře se vyspi) se zvedl k odchodu. Její tichý hlas ho zastihl u dveří.
„Diola lle, heru Glorfindel (Děkuji Vám, lorde Glorfindele)...“
Znovu se k ní otočil. „Glorfindel farnuva (Glorfindele postačí, Lidianno), Lidianna... im mellone (Mezi přáteli).“ Jeho hlas byl laskavý.
Pousmála se. „Diolla lle ten´ iluve, Glorfindel (Děkuji ti za všechno, Glorfindele).“
Bylo příjemné vědět, že zde má někoho, koho může nazývat přítelem.

Když se Lidianna probudila, venku už se stmívalo. Zamrazilo ji, když si uvědomila, že prospala skoro celý den. Vstala a prsty si pročísla své vlnité vlasy. Její šaty byly zmačkané a teprve teď zjistila že i velmi průsvitné. Zalitovala, že se nemá do čeho převléknout, a raději se zase zahalila do Thranduilova pláště. Její chmury se rozplynuly, když vyšla do předpokoje. Na křesle byly připraveny překrásné vínové šaty se zelenými vsadkami, vysokým límcem a zlatými výšivkami. Zlehka se jich dotkla, jako by se bála, že je to jen přelud, který se rozplyne. Satén byl na dotyk příjemně chladivý a ona se nemohla dočkat, až si je oblékne. Neušel jí Elrondův kritický pohled a ulevilo se jí, že mu bude moci čelit v něčem přijatelnějším. Na stolku ležela sada hřebenů, velký džbán s vodou, mýdlo a ručník a Lidianna si pospíšila, aby mohla co nejdříve vidět Legolase.
Byla si vědoma toho, že by neměla jít do jeho komnat sama, ale netušila, kde najít Glorfindela, který by ji tam vzal, a cestou také nikoho nepotkala. Řekla si, že někdo určitě bude u něho v ložnici, a po krátkém zaklepání vklouzla dovnitř.
Kupodivu v místnosti nebyl nikdo kromě zraněného Legolase na lůžku. Zvažovala, že zase rychle odejde, ale pak přistoupila blíž a starostlivě si ho prohlížela. Ležel na břiše, jeho pohledná tvář byla bledší, než si pamatovala, oči měl zavřené, zlatavé vlasy rozhozené po polštáři. Slzy jí vstoupily do očí, když sklouzla pohledem na jeho ovázaná záda. Opatrně přejela konečky prstů po jeho rameni, dotykem lehčím než mávnutí motýlích křídel. Ani se nepohnul. Lidianna se najednou zdráhala odejít. Přitáhla si křeslo a posadila se.
Doufala, že se Glorfindel nemýlil, a že až bude mít příležitost Legolasovi vše vysvětlit, nakonec jí odpustí. Chtěla, aby si zase byli tak blízcí jako tehdy, když ji vzal na projížďku. Chtěla, aby ji zase políbil. Už jen z toho, jak se na něho dívala, pociťovala příjemné rozechvění. Stačilo by se jen trochu nahnout a jejich rty by se setkaly, jen trochu natáhnout ruku a ucítila by pod prsty zlaté hedvábí jeho vlasů...
Až příchod Glorfindela ji vytrhl z jejích úvah. Očekávala, že se bude zlobit, ale on se choval, jako kdyby bylo naprosto přirozené, že ji tam našel. Krátce zkontroloval Legolase a pak se obrátil k ní.
„Quel undome, Lidianna. Lle kaime quel? Malia ten´ vasa (Dobrý večer, Lidianno. Spala jsi dobře? Chtěla bys něčeho pojíst?)? zeptal se jí starostlivě.
Vděčně se na něho usmála. „Uma, Glorfindel, diola lle (Ano, Glorfindele, díky).“
Opětoval její úsměv a odešel, aby se zakrátko vrátil s podnosem naloženým jídlem, který položil vedle ní. Lidianna se ihned chopila sladkého rohlíku a dychtivě se do něj zakousla. Měla hrozný hlad. Naposledy jedla během oné večeře s Thranduilem a tehdy do sebe nevpravila víc než pár soust. Náhle se zarazila.
„A co Legolas? Musí mít také hlad!“
Glorfindel potřásl hlavou. „Ve stavu, v němž on se nyní nachází, mu jídla ni pití netřeba. Však ty silnou za vás oba býti musíš, neb, kterak Elrond zjistil, ty bolest Legolasovu psychickou i fyzickou nyní neseš. On zatím se neodvažuje všeho zas do pořádku uvésti, však zítra snad již Legolas pro to silným dosti bude.“
Lidianna zmateně svraštila obočí. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“
„O krevním poutu přec,“ odvětil stručně.
Povzdechla si. Proč se Glorfindel tváří, jako kdyby tím bylo všechno jasné? „Já ani nemám ponětí, co to je!“
Udivilo ho to. „Cožpak Legolas tobě o tomto ničeho neřekl?“ Aniž by čekal na její odpověď, pokračoval. „Toť aktem běžným mezi manželi jest. Díky tomu spolu lépe neverbálně komunikovati mohou, pocity a trápení toho druhého vycítiti dokáží a v případě potřeby část síly své předati či něco z bolesti toho druhého převzíti mohou. Takto to přinejmenším mezi Eldar chodí, však ni Elrond si odhadnouti netroufá, kterak to s poutem mezi Adanem a Eldou jest.“
„Říkáš tedy, že nesu část Legolasovy bolesti?“ snažila si to urovnat Lidianna.
Přisvědčil. „Ano, nedopatřením však téměř veškerou, s čímž se tělo tvé a mysl tvá samy vypořádati nedokaží.“ Jeho tón byl lítostivý. „Cožpak necítila jsi, že se s tebou Legolas spojil? Naneštěstí jsem o poutu vašem tušení neměl a z obavy o život jeho jsem ho ve spánek hluboký uvedl. Neočekával toho a spojení vašeho přerušiti nestihl...“
Lidianna tomu už začínala rozumět, ale stále se jí to zdálo až příliš neskutečné. I když při vzpomínce na ony zahrady se zlatými stromy si nebyla zas tak jistá.
„Měla jsem něco jako sen... nebo halucinaci...“ začala nesměle. Bála se, že by se jí Glorfindel mohl vysmát. „Viděla jsem opuštěné zarostlé zahrady... bylo léto... kvetly tam obrovské zlaté stromy, které omamně voněly...“
„Toť Lórien byl, neb pouze tam stromů takovýchto roste. Mallorny se nazývají a Eldar si na nich dříve telain stavěli. Však místo toto opuštěno jest, neb ti, kdož tam pobývali, již dávno do Valinoru odpluli...“
„Takže to místo je skutečné?“ zeptala se skepticky. Nechtělo se jí uvěřit, že by tak nádherné místo mohlo opravdu existovat. A jak je možné, že ona ví, jak vypadá, když ho nikdy neviděla?
„Ovšem, Lórien jižně od Eryn Lasgalen leží. Však tam zavítati bych tobě neradil, vyjma skrze představy Legolasovy, neb místo toto plné vzpomínek neradostných jest a nic z doby slávy jeho již nezůstalo. Krom oněch mallornů prastarých, jež na Eldar tam kdysi dlící vzpomínají a hlasy jejich teskné je zpátky volají...“
Udiveně pozvedla obočí. „Ty stromy hovoří?“
Glorfindel se na ni shovívavě usmál. „Mnoho způsobů jest, kterak něčeho sděliti, a to, kterak my nyní spolu komunikujeme, pouze tím nejjednodušším jest. My Eldar jsme první hovořící bytosti na Ardě byli a s kelvar (faunou) a olvar (florou) se dorozuměti dokážeme. Edain se čemus takému nikdy nenaučili...“
„Mně by stačilo, kdybych se dokázala dorozumět s Legolasem,“ probrala ho Lidianna z jeho rozjímání.
Krátce se zasmál a pohladil ji po vlasech. „Jistě toho jednou dokážeš.“
Pak se omluvil a opět ji zanechal samotnou s elfským princem a jejími zmatenými myšlenkami.
Lidianna dojedla rohlík a zadívala se na Legolase. Zaznamenala, že se mu na čele lesknou kapičky potu. Vstala a otřela mu obličej navlhčenou žínkou, téměř se zachvěla, když se mezi jeho vyprahlými rty na okamžik mihl růžový jazyk. Přes Glorfindelovo ujištění se nemohla zbavit dojmu, že má žízeň. Po chvilce zaváhání smočila prsty v jemném vínu, které jí Glorfindel přinesl, a přejela s nimi po jeho ústech. Když jí je olízl a začal lehce sát, hrdlo se jí sevřelo a polilo ji horko. Pokračovala, dokud neměl dost, poslední kapky, které ulpěly na jeho rtech, setřela, i když se jen stěží ubránila touze je slíbat. Připadalo jí však, že na to nemá právo, cítila by se jako zloděj, kdyby něco takového provedla. Urovnala přikrývku na jeho těle a opět se posadila.
Venku se pomalu šeřilo, brzy byla schopná rozpoznat jen bílé plátno lůžkovin a světlý závoj Legolasových vlasů. Ale i když ho zřetelně neviděla, uklidňovala ji jeho blízkost. Spokojeně zavřela oči.

Nejspíš musela usnout, neboť když znovu otevřela oči, byla již hluboká noc. Ztuhle se zvedla z křesla a snažila se přivyknout si tmě. Nahnula se nad Legolasem, ale měsíc byl schovaný za mraky, a tak jen jeho vůně a horká hebká kůže pod jejími prsty ji ujistily, že tam není zcela sama.
„Elrond říkal, že u syna mého dlíš.“
Lidianna rychle stáhla ruku zpět a otočila se. Srdce se jí divoce rozbušilo. Král Thranduil stál ve dveřích oděn v dlouhé bleděmodré róbě, vlasy mu ve vlnách volně splývaly po ramenou, v ruce držel trojramenný svícen.
Lidianna provinile sklonila hlavu. „Jenom jsem chtěla vědět, jak mu je...“
„Tak?“ Z jeho tváře se nedalo vyčíst, jestli ho její přítomnost zde rozhněvala nebo ne.
„Proč?“ Popošel k ní blíž.
„Protože jsem se o něj bála...“ Lidianna sledovala, jak k ní Thranduil pomalu přistupuje, plíživě jako velká divoká kočka. Jen stěží se ovládla, aby před ním nezačala couvat.
„To o sebe by ses spíše báti měla. Nezapomeň, že jsem tebe potrestati slíbil.“
Tón jeho hlasu byl klidný a o to děsivější jí připadal. Zachvěla se. Přesto se mu dokázala podívat zpříma do očí.
„Udělejte se mnou, co chcete, jenom už neubližujte Legolasovi! Nechápu, jak jste ho mohl dát zbičovat, když za nic nemohl!“
„To je tedy to, co tebe sem přivedlo? Pocit viny?“
Stál už těsně u ní a když natáhl ruku, ztuhla v obavě, že ji uhodí. Místo toho jeho překvapivě něžné prsty přejely zlehka po modřině na její bradě. V jeho očích se mihl záblesk lítosti, než byl opět nahrazen chladnou lhostejností. Postavil svícen na stolek a poté, co se přesvědčil, že jeho synovi nic nechybí, se obrátil k odchodu. Mezi dveřmi na okamžik zaváhal.
„Ty nejsi jedinou, kdo za to viny nese...“ S tichým zašustěním své róby jí zmizel z dohledu.
Lidianna se pozvolna uklidnila. Opět se sklonila nad Legolasem, světlo svíček propůjčovalo jeho rysům zlatavý nádech. Tmavé kruhy pod očima, které předtím kazily dokonalost jeho pleti, se téměř vytratily, jeho rty znovu získaly svou přirozenou narůžovělou barvu. Potěšilo ji, že se jeho stav tak rychle lepší.
Schoulila se v křesle a sledovala pravidelné zdvihání jeho zad, které ji brzy ukolébalo ke spánku.

První, co si uvědomila, bylo, že ji někdo upřeně sleduje. Rozhlédla se kolem sebe a při pohledu do Legolasových mrazivých očí hrůzou strnula. Chápala by, kdyby v nich spatřila hněv, bolest nebo dokonce nenávist, ale prázdnota, kterou tam našla, ji vystrašila.
„Legolasi...“ vypravila ze sebe stísněně. Veškerá radost z toho, že se probral, vyprchala.
„Kela (Zmiz)!“ Jeho hlas byl stejně ledový jako jeho oči.
Zavrtěla hlavou. „Legolas, saes! Lava amin – (Legolasi, prosím! Nech mě-)“
„Amin uuma malia! Kela sii (Mě toho nezajímá! Hned zmiz!)!“ Legolas se opatrně posadil, jeho pohled ani na chvíli nesklouzl z její tváře. Viděl, jak ji jeho odmítání zraňuje, ale přinutil se toho nedbat. Kolik ohledů brala ona na něj, když ho zradila?! Zrovna když už si začínal myslet, že by jí na něm mohlo záležet!
Lidianna rozechvěle vstala. To přece není možné! Musí existovat způsob, jak mu vše vysvětlit! Ale výraz na jeho tváři jí nedával příliš naděje.
„Legolas! Amin uume merna – (Legolasi! Nechtěla jsem -)“
Pokaždé, když vyslovila jeho jméno, jako by mu vrážela dýku do srdce. Hlouběji a hlouběji...
„Kela ri´ lle hiraethuva tanya lle uume khila amin (Odejdi, sic litovati budeš, žes mne neusposlechla)!“ přerušil ji nemilosrdně.
Lidianna se jen stěží bránila pláči. Cítila se tak bezmocná! Proč ji nemůže alespoň vyslechnout? Věděla, že to nebude lehké, a očekávala, že ji za její činy odsoudí, možná i potrestá, ovšem nikdy ji nenapadlo, že ji od sebe prostě odežene. Začínala si zoufat.
„Amin uuma gorga lle. Crona amin manka lle anta ta nan´ lasta amin (Nebojím se tě. Ubliž mi, jestli to potřebuješ, ale vyslechni mne, prosím), saes – “
Opět ji nenechal domluvit. „N´uma! Amin caela faarea en´ lle risar (Ne! Já dosti lží tvých mám)!“
„Amin uume risa lle (Já ti nelhala)! Oio (Nikdy)!“ ohradila se ublíženě.
„Amin n´oqueniuva yassen lle! Lle wethrine amin! Amin hiraetha tanya amin omente lle (Já s tebou debatovati nehodlám! Tys zradila mne! Lituji, že jsem tebe vůbec potkal)!“
Když to slyšela, nedokázala se již ovládnout. Z očí jí vytryskly slzy. „Saes, Legolas! Uuma nyara sina! Uuma nyara amin tanya lle delotha amin (Prosím, Legolasi! To neříkej! Neříkej, že mě nenávidíš)!“ zašeptala zoufale.
Vztáhla k němu ruku, ale jeho další slova ji zarazila. „Delothien lle? N´uma, lirimaer. Amin uuma malia faarea deloth lle (Nenávidět tebe? Nikolivěk, krásko. Mně na tobě nezáleží natolik, bych tebe nenáviděl)!“
Zalapala po dechu. Jak může něco takového vůbec vyslovit?! S hlavou skloněnou vyrazila z místnosti.
„Lidianno!“
Vzhlédla právě včas, aby nevrazila do Glorfindela, který zrovna vcházel dovnitř s Elrondem v závěsu. Ani nevěděla, jak se ocitla v jeho náručí.
„Lidianna, mani marte (Lidianno, čehož se přihodilo)?“ Slyšela jeho znepokojený hlas, ale nenamáhala se odpovědět. K čemu by to bylo?
„Lidianno?“
Glorfindel konečně pohlédl na Legolase a měl veškeré odpovědi, které potřeboval. Sevřel pevněji Lidiannino třesoucí se tělo a vedl ji zpátky.
„Glorfindel, n´uma (Glorfindele, ne)...“ bránila se slabě. Přece nemůže být tak krutý, aby ji nutil se vrátit!
Elrond mezitím přešel k Legolasovi. „Legolas, sut tyava lle sina re (Legolasi, kterak se dnes cítíš)?“ otázal se ho tiše.
„Amin naa tereva, heru Elrond (Dobře, lorde Elronde).“
Elrond ho zběžně prohlédl a potom mu opatrně odstranil obvazy ze zad. Většina ran se již zahojila, bylo jen otázkou času, kdy se ztratí i jizvy a Legolasova kůže bude zase neporušená.
Oddychl si. Nechtěl už více oddalovat nevyhnutelné. Jakkoli se mu příčilo Legolasovi ublížit, Lidianna stále ještě nesla jeho psychickou a fyzickou bolest, a on se neodvažoval ji takto nechat další den. Strachoval se o její život. Byla už dost zesláblá a většinu času prospala, a byla tu ještě jedna věc, která ho znepokojovala víc než cokoli jiného. Nikomu neprozradil, že když se zašel večer podívat na Legolase, našel ji v bezvědomí na zemi. Byla neskutečně bledá a on ke svému šoku zjistil, že ačkoli je Legolas na půli cesty do Námových síní, ona nepřestala přejímat jeho pocity. A když odhalil její záda, spatřil na nich náznak stejných ran jako měl i Legolas! Zamrazilo ho. Ještě nezažil, aby některé krevní pouto bylo takto silné. Nemohl s tím však nic dělat, a tak aspoň předal Lidianně část své síly, aby jí pomohl se s tím břemenem vypořádat, položil ji do křesla a opět odešel, aby si promluvil s Thranduilem. Obával se, jak by král Eryn Lasgalen reagoval, kdyby ji tam našel, a také se mu nezamlouvala představa, že by měl ty dva od sebe oddělit. Thranduil byl dle očekávání rozčílený, a teprve když mu Elrond vysvětlil, že Lidianna je to jediné, co ještě zdržuje Legolase od odchodu do Síní čekání, povolil. Elrond byl rád, že tu teď není, bohatě mu stačila vzlykající Lidianna a zatvrzele se tvářící Legolas.
„Quel (Dobrá)!“ pronesl a pokynul Glorfindelovi, aby přivedl Lidiannu.
„Tampa, saes (Přestaňte, prosím)!“ zanaříkala, když přitiskl její levou dlaň k Legolasově. Snažila se vykroutit, ale Glorfindel ji nepustil, dokud mu Elrond nedal znamení, že už je po všem. Zhrozeně zírala do Legolasovy bolestí zkřivené tváře a cítila se naprosto prázdná.
Se srdceryvným pláčem se rozběhla pryč.