Melien Edhel - XVI. kapitola

XVI. KAPITOLA
Bylo už pozdě v noci, když se Lidianna vydala do své ložnice. Skoro celý den strávila ve společnosti Glorfindela, ten se však večer přidal k Elrondovi a Thranduilovi se slovy, že ty dva nemůže nechat dlouho spolu bez dozoru. Lidianna si pak ještě chvíli četla v knihovně, ale když se jí začaly klížit oči, rozhodla se jít spát.
Pomalu kráčela dlouhou chodbou do západního křídla paláce, plamen svíce jí jen slabě osvětloval cestu. Když procházela kolem Legolasových komnat, zaváhala. Tolik ho potřebovala vidět, ale věděla, že ji u sebe nechce a nejspíš ji znovu vykáže. Nakonec se rozhodla toho nedbat a vešla tiše dovnitř.
Celá místnost byla ponořená do tmy, z níž matně vystupovaly pouze bílé přikrývky, ke kterým směrovala své kroky. Přistoupila k lůžku a ke svému šoku zjistila, že je prázdné. Jen zmuchlané lůžkoviny dokazovaly, že tam někdo ležel. Jemně pohladila důlek v polštáři a představila si na něm Legolasovu hlavu se zlatými vlasy rozprostřenými kolem.
Vedena náhlým impulzem, přešla k oknu a vyhlédla ven. Srdce se jí divoce rozbušilo, když spatřila vysokou postavu kráčející zahradami. Ačkoli ji halila dlouhá tmavá kápě, byla si naprosto jistá, že je to Legolas. Ale co dělá venku? Podle toho, co jí říkal Glorfindel, byl ještě odpoledne příliš slabý na to, aby zvládl ujít víc než pár kroků. Je možné, že to jen předstíral? Ale proč?
Nejistě se vydala za ním. Pravděpodobně potřeboval být jen chvíli o samotě obklopen přírodou, ale představa, že je ve svém oslabeném stavu sám venku, ji naplňovala obavami. Zvlášť, když z jeho sotva znatelných stop ve sněhu poznala, že je bos. Znepokojilo ji to. Věděla sice, že Eldar jsou odolní vůči okolním teplotám, avšak jistě existovala určitá hranice. A podle toho, jak venku mrzlo, měla pocit, že ji brzy překročí.
S dostatečně velkým odstupem ho sledovala zasněženými zahradami ozářenými pouze bledým měsíčním světlem až k malému lesíku zahalenému do chuchvalců mlhy. Trochu zpanikařila, když se jí zcela ztratil z dohledu, ale odhodlaně pokračovala dál, až spatřila něco, co jí vyrazilo dech. Zastavila se a s úžasem hleděla před sebe.
Nacházela se nedaleko jezírka, ze kterého stoupala pára, i vzduch tu byl mnohem teplejší než kdekoli jinde. Ovšem to, co uchvátilo její pozornost, byl Legolas stojící na břehu. Fascinovaně sledovala, jak ze sebe jediným pohybem shodil dlouhý plášť a zůstal před jejím zrakem oděn pouze do měsíčního svitu. Beze spěchu vkročil do vody a pokračoval stále hlouběji. Když mu dosahovala k pasu, ladně se ponořil pod hladinu. Objevil se až o pár metrů dál, mokré prameny vlasů se mu lepily k zádům, po obličeji mu stékaly krůpěje vody. Několika tempy dosáhl velké, zčásti ponořené skály uprostřed jezera, kde si lehl na břicho a nechal se omývat vlnkami.
Lidianna nikdy neviděla nic krásnějšího. Opatrně se plížila blíž, nevšimla si však větve trčící ze sněhu a zakopla o ni. Jen s obtížemi se jí podařilo udržet rovnováhu, polekaný výkřik se jí už zadržet nepodařilo. Opožděně si přikryla ústa rukou a nejistě pozorovala, jak se Legolas přetočil na bok a zadíval se přímo na ni.
„Lidianna (Lidianno)...“ Jeho hlas splýval s tlumeným šploucháním vody. „Mankoi naa lle sinome (Proč tu jsi)?“
„Amin merne ele lle. Amin merne quen yassen lle (Chtěla jsem tě vidět. Chtěla jsem s tebou mluvit.)...“
Rozpačitě se zahleděla k zemi.
Trvalo chvíli, než se opět ozval. „Tula sinome ri´ kela sii (Pojď sem a nebo hned odejdi).“
Zaskočeně zalétla pohledem směrem k němu, ale zdálo se, že už její přítomnost nevnímá. Spočíval nyní na zádech, tvář obrácenou k měsíci, zakryt pouze závojem svých vlasů.
Pokud si myslí, že se jí tak snadno zbaví, pak se mýlí! Byla odhodlaná si s ním konečně promluvit a pokud kvůli tomu bude muset přeplavat celé jezero, tak to udělá!
Zula si boty a téměř vyjekla, když došlápla na zasněženou zem. Chvějícími se prsty uvolnila šněrování na svých šatech a stáhla je přes boky dolů. Pod nimi neměla o nic víc než Legolas pod svým pláštěm, neboť nové spodní šaty nedostala a jí se nechtělo si znovu obléci ty staré. Byly uválené a navíc v ní vyvolávaly nepříjemné vzpomínky. Rychle vklouzla do jezera, aby skryla svou nahotu, a zamířila k Legolasovi. Teplá voda příjemně zahřívala její zkřehlé tělo, ani si neuvědomila, jak během svého pronásledování elfského prince prochladla. Doplavala ke skále a zachytila se jí. Ne, že by nedokázala vylézt nahoru, ale cítila se již dost zranitelná, než aby se před Legolasem ukázala takto odhalená.
Legolas měl ale očividně jiný názor. Posadil se a mlčky k ní natáhl ruku. Když nereagovala, položil ji na skálu kousek od ní.
„Mani uma lle merna (Čehož chceš, Lidianno), Lidianna.“ Znělo to spíš unaveně než rozzlobeně.
„Amin merne nyar lle mankoi amin ume tanya (Chtěla jsem ti říct, proč jsem to udělala)...“ Prosebně na něho upírala oči.
„Amin sinta ta (Já toho vím),“ odvětil lhostejně.
Přikryla jeho ruku svou. „N´uma, lle uuma. Ro nae mellonamin. Amin uume caela ai´n´at dethola (Ne, nevíš. Byl to můj přítel. Neměla jsem na výběr.),“ zašeptala.
Legolas však byl nesmiřitelný. „Uma, lle caele. Ar´lle dethole ho (Ale ano, měla. A zvolal jsi jeho.).“
„Lle sinta tanya ta nae me´a? Amin uume merna wethrin lle, amin vesta. Saes, amin umuva ai´nat´... Nan´ uuma nyara amin kel (Myslíš si, že to bylo snadné? Nechtěla jsem tě zradit, přísahám. Prosím, udělám cokoli... Jen mě nenuť odejít.).“
Lidianně vstoupily slzy do očí. Prosím, jenom ať se před ním nerozbrečím! To ponížení bych nesnesla!
„Ai´nat´, Lidianna? Lle uuma sinta mani naa lle quenien (Cokoliv, Lidianno? Ty nevíš, čeho hovoříš)!“ Jeho oči se podivně leskly.
„Ai´nat´, Legolas. Nyare amin, mani uma lle merna amin um (Cokoliv, Legolasi. Řekni mi, co mám udělat).“
Zkoumavě si ji prohlížel, než odpověděl. „Tula a´amin (Pojď ke mně).“ Znovu k ní vztáhl ruku.
Tentokrát ji přijala a nechala ho, aby jí pomohl nahoru. Ihned si sedla, přitáhla si nohy k hrudi a objala je pažemi. Ačkoli byl také nahý, styděla se před ním.
Legolas si to vyložil jinak. „Lle gorga (Máš strach)?“
Zamítavě potřásla hlavou. Chladná skála ji studila a okolní vzduch zaútočil na její prohřátou pokožku, až jí naskočila husí kůže. Lehce se zachvěla, ale jemu to stejně neušlo.
„Lle naa ringwe (Je ti chladno)?“ zeptal se starostlivě.
Přisvědčila a on ji okamžitě přivinul ke svému boku. „Amin urnuva lle (Já tebe zahřeji)...“ Jeho horký dech ji příjemně polechtal na uchu.
Opřela si hlavu o jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Nemohla uvěřit tomu, že ji neodehnal a že je opět v jeho náručí. Dotyk jeho horké sametové kůže na její v ní probouzel touhu po ještě bližším kontaktu. Mlhavě vnímala, jak ji hladí po rameni a paži.
„Lidianna...“
Jeho hlas byl podivně zastřený a to ji přimělo, aby zvedla hlavu a pohlédla na něj. Oči měl přivřené, přesto si všimla, že jsou modré jako večerní obloha.
„Miqula amin (Polib mne)...“
Lidianna byla více než ochotná mu vyhovět. A nebylo to kvůli tomu, co mu slíbila. Natočila se k němu, rukou ho objala kolem krku a jemně otřela své rty o jeho. Chvíli ho zlehka líbala, než přitiskla svá ústa pevně na jeho a jazykem přejela po jeho rtech. Rozevřel je a ona bez zaváhání přijala jeho němé pozvání. Uchváceně vychutnávala jeho chuť, a když se jeho jazyk otřel o její, tlumeně zavzdychala. Přitáhl si ji blíž k sobě, takže mu téměř ležela na klíně, jeho prsty kreslily abstraktní obrazce na její záda, každý jeho dotyk zanechával na její kůži horkou stopu.
Když přemístil své dlaně na její boky a při svém důkladném hlazení nevynechal ani její ňadra, polibek ukončila a začala jemně sát citlivou kůži jeho krku. Tiše zasténal její jméno. Povzbuzena jeho reakcí pomalu sjela k jedné jeho bradavce, zanechávajíce za sebou cestičku z drobných polibků a něžných kousanců. Nejdříve ji smyslně dráždila jazykem a pak ji vzala do úst. Když po ní přejela svými zuby, Legolas ji uchopil kolem pasu a posadil si ji na klín.
Oči se jí rozšířily touhou, když pod sebou ucítila jeho vzrušení. Trochu sebou zavrtěla a natáhla se, aby polaskala jeho elegantní špičaté ucho. Zalapal po dechu. Jeho ruce bloudily po jejím těle, něžně masírovaly její prochladlé svaly, až jí připadalo, že se její tělo změnilo v tekutý kov držící pohromadě pouze díky jeho dotykům. Nemohla se jich nabažit. Zaklonila hlavu a on slíbal své jméno z jejích rtů.
„Lle lama lisse´ (Chutnáš sladce)...“ poznamenal opojeně.
Položil ji na záda a přitiskl se k ní. Mírně zahýbal boky a Lidianna se proti němu vzepjala a ovinula své paže kolem jeho zad.
„Saes (Prosím)...“
„Mani uma lle milya (Po čem toužíš)?“ Jeho hlas byl nezvykle chraplavý.
Lidianna hned neodpověděla, neboť nebyla schopná souvislého myšlení. Nikdy nezažila tak intenzivní pocity jako ty, které v ní Legolas probouzel. Chtěla ho cítit ještě blíž... Potřebovala ho cítit blíž...
„Amin merna lle, maltarenamin (Chci tebe, můj zlatý princi),“ vypravila ze sebe nakonec.
„Lle caeluva amin rato (Brzy mne míti budeš),“ odvětil stručně, než začal vlhkými polibky zasypávat její tělo prostřené pod sebou.
Začal na jejím krku a mučivě pomalu pokračoval přes její ňadra a břicho až na vnitřní stranu jejího stehna. Zatajila dech v očekávání, ale on pouze sklouzl až k jejímu koleni a opět se po horní straně vrátil zpět na její hrudník. Jazykem olízl vrcholek jejího prsa a lehce na něj foukl. Zachvěla se a cítila, jak její bradavka ztvrdla. Legolas nespěchal, zdálo se, že je naprosto spokojený tak, jak zrovna byl. Což v tu chvíli znamenalo přitisklý k jejímu tělu, jeho dlaně hladící její boky, ústa dráždící její ňadra. Nějakou dobu si vychutnávala jeho pozornosti, než se nespokojeně zavrtěla.
„Saes... amin anta ner (Prosím, potřebuji víc)...“
Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu na rtech. „Lle naa ascarer (Tys nedočkavou)...“
A dál pokračoval v původní činnosti. Znovu sebou zazmítala se stejným výsledkem. Legolas pevně svíral její nohy mezi svými, a tak jen její ruce hladily kůži jeho zad.
Když i nadále ignoroval její prosby, uchopila silný pramen jeho vlasů a jemně za něho zatáhla. Přestal laskat její hruď a upřeně se jí zahleděl do očí.
„Legolas... uuma ungwala amin (Legolasi, nemuč mne)... Saes, amin merna tyav lle (Prosím, chci tě cítit)...“ Její prosba zněla zoufale dokonce i jejím vlastním uším.
Nejdříve vypadal, že jí ani tentokrát nevyhoví, pak však přejel po jejích lehce oteklých rtech a ve stejnou chvíli, kdy se vášnivě zmocnil jejích úst, vnikl do jejího těla. Hlasitě zasténala jeho jméno. Nikdy předtím ji nezachvátil takový pocit úplnosti a extáze, jako když ji konečně naplnil.
Jeho pohyby byly zprvu nenucené a rozkošnické, jako kdyby ji chtěl nejprve jen okusit. Nadšeně uvítala každý z jeho přírazů a žadonila o víc. Ochotně uposlechl, jeho tempo se stalo rychlejším a prudším. Pevně se ho držela, její tělo se začalo lehce chvět, což ho podnítilo k ještě větší horlivosti. Lidianna měla pocit, že kamsi padá, ale nebála se, neboť věděla, že ji ochrání. Cítila mravenčení v konečcích prstů, jak se jí krev hrnula do středu těla, tam, kde jí on působil takovou téměř nesnesitelnou rozkoš. Ztěžka oddychoval, jeho občasné zasténání splývalo s jejím.
Lidianna balancovala na hraně, nechtěla ještě, aby to skončilo, ale ani jeden z nich to již nemohl příliš dlouho vydržet.
„Ramba ten´amin (Zakřič pro mne)!“ zašeptal jí do ucha, byl to spíš rozkaz než žádost.
A ona uposlechla. Když se roztřásla v jeho objetí, roztříštila se na malé kousky a přesto zůstala celá, vykřikla jeho jméno a během toho okamžiku i on dosáhl vyvrcholení.
Pozvolna se vraceli zpátky na zem. Leželi bez hnutí, Legolas stále ještě ponořený v ní, Lidianna bezpečně přikrytá jeho tělem. Když se jeho dýchání ustálilo, překulil se na záda a Lidiannu přivinul k sobě. Spočinula hlavou na jeho rameni, své nohy propletla s jeho. Umístil láskyplný polibek na její čelo, jeho ruka líně přejížděla po jejím boku.
„Amin mela lle, Legolas (Miluji tě, Legolasi),“ zašeptala. Její hlas byl prohřátý právě prožitou vášní.
„Amin sinta lle uma (Já vím že ano).“
Z jeho tónu nedokázala rozpoznat, jestli ho její přiznání těší. Avšak příjemné teplo sálající z jeho těla a jeho paže, které ji k němu majetnicky tiskly, pro ni byly v tu chvíli dostatečnou odpovědí. Schoulila se a brzy pokojně usnula.

Lidianna se roztřásla zimou.
Otevřela oči a okouzleně si prohlížela rudý východ slunce, který zalil zasněžené plochy bledě růžovým světlem a jehož kotouč se zrcadlil na ztichlé hladině jezera. Všude panoval naprostý klid, jen drobounké sněhové vločky se vznášely vzduchem. Neubránila se úsměvu nad takovou krásou a přitiskla se blíž k Legolasovi, aby se ohřála. Nikdy v životě nebyla tak promrzlá jako nyní, ruce a nohy už ani necítila. Měla dojem, že jí již nikdy nebude teplo, ale i kdyby to mělo být pravda, nelitovala by ničeho...
Úleva, kterou hledala u Legolasova těla, se nedostavila a ona obrátila svůj zrak vedle sebe, aby zjistila, co se děje. Polekaný výkřik jí odumřel na rtech.
Nechápavě hleděla do Legolasových nehybných očí, jeho kůže měla nepřirozený bílý odstín a byla pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Nevěřícně ho pohladila po vlasech, které se zdály naprosto bez života, spíše jako součást okolní krajiny. Mráz v nich vytvořil drobné ledové krystalky a ani občasný závan větru s nimi nepohnul.
Opřela se o zem, aby se posadila, a když znovu zvedla ruku, její dlaň byla celá červená. Zhrozeně se podívala na místo, kde předtím spočinula, a srdce se jí téměř zastavilo, když spatřila obrovskou kaluž temně rudé krve, která je oba obklopovala. Byla zateklá i do sebemenších štěrbin ve skále a částečně již zmrzlá. Vyděšeně se snažila očistit svou dlaň, ale podařilo se jí ji pouze ještě víc zamazat.
Chvějícími se prsty pohladila Legolasovu tvář, sněhový poprašek na ní se zbarvil na rudo. Zaslechla strašlivé zaječení a uvědomila si, že ten zvuk vychází z jejího vlastního hrdla.
S hrůzou zírala na Legolasovo zakrvácené tělo nejevící ani sebemenší známky života a vřískala a vřískala.