Melien Edhel - XVII. kapitola

XVII. KAPITOLA
„Lidianna! Lidianna, mani marte (Lidianno! Lidianno, čehož se přihodilo)?!“ Glorfindelův hlas byl plný úzkosti.
Lidianna zírala na své zakrvácené ruce a pomyslela si, že z nich již nikdy nedokáže smýt Legolasovu krev. Třásla se po celém těle, její křik už byl pouhým ochraptělým šepotem.
„Je to moje vina, je to moje vina...“ opakovala stále dokola.
Hrubě ji popadl za ramena.
„Lidianna! Mani naa lle quenien (Lidianno! Čehož to povídáš)?!“
Vzlykala a téměř nebyla schopná slova. „Legolas! Jeho rány se otevřely... Zabila jsem ho!“
Ale Glorfindel jí nechtěl rozumět. „Lidianna, uuma dela (Lidianno, nestrachuj se)!“ snažil se ji chlácholit.
Cože?! Copak se zbláznil?! Ztratila Legolase, zrovna, když si uvědomila, že ho miluje, a on jí říká, že si nemá dělat starosti?! A proč s ní tak cloumá?! Proč ji prostě nenechá být? Chtěla si zase lehnout k Legolasovi a také zemřít, ale on ji od něj odváděl pryč. Bránila se, avšak Glorfindel byl silnější. Táhl ji dál a dál a dál...
Lidianna sebou trhla a vytřeštila oči. Po tvářích jí tekly slzy, ačkoli si neuvědomovala, že pláče. Glorfindel s ní jemně třásl a když zjistil, že už je vzhůru, posadil se vedle ní a sevřel ji ve svém objetí. Zoufale se bránila, chtěla jít za Legolasem, on jí to však nedovolil.
„Glorfindel, faina amin (Glorfindele, pusť mě)!“ ječela a bušila do jeho hrudi. Nakonec skryla svou tvář na jeho rameni a srdceryvně se rozvzlykala.

Její tělo téměř bezvládně spočívalo v jeho pažích a Glorfindela na okamžik zaplavila vlna nevole vůči Legolasovi. Chápal, jak pro něho musí být těžké se vyrovnat s její zradou, avšak to mu nedávalo právo ji takhle trápit.
Po jejím útěku z Legolasovy ložnice se rozhodl ji nenásledovat, připadalo mu, že potřebuje být spíš sama. Teď si to vyčítal.
Elrond pro jistotu zůstal u Legolase, kdyby nastaly nečekané komplikace, a on kráčel za Thranduilem, když ho zarazil výkřik, při kterém mu téměř ztuhla krev v žilách, tolik strachu a bolesti v něm zaznívalo. Vyběhl do zahrad a za chvilku ji našel. Seděla na lavičce v altánu a bez ustání zděšeně křičela. Ve tváři měla výraz naprosté hrůzy, zpoza zavřených víček jí tekly slzy. Poklekl u ní a důkladně s ní zatřásl.
„Lidianna, cuiva (Lidianno, vzbuď se)!“
Divoce sebou házela, její naříkání ještě zesílilo. Z jejího nesouvislého toku slov pochopil, co ji trápí.
„Lidianna, iluve naa tereva! Uuma dela (Lidianno, všeho v pořádku jest! Nestrachuj se)!“
Konečně se mu podařilo ji probrat. Přivinul ji k sobě a konejšivě ji hladil po zádech. Ale ona se neuklidnila. Zmítala sebou a stále se nechtěla utišit. Přitiskl ji k sobě těsněji a začal se s ní lehce kolébat.
„Legolas n´naa ba, lle tena amin? Ta nae ere´kaima (Legolas není mrtev, slyšíš mne? Pouze snu to bylo)!“
Upřela na něho své pláčem zarudlé oči. „Lle tanaka (Jsi si jistý)?“
Otřel jí uslzené tváře. „Uma, Lidianna. Amin n´risaya a´lle. Legolas naa eithel (Ano, Lidianno. Já tobě bych nelhal. Legolas v pořádku jest).“
Po chvíli, která se mu zdála jako věčnost, přikývla. Pomalu se upokojila. Ale zoufalství, jenž spatřil v jejích očích, nezmizelo.
„Ro uuma merna amin (On mne nechce)...“ zašeptala ochraptěle a zdrceně sklonila hlavu.
„Lidianna, amin hiraetha. Ro anta ner luume´ demad tanya. Nan´ amin uuma nowa ro nauva ruthea yassen lle ten´ann (Lidianno, toho mi líto jest. On času více potřebuje, by toho zapomněl. Však nemyslím si, že se na tebe příliš dlouho zlobiti bude).“
Lidiannu to příliš neutěšilo. Dokázala si představit, kolik asi pojem „dlouho“ znamená pro někoho z Eldar. Glorfindel si toho povšiml.
„Lidianna, uuma nowa no´ta sii (Lidianno, nyní na to nemysli). Pojď, my tobě nějakého oděvu teplejšího vybereme, nasnídáme se a pak se projíti půjdeme. Vždy, když starostí mám, do lesů zajdu a krásy přírody chmur mých rozeženou.“
Lidianna s jeho návrhem souhlasila zcela automaticky, ale Glorfindelovi to stačilo. Objal ji kolem pasu a odváděl zpátky do domu. Byla celá promrzlá, rty měla skoro modré. Usadil ji v jídelně do křesla před krbem, vtiskl jí do rukou hrnek horkého čaje a zakrátko jí ještě donesl misku vývaru a krajíc čerstvě upečeného chleba.
Zatímco jedla, zašel za švadlenou, aby pro ni upravila další šaty. Byly to róby, které nechal ušít pro svou sestru, ale ta si je nikdy nevzala na sebe. Tvrdila, že ačkoli jsou nádherné, necítila by se v nich pohodlně. Kupodivu se i jemu zdálo, že v jednoduchých plátěných šatech vynikne její krása nejlépe. Tentokrát vybral z truhly bleděmodré šaty olemované stříbřitou kožešinou, a se stříbrnými výšivkami na sukni, a k nim ladící kabátek s kapucí.
Lidianna je vděčně přijala a odešla se převléci. Když se znovu objevila, Glorfindel se neubránil, aby si ji okouzleně neprohlížel, což ji přivedlo do rozpaků. Vypadala jako panenka, medové vlasy měla vyčesané do volného uzlu, barva šatů lichotivě zdůrazňovala její světlou pleť.
„Lle naa vanima (Tys překrásná).“
Jeho kompliment ji potěšil, i když raději by tato slova slyšela od někoho jiného. Glorfindel jí podal jemné rukavičky z kozinky a nabídl jí rámě. Vyšli ven do zahrad a on se nerozhodně zastavil.
„Čehož na projížďku bys řekla, Lidianno?“ navrhl.
Lidianna si povzdychla. Opět musela neochotně přiznat, že neumí jezdit na koni. Glorfindelova odpověď ji překvapila.
„Zde nejde o to, zda na koni jezditi dovedeš či nikoliv, nýbrž zda on tebe nésti ochoten bude.“
Lidiannu tento přístup nepovzbudil. „Ať tak či onak, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
Pousmál se. „Naopak. Myslím, že nejvyššího času jest, by ses s koňmi více sblížila. Já zrovna klisny jedné mám, jež povahy mírné a milé jest, určitě si spolu rozuměti budete.“
Lidianna neodpověděla. Bylo jí naprosto jedno, jaké koně Glorfindel vlastní, a už vůbec netoužila po tom je poznat. Nejraději by byla sama, aby se mohla vyplakat a o všem popřemýšlet, ale nechtěla zranit Glorfindela, který se k ní jako jediný choval vždy přátelsky. Zdráhavě ho následovala do stájí a rozhlížela se kolem sebe. Okamžitě poznala Thranduilova černého hřebce. Stál stranou od ostatních a vyhlížel stejně hrdě a majestátně jako jeho pán. A také nebezpečně. Když kolem něj procházeli, vztekle zafrkal a kopl do hrazení. Lidianna sebou ustrašeně trhla.
„Morelen velice divoký jest a nikoho než Thranduila na hřbetě svém nesnese. On potomkem koní Sauronových jest,“ vysvětloval jí Glorfindel.
Lidianna si pomyslela, že se ti dva k sobě výborně hodí, ale Glorfindel, jako kdyby četl její myšlenky, potřásl hlavou.
„Lle uuma rangwa ho (Ty jemu nerozumíš)...“
Víc neřekl a Lidianna tuto poznámku přešla mlčením. Míjeli zrovna stání Celebra a on jim měkce zařehtal na pozdrav a přistoupil blíž. Bázlivě ho pohladila po čenichu. Trochu ji zarmoutilo, že Legolasův kůň ji má radši než jeho pán. Glorfindel se na ni upřeně díval a Lidianně připadalo, že i nyní poznal naprosto přesně, na co myslí. Jeho akvamarínové oči byly naplněné smutkem, najednou vypadal mnohem starší.
„Tula, Lidianna (Pojď, Lidianno). Smyslu nemá se pro něco, čeho změniti nemůžeš, trápiti.“
Uchopil ji za ruku a ona se nechala odvést až k stání, kde přešlapoval středně velký bělouš. Měl obrovské tmavé oči zastíněné dlouhými řasami a jeho hedvábná hříva mu sahala skoro až ke kolenům. Chřípí se mu jemně chvělo, jak nasával jejich pach. Glorfindel k němu něco pronesl a bělouš lehce pokýval hlavou jakoby na souhlas.
„Ona svolnou jest, tebe nésti. Zatím jména nemá, tak jí Rochelle (malý kůň) říkám. Sestře své věnovati jsem ji chtěl, však jí se příliš krotkou zdála.“
Lidianna se zadívala do jejích sametových očí tak podobných laním a nechápala, jak někdo mohl tak krásnou klisnu odmítnout. Co je ta Glorfindelova sestra zač?
Glorfindel ji tam zanechal a když se k ní opět připojil, kráčel vedle něho mohutně stavěný kůň bledězlaté barvy s bílou hřívou a ohonem.
„Ho essa naa Iskasul (Jména jeho Iskasul jest),“ představil jí svého hřebce a láskyplně ho podrbal mezi ušima. „Můžeme vyraziti?“
Lidianna nejistě sledovala, jak vypouští Rochelle. I když byla oproti Iskasulovi drobnější, stejně jí připadala dost velká. Nervózně vyšla za Glorfindelem a oběma koni ven, nevěděla, co očekávat. Glorfindel ji uchopil za rameno a vážně na ni shlížel.
„Lidianno, vím, že dle etikety bys bokem jezditi měla, však já čehos takého zastáncem nejsem, neb se mi toho nebezpečným zdá. Dříve pro ženy rodu našeho zcela běžné bylo, obkročmo jezditi, pak však někteří Eldar od Edain zvyku jejich převzali, na fakt zapomínaje, že lidské ženy sedel k tomuto uzpůsobených používají. Thranduil by neschvaloval, že tohoto tobě říkám, či že sestra má též obkročmo jezdí, však já bych nerad, by sis někde vaz svůj zlomila. Navíc Edain si s koňmi tak jako Eldar nerozumí... Volby této však tobě ponechám.“ Tázavě pozvedl obočí.
„Rozhodně obkročmo,“ neváhala ani chvíli Lidianna.
„Dobrá.“ Glorfindel jí pokynul, aby přistoupila k Rochelle.
„Doufám, že nečekáš, že na ni vyskočím?“ vyhrkla.
Viděla s jakou lehkostí nasedají na koně Eldar a věděla, že něco takového ona nikdy nezvládne. Stačilo však jen pár slov od Glorfindela a Rochelle poklekla.
„Příště postačí, když ji po boku poplácáš.“
„To je neuvěřitelný.“ Lidianna byla ohromená.
Glorfindel se musel usmát jejímu úžasu. „Pokud kůň jezdce svého si zamiluje, pak sám vycítí, čeho učiniti má, aniž by mu cokoliv řečeno býti muselo.“
Pobídl ji, aby se posadila Rochelle na hřbet, a jakmile se přestala vrtět, klisna sama vstala.
„Čeho se mám držet?“ zeptala se Lidianna ustrašeně.
„Při kroku a klusu hřívy, když cvalem či tryskem jela bys, pak ji kolem krku obejmi. Později jí hřívy splésti můžeš, pak toho pro vás obě pohodlnějším bude. Hlavní oporou však nohy nikoliv ruce jsou,“ poučil ji.
Lidianna si ihned řekla, že ten druhý případ jí ani náhodou nehrozí. Jemně zabořila své prsty do Rochelliny dlouhé sněhobílé hřívy. Na dotyk byla téměř stejně hebká jako Legolasovy vlasy. Pobledla při vzpomínce na to, jak byly v jejím snu pokryté sněhem a ledem. Raději tu představu rychle zaplašila.
Mezitím se Glorfindel vyhoupl na Iskasula s lehkostí, jakou mu Lidianna mohla jen závidět.
„Lle desiel (Jsi připravena, Lidianno), Lidianna?“
Nato jí ukázal, jak dát koni najevo, že chce jet, a jak zastavit, a vyrazili směrem k lesu.

Elrond to všechno sledoval z okna Legolasovy ložnice a oddychl si. Poslední, co teď potřeboval, bylo, aby se Lidianna zhroutila. Ale vypadalo to, že se Glorfindel o ni postaral více než dobře. Její zdravotní stav se musel poté, co se zbavila svého břemene, výrazně zlepšit, když se odvážil vzít ji na projížďku. Legolas už také počáteční obtíže překonal a Elrond mu vnutil bylinkový čaj na spaní, aby se rychleji uzdravoval.
Thranduilovu přítomnost vycítil ještě dříve, než jeho uši zachytily tichý zvuk jeho kroků. Obklopovala ho tak výrazná aura, že bylo nemožné ji nezaregistrovat. Trochu ztuhl, když k němu přistoupil. To, že se nemají v oblibě, nebylo žádným tajemstvím, nikdy však nedovolili, aby jejich osobní neshody vyvolaly nějaké nesváry mezi jejich říšemi. Elrond mu navíc leccos toleroval kvůli Legolasovi, ke kterému choval hluboké sympatie. Neušla mu princova snaha se otci zavděčit, to byl také jeden z důvodů, proč se Legolas přidal ke Společenstvu, ale Elrond měl dojem, že boj proti Sauronovi se v porovnání s touto snahou jeví jako lehký úkol. A i když s ním Thranduil hovořil o svém synovi jen s pýchou a láskou, při jednání s Legolasem nedával nic ze svých citů najevo.
„Sut naa ro umien (Kterak mu je)?“ otázal se Thranduil. V jeho očích se na okamžik zableskl náznak obav.
„Ro nauva eithel rato (On brzy v pořádku bude). Já raději uspal jsem ho, neb neklidným se mi zdál. Nicméně bolestí to způsobeno nebylo, neb on již do reverie upadl. Já proud energie cítil jsem, jako kdyby s někým ve spojení byl...“
„Lidianna?“ Thranduil se zadíval na svého syna. „Toť nemožné jest, pokud on již v reverie byl!“
Elrond si dlaní uhladil záhyb na své dlouhé róbě. „Přesto o tom přesvědčen jsem. Ačkoliv netuším, kdo spojení tohoto navázal. Glorfindel se mi totiž zmínil, že Lidianna též spala, když ji nalezl.“
„Spala? Já křičeti ji slyšel. Jsi si jist, že všeho v pořádku jest?“
Thranduilův podezřívavý tón se ho dotkl.
„Ovšem! Já pouta jejich přerušil, než Legolasovi lektvaru podal jsem,“ odvětil úsečně. „Mimořádně pevné se mi zdálo, mnohem silnější než mezi Eldar bývá. Jen stěží se mi ho ukončiti podařilo...“ zahloubal se.
„Toto se nikdy státi nemělo!“ rozčílil se Thranduil. „Co jen to za nápad jest, se k někomu z Edain poutati! A čehož bude pak, až ona zemře?!“
„Thranduile, mohl by ses laskavě ztišiti?!“ napomenul ho Elrond. „Pokud život její ohrožovati přestaneš, situace taková hned nenastane. Až do Valinoru se navrátím, o případu tomto s nejstaršími Eldar pohovořím a o všem tebe zpravím. Proč se nyní projíti nejdeš? Zde stejně ničeho nezmůžeš a život Legolasův již mimo nebezpečí jest.“
„Projíti?!“ opakoval pohrdavě Thranduil, nicméně poslušně opustil místnost.
Bez zaváhání zamířil do ubytovny vojáků, vtrhl dovnitř a vyštěkl: „Nelde en´llie dagoruva thar amin (Tři z vás se se mnou utkají)!“
A aniž by čekal na odpověď, pokračoval dál na nádvoří. Krátce nato se dostavili tři vojáci a nerozhodně hleděli na elfského krále. Ačkoli byl oděn v tmavozelených nohavicích a tunice, jejíž jediná ozdoba spočívala ve složitých zlatých výšivkách na lemech, a žádná koruna neobepínala jeho čelo, stejně bylo z jeho chování a držení těla patrné, že je z urozeného rodu. Chladnýma očima sledoval blížící se bojovníky a plynulým pohybem tasil svůj mocný meč s lehkostí, která prozrazovala, že toto činil již bezpočtukrát předtím.
Vojáci ho obstoupili a svorně zaútočili. Jejich tmavé stejnokroje a černé vlasy hladce spletené do copů ostře kontrastovaly se zlatou volně vlající hřívou Thranduila, která mu přesto nikterak nepřekážela v boji. Zručně odrážel údery svých protivníků, vypadal, že mu to nepůsobí nějaké zvláštní obtíže. Oháněl se svým velkým mečem, jako kdyby nic nevážil, a jeho pohyby svou ladností připomínaly tanec. Postupně všechny tři bojovníky přemohl a rozkázal, aby nastoupili další.

Lidianna si pozvolna přivykala na Rochellin krok a trochu povolila křečovité sevření svých prstů. Díky oblečení, které jí dal Glorfindel, jí bylo krásné teplo a lordova společnost ji uklidňovala, takže už téměř zapomněla na svůj děsivý sen.
Před chvílí opustili zahrady Imladris a nyní projížděli lesem. Všechny stromy byly zahaleny do sněhobílých plášťů, slunce stálo vysoko na obloze a pod jeho paprsky se sněhové vločky duhově třpytily. Lidianna se okouzleně rozhlížela kolem sebe a zároveň pozorně naslouchala Glorfindelovu příjemnému hlasu. Byl hlubší než Legolasův a ne tak měkce zpěvavý, avšak cítila z něj sebejistotu a rozhodnost, které v princově chyběly. Glorfindel jí vyprávěl o Entech, strážcích lesa a jeho příběh ji tak zaujal, že ani nevnímala, jak dlouho jedou, dokud neukončil své povídání a neprohlásil, že už je nejvyšší čas se vrátit, neboť se blíží doba oběda. Otočili koně a obloukem zamířili zpět, tentokrát jinou cestou.
„Je tu takové ticho, všechno jakoby spalo...“ nejistě prolomila Lidianna nastalé ticho. Kdyby vedle ní nejel Glorfindel, cítila by se až stísněně.
„Není třeba se stínů báti, neb těch tobě neublíží. A samota není vždy hrozivou, někdy v ní útěchy nalézti můžeš...“
Lidianna se na Glorfindela zahleděla, překvapená jeho rezignovaným tónem.
„Už aby bylo jaro...“ posteskla si. „Připadám si tak sama...“
„I v zimě květina kvésti může, pokud slunce ji paprsky svými zahřeje. Pokud ty trápení máš, o němž si s někým pohovořiti potřebuješ, já tobě naslouchati budu a pokud v silách mých to bude, tobě pomohu.“
Jeho slova ji pohladila po duši. „Děkuji, Glorfindele. Ale nejdřív si to musím sama ujasnit, než – “
Lidianna náhle zalapala po dechu. Z její tváře se vytratila veškerá barva, oči měla doširoka rozevřené a plné hrůzy, spodní ret se jí chvěl.
„To přece... není...“
Zděšeně zírala před sebe a Glorfindel se udiveně podíval stejným směrem, aby zjistil, co ji tak vystrašilo. Ale viděl jen háj zahalený do lehkého závoje mlhy.
„Lidianno?“
Roztřásla se. „To nemůže... je tam... jezírko?“ vysoukala ze sebe nesouvisle.
„Ano.“ Glorfindel znepokojeně svraštil obočí. „Termální pramen, jenž ho napájí, i v zimě vody teplé udržuje.“
Lidianna ani nečekala, až dohovoří, a popohnala Rochelle k lesíku. Slabostí se sotva držela na hřbetě, žaludek měla stažený strachy.
Prosím, jen ať to není pravda!
Vnořila se mezi první stromy a Glorfindel vjel váhavě za ní.
„Lidianno, ty místa tohoto znáš?“
Ale ona ho nevnímala. Jela pořád dál, stezkou, kterou tak dobře znala, a přece tudy jela poprvé, až na břeh jezera. Vše bylo stejné jako v jejím snu, i ta rozlehlá skála se vypínala z hlubiny. Upřela na ni svůj pohled, i když se hrozila toho, že na ní spatří Legolasovo zkrvavené bezvládné tělo. Ale nikdo kromě ní a Glorfindela tam nebyl a Lidianna se s tichým pláčem přitiskla k Rochellinu krku.
„Lidianno, čehož se děje? Čeho tebe tak rozrušilo?“
Chvíli trvalo, než se uklidnila natolik, aby mu odpověděla. „To je místo z mého snu... Na té skále Legolas umřel...“
Lidianna se rozvzlykala. Glorfindel dojel až k ní a lehce ji k sobě přivinul.
„Toť jedno z Legolasových oblíbených míst jest... On často tu času svého volného trávil, do myšlenek ponořen...“ pronesl tiše.
Upřela na něho své smutné oči. „Ale jak jsem to mohla vidět ve svém snu? Nikdy jsem tu nebyla a přece si vybavuju každou maličkost!“
„Toť pravděpodobně další představy Legolasovy bylo, jež on tobě předal. Jako předtím obraz Lórienu. Legolas se v mysli své do Lórienu či Imladris vždy uchyloval, když bolestí fyzickou či psychickou zachvácen byl...“ prozradil jí Glorfindel.
Prudce zavrtěla hlavou. „Naskakuje mi z toho husí kůže! Já žádné takové vidiny nechci! Dokonce jsem nahlédla do jeho vzpomínek!“
A Lidianna mu několik z nich popsala. Glorfindela překvapilo, že zaujímá v Legolasově mysli tak významné místo a trochu posmutněl, když Lidianna začala hovořit o Společenstvu.
„Toť Boromir, syn správce Gondoru, byl,“ objasnil Lidianně identitu zabitého muže. „Korunovace Aragorna na krále Gondoru a svatba jeho s Arwen, dcerou Elronda...“ pronesl váhavě, když mu Lidianna prozradila další část Legolasových vzpomínek.
Legolas se tak spřátelil s Elessarem, jak se Aragornovi později říkalo, že se Glorfindel obával, zda se dokáže vyrovnat s jeho smrtí. Legolas strávil u lůžka svého přítele celou noc a jakmile byl král pohřben, opustil Jižní Ithilien, kde celá ta léta vládl v blízkosti Elessara, a vydal se na moře s trpaslíkem Gimlim, dalším svým blízkým přítelem. Ale ani širé moře, ani krásy Valinoru ho nedokázaly uspokojit, a když ztratil i Gimliho, vrátil se posléze domů, do Eryn Lasgalen.
Glorfindel ztichl.
„Myslela jsem, že Eldar a trpaslíci se nesnáší!“ vyhrkla Lidianna udiveně.
„Však to časů zlých bylo, kdy z nutnosti se národy všechny spojily a na neshody mezi sebou zapomněly.“
„Aha...“ Lidianna se odmlčela.
Když bylo patrné, že už nehodlá nic dalšího říct, Glorfindel cosi šeptem pronesl a oba koně zamířili ven z lesa. Lidianna si toho téměř ani nevšimla, tak byla zabraná do svých úvah.
Není dlouhověkost Eldar spíše prokletím? Sledovat, jak ti, co ti jsou blízcí, umírají, vše kolem se mění, a přesto ty zůstáváš pořád stejným? Kolikrát by byla ona schopna se s něčím takovým vypořádat?
„Obyčejně se cos takého nestává, neb Eldar se zřídka s někým z rodů jiných sbližují.“
Lidianna sebou trhla a obrátila se ke Glorfindelovi. Lehce se zamračila.
„To není poprvé, kdy víš, na co myslím. Čteš mi snad myšlenky?!“ V jejím hlase zaznívaly obvinění i bázeň.
Glorfindel zamítavě potřásl hlavou. „Oči tvé natolik výmluvné jsou, že myšlenek tvých vyzradí.“
„Skvělý! To je hrozně uklidňující!“ odsekla podrážděně.
Nechápal její rozčílení. „Proč by tebe toho znepokojovati mělo? Mně přec důvěřovati můžeš.“
„Já vím. Ale nelíbí se mi, že každý pozná, na co myslím!“
Glorfindel se musel pousmát jejímu zbytečnému důrazu na slovu každý.
„Vždyť s Legolasem spojena jsi. Pokud by on odpovědí z očí tvých nedostal, stejně by jich vycítiti dokázal...“
Jeho slova přinesla nové slzy do jejích očí. „Jemu na odpovědích nesejde... Všechno je špatně... A on mě ani nenechá, abych mu to vysvětlila...“
„On důvodů tvých zná. Jen se ještě s odmítnutím tvým vyrovnati musí.“
„Já ho přece neodmítla!“ bránila se takovému nařčení.
„Však komus jinému jsi před ním přednosti dala. Tys kus minulosti jeho viděla... rozuměj, že toho jako prohry své další chápe...“
Glorfindel se náhle odmlčel a zaposlouchal se. I Lidianna zaregistrovala vzdálené řinčení kovu a občasné tlumené výkřiky. Glorfindel pobídl oba koně do klusu a brzy vjeli na malé nádvoří nedaleko hlavního domu. Lidianna neměla ani tušení, že se nacházeli tak blízko Imladris. V jejím snu se cesta k jezírku zdála rozhodně delší. Pohled, který se jí nyní naskytl, jí vyrazil dech.
Thranduil s vlasy prozářenými sluncem a vlajícími kolem něho se obratně oháněl mečem a útočil na tři ellyn kolem sebe. Připomínal jí boha, krásného i děsivého ve své zlobě.
„Thranduile!“ zvolal Glorfindel káravě. „Již kolikráte tobě řekl jsem, bys bojovníků mých záchvatů vzteku svých ušetřil!“
Glorfindel se nesouhlasně mračil. Thranduil ho však zcela ignoroval. Pěstí srazil jednoho vojáka a ve stejnou chvíli poslal dalšího prudkým kopem k zemi. Třetímu přiložil hrot svého meče na krk. Teprve tehdy se obrátil ke Glorfindelovi.
„Mankoi lle uuma mapa lle megil ar´lle uuma dagora thar amin ereb (Proč meče svého nepopadneš a se mnou sám se neutkáš)?!“ vyzval ho samolibě.
Lidianna si přála, aby Glorfindel tasil a porazil toho namyšleného elfského krále, a tehdy si poprvé všimla, že až na krátkou dýku u pasu je Glorfindel neozbrojený. Nechápala to, neboť Thranduil u sebe nosil meč vždy a Legolas, kdykoli opouštěl palác, se nikdy nezapomněl vyzbrojit svým lukem a dýkami.
„Lle sinta amin uuma dagora (Ty víš, že já nebojuji),“ odvětil lord klidně.
Lidianna nevěřila svým uším. Něco takového by očekávala spíš od lorda Elronda!
Avšak Glorfindel se už Thranduilem více nezabýval. Popohnal Iskasula a Rochelle ho bez váhání následovala. Když dorazili ke stájím, Glorfindel pomohl Lidianně z koně, za což mu byla vděčná, neboť si nebyla jistá, jestli se udrží na nohou. Doprovodil ji ke dveřím do jejích komnat a opustil ji s tím, že se pro ni za chvíli vrátí. Lidianna přikývla, ačkoli by se nejraději zavřela v pokoji a nikam nešla. Opláchla se, převlékla se zase do červených šatů a pak se posadila na postel a čekala na Glorfindela. Toužila navštívit Legolase, ale jeho ranní chování ji od toho zrazovalo. Pokud si Glorfindel myslí, že potřebuje víc času, ona mu ho dopřeje.
Oběd byl převážně tichou záležitostí. Lidianna se bez zájmu nimrala v jídle, Thranduil a Elrond se okázale ignorovali a Glorfindel se tvářil, jako kdyby se nic mimořádného nedělo. Nenuceně se zeptal Elronda, jak se daří Legolasovi, a pak se otázal Thranduila, jestli se po obědě připojí k němu a Elrondovi na číši vína nebo bude pokračovat v likvidaci jeho vojáků. Lidianna zbystřila pouze, když Elrond odvětil, že Legolasovi se vede dobře a brzy mu dovolí vstát z postele. Potom se opět zabrala do svých myšlenek. Když se všichni tři lordi zvedli, vstala také a s omluvou se odebrala do svých komnat.

Glorfindel se za ní ustaraně zadíval, než následoval Elronda a Thranduila do knihovny. Elrond jim všem nalil víno a usadil se na nízkou pohovku.
„Tedy jsi opět vojáků Glorfindelových kosil?“ prohodil posměšně k Thranduilovi.
„Utkáš se snad se mnou místo nich?!“ opáčil Thranduil podobným tónem a naráz vyprázdnil svou číši.
„K tomu, byste se hádali, si času jiného najděte!“ napomenul je Glorfindel. Stál zády k oknu a pozoroval je. „Elronde, jest normální, že Lidianna během spojení vzpomínek Legolasových viděla? A kterak možné jest, že se spolu během spánku spojili?“
Elrond se zachmuřil. „Pouto toto přirozené není! Edain příliš slabí jsou, než aby spojení tohoto přežili. Jen díky tomu, že Lidianně Legolas a Thranduil energie předali, dnes naživu jest!“
Glorfindel se pátravě zadíval na Thranduila. „Proč jsi mi o tomto ničeho neřekl? Tedy toť jest, kterak jste ty a Lidianna ke šrámům svým přišli?“
Thranduil se od něho odvrátil. Na jeho tváři už sice nebylo po nějakém zranění ani památky, ale přesto měl pocit, že Glorfindel ví, že se toho tehdy událo mnohem více.
„O Lidiannu nyní nejde, ničeho jí přece již nehrozí! Však co Legolas? Čehož s ním bude?“
Glorfindelovi neušla Thranduilova snaha změnit téma hovoru. Copak asi skrývá? Co se tenkrát stalo, že si z toho Thranduil odnesl poškrábanou tvář a Lidianna velkou modřinu na bradě? Zeptal se na to už Elronda, ale ten mu nedokázal odpovědět. A Thranduil o tom očividně hovořit nechtěl.
„Pokud jsi toho ještě nepochopil, Thranduile, život Legolasův a Lidiannin nyní spjaty jsou. Pokud se jednomu z nich cos stane, toho druhého to též zasáhne,“ pronesl Elrond.
„Cožpak se pouta jejich přerušiti nedá?!“
Thranduil začal neklidně přecházet po místnosti, jak bylo jeho zvykem, když byl rozčílený. Elrondovi připomínal šelmu zavřenou v kleci.
„Víš, že krevní pouto nezvratné jest a pouze smrtí jednoho z dotyčných zaniká. Obávám se však, by to v případě tomto oba dva život nestálo. Pochopiti nedokážu, proč pouto jejich tak silné jest!“ přemítal.
„Však pravděpodobně jen díky poutu tomuto Legolas stále mezi námi jest! Tělo jeho po spojení s Lidiannou a po tom, co jí síly své dal, příliš oslabeno bylo, než aby se s bitím, jenž mu Thranduil uštědřil, vypořádalo!“ ozval se Glorfindel. Nikdy nerozuměl tomu, proč je možné předat energii komukoli z Edain, ale k předání mezi Eldar je zapotřebí, aby spolu byli krevně spojeni.
„Však kdyby jí nebylo, k ničemu z toho by nedošlo!“ namítl Thranduil.
„Jistě, ona Legolase donutila, by se s ní pokrevně spojil, že? A naprosto faktu toho ignorovala, že Legolas již slova svého jiné dal!“ prohodil Elrond sarkasticky.
„Tak se s ní spojil! No a co?! Neteř tvá zas s Adanem do světa jejich utekla!“ odsekl Thranduil.
„Což ovšem viny mé nebylo, kterak by sis ještě dobře pamatovati mohl!“
„Tak dost!“ umlčel je Glorfindel. „Vidím, že dnes se opravdu nedomluvíme, takže tu času svého déle ztráceti nebudu!“
Glorfindel se vydal ke dveřím a Thranduil se k němu připojil.
„Copak, opět za vojáky míříš?!“ popíchnul ho ještě Elrond.
„Ne, že by tobě do toho cos bylo, však za synem svým jdu!“
„Jistě? Obávám se však, že Legolas ještě dosti silný na souboj s tebou není!“
„Ty však ano! Tak raději mne již nedráždi!“
Glorfindel s povzdechem opustil místnost a Thranduil ho za chvíli následoval s hlasitým prásknutím dveří.

Lidianna zaslechla tiché zaklepání a pomalu se posadila. Když se její bosá chodidla dotkla kamenné podlahy téměř vyjekla. Nemohla uvěřit tomu, že usnula. Prsty si zastrčila za uši prameny vlasů, které se jí uvolnily z uzlu a padaly jí do obličeje.
„Dále,“ vybídla neznámého návštěvníka a doufala, že to není Thranduil nebo Elrond. Když pohlédla na své zmačkané šaty, znejistěla ještě víc. Marně přejela po látce sukně ve snaze ji trochu uhladit.
„S tím starostí si nedělej, služebná jich opět do pořádku dá.“
Lidianna vzhlédla přímo do laskavých očí Glorfindela. Ulevilo se jí. „Ani jsem tě neslyšela vstoupit,“ pousmála se.
Glorfindel vypadal neobvykle vážně. „Omlouvám se, že tebe ruším, však o něčem s tebou hovořiti potřebuji.“
„Samozřejmě, posaď se, prosím,“ vybídla ho. „Je Legolas v pořádku, že jo?“
„Jistě že ano,“ uklidnil ji. „Záležitost, o níž s tebou hovořiti chci, se Thranduila týká...“
Glorfindel si přitáhl křeslo až k ní a usadil se. Mlčky ji sledoval.
„Dobře. O co jde?“ pobídla ho Lidianna váhavě.
Nečekaně natáhl ruku a jemně přejel palcem po dosud dosti viditelné pohmožděnině na její bradě.
„Stále toho bolí?“ zeptal se.
Odtáhla se. Hrdlo měla náhle vyschlé, srdce se jí rozbušilo jako o závod.
„Proč se ptáš?“ Hlas se jí chvěl.
„Neb vím, kterak silný Thranduil jest,“ odvětil Glorfindel klidně. „Čehož stalo se, že tebe udeřil? A proč tys tváře jeho poškrábala?“
Lidianna sklonila hlavu, aby zakryla slzy, které se jí začaly drát do očí. „Proč to chceš vědět?“ zašeptala.
Sevřel její studené ruce ve svých.
„Lidianno, já neptám se, protože bych tebe trápiti chtěl. Však my stále spojení, jenž mezi tebou a Legolasem jest, zkoumáme. Proto nás zajímá, čeho tys dělala, zatímco Legolas zde byl.“
Lidianna potřásla hlavou. „Byla jsem ve svém pokoji a spala. Nimloth mi dala nějaké bylinky...“
„Chápu, pokud o tom hovořiti nechceš, však nevymýšlej si.“
Glorfindel vstal a přešel k oknu. Hleděl ven, jeho zlaté vlasy zářily jako plamen.
„Máš pravdu.“
Neohlédl se, pouze slabě přikývl.
„Erestor pro mě přišel a odvedl mě ke králi. Povečeřeli jsme a on... on... mi nabídl, že Legolasův trest zmírní... pokud...“
Lidianna se rozplakala tak těžce, že nebyla schopna slova. Glorfindel si k ní opět přisedl a sevřel ji v objetí. Napadlo ji, že snad při každém jejich setkání skončí v slzách v jeho náručí. Bála se, že když mu vše poví, bude jí opovrhovat. A co když to vyzradí Legolasovi? Nebo co když jí neuvěří?
„Lidianno, neboj se.“ Konejšivě ji hladil po zádech. „Čehož bylo dál?“
„Nakonec jsem souhlasila, že se... s ním... vyspím... pokud nechá Legolase...“ S obavami mu pohlédla do očí, ale spatřila v nich jen pochopení a soucit. To jí dodalo odvahy, aby pokračovala. „Pak jsem však... nemohla a... bránila jsem se... poškrábala jsem ho a on mě uhodil... Celou tu dobu jsem cítila Legolasovu blízkost... procházela jsem se s ním v Lórienu... bylo to tak živé...“
Glorfindel měl co dělat, aby nevyskočil a nevydal se za Thranduilem. Kdyby tohle všechno věděl, byl by snad jeho výzvu k boji přijal! Přinutil se však ke klidu, nechtěl Lidiannu ještě víc rozrušit.
„Když jsem se probrala, klečel nade mnou... svíral mou hlavu ve svých rukách...“
„A síly tobě předával,“ doplnil Glorfindel.
„Ano... Chtěl mě nechat odpočívat, ale pak mi vyhověl a vzal mě sem k Legolasovi...“ dokončila Lidianna své vyprávění.
Zvláštní bylo, že ji nezneklidňovala vzpomínka na onu noc jako možnost, že by se o tom mohl Legolas někdy dozvědět. Jistě by nerozuměl tomu, že se mu jen snažila pomoci.
Glorfindel byl zmatený. Ještě by pochopil, že ji Thranduil uhodil, ale proč by se ji snažil násilím dostat do postele? Něco takového přece nemá zapotřebí a navíc je to snoubenka jeho syna! A také nenávidí všechny Edain! Tedy snad kromě...
„Rowena...“ pronesl tiše Glorfindel.
„Cože?“ strnula Lidianna.
Pousmál se na ni. „Ale nic.“
Jenže ona se nedala odbýt. „Já už jsem tohle jméno slyšela... Oslovil mě tak tu noc...“
„Thranduil?“ ujišťoval se Glorfindel, i když odpověď již předem znal.
Už mu to dávalo lepší smysl. A také ho to zneklidnilo. Jak dlouho v tom ještě hodlá Thranduil pokračovat? Copak nevidí, jak ubližuje všem kolem sebe a hlavně sobě? Jaké šílenství ho tehdy zachvátilo? A co se může stát příště?
Glorfindel lehce kolébal Lidiannu ve svém náručí a když si všiml, že usnula, opatrně ji položil na lůžko a přikryl dekou. Přiložil pár polínek do krbu, aby oheň nevyhasl, a tiše opustil Lidianninu ložnici.