Východ slunce 29. díl

A tak jsme dál putovali všichni. Takovou účast jsem nečekala, v tom špatném slova smyslu. Samozřejmě jsem byla ráda, že se na jistou povinnost, které se zpočátku zhostili, nevykašlali. Bylo zřejmé, že se něco stalo, protože se mnou takřka nikdo kromě Mesteana nekomunikoval. A ten to dělal pouze večer nebo brzy ráno. Chápala jsem ho, nechtěl být nikým spatřen a ještě více kompromitován. Já mu také neměla moc co říct. Asi si myslel, že společnost potřebuji nutně k životu stejně jako kyslík a vodu. Jenomže to se pletl. Vydržela jsem to dlouho a natrénovala si pocity tak, abych mohla přežít. A tak jsem žila možná k všeobecné nespokojenosti, to nevím a ani raději vědět nechci. Stačilo, že můžu jít, cítit měkkou půdu pod nohama, slyšet tiché kroky, vidět tu krásu probuzení, vnímat vše kolem. To za to stálo.
Snila jsem, bloumala a vzdalovala se nejen myšlenkově, ale i tělesně od těch ostatních, kteří se vlekli vzadu. Nechyběli mi, vlastně jsem ani nevěděla, že jsou daleko, daleko za mnou. Připadala jsem si samotná ve vesmíru, vznášející se mezi hvězdami, hvězdokupami a naprosto vyrovnaně, snad i šťastně. A za takovou útěchu jsem byla vděčná, protože mít kam utéct, alespoň skrze duši, osvobozuje. V dáli mezi dvěma planetkami bylo něco černého, jako by nějaký červ pozřel každičkou částečku světla. Nevědomky jsem se zachvěla. Neustále jsem se k té zející ohavnosti blížila. Jakmile byla téměř na dosah, začala jsem zběsile plout proti proudu, který mě dovnitř unášel. Nešlo to! Bojovala jsem s vesmírným tokem, jenž směřoval do samého nitra černé díry, jež pohlcuje vše. Zabrala jsem z posledních sil, ramena mě bolela, svaly na rukou pálily, nohama jsem kopala, avšak nepomohlo to. Když se dotknul ten chladivý černý vír kotníků, okamžitě jsem to poznala. Ani jsem se nemusela otáčet, abych tomu tvorovi s rozšklebenými rty, jak se mi jevil, pohlédla do tváře. Pak se chlad táhl dál po těle a postupně mě pohlcoval. Hvězdy mizely z mého zorného úhlu, žádná mě nedoprovázela na poslední cestu životem. Chlad pohltil mou hlavu.

Vylétla jsem do sedu a poplašeně se rozhlížela kolem. Cítila jsem to. Tu lepkavou mrazivou prázdnotu. Jako bych si lehla do rašeliniště a čekala, až se propadnu celá. Nešlo se tomu vyvarovat. A ten pocit bezmoci mě děsil.
Muži se pořád courali za mnou, zjevně si nevšimli, že jsem chvíli, podle Sin Thaiova vyprávění, ležela na jeho hřbetu a kymácela se sem a tam. Jak by ne, já je přeci absolutně nemusím zajímat! Přestala jsem si jich všímat a radši pozorovala cestu. Pořádný kus jsem prolétala někde v myšlenkách. Raději jsem nevzpomínala, protože to bylo příliš živé a děsivé. Od toho probuzení mi v hlavě usedla předtucha, která mi svazovala ruce úplně stejně jako ta černá díra. Věděla jsem, že se přede mnou něco vznáší, ale nemohla nijak pomoct, ať už komukoli.
Vyjeli jsme zpoza lesa a dostali se na vyvýšeninu. Byl odsud nádherný pohled na krajinu kolem. Pole sice ještě nebyla obdělána kvůli odcházející zimě, ovšem příslib jara vál ve větru. I slunce hřálo víc než je na zimu zdrávo. Zima to skutečně pro tento rok vzdala. Počkala jsem na své muže, až se dovlečou, a pokračovala dál. Trmáceli jsme se už několikátý den, únava se podepsala na všech. Na mně sice nejméně, jelikož jsem jela, ovšem otlačeniny od sedla bych také nikomu nezáviděla. Po chvíli přemýšlení jsem ze Sin Thaie seskočila a nechala ho pást. Usadila jsem se v trávě, rozbalila si tenčící se zásoby a dala mužům pohov. Připojil se ke mně Mestean.
„Ehm.“ asi nevěděl, jak mě oslovit. Vlastně, já sama nevěděla, jestli mám pořád dělat velitele nebo velitelku. No, necháme to při starém. „Jakým směrem se budeme dál ubírat?“ otázal se zaujatě a oslovení se vyhnul. Sice jsem neměla zrovna náladu na lidi, poněvadž mě strašil ten tlak v hlavě způsobený předtuchou, avšak aspoň jsem mohla na chvilku myslet na něco jiného. A on se pořád snažil být v obraze v případě nutnosti, kdyby musel převzít velení. To jsem cenila.
Abych to nevysvětlovala polopaticky a pouze slovně, otevřela jsem svůj sedlový vak, chvíli se v něm přehrabovala a pak vytáhla knížečku od Belieb, kde se nacházela i mapa Lithaines. Zapíchla jsem prst na puntík s názvem Miren a od něj putovala prstem dál přes vesničku Stein až před město Terab. Museli jsme být někde mezi, což znamenalo, že se nedaleko nachází Sangrijský les.
„Musíme to vzít oklikou kolem Lesa a dál na sever. Chtěla bych se stavit v pevnosti Omni. Třeba se tam dozvíme, kde je nás nejvíce třeba. Věčně se potulovat donekonečna nelze. Nemáme k tomu prostředky a je to už asi taky otravuje.“ Pohodila jsem hlavou směrem k lelkujícím vojákům.
„Dobrá. Děkuji ti za informace.“ vstal, lehce se uklonil, což udělal vůbec poprvé za celou tu dobu, a šel si přisednout k Amicovi. Osaměla jsem. Chvíli jsem ještě hleděla do mapy, prolistovala si pár stránek knihy, zastavila se na straně 215, kde se psalo o Sangrijském lese a s povzdechem ji zaklapla. To už je minulost.

Polovina mužů se ještě válela a balila své zásoby, když už jsem s ostatními sestupovala z mírného kopce. Šla jsem s nimi, Sin Thai volně pobíhal po louce, sem tam si ukousl nějakého chutně vyhlížejícího trsu trávy a zase popoběhl dál. Skotačil dokonce i s některými muži. Schválně ho honili a užívali si zábavy, když soupeřili o to, kdo mu jako první šáhne na stříbřitě bílý ocas. Smála jsem se jejich hrátkám, ale stále se nemohla zbavit dojmu, že je něco špatně.
Za úbočím leží město. Musíme se mu vyhnout, protože další dávku nenávisti bych asi už tak lehko nepřenesla. Zvlášť tady, tak blízko od všech míst, jež mě obklopovaly více jak půl roku. V dáli se vířil prach z cesty a blížil se naším směrem. Mezi poli se vinula hliněná cesta propojující přímo Terab s Miren, dvě větší střediska západního trhu Lithaines. Bude to nejspíš nějaký cestovatel, který má naspěch. Třeba doručuje důležité psaní nebo informace o zemědělských vyhlídkách do budoucna, co já vím. Uklidnila jsem se, ovšem jenom do té doby, co se kolem nás zuřivý jezdec nepřehnal. Ani se neotočil, aby se podivil, co se děje. Za ním se řítila karavana, zpočátku jsem si jí nevšimla, avšak takový prach mohl vydávat jen veliký plně naložený vůz. Seběhla jsem těsněji k cestě, zastavila rukou své muže opodál a mohutným zavoláním a propůjčeným hlasem se mi podařilo zbrzdit i zběsile řítící se koně. Vozka se na mě zamračil, když si uvědomil příčinu zpomalení. Neotálela jsem a ihned se začala vyptávat.
„Promiňte za zdržení, děje se něco ve městě, že máte tak naspěch?“ musela jsem hovořit klidně ale autoritativně, protože by z mého těla ověšeného zbraněmi mohl nabýt dojmu, že spolu s ostatními patříme k lupičské bandě. Sice se neschováváme v lesích, přesto kdo ví, co může očividně vyděšenému muži prolítnout hlavou.
„Měl bych naspěch, kdybyste mě nezastavil. Městem se přehnali zabijáci, povraždili několik lidí, zapálili dům a pokračovali dál. Stráž proti nim nic nezmohla. Lidi jsou vyděšení, zvlášť když pán utek a nechal nás tam bez pokynů.“ hartusil vousatý muž a netrpělivě mačkal otěže.
„Cože udělal? Utekl? Vždyť potřebujete sebrat všechny bojeschopné a vydat se za nimi, nemůže si jen tak uprchnout!“ rozčílila jsem se.
„To říkejte jeho zádům.“ odfrkl si. „A koneckonců, i kdyby zůstal, nikdo se proti tomu zvěrstvu nepostaví. Už tak jsme přišli o dost a dobrovolně se za nimi hnát nebudeme. Míří na Les, aspoň si ty zrůdy tam s nimi poradí. Radil bych vám, abyste se drželi dál. Nač si zbytečně zadělávat na problémy, nu?“ dál se nenechal zdržovat, i když se mi přes rty valily další otázky, práskl bičem a vůz se s trhnutím rozjel.
Míří na Les. Zrůdy si poradí. Jeho slova mi vířila hlavou, než se uspořádala z chaosu do smysluplných vět. Maneaterovi vojáci se řítí do Lesa, města si nevšímali, jen proběhli, ne jako v Miren. To znamená jediné, jejich cílem jsou Areni. Zatrnulo ve mně. Přeci jen byla ta předtucha správná! Proč mě jenom nevarovala konkrétněji!?

Pak se země zachvěla…

…A já se rázem ocitla zpátky v kruté skutečnosti. Nikdy nezmizí, jen se na chvíli odmlčí, aby dopřála zdání, že je vše v pořádku, přestože není. Proběhlo to znovu. Vlna, jež chytala za duši. Pocit, když mnou projela, byl šílený. Nedal se vydržet. Šlo to od nohou, takové divné mravenčení, chvění. Ještě jsem se nevzpamatovala z toho předchozího a už travou projížděl další nával té psychické bolesti. Mířilo to z lesa. Sangrijského lesa. Už to zjevně začalo. Vysílali paprsky. Buď se bouřily stromy proti přívalu zla, nebo volali Areni o pomoc. Ať tak či tak, výsledek byl stejný.
Ustála jsem další nátlak, v mžiku se otočila na ty loudaly vzadu a zakřičela přes celou louku. Muselo to být slyšet až do té zpropadené vesnice, odkud se na mě svalila všechna ta špína. A kde by se nejspíš nenašel nikdo, kdo by pomohl svým sousedům. A mně říkají zrůda!
„Honem! Pospěšte!“ Neotáleli a na mé zavolání se okamžitě rozeběhli, čekali na vysvětlení. Já však neměla čas, buď půjdou se mnou bez nejmenšího ponětí, proč mají tak divný pocit, anebo tu zůstanou v nejistotě. Přivolala jsem si Sin Thaie, vyhoupla se do sedla a pobídla ho směrem na východ. Les nebyl daleko, zanedlouho jsme supěli před ním. Seskočila jsem z koně a rozeběhla se blíž. Před prvními stromy jsem se zarazila. Ochromil mě strach. Připomněla jsem si poslední slova Darii, když mě vyhostila. Nebyl to radostný okamžik. Nemám se sem už nikdy vracet, a přesto se nyní pokouším dostat dovnitř, na pomoc. Ospravedlní to můj čin anebo mne postihne trest?
„Co se děje?“ doběhli mě celí uřícení.
Otočila jsem se k nim čelem. Kývla jsem na Les a promluvila: „Volají o pomoc, městem proběhl oddíl mužů, nejspíš ze stejného soudku jako v Miren. Míří sem, do nitra Lesa, kde žijí Areni. To jim vděčím za všechno, musím jet bránit ta posvátná místa. Pokud půjdete se mnou, připravte se na veliký odpor, jestli ne, pokračujte dál kolem Lesa a pak na sever. Narazíte na pevnost Omni. Není čas vysvětlovat. Jen ještě počkejte.“ zaváhala jsem. „Les je chráněn kouzly, bude těžké dostat se přímo dovnitř, ale dá se to zvládnout.“chrlila jsem ze sebe, stěží mě stačili vnímat. „Pomůžu vám, rozprostřu na vás štít, ale nevím, jak dlouho ho udržím, proto běžte. Běžte, jak nejrychleji umíte, a neohlížejte se!“ to byl pokyn. Nikdo na nic nečekal. Zůstala jsem před vstupem do Lesa sama. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči, posílila vnímání okolí a modlila se, abychom to přežili. Pak jsem vkročila dovnitř.
Přestože jsem věděla, že riskuji úplně všechno, pobídla jsem s těžkým srdcem Sin Thaie, aby mne následoval. Cítila jsem v jeho vědomí, že má strach. Znal vše, co se zde stalo. Věděl, že mám zákaz se sem kdykoli vrátit. A já ho nyní přišla porušit, abych jim pomohla a odčinila své chyby. Za krátko jsme zmizeli z dosahu denního světla, výjimečné červeno zelené listy pohltily ty krátké teplé vlnky. Všímala jsem si mlžného oparu, který se v lese vznášel. Přesně jako tehdy. Jenomže to jsem ještě netušila, do čeho jdu. Teď také nemám ponětí, ale jisté rysy mi hrozivě stínily obraz zdejšího prostředí. Všude jsem viděla pasti, jež se na mě každou chvíli měly vrhnout. Když jsem prošla první část a dostala se na okraj Wanderienu, napadlo mě, že pasti nemusí být čistě fyzického rázu. Projela mnou hrůza. A co teprve mými společníky! Přestala jsem myslet na sebe, abych se zbavila špatného pocitu, a soustředila se urputněji na putování těch druhých. Své smysly jsem nastražila jako ještě nikdy, rozprostřela své vědomí a „přikryla“ ta jejich. Ochrana Lesa je příliš silná pro někoho, kdo vůbec netuší. Oni moc netušili.
Zpomalovala jsem. Začaly se mi plést nohy. Sin Thai se po chvíli přiblížil a strčil do mě hlavou. Věděla jsem, že se mi snaží pomoct a soustředí svou sílu na podporu té mé. Jenomže ani to nestačilo. Naše prokletí působilo silně, i kdybychom se ho snažili všemožnými způsoby odvrátit. V hlavě mi šíleně tepalo, každý záchvěv strachu v myslích těch ostatních, každý útrpný krok, ve mně vypaloval díru. Po pár metrech jsem se vydrápala na Sin Thaie a nechala to na něm. V sedle jsem jen chabě visela. Pouhá síla vůle mě nutila držet se jeho hřívy a nespadnout dolů na zem, která by mě vřele přijala do svého náručí. Bránila jsem se a vyplatilo se.
Na jediném osvětleném místě široko daleko jsem se donutila otevřít oči. Všechno bylo rozmazané, přesto jsem si byla jistá, že mě zrak neklame. Přede mnou se vznášel obraz jelena s mohutným parožím. Trhaně jsem se zvedla, málem se přitom shodila ze sedla. Podařilo se mi to, avšak on se rozplynul.
Zírala jsem na to místo, kde se ještě před chvílí vyskytovalo mohutné zvíře, a nevěřila už ničemu. Byla jsem zmatená, ovšem ten pocit vystřídal děs, když jsem si znovu plně uvědomila důvod, proč všechna ta muka podstupuji. Poprosila jsem Sin Thaie ještě o kousek svezení, byl očividně vyčerpaný, leč udělal to pro mě. Já se vzpamatovávala, přestože mi hlava třeštila. Hranici největšího utrpení jsme překonali.
Po několika těžko vybojovaných krocích jsem se ze Sin Thaie svezla. Neměla jsem to srdce dál ho trápit. Poblíž stájí jsem ho pustila a vydala se do středu sama. Rozeběhla jsem se, nutkání bylo silnější než slabost a nevolnost. Cestou jsem vytahovala svůj meč a sbírala alespoň nějaké síly, jež ještě přežívaly. Nevím, proč mě nohy vedly zrovna tam, kam mě vedly, asi vnímaly instinkty více než má vlastní hlava. Dorazila jsem každopádně přesně tam, kde to bylo třeba. V obytné části se bojovalo. Do Lesa vnikli Maneatherovi přívrženci, jak jsem si domyslela podle zvěstí vozky. Od těch z Miren se lišili pouze červenou stopou zezadu na kabátci. Nejspíš znak jejich oddílu. Mnoho jich leželo kolem, avšak nebyli sami, Areni umírali také. Ten pohled na rozšklebené rány, krev, vyděšené obličeje mi drásal hruď. Dostávala jsem šílený vztek. Přiběhla jsem blíž a okamžitě se zapojila do boje. Někteří moji muži vydrželi nástrahy Lesa a taktéž bojovali na straně obránců.
Přišli jsme akorát. Černí měli převahu. Areni nikdy nebyli stavěni k boji. Zakládali si pouze na lestua´rech, ženy, víly nikdy boj nepotřebovaly. K čemu také? Aby se mohly předvést se zbraněmi v rukou na nočním tanci při měsíci? Ne. Oni byli nevinní, a přesto trpěli za prohřešky jediného prokletého rodu.
Počtem mých vycvičených mužů se převaha Maneaterových zmenšila, přesto to byl těžký boj. Každému došlo, že tady jde opravdu o život. Neměli jsme připravenou žádnou taktiku, pokud sem někdo dorazil, přišel sám na smrt zmožen. Pravidlo krytí zad nešlo uskutečnit. Jak jsem si ale v malých chvilkách všimla, muži se posunky domluvili a alespoň improvizovali. Na rozcestí v obytném prostoru všichni nepřátelé padli našima rukama. Ostatní Areni se krom raněných vytratili pryč.
„Hej! Vy dva se postaráte o raněné! Přeneste je k jednomu stromu a dohlížejte na ně. Jeden z vás sežene obyvatele Lesa, aby vám poskytl nejvyšší možnou pomoc při ošetřování. Ostatní půjdou se mnou.“ neměla jsem ponětí kam. Nikde nikdo nebyl, jen těch pár vyčerpaných, zpocených, zakrvácených mužů za mnou. Bože, poraď! Jak mám pomoct, když nevím na jakém místě? Za co mě trestáš?
Mezitím, co jsem nadávala nějaké vyšší moci nade mnou, předstírala jsem, že vím, kam ty za sebou vedu. Jenomže já to nevěděla. Hlava mi třeštila, skoro jsem se motala. Aspoň to moje potácení trochu zakrylo zmatené pobíhání kvůli neschopnosti rozhodnout se kudy. Když už jsem se chtěla obracet a vyrazit znovu z místa, kde setrvávali ti dva ošetřovatelé, spatřila jsem nápovědu. Nemohla jsem používat v lese plném magie svůj instinkt na větší vzdálenost. Ze začátku mi to problém nedělalo, jenomže nyní mě vyčerpávalo jen to dohlížení na své ovečky. Takže vystopování největší vřavy, kam jsem chtěla zamířit, padlo. Naštěstí mi pomohla vidina osvětleného paroží. Možná už jsem trpěla halucinacemi, ovšem na nějaké choroby jsme nedbala a upnula se ke králi Enda´aren. Třeba se mi to jen zdálo, ale já věřila, že král nám ukáže cestu, oplátkou za pomoc. Kymácivě jsem se rozeběhla mezi dva stromy, kde jsem ty klenoty viděla. Pak jsem znovu nevěděla kam dál. Otáčela jsem se kolem dokola, viděla otázku v očích mužů a sama sebe se ptala, co teď. Přede mnou byl osvětlený pruh trávy, a jelikož jsem neměla čas čekat na silnější znamení, řídila jsem se dál světlem. Bylo to bláznivé a v nouzi, ale s pomocí hluku, sténání, úpění a křiku přeživších jsme se nakonec dobelhali k místu největšího odporu na obou stranách. Máchla jsem rukou s mečem vpřed, protože na slova už jsem se nevzmohla. Muži poslechli.
Musím přiznat, že náročnější boj jsem ještě nezažila. Nepřátel bylo mnoho a my byli unavení z proplétání se kouzly. Nevím, jakým zázrakem se jim podařilo Les přejít, možná jim pomohl Maneater, či byli odolnější, avšak jedno bylo jisté, jejich nezdolná krutost narážela na naši snahu vydržet další vteřinu, a tak jsme se byli do posledních záchvěvů síly v našich pažích a zbytcích rozumu v našich skomírajících hlavách. Arenů bylo okolo mnoho, všimla jsem si šedivě modrých plášťů znázorňujících barvy kůry sangrijského stromu. Snažili se, využívali výhody domácího prostředí a léček přírodou nachystaných, přesto to nevyrovnalo dlouhou absenci jakéhokoliv nebezpečí a bezprostředních hrozeb. Ano, pod Leneiovým dohledem cvičili, ale z bláhové představy, že je Les schová, zapomněli na tu krutost venku. Když se pro ně vyskytl problém, objevil se v Lese nevítaný návštěvník. Jeden, či dva, nikdy ne oddíl vycvičených Maneaterových jednotek s jediným cílem - zabít.
Mladí lestu´aři se děsili své povinnosti. Své zbraně drželi křečovitě, báli se každého výpadu a spíše couvali, než aby vraceli útoky. Zkušenější zachraňovali situaci a bojovali s vervou hodnou raněného hrdiny. Myslím, že jsem si na krátkou chvilku všimla mihnuvšího se červeného pláště se žlutou výšivkou listu, jistá jsem si však nebyla. Neustále mě někdo zaměstnával, tudíž potřeba najít členy celé „královské“ rodiny ustupovala do pozadí.

Boj skončil, když se slunce sklánělo k západu. Mnoho mých mužů bylo raněno, naštěstí nikdo nezemřel. Areni na tom byli podstatně hůře. Přeživší nosili raněné na speciálně vyrobených nosítkách z dvou větví a listů přes ně položených, které narychlo vyráběly mladé dívky. Polní nemocnice byla zbudována nedaleko od obytné části, tam se dospělé ženy snažily dělat zázraky.
Postarala jsem se nejdříve o svou družinu, určila dva na zajištění zpráv o počtu zraněných a vážnosti jejich neduhů, pak jsem pověřila Mesteana s Amicem, aby se připojili k dámám a pomohli svými léčitelskými schopnostmi, jak jen budou nejlépe moci. Ihned se rozeběhli k polehávajícím mužům kolem. Já sama jsem utrpěla několik sečných ran, naštěstí ne moc hlubokých. Bolest jsem téměř necítila, protože těch pár ranek se nedalo srovnávat s ukrutným třeštěním hlavy. Otřela jsem svůj meč do trávy a šla se podívat po míře zásahu devastace.
Přírodě kupodivu nikdo neublížil. Kůra stromů někde byla porušená a sloupnutá, tráva pošlapaná a zakrvácená, avšak v poměru k lidským zraněním to nebylo srovnatelné. Vybavila jsem si cestu do středu, kde se konaly večeře a slavnosti. Tam mě také poprvé zasypala ta přirozená krása. Vzpomínky se plavily na povrch, nemohla jsem je zastavit, a tak jsem se utápěla v krásné chvilkové minulosti. Jenomže přítomnost se ozvala nezměrnou ranou.
U kmenu mohutného stromu bylo sroceno mnoho lidí. Všichni byli neuvěřitelně tiší a zaražení. Neposkvrněné víly odvracely svou tvář, muži nevěřícně hleděli před sebe. Stál tam i Lenei, podle červeného pláště. Přinutila jsem se, když ne utíkat, alespoň rychle jít. Můj hrozný pocit ještě zesílil. Doslova jsem rozhrnula rukama ten němý dav a dostala se k jádru věci.
Na zemi ležela Daria. Hlavu měla opřenou o kořeny stromu, ruce volně položené vedle sebe. Za jednu ji držela klečící a plačící Aveyron. Pohlédla jsem z ní znovu na Dariu a teprve po bližším zkoumání uviděla rozlévající se květ karmínově rudé krve na jejím šatu. Byla očividně bodnutá do břicha.
Tu bolest jsem jí nepřála. Lepší je seknout a zabít, než seknout a přát dlouhou a bolestnou smrt. Ještě žila, tvář sinalou, dech mělký, ruce roztřesené, ale oči klidné. Hleděla na svou sestru upřeně, bez mrkání.
„Ale já nemůžu!“kvílela Aveyron a mačkala Dariinu ruku.
„Musíš!“vypravila ze sebe silným šepotem Daria. „Osud Enda´aren je teď na tobě. Nemůžeš se tomu vzpírat. Jednou by to na tebe tak či tak připadlo.“ odmlčela se, aby nabrala zbytky sil. „Avey, sestřičko,“ úplně změnila tón hlasu z autoritativního na prosebný, „zvládneš to. Máš Leneie a všechny kolem. Na tohle jsem tě celou dobu připravovala. Jsi šikovná, byť ti ten úkol připadl dříve než měl. Ale co už, me hetra cum te.“
„Ale.“protestovala.
„Avey, poslechni.“ zatlačil na ni Lenei a umlčel její dětské strachující se já. Stiskla Darii ruku, napřímila se a potvrdila to, co po ní žádali: „Dobrá, budu vládnout. Slibuji ti, že se o náš národ postarám, jak nejlépe budu umět.“ pronesla bez protestů, vyrovnaně, smířeně.
„Ach. Teď už se můžu v poklidu vydat na dalekou pouť.“ vydechla raněná. Stočila svůj pohled na ostatní přihlížející a u mě se zastavila s očividným šokem.
„Neměla jsi sem už nikdy chodit.“ zašeptala.
„Ano, já vím.“ sklopila jsem hlavu na znamení pokání.
„Přesto jsi přišla…a pomohla nám. Víš, co ti hrozilo a stále hrozí.“ spíš se zeptala.
„Trest. Pokud to vyváží urážku a nesplnění přísahy, podstoupím ho i za mé muže. Já je sem přivedla.“
„A udělala jsi dobře.“
Oči všech přítomných se na mě palčivě upřely. Byla jsem ráda, že do mé tváře není vidět. Prohlédla jsem si alespoň ty jejich, u Leneiovy se zastavila o něco déle a pak sklopila zrak znovu k Darii.
Měla otevřené oči, zírala do korun stromů a nedýchala. Zemřela.