Invisible ( 1. část )

Pohled z okýnka mi splýval v rozmazanou zelenou šmouhu. S pramalým zájmem jsem koukla na tachometr, ukazující rychlost 140. Táta vždycky jezdil rychle a ani mě rychlá jízda nevadila. S povzdechem jsem opět upřela pohled na krajinu za oknem a podmračené počasí přesně vystihovalo mou náladu. Řeknu vám, ponorka jak blázen. Neměla jsem ráda změny a už vůbec ne v takovém rozsahu v jakém na mě právě teď útočily. Všechno co jsem znala, mizelo kdysi za mými zády a přede mnou se valila mlha, v níž jsem neviděla sebemenší detail mé budoucnosti. Nový dům, nová škola, nový lidé…nové všechno. Co jsem komu udělala?
Jenže jsem nemohla nic říct, zvlášť když se tátovi splnil sen a byl tak šťastný.
„Už tam budeme,“ usmál se spokojeně a já mu úsměv křečovitě oplatila. Nechtěla jsem, aby kvůli mně trpěl, aby byl nešťastný…
Městečko Viewless se před námi objevilo asi do půl hodiny. Nemohu říct, že bylo vyloženě ošklivé, to ani náhodou. Se zájmem jsem se rozhlížela po čistých ulicích, nových domcích, obchoďáčcích a restauracích.
Třeba se mi tu bude líbit…nemuselo by to být tak hrozný.
Po chvíli jsme zabočili pryč z centra a dostali se do obytné čtvrti se spoustou pěkně postavených baráčků s předzahrádkami a prostornými zahradami. Náš dům byl skoro až na konci ulice, ale patřil k těm honosnějším.
Trochu jsem se zděsila, jak moc byl veliký. Proč proboha kupoval takovou vilu, když v ní budeme jen my dva??
„Tak co? Líbí?“
„Je to zbytečně moc velký,“ zabručela jsem nesouhlasně, ale táta se jen zasmál a pobídl mě, abychom si šli prohlédnout vnitřek.
Všude už byl rozestavěný nábytek, vybrané barvy, pověšené závěsy a jen u stěny v předsíni stály krabice s věcmi, které jsem tátu přinutila přivézt.
„Vítej doma,“ zasmál se nadšeně a táhl mě za sebou do druhého patra, kde byly ložnice. Jedna patřila jemu, jedna mě a ty zbylé pokoje? Budou chátrat, pochybuju, že jejich luxusní vybavení a drahé postel někdo využije.
Trochu nervózně jsem vešla do svého pokoje a musela jsem uznat, že teta designérka mě poslechla na slovo. Vydupala jsem si s ní po telefonu žlutou barvu stěn, bambusovou rohož za nízkou postelí a přírodní barvy. Jediné co se mi na tomhle baráku opravdu líbilo, byl můj vlastní soukromý balkon a koupelna, patřící jen a jen mě.
„Je to tu moc pěkný tati.“
„Určitě si tu rychle zvykneš,“ usmál se a jemně mě objal.
„Rád bych tu s tebou zůstal, ale ještě dnes mě chtějí přivítat v nové práci, takže mě čekej až někdy pozdě večer. Nebudeš se tu bát?“
Pobaveně jsem zvedla obočí. „Už mi není osm.“
„Já vím…ale jak říkáš…je to velký dům.“
„V pohodě. Vybalím všechny věci a pak pudu k televizi, jsem unavená.“
„Dobře. Kdyby něco, tak zavolej.“
„Žádný strach…a už běž, nebo začnou slavit tvůj příjezd bez tebe.“
Naposledy se na mě usmál a já zůstala sama. Ne, že by mi vadilo být sama, ale tátovi jsem lhala. Tenhle dům mi naháněl strach. Možná svojí velikostí, ale bylo v tom i něco jinýho a já nemohla přijít na to, co! S povzdechem jsem zapátrala v batohu a vytáhla první cédéčko, které mi padlo pod ruku. Metallica? No proč ne. Hi-fi věž byla postavená na jedné z komod, tudíž netrvalo dlouho a první akordy konečně přetrhly to dusivé ticho. S pečlivostí jsem vybírala nová místa pro své staré věci a díky metalovým baladám jsem upadala ještě do větší melancholie, než se kterou jsem přijela. Na zem jsem vyskládala několik plakátů, fotografií na něž jsem byla obzvlášť pyšná a černobílých pohledů, které jsem plánovala pověsit na zeď a unaveně padla do postele. Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, že už za pár dní, budu chtě nechtě muset nastoupit do nové školy a začít žít normální život šťastné středoškolačky. Chyběly mi staří kamarádi a staré zvyky. Připadala jsem si víc sama, než kdykoliv dřív. Dokonce ještě osamělejší, než když umřela mamka.
Možná bych i usnula, ale dveře od mého pokoje se s hlasitým bouchnutím zavřely a já poplašeně vystřelila zpět do sedu. Srdce mi divoce naráželo do hrudního koše a po celém těle mi naskočila husí kůže.
Co to sakra bylo?
Střelila jsem vyplašeným pohledem k oknu, ale bylo zavřené stejně jako dveře.
„Magořim…fakt že jo.“
Znovu jsem se chtěla položit a zklidnit srdce, ale tenhle luxus mi nebyl dopřán. Dveře do mé malé koupelničky se prudce rozlétly a já s hrůzou pozorovala, zda se z koupelny někdo vynoří. Jenže tam nikdo nebyl!
Chtělo se mi řvát hrůzou a utíkat co nejdál, ale zvědavost byla mnohem silnější…navíc to muselo jít nějak logicky vysvětlit…nějak!
„Tak s tebou bude ještě sranda,“ ozval se od nikud klučičí hlas, který přetékal ironií a zákeřným smíchem.
Vzedmula se ve mně čirá vlna vzteku. Co sakra dělá nějakej parchant u mě v pokoji? Určitě debilní soused, kterýmu přišlo hrozně vtipný mě první den na uvítanou vystrašit k smrti.
„Vylez ty magore, než zavolám policajtum!“
Rychle jsem vpadla do koupelny a rozsvítila, ale nikde nikdo nebyl.
„Sakra kde jsi?! Nejsem hluchá, slyšela jsem tě!“
„Což se vymyká normálu,“ ozval se odněkud z mé postele zamyšlený hlas a já sebou polekaně trhla. Pod postelí nikdo být nemohl a v ní už vůbec ne!
„Kde seš?“
„Přímo na tvojí posteli.“
„Nehraj si se mnou, nebo ty policajty fakt zavolám!“
„To klidně můžeš, mě stejně neuvidí a ty budeš za blbce, co má halušky. Posluž si, bude aspoň sranda,“ řekl lenivě a s nádechem povznesené arogance.
Znovu jsem zamžourala na svou postel, ale nic jsem neviděla. Co mi to tu sakra kecák za nesmysly?? Jenže pak, jsem uviděla zvláštní dolík na dece…přesně takový, jaký se utvoří, když si někdo sedne.
„Škoda, že si nemůžu brát osobně, že mi koukáš na úplně nepatřičný místa.“
Prudce jsem zvedla hlavu a zčervenala. Jasně, že jsem nic neviděla, jen tu prosedlinu na dece, ale tón jakým to řekl, mi nevyhnutelně vehnal červeň do tváří.
„Co jsi zač?“
„Bývalý majitel tohohle pokoje a v tuhle chvíli borec, co není vidět,“ zasmál se ironicky a mě vyděsilo, když prohlubeň na dece najednou zmizela. Ustoupila jsem několik kroků dozadu a snažila se přimět oči, aby viděly něco, co vidět nebylo.
„Kde…kde jsi?“ vyjekla jsem a v duchu jsem si zanadávala, jak mi vyděšeně přeskočil hlas.
„A kdo jsi ty?“ zašeptal mi jeho hlas těsně u ucha a já bych mohla přísahat, že jsem pocítila i jeho dech.
Přesně v té chvíli jsem věděla, že je toho na mě moc. Nechtěla jsem být slaboch a složit se mu tam k nohám, ale moje tělo mě neposlouchalo. Nohy mi podklesly a černo před očima mě zbavilo vědomí.