Invisible ( 2. část )

Trochu omámeně jsem zamrkala. V pokoji už bylo šero a já ležel zachumlaná pod peřinou, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se do ní dostala. Chvíli jsem ještě mžourala na strop než mi konečně v hlavě zapadlo kolečko na to správné místo. Ten hlas!
Prudce jsem si sedla a rozhlédla se, i když mi mělo být jasné, že nic neuvidím.
Nějak jsem nevěděla co si mám myslet. Ne, určitě se mi to jen zdálo…navíc taková blbost! Ještě chvíli jsem jen tak ze setrvačnosti bloudila očima po pokoji, ale když mi hlasitě zakručelo v břiše, vyskočila jsem na nohy a pevně přesvědčená, že to byl jeden z mých fantasmagorních snů, opustila jsem svůj pokoj a šla se podívat, kde bych v tomhle baráku mohla najít kuchyni.
Lednička byla přeplněná jídlem, ale já sáhla jen pro obyčejné máslo, vzala si z chlebníku čerstvé rohlíky, vyndala nůž a pohodlně se usadila na podlaze před televizí. Kriminálka New York, přihlouplá telenovela a válečnej film. No brr nic pro mě. Rozladěně jsem se opět zvedla a z jedné z krabic v předsíni vytáhla Karcoolku.
Zabraná do filmu a do mazání rohlíku jsem zapomněla skoro na všechno. Na prázdnej dům, mojí osamělost, na kamarády…ale ne a ne vyhnat z hlavy ten sen. Cosi mi říkalo, že to sen nebyl, ale odmítala jsem tomu uvěřit. Neviditelnej kluk v mym pokoji…blbost….kravina…naprostá a kolosální hloupost!
Zarputile jsem zatřásla hlavou a začala vnímat dění v televizi.
„Šup sem, šup tam, co vidíš?“
Kdesi po mé pravici se ozval tichý bručivý smích a já se málem opět složila.
„Brepta je týpek,“ zasmál se znovu stejně tiše.
Nůž s právě ukrojeným kouskem másla mi spadl z ruky a řinčivě přistál na talíři.
„Proč mi tohle děláš,“ zachraplala jsem a málem jsem se přes hluk vlastního srdce neslyšela.
„Co myslíš?“
„Kdybych byla o pár let starší, tak už mám dva infarkty jistý.“
„Nepřeháněj,“ houkl a znělo to trochu rozladěně.
„Tak si zkus být s někým kdo není vidět…mě to moc příjemný není.“
„Hmm….tak vydrž.“
Neslyšela jsem nic, ale najednou zhaslo světlo a obývák se ponořil do tmy, narušené jen barevnými záblesky televize.
Vyděšeně jsem se otočila a to co jsem uviděla jen několik centimetrů od svého obličeje spustila v mém krku samovolný jekot. Pohotově mi přiložil ruku na pusu.
„Neječ ty hysterko a opovaž se tu zase omdlít, já tě až nahoru tahat nebudu, seš pěkně těžká. Jestli budu mít kýlu tak mi jí asi těžko někdo vyoperuje.“
Vystrašeně jsem si prohlížela tu stříbrnou zářící postavu, která u mě klečela a málem jsem zapomněla i dýchat. Nemohla jsem rozpoznat obličej, oblečení ani jaké má vlasy…jen jeho siluetu. Vlastně mi připomínal rozmazaného patrona z Harryho Pottera, ale patron většinou člověka chránil a ne ho děsil k smrti.
„V pohodě?“ zeptal se pohrdavě a já se mu zlostně vysmekla. Ten jeho tón mě doháněl k zuřivosti a jeho jednání teprve.
„Jo…díky za tvou péči!“
„Máš za co!“
„Nechápu jak někdo může být tak arogantní a sarkastickej!“ zpražila jsem ho naštvaně pohledem, ale uvnitř jsem stále ještě cítila úžas. Jeho stříbrné tělo se zachvělo a já poznala, že asi potlačuje nával vzteku.
„Zkus být neviditelná a úplně sama…možná pak budeš sarkastická a arogantní taky!“
Moje odhodlání být na něj zlá najednou pohaslo a mě začalo být toho kluka líto.
„Kolik let už jsi neviditelný? A proč vůbec??“
Chvíli mlčel. Možná přemýšlel co říct, nebo zda mi má vůbec něco říct, ale nakonec se rozhodl a to v můj prospěch.
„Vidět nejsem už 56 let,“ hlesl tiše a já jen vykulila oči. Dělá si srandu?
„Nějak se mi zastavilo stárnutí, ale mám potřeby jako normální člověk, spím, jím, piju…prostě všechno, ale netušim proč…prostě sem se jednou probudil a bylo to. Nemohl jsem s nikým mluvit…nikdo mě neslyšel ani neviděl. Vlastně ty jsi první na koho jsem promluvil a on mě slyšel. Za tu dobu se tu vystřídalo už hodně lidí. Mám rád svůj klid a strašení po nějakym čase člověka omrzí.“
Pokoušela jsem se vstřebat všechno co mi řekl, ale bylo to těžký. Hlavně pro mojí logiku a chápání, ale snažila jsem se to brát s co největším klidem.
„Jíš, spíš…takže nejsi duch…jsi jenom člověk co není vidět,“ shrnula jsem to zamyšleně.
„Když myslíš,“ ušklíbl se sarkasticky.
„Jak se jmenuješ?“ vyzvídala jsem trochu rozpačitě a když se znovu z jeho hrdla ozval ironický pošklebovačný smích, začala jsem litovat, že jsem si vůbec troufla zeptat se.
„Daniel.“
„Bezva,“ zabručela jsem a znova mě rapla vzteklá nálada, že je to takovej arogantní blbeček.
„Takže pravidlo jedna Danieli. Máš zakázanej vstup do mý koupelny a pokoje. Když budeš chtít dovnitř, zaklepeš jako slušnej člověk. Teď mě omluv, jdu spát.“
Zmohl se jen na pohrdavé odfrknutí a já měla sto chutí vlepit mu pořádnou facku. Co si tim chováním k sakru dokazuje?
Naštvaná a uražená jsem oddupala do svého pokoje a pro sichr se zamkla. Nevěděla jsem, jaký má ten kluk morální hodnoty a podle jeho chování bych i usoudila, že je má dost mizerný, takže zámek a pevný dveře mi přeci jen dodali jakýsi pocit bezpečí.
Dala jsem si rychlou sprchu a na okamžik se na sebe zadívala v zrcadle. Skoro po pás dlouhé bronzově hnědé vlasy mi vysely v mokrých pramíncích přes ramena, tudíž jsem je zvedla skřipcem, aby mi neumáčely triko na spaní a dál se sebou nezabývala. Stačil mi okamžik, abych sama na sobě poznala jak jsem bledá a oči mám pořád trochu vyděšeně rozšířený.
Trvalo mi dlouho do noci, než jsem o Danielovi přestala přemýšlet a konečně upadla do bezesného spánku.