Invisible ( 3. část )

Ráno mě probudila naléhavé klepání na dveře a do mojí spánkem otupělé mysli se zařezával něčí naštvaný hlas.
Rychle-no tak dobře, relativně rychle- jsem se vymotala z přikrývky a otevřela. Táta vypadal nasupeně, ale když uviděl ty moje megácký kruhy pod očima, trochu se upokojil a zatvářil se spíš vyčítavě.
„Ty ses tu bála!“
„Trochu,“ připustila jsem s pokrčením ramen a teprve teď jsem si vzpomněla na důvod, proč jsem se tu vlastně bála.
„No…chtěl jsem ti jenom říct, že jdu do práce. V kuchyni máš čerstvý pečivo a pokud se budeš odpoledne nudit, tak za mnou můžeš zajít.“
„Jo…jasně tati,“ zabručela jsem s mohutným zívnutím a když jsem vyinkasovala pusu tvář, domotala jsem se zpět do postele.
Začala jsem upadat zpátky do slastného spánku, když se ozvalo cvaknutí, jak se zapnula moje hi-fi věž a následovala jakási diskantská pecka na rádiové stanici.
„Běž do háje!“ zahřměla jsem naštvaně a schovala hlavu pod polštář.
„Dobré ráno,“ ozvalo se vesele kousek od mé hlavy a Danielova ruka zajela pod polštář a začala mi cuchat vlasy. To, že se mě dotkl na mě zapůsobila jako rána elektrickým proudem. Rychle jsem se vymrštila a zbrkle ucukla dozadu, tudíž jsem se i s peřinou sesunula z postele.
Jeho ironický, pobavený smích se zařízl do mého rozhořčeného klení. Proč mi tohle dělá? Proč? Proč? Proč?!
„Blbečku!“
„Co je? Já tě z tý postele neshodil,“ rozřehtal se znovu, když viděl jak jsem rudá.
„Nesnáším tě!“
„S tim se počítá, ale nechápu proč? Dneska se už od rána snažim být milej.“
„Tak fajn, jestli chceš být milej, tak vypni tu muziku a vypakuj se z mýho pokoje, protože jdu spát.“
Volume se pohnulo, ale místo, aby se hudba ztlumila, ještě zesílila.
„Danieli vypadniiii. Je teprve osm!“
„Víš co je tvuj největší problém? Když se vztekáš, tak vypadáš hrozně roztomile, takže nemám důvod toho nechávat…navíc mě to baví…dráždit tě. Už jen proto, že mi nemáš šanci něco udělat.“
Nejenže jsem byla rudá vzteky z toho jak je drzej, ale zároveň jsem zrudla i studem, když jsem si uvědomila, že mě vidí rozdrbanou, rozespalou a na sobě mám jen černá krajková tanga a tílko na spaní. Kruci, kruci, kruci! Musim si pořídit nějaký tričko a kalhoty, nebo minimálně šortky.
Navíc jsem vůbec netušila kde stojí, takže mi nezbylo nic jinýho, než znovu zalézt pod deku a přitisknout si jí až ke krku.
„Mohl bys laskavě vypadnout?“
„Proč? Mě se tu líbí.“
„Chci se převléknout.“
Znovu se zasmál, ale tentokrát tiše a bez nejmenší známky ironického humoru.
„O důvod víc proč tu zůstat…“
Znechuceně jsem sebou praštila zpět na polštář a nakvašeně jsem se otočila k jeho hlasu zády.
Kretén! Co jsem komu udělala, že zrovna já musim mít v pokoji sarkastickýho, ironickýho a navíc úchyláckýho magora. Život prostě není fér a ke mně obzvlášť ne!
Znala jsem ho sotva den a už jsem ho nenáviděla víc, než nafrflanou Margaret Greenovou. Největší koza z mojí bývalý školy, kterou nebavilo snad nic jinýho, než nakupování, lakování nehtů a dělat mi ze života peklo. Tenhle kluk si sice nehty nelakoval a nekomentoval to co mám na sobě, nebo jestli mám poslední model bot od Bati, ale lezl mi na nervy úplně stejně, jako fifina Margaret.
„No táák, nebuď nakaděná a vstávej,“ zasmál se tiše a byl u mě tak blízko, že mi jeho dech zavadil o obličej. Srdce se mi prudce rozbušilo a já otevřela oči. Samozřejmě, že jsem před sebou nic neviděla, ale zřetelně jsem cítila vánek, který vydechovala jeho neviditelná ústa jen nepatrný kousek ode mě.
Tak fajn. Teď nebo nikdy!
Prudce jsem vyrazila rukama proti jeho obličeji. Jeden můj prst se mu lehce zaryl do koutku oka a dva další skončily v jeho puse, ale nevadilo mi to. Během vteřiny jsem nahmatala jeho ramena a téměř násilně ho vykopala ze dveří pokoje. Byl tak ohromený z mojí reakce, že se ani nesnažil bránit. Rychle jsem zamkla a prudce oddychujíc se svezla po dveřích na zem.
„Jsi zlá, podlá a sobecká,“ ozvalo se rozzuřeně za dveřmi.
„Málem jsi mě připravilo o oko sakra!“
„Tak to mě strašně mrzí!....Mrzí mě, že jsem tě nepřipravilo o obě!!!“ křikla jsem naštvaně a sklonila hlavu mezi kolena. Najednou mi bylo do pláče a slzy co se mi hnaly do očí a štípaly v nose, jsem nedokázala nijak zastavit. Najednou opustily prostor mých očí a razily si cestu po tvářích, aby mohly tiše dopadnout na má kolena.
Rozvzlykala jsem se jako malá holka. Proč se proboha nemůže chovat normálně? Proč mi to všechno tak ztěžuje!
„Amando?“
Jeho tichý starostlivý hlas, který se ozval skrz dveře mě donutil trochu se uklidnit.
„Am nebreč…já…otevři prosím.“
Nepoznávala jsem ho. Nekřičel, nesmál se, nebyl ironický. Z jeho hlasu zněla jen starost. Jenže se mi nechtělo věřit, že to tak bude jen o trochu déle, než je pár minut.
„Otevři…prosíím.“
„Nech mě napokoji Danieli,“ hlesla jsem vyčerpaně a konečně se zvedla, abych se oblékla a vyčistila zuby. Nechtělo se mi už spát a doufala jsem, že hrnek kakaa mi udělá dobře.
„Tak si trucuj!“ zakřičel vztekle.
A je to tu zase. Povzdechla jsem si utrápeně.
V koupelně jsem se nezdržela moc dlouho a u skříně taky ne. Natáhla jsem na sebe staré otrhané džíny s dírami na kolenou a pod zadkem a starou flanelovou košili. Ať si říká co chce blbeček.
Tiše jsem se vykradla z pokoje a snažila se udržet v klidu. Měl vztek to je jasný a bylo dost pravděpodobný, že mi něco provede.
Obezřetně-připravená i na létající sekeru nebo nůž-jsem se vplížila do kuchyně a trochu si vydechla. Mlčky jsem vyndala z lednice mléko a smíchala ho v hrnečku s grankem, který putoval rovnou do mikrovlnky. Z kuchyňské linky jsem sebrala pytlík s koblihami a úhledně je naskládala na talířek. Tak jo, nenechám si tim neviditelnym zmetkem zkazit ráno. Koblihy, kakao a televize, bude ten pravej lék na trápení.
Už téměř klidná, jsem se přesunula do obýváku. Na satelitu dávali jakousi komedii což mi přišlo vhod…smích léčí, říkají lékaři, tak proč by trochu nevyléčil i mě, ne? Jenže to bych nesměla bydlet v jednom domě s Danielem!
Jedna kobliha z mého talíře se najednou zvedla a putovala kamsi nahoru po mé pravici.
Fascinovaně jsem zírala jak se kousek z dozlatova opečeného pečiva utrhl a zmizel.
„Je neslušný koukat někomu do pusy,“ ušklíbl se svou průměrnou dávkou sarkasmu a já konečně dokázala spustit oči ze vznášející se koblihy, která pomalu kousek po kousku mizela a snažila se zadívat do míst, kde by mohl mít Daniel oči.
„Promiň,“ hlesla jsem připitoměle a znovu se zadívala na televizi, kterou jsem naprosto přestala vnímat. Na mysl mi náhle vplul pocit, který jsem cítila, když jsem se ho v pokoji dotkla. Jeho kůže byla zvláštní a vůbec ne lidská. Bylo to, jako bych sahala na jemné hedvábí, ale tak pevné a tvrdé jako kámen. Ale pak jsem si vybavila své prsty, které mu sklouzly po rtech. Ty byli oproti tomu měkké a…nevěřícně jsem zatřásla hlavou. O čem to sakra uvažuju?! Seber se Amando, přece tě nebudou zatěžovat sebemenší blbosti, který se týkaji toho pitomečka! Jenže najedou mi něco došlo.
„Odkud víš jak se jmenuju?!“ vyhrkla jsem a upřela oči do míst, kde seděl.
„Cože?“ zeptal se zmateně, ale vypadalo to, že spíš uhrává čas, aby si mohl vymyslet nějakou výmluvu…