Invisible (4. část )

„Slyšel jsi,“ odsekla jsem odměřeně a čekala, s čím se vytasí.
„Ehm…slyšel..slyšel jsem tvýho tátu,“ vybreptal nepřesvědčivě.
„Kecáš, táta mi jménem neřekl od tý doby, co máma umřela,“ vyprskla jsem vztekle.
Chvíli zaraženě mlčel. Čekala jsem, že mi řekne nějakou tu otřepanou frázi, že je mu to líto, nebo mě polituje, ale místo toho nasadil jeho druhou vlastnost po sarkasmu…aroganci.
„Prostě a jednoduše jsem se ti prohrabal věcma…mimochodem, tvůj deníček je velmi zajímavej. Škoda, že ani jeden zápisek nezačíná slovy „můj milý deníčku“ to už bych asi nedal.“
Zalapala jsem po dechu. Jak…jak mohl. Jak si jen mohl dovolit hrabat se mi ve věcech!
Nikdy jsem nebyla tak rozzuřená, jako teď na něj. Do očí mi vhrkly slzy ponížení a zloby, které jsem nedokázala zastavit. Klouzaly mi po tvářích a já se rozzuřeně rozmáchla a rukou udeřila do prázdna. Moje dlaň přistála přesně na jeho tváři a cítila jsem, jak sebou škubl.
„Nenávidím tě!“ zamumlala jsem skrz slzy a rozeběhla se pryč od něj. V rychlosti jsem vyběhla do svého pokoje, převlékla se do trika, vzala si svůj batoh a seběhla zpět k hlavním dveřím.
„Amando, počkej!“
Neposlouchala jsem ho…nechtěla jsem ho poslouchat. Nikdo mi nikdy neublížil tak jako on a já byla ráda, že nemůžu vidět jeho tvář. Že nemůžu vidět jeho zlomyslné oči, které by mi ubližovaly ještě víc svou povrchností a opovržením.
Skoro za běhu jsem se nasoukala do kecek a vyběhla ven z domu.
Slyšela jsem, jak za mnou ještě jednou zakřičel moje jméno, ale to už jsem šílenou rychlostí uháněla ulicí a bylo mi fuk, že jsem nechala dům otevřenej a že na mě křičí neviditelnej bezcitnej netvor.
Běžela jsem ještě dlouho. Nechtěla jsem riskovat, že by mě přeci jen dohnal, ale nakonec jsem se vyčerpaně složila na nejbližší lavičku a sípavě vdechovala vzduch.
Musim se ho nějak zbavit. Jenže jak? Zabít ho nemůžu je to přeci člověk a přesvědčit tátu, abychom se odstěhovali? A jak to asi vysvětlím? „Ahoj tati, prosím tě nenašel bys nám nějakej jinej nóbl bejvák, kde se nepoflakujou neviditelný lidi? Díky, seš zlato.“ Nevim to jistě, ale nejspíš bych skončila ve cvokárně a ten blbeček-ne táta, mám na mysli Daniela-by z toho měl ještě větší srandu. Dokázala jsem si živě představit, jak ležim přikurtovaná k nějakýmu lehátku pro šílený pacoše a jeho hlas se odráží od vyplostrovanejch stěn v ironickým pohrdavým smíchu.
Tak jo Am…nemůžeš ze sebe přeci nechat udělat trosku. Blbeček Daniel by z toho měl o to větší psinu a do nový školy přeci nemůžu nastoupit jako totální vymaštěnec, kterej se lekne, když někdo trochu zvýší hlas.
Domlouvala jsem si skoro půl hodiny, než jsem byla jakž takž připravená a smířená s tím, že Daniela budu muset začít ve svém životě tolerovat. Ne respektovat, jen tolerovat a pokud možno ignorovat. Znovu jsem si nahodila batoh na záda a vydala se do města. Proč si neužít chvilku klidu a neporozhlédnout se po městě. Stejně jsem si chtěla pořídit něco novýho na sebe a navštívit tátu, tak proč nejít rovnou.
Trvalo mi poměrně dlouho než jsem došla do centra. Z batohu jsem mezitím vytáhla svojí hudební nokii a zašpuntovala si uši sluchátkama. S vrčením jsem přeskákala všechny depresivní, melancholický i maniodepresivní písničky a uvítala rychlou skladbu 4 Minutes od Madonny. Ne že bych tuhle pani někdy poslouchala, ale tahle písnička mě jako jedna z mála nerockových a nemetalových písniček chytla a v tuhle chvíli byla příjemným zpestřením rána, který chytlo sytě černou barvu.
Zamyšleně jsem vstoupila do pěší zóny a se zájmem si prohlížela všechny obchůdky. Skejťáckejch tu bylo víc, než mi bylo milo. Sakra kam se poděly ty, kde bych si taky mohla něco koupit??
Obchoďák. No výborně. Chvíli jsem bloumala po velké budově přecpané mými oblíbenými butiky, načež jsem si v jednom koupila novou černou miny a v druhém elegantní černé tílko se zavazováním za krkem. Tak jo, na eleganci jsem si potrpěla, ale nikdy mi nedělalo problém vyrazit i jako totální vandrák, jako právě teď. Pořád jsem měla na sobě otrhaný džíny, díky nimž mi byla vidět nejspíš půlka zadku a s tričkem na kterym byl natisklej obrázek upírky od Victorie Francés.
V obchoďáku začal být neuvěřitelný nátřesk, tudíž nadešel čas vypakovat se ven a najít svého drahého otce. Měla jsem jen matnou představu kam jít, tudíž jsem jen bezcílně bloumala městem a tu a tam se zeptala náhodného kolemjdoucího, kudy se dostanu asi k největší firmě ve městě. Po hodině pečení na přímém sluníčku a dýchání roztékajícího se asfaltu se přede mnou konečně objevila vysoká budova, která byla téměř celá prosklená.
Za pultem u informací seděla postarší odbarvená blondýna, která mi byla zákonitě na první pohled nesympatická. Rudá, přehnaně nalíčená pusa a afektovaný chování mě v tom rázně utvrzovali.
„Dobrý den, ráda bych se dostala do kanceláře pana Larse. Je tam?“
Na zmalovaném obličeji se jí usadil pohrdavý pohled a mě se okamžitě v hlavě ozval Danielům hlas…takhle možná vypadá, když se na mě dívá…pohrdavě.
„Co potřebujete od pana Larse? Sháníte sponzorství?“
Baba jedna nepříjemná. Klela jsem v duchu a medově se na ní usmála.
„Ne kdepak. Já jsem dcera pana Larse. Ráda bych s ním mluvila.“
Zaskočeně na mě zůstala civět, načež zvedla telefon a vyťukal-mně neznámou-kombinaci čísel.
„Pane Larsi, neruším? Je tu nějaká slečna a říká, že je vaše dcera. Mám jí k Vám poslat?“
Chvíli trochu pobledle přikyvovala, načež položila sluchátko a nasadila milý úsměv.
„Váš otec je v pátém patře. Kancelář číslo 3.“
„Děkuji.“
To je den…to je den!
„Ahoj dcerko, tak jakpak ses vyspala? Promiň, že jsem tě ráno vzbudil.“
„To je v pohodě tati, už se mi stejně nechtělo spát.“
Se zájmem jsem se rozhlédla po místnosti a musela uznat, že ta kancelář je působivá. Musela udělat notně dojem na každého, kdo do ní vešel.
„Tak tady teď bydlíš jo?“ zeptala jsem se žertovně.
„No jo, moje nový království, ale teď pojď, zajdeme na oběd. Zvu tě.“
„Takový pozvání se neodmítá,“ usmála jsem se potěšeně, ale táta mě najednou zadržel v chůzi a popostrčil k jiným dveřím.
„Ještě tě s někým seznámím. Jeden můj kolega tu má na brigádě syna…tvůj budoucí spolužák,“ mrkl na mě spiklenecky a mě se zhoupl žaludek. Jenže než jsem mohla začít protestovat, krátce zaklepal na dveře a popostrčil mě dovnitř.
V o něco menší, kanceláři, než byla ta tátovo, seděly dvě osoby.
„Ahoj Bille, koho si to vedeš?“ usmál se od stolu postarší muž s tmavě hnědými vlasy, v nichž mu tu a tam spočívala nějaká šedina. V přátelské tváři měl posazené tmavě hnědé oči, které jsem měla ostatně i já. On je měl však o mnoho tmavší. U mě chytly prazvláštní barvu. Babička mi vždycky říkala, že mají barvu medu, a když se podívám do sluníčka tak zesvětlají do pryskyřicové barvy. Nikdy jsem nikoho s očima, jako mám já, neviděla, tudíž jsem si své přednosti vážila a vystavovala jí na odiv co nejvíc.
„To je moje dcera, napadlo mě, že bych ty dva mohl seznámit, když už budou spolužáci.“
Teprve nyní jsem začala věnovat svou pozornost klukovi, který si mě z druhé kancelářské židle zvědavě prohlížel. Po svém otci nezdědil vůbec nic. Světlé blond vlasy a velké modré oči toho byly jasným důkazem. Srdce se mi rozbušilo o trochu rychleji. Páni…typově vypadal přesně jako Kurt Cobain.
„Ahoj…já jsem Erik,“ usmál se mile a napřáhl ke mně dlaň.
Trochu s ostychem jsem se jí chytla a jemně stiskla.
„Amanda.“
Byla jsem pyšná, že můj hlas zněl příjemně, nepřeskočil a ani nebyl vyjukaně tichý.
„Páni, novej člen ve třídě…a řekl bych, že velmi pěknej člen,“ mrkl na mě usměvavě a já mu chtě nechtě úsměv oplatila.
„No…snad vám jako třídě nebudu dělat ostudu.“
„To pochybuju, každopádně pozítří nás čeká první školní den, takže tě zvu na zmrzlinovej pohár.“
Pobaveně jsem zvedla obočí. Ta jeho přímočarost mě naprosto odzbrojovala a já nemohla říct nic jinýho než „půjdu ráda“.
„Bezva. Tak v pondělí Am. Už se moc těšim.“
Erikovo pozvání mě neuvěřitelně pozitivně naladilo. Dobrou náladu jsem neztratila ani tehdy, když jsem se s tátou rozloučila a šla zpátky domů. Až v chodbě, když jsem si zouvala boty mě lehce dostihla Danielova přítomnost.
Bez větších okolků jsem vydupala do svého pokoje, vzala brašnu s notebookem a zase seběhla zpět do obýváku, kde jsem se i s počítačem rozložila u televize.
Větráček mi lehce ohříval stehna, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Rychle jsem se přihlásila na icq, kde už na mě čekalo několik vzkazů od mých přátel…bývalých přátel. Opravila jsem se v duchu a s povzdechem jim na otázku, jak je v novém bydlišti odpovídala. Utekly skoro dvě hodiny, než jsem se duchem vrátila zpět do reality a vzpomněla si na mého spolubydlícího.
Ztratil se, tak se ztratil. Napadlo mě škodolibě a díky týhle hlášce jsem strčila do přehrávače dvd Asterixe a Obelixe.
„Kde jsi byla?“ ozvalo se vedle mě asi v polovině filmu a mě se zase vrátil smrťácký, lekací syndrom.
„Co ti je potom ty šmíráku hnusná.“
„Ještě pořád jsi naštvaná?“ ušklíbl se a já jen zatnula pěsti.
Nenech se vyprovokovat. Přesně na to čeká…až ti ujedou nervy.
Spolkla jsem jedovatou poznámku a v tichosti se opět snažila ponořit do dění v televizi.
„Máš novou taktiku?“ vyzvídal pobaveně a přiblížil svůj obličej těsně k mému, ale nepohnula jsem se ani o píď.
„Ignorace je dobrá zbraň, ale mohla by se ti vymstít…zvlášť v mym případě.“
„Můžeš přestat žvanit? Ráda bych se koukala,“ přerušila jsem ty jeho kydy s naprosto vyrovnaným hlasem – na který jsem byla patřičně hrdá – a nesouhlasně našpulila ústa.
„Ani ne…chci tě vyprovokovat,“ zasmál se nepříjemně.
„Na to, že je ti přes šedesát let, chováš se pořád jak třináctiletej puberťák,“ poznamenala jsem stále tím vyrovnaným věcným hlasem a z jeho hrdla se najednou ozvalo tiché zavrčení.
„Jo jo…pravda někdy bolí,“ rýpla jsem si znovu.
„Amando radim ti dobře…nezahrávej si se mnou!“
„Jinak co ty hrdino…uhodíš mě? Vystrašíš? Nebo zabiješ?“
Moje sebeovládání bylo najednou v háji a já opět začala slzet. Dneska už potřetí a opět kvůli němu. Sakra!
„Co si tímhle chováním dokazuješ Danieli…co?“ šeptla jsem se sevřeným hrdlem.
Mlčel. Neslyšela jsem ani jeho dech, tudíž jsem nevěděla, jestli je stále se mnou v místnosti.
„Nechápu tě. Nechápu proč ses rozhodl zničit mi život. Já vím, že ty ho máš zničenej a já bych ti hrozně ráda pomohla, ale nevím jak. Nenávidím tě víc, než kohokoliv jiného a…bojím se tě víc, něž kohokoliv jiného. Nejsem z ledu…“ vzlykla jsem a znovu, jak bylo mým zvykem, jsem zabořila tvář na přitažená kolena a stulila se do pevného klubíčka.
Jeho ruka mi nerozhodně spočinula rameni.
„Amando já…já…“
Hlasité cvaknutí dveří mě donutilo překvapeně vzhlédnout a rychle si otřít slzy. Nechtěla jsem, aby táta viděl, jak pláču.
Danielova ruka se bleskurychle stáhla a já cítila, že vstal z gauče. S povzdechem jsem si vzala na klín svůj odložený book a začala jen tak, na zdař bůh, projíždět maily, aby to vypadalo, že něco dělám.
„Ahoj holčičko,“ zahlaholil táta a jemně mi pocuchal vlasy.
„Nesu večeři,“ zamával mi před očima taštičkou z níž se linula vůně pečeného kuřete a smažených hranolků.
„Bezva, aspoň dneska nemusim vařit,“ usmála jsem se křečovitě.
Po večeři jsem opět usedla k televizi. Nechtělo se mi do pokoje a být s Danielem o samotě. Přenechala jsem svému drahému rodiči ovladač, abych ho tu udržela co nejdéle a znovu začala brouzdat po síti.
„Tak co Erik? Líbil se ti?“
Protočila jsem oči.
„Tati…je to jen spolužák.“
„To sice vim, ale já se ptal, jestli se ti líbil…ty jemu zjevně ano,“ zasmál se potěšeně.
„Jo…byl…milej,“ vydolovala jsem ze sebe neochotně pravdu a lehce se začervenala.
„Líbí se mi víc než David,“ zavzpomínal na mého bývalého kluka s nímž jsem se po dvou měsících známosti rozešla.
„David nebyl zkrátka ten pravý,“ shrnula jsem další pravdu.
David byl fajn kluk, ale brzy jsem poznala, že to co k němu cítím, není to pravé ořechové, co bych v lásce chtěla prožít. Nevzal to sice moc dobře, ale o měsíc později táta rozhodl, že se přestěhujeme, tudíž i on musel uznat, že takhle na dálku by to nemělo cenu.
„Ptal se na tvoje telefonní číslo.“
„Kdo? Erik?“
„Jo…kdo jinej,“ zasmál se pobaven, jak jsem duchem mimo.
„A dal jsi mu ho?“
„Jistě že,“ shrnul to jako samozřejmost a já nevěděla, jestli se mám smát, nebo se zlobit. Vyřešila jsem to raději neutrálně a nedala průchod žádné z reakcí ani emocí.
V jedenáct jsem už nemohla dál odkládat nevyhnutelné, tudíž jsem rozhodně zaklapla počítač, popřála tátovi dobrou noc a pomalu se začala ploužit do svého pokoje.
Daniel seděl na mojí posteli a vypadalo to, že má hlavu složenou nešťastně v dlaních. Stříbrné mihotavé světlo házelo drobné odlesky na deku a část podlahy, ale jinak byla v pokoji dokonalá tma.
Nechtěla jsem rozsvítit, protože tohle byla jediná šance vidět kde je a co dělá. Nohou jsem kopla do dveří, které se hlasitě zabouchly a trochu nerozhodně zůstala stát, když se jeho hlava překvapeně vymrštila z dlaní a otočila se směrem ke mně.
Skoro minutu jsme na sebe bez jediného slova zírali, ale pak už jsem to nemohla vydržet. S tichým povzdechem jsem došla, až ke svému psacímu stolu kde jsem odložila počítač a rychle se zdekovala do koupelny.
Pod proudy horké vody jsem se snažila uvolnit a uklidnit, což se mi moc nedařilo, ale trochu mě uklidňovala představa, že přijdu do pokoje a on už tam nebude.
S povzdechem jsem vypnula sprchu, osušila se a po vyčištění zubů a oblečení – tentokrát už do pod zadek dlouhé noční košilky – už nebylo kam uniknout. S rychle bušícím srdcem jsem otevřela dveře koupelničky.
Daniel seděl přesně jako předtím. Na stejném místě, ve stejně strnulé póze a s tváří otočenou ke mně.
Nadechla jsem se, ale pohybem ruky mě umlčel.
„Já vím…mám vypadnout, ale…já si s tebou chci promluvit,“ promluvil hlasem tak pokorným, jaký jsem u něj ještě neslyšela a omámeně jsem zaklapla pusu a šla se posadit vedle něj.