Temnota-únos (č.32)

„Já jsem Uriel.“ vyskočila na nohy, jakmile jsem ji zbavila pout a podávala mi ruku. Váhavě jsem ji stiskla. Představovat se nemělo smysl, když mě znala a jak se zdálo tak velmi dobře. „Půjdem? Hlídač před vchodem spí.“ nic jsem neřekla, jen jsem ji nedůvěřivě následovala. Neměla jsem na výběr. Musela jsem jí důvěřovat. Byla jsem tu jen kvůli dýkám. Vracet se bez nich nemělo smysl a sama bych je jen těžko našla.
Vyšli jsme ze stanu. Uriel se tu pohybovala jako by tudy chodila každý den. Přesně věděla, kdy se ten člověk otočí, či se musíme skrýt zas před někým jiným. Mohla jsem jen žasnout a tiše závidět.
„Vidíš támhlety dveře?“ zastavila jsem se těsně za Uriel. Ukazovala na starý vchod do podzemí hradu, z kterého někdo každou chvíli vycházel, nebo zas vcházel. Bylo nemožné se tam nepozorovaně dostat.
„Tam se nedostaneme. Není tu nějaký jiný vchod?“ zeptala jsem se šeptem. Zavrtěla hlavou.
„Je jediný, ale ty to zvládneš. Já tady na tebe počkám.“ ta si byla nějak jistá! „Nesmíš pořád zapomínat na své schopnosti!“ rozčílila se, když jsem se na ní zašklebila. „Prostě uděláš to samé jako u procházení zdí, jen tu nebudeš překonávat žádné překážky.“
„A skončím někde uprostřed zdi.“ zakoulela podrážděně očima.
„Vždyť jsem vědma! Tuhle situaci jsem si přehrávala asi tisíckrát. Věř mi trochu!“ zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. To je sebevražda! Proč bych jí měla věřit? Kde mám jistotu, že mě netahá za nos? Mlč! Poručila jsem pesimistickému já. Třeba mi opravdu chce pomoct a já tady zbytečně vyvádím. Nechala jsem promluvit i optimistický hlásek. Mám vůbec na vybranou? Ne, tak už se přestaň dohadovat a něco dělej! Ukončila jsem debatu sama se sebou. Povzdychla jsem si a otevřela oči.
„Dávej si pozor na ty bedny.“ samozřejmě, už věděla mé rozhodnutí předem.
„Jaký bedny?“ zmateně jsem se rozhlédla, žádný jsem neviděla.
„Uvidíš a teď jdi. Už je nejvyšší čas.“ postrčila mě z úkrytu. Chtěla jsem se bránit. Musela jsem se přeci nejdříve připravit! Pozdě. Už si mě někdo všiml a zastavil se. Zaklela jsem. Muž se vydal ke mně a nadechoval se k nějaké otázce, kterou jsem neslyšela, jelikož už jsem se pádila k vchodu do podzemí a těsně předním jsem se rozložila na atomy. Cítila jsem jak jako blesk jsem proletěla skrz několik bytostí a nebylo to nic příjemného, hlavně ta představa. Také se mi vůbec nelíbilo, že jsem plně odevzdána do rukou osudu. Neměla jsem tušení kam se řítím a jediné co jsem mohla dělat, bylo čekat až setrvačná síla vyprchá.
Zastavila jsem se a vznášela se uprostřed chodby, nebo jsem to tak alespoň odhadovala. Vytvořila jsem si oči a rozhlédla se. Přímo proti mně šla nějaká žena. Lekla jsem se a rychle je rozložila, ale to bylo už pozdě. Žena, která si mě nevšimla, do nich narazila a odletěli každé na jinou stranu. Rychle jsem se musela složit dohromady. Jinak skončím roztroušena tady po hradě a bůh ví jak dlouho by trvalo než bych zemřela. Zemřela bych vůbec? Nevím a právě teď to zkoušet ani nechci.
Zhmotnila jsem se a zavrávorala. Nemohla jsem získat rovnováhu. Instinktivně jsem hmátla kolem sebe a něco nahmátla. Chytila jsem se toho a strhla na sebe. Sakra! Byli to ty bedny a lehký jako peříčko vážně nebyli. Ležela jsem na studené zemi pohřbena pod hromadou beden se srdcem prudce bušícím a čekala až pro mě ta ženská přijde. Nepřicházela, asi mě neslyšela.
Smířila jsem se s tím, že se budu muset ze svého vězení vyprostit sama.
Podzemí bylo rozlehlé. To co bylo na povrchu byla jen setina toho, co se schovávalo pod ním. Vedli tu samé klikaté chodby, které se každou chvíli rozdělovali. Hotové bludiště. Škody že jsem si nevzala klubko vlny, abych našla cestu zpět. Jen doufám, že tu nepotkám toho člověka s býčí hlavou. Jak se jen jmenoval… Minetaurus? Šla jsem zcela naslepo. Náhodně jsem odbočovala a spoléhala se jen na Uriinino slovo, že se vše v dobré obrátí.
Připadalo mi to jako věčnost co jsem bloudila a schovávala a snad už po sté jsem si nadávala jaká jsem naivka důvěřivá, když jsem zaslechla známí hlas. Ztuhla jsem a skočila za další bedny, kterých tu bylo víc než dost. Docela by mě zajímalo co v nich je, že jich tu skladují tolik, ale měla jsem lepší věci na práci.
V první chvíli co jsem ten hlas uslyšela jsem si myslela, že je to někdo z mágů. Nikoho jiného, koho bych znala, jsem tu nečekala, ale čím víc se hlas přibližoval, tím povědomější mi byl. Znala jsem ho dobře a patřil někomu koho jsme už delší dobu neviděla. Nemohla jsem si za nic na světě vzpomenout a tak jsem jen zamyšleně čekala až ten dotyčný vyjde z boční chodby a ukáže se mi.
Zdálo se, že dotyčný je pěkně naštvaný. Zrovna křičel na nějakého vlkodlaka, který se při každém jeho slově ještě víc přikrčil. Byl tak rozčílený, že mu bylo rozumět jen polovinu toho co křičel, ale nebylo těžké poznat, že se jednalo z velké části o nadávky.
„Ty packale, prevíte jeden. Jak jste to mohli takhle zvorat? Zahnali jste ho do kouta, byl úplně sám a k tomu jste měli Dýky!“ konečně jsem ho zahlédla a srdce se mi málem zastavilo.
„Ale ta holka, pane…“ vlkodlak zmlkl, když uviděl výraz jeho velitele.
„Sew do toho netahej! Měli jste fůru času ještě před jejím příchodem.“ zavrčel.
„Jistě pane. Omlouvám se. Promiňte mi pane, víckrát se to nebude opakovat…“ odříkával pokorně vlkodlak jako svou Matru.
„Mlč. Nechci sliby, chci výsledky!“ rozrazil nedaleké dveře a rázně vešel dovnitř, jako by mu to tu patřilo. Plížila jsem se za nimi jako had a než se dveře za nimi zavřeli našla jsem si uvnitř úkryt. Nebyl daleko od dveří, ale chtělo to přesný odhad síly kterou budu potřebovat k průletu dveří a pak stolu který jsem si vybrala za úkryt, nemohla jsem si dovolit žádné z mých nouzových přistání, byli příliš hlučné.
Krátce jsem se pomodlila ke všem svatým, které jsem znala. Byla to velice krátká modlitba, protože jsem si vzpomněla jen na svatého Václava. Vím měla bych se stydět, ale když se odtud dostanu živá slibuji, že se polepším.
Zadívala jsem se na dveře a v duchu jsem odhadovala jakou rychlost budu potřebovat k jejich průletu, o kolik mě zpomalí a taky samozřejmě jsem musela počítat se stolem a vzdálenost mezi nimi. Jako poslednímu jsem došla k závěru, že to je jen zdržování a stejně houby vykoumám.
Odstrčila jsem se od stěny za sebou a proletěla dveřmi, pak mi udělala čáru přes rozpočet bytost, která za nimi stála a zpomalila mě tak, že jsem se ke stolu sotva dovlekla a zůstala v něm napůl uvězněná. Opatrně jsem se složila a pomocí rukou se z něj vyškrábala.
Dnes jsem měla nehorázné štěstí a smůlu zároveň, protože ke mně oba dva stáli zády a tak si můj zápas se stolem neviděli. Jaká škoda, alespoň by se zasmáli. Zpocená a s nervy na dranc, jsem vykoukla zpoza stolu do místnosti. Kromě těch dvou tu byl i jeden strážný, kterého jsem předtím neviděla. Seděl na lavičce u dveří a právě si mnul ospalé oči.
Opřela jsem si hlavu o stůl a oddávala se pocitu úlevy a snažila jsem si všechno urovnat v hlavě. Ještě teď jsem nemohla uvěřit kdo to stál přímo před kamenným podstavcem na kterém neleželo nic jiného než šest dýk Věrných. Lásky plně po nich přejel rukou.
„Neměl bych ti už žádnou dávat, ale…“ prudce se otočil na svého společníka. „Zítra ti dám další dvě. Tentokrát se to musí povést. Rozumíš?“ přitáhl si ho za límec k sobě. „Jinak tě zabiju!“ pustil ho tak z nenadání, až málem vlkodlak upadl. „Teď jdi!“ poručil mu. Vlkodlak s úklonou zmizel za dveřmi. „Střež je jako oko v hlavě.“ promluvil tentokrát panovačně k hlídači, který znovu podřimoval. Oslovený se rychle napřímil a přikyvoval.
„Nedělejte si starosti, pane. Semnou jsou naprostém bezpečí.“ nohou se snažil zakrýt láhev od nějakého alkoholu.
„To bych vám radil. Ručíte mi za ně.“ vydal se ke dveřím, kde se ještě otočil a naposled pohlédl na dýky. „Gear musí zemřít.“ zavrčel Vlk pro sebe a odešel.