Anděl strážný 3

MIMO HRU

Xilon stál v temné, nevětrané hale, která byla zatuchlá a neuvěřitelně strašidelná. Podíval se na své kované boty, na kterých utkvělo stéblo krásně šťavnaté zelené trávy. Tak zelenou trávu by jste nenašli ani u nás na zemi,…jen zde v Gilliadu a k tomu,..pouze na jedné straně. Na světelné straně, světelných andělů.
Shýbl se a uchopil trávu. Narovnal se a vyzvedl ho do úrovně očí. Stále si ho prohlížel, neuvěřitelně fascinován tou zelení. Připomnělo mu to bitvu, kterou před dnem svedl z jednou z hlavní gardy. Byla to ta nejslabší, alespoň toto tvrdili, přesto byla vyjmečná.
„To,..ne,…byla slabá? To není možné, nemohla. Když,…to ne..“ nevěděl co si myslet. Ucítil pálivou bolest v prstech. Když se podíval, uviděl, jak stéblo trávy je černé, zuhelnatělé a páli jej do prstů. Instinktivně jej odhodil a vložil oba prsty do pusy. „Sakra, jaký hajzl?“ zamyslel se.
„Bacha na Pusu, Xilone!“ uslyšel za sebou. Otočil se a uviděl muže, tak ošklivého a vrásčitého, jako strašného. Rádce jeho pána. „Co odemě chceš, stvůro?“ zeptal se Xilon. Ten muž se ušklíbl.
„Co bych chtěl?“ usmál se. Spíše jen skřivil ústa.
Xilon si ho pořádně prohlédl. Vrásčitá, zohavená tvář, jedna polovinal havy rudá, vlasy dlouhé, druhou polovinu označovala rozleptaná pokožka. Jedno oko kulaté, fialovo černé a druhé prostě nebylo.
Místo křídel, ohromné pahýly, ohořelé, z dřívější bitvy. Držení těla připomínalo, jakokdyby před sebou ten dotyčný tlačil těžká kolečka. Tento tvor, co býval kdysi mocným andělem válečníkem a rádcem, byl nyní pouhý mazlíček, jeho pána ,radce, donašeč,…stvůra ošklivá, pro všechno. Tato stvůra nesla jméno Arukos. Nekros, který býval ve své době krásný, divoký a krvelačný, nyní ošklivý, starý, zmrzačený,….
„No tak ,ty pse,..co chceš odemě?!“ křikl na něj Xilon. Arukos se ušklíbl. „Mám pro tebe úžasnou novinku. Ta tvoje kráska, s kterou jsi bojoval, ta úžasná primadona, s kterou, místo abys bojoval, tak si chlípně o ní přemýšlel….“ Xilon se zamračil. „K věci, ty blbečku. Nijak jsem o ní nepřemýšlel, tak dělej, nebo tě zbiju, víš že nebudeš moct nic udělat.“ Řekl Xilon. Arukos se přikrčil.
Potom se usmál.
„Ta tvoje holubička, je mrtvá.“ Řekl a Xilon zbledl.
„Nebuť smutný, vlastně ještě žije, ale ne nadlouho. Ten jejich alchymista a ten dráček, který si říká její otec……nedívej se na mě tak přitrouble,…ji přenesli na zemi.“ Řekl Arukos.
Xilon na něj koukal, jako kdyby se před ním svlékl. Zhnuseně a překvapeně zároveň.
„Moment, ty jsi teď řekl,…že….počkej,…ta holka,…A-Alende je jeho dcera?“ vyjekl. Jen co to řekl se Arukos napřímil a usmál se.
„Takže se jemnuje Alende, ta jeho dceruška, to je krásná novinka. A ty ji snad miluješ, to protos ji nedokázal zabít?“ vyjekl.
„Co to kecáš, jaká láska? Byla skvělá bojovnice, málo komu by se tohle podařilo, mě zranit. Tak tady nežvaň o něčem, čemu nevěříš, ty poskoku a vymetači hoven! Jakto, že je mrtvá, co to tady kecáš. Vždyť jsi řekl, že ji odnesli na zem, ne?“ křikl Xilon.
Byl moc zvědavý, to bylo jasné a mohl říkat co chtěl, ale starost o tu holku nezapřel. Byla vyjmečná, to dokázal vycítit z toho boje. Místo, aby žila tři dny, nebo tři hodiny, tak vytvořila ze své krve a žíly aury zeď, která ochránila její zemi, ale to peříčko, bylo neobyčejné. Její peří dokázalo tu bariéru prolomit a ten, kdo jej držel se dostal přes tu zeď.
Xilon se podíval na černou zem. Arukos se uchechtl.
„Víš jistě, co dokáže právoplatný dědic slunné země?“ zeptal se Arukos a uchechtl se. Xilon přimhouřil oči, co to mělo namenat?
„Asi ne,…to se ani odemě nedozvíš…Ale umře,..protože jsem poslal jiného Nakrose. Víš jistě, že když je majitel aury přenesen jinam, do jiného světa, tak se aura vypaří do vzduchu.
Už teď se jedna z nás proplížila k bráně a odešla na zemi. Udělala to, co tobě trvalo celý týden. Byla nenápadná a rychlá. To se tobě nepodařilo, že? Jsi tak slabý…..Ty jsi generál a ona? Jen druhořadá vojanda…pche, taková ostuda, co?“ zeptal se Arukos.
Xilon zavrčel.
„Arukosi! Proč ho zdržuješ? Proč nejde Xilon ke mně? Pohni se!“ křikl burácející hlas, až se Arukos přikrčil. Xilon se usmál.
„Jsi až odporně předvídatelný.“ Řel Xilon a odcházel do podzemí, kde měl sídlo jeho pán.

Josh se ráno probudil a protáhl. Podíval se do stropu a vzdychl. „Bože, to byl ale divnej sen.“ Zamumlal a poškrábal se na břiše. Odkopal ze sebe peřinu a sedl si na kraj postele.
Promnul si oči a podíval se na zem, kde měl překvapení. Bílé peříčko a dopis, pozlacený.
Vzal ho do ruky a přečetl jej.
Dobré ráno, Joshi.
Jmenuji se Alende a jsem tvůj anděl. Doufám ,že si budeme rozumět a že poznáš lásku, nechci tu tvrdnout navěky. Uvidíme se ve škole.
Alende
Joshi zamrkal. „to nebyl sen?“ pomyslel si a podíval se kolem sebe. Vstal a rozhlédl se po pokoji. Byl světlejší než obvykle. „To se mi asi vážně nezdálo, no….uvidíme.“ řekl a přešel ke skříni.
Když došel do kuchyně, pozdravila jej jeho matka. „No, to je dost, Joshi. Příště, až se ti bude zdát zlý sen mě nebuď, nekříč a nesměj se, díky.“ Řekla otráveně a dala do myčky šálek právě dopité kávy.
„Jo ,promiň mami, já, byl to fakt zvláštní sen.“ Řekl Josh a otevřel ledničku.
„Ty jsi typickej chlap, jdi si připravit věci do školy.“ Řekla a odstrčila ho. Josh raději šel.
Když přišel znovu, měl na stole rohlíky a máslo s džemem. Ouvej. Taky právě uvařený čaj. „Díky mami.“ Řekl a přisedl si.
„Co dneska budete dělat?“ zeptala se matka. „Nevím, asi jako normálně, tuším.“ Řekl Josh. „No, dobrá.“ Řekla matka.
Josh si vzal od ní peníze a vyšel z domu. Když šel ke škole, uviděl své kamarády. „Nazdar hoši, tak jak?“ pozdravil je. Jeho kamarádi se na něj podívali. „Ty vole, ty Joshi, až tě uvidí uča, tak tě zabije….co kdybys někdy použil ty knoflíky na tý košili a zapnul si ji?“ zeptal se jeden. „Ale notak, Karlosi, proč bych to dělal? Je teplo, sluníčko svítí. Je mi jedno, co říkaj, profesoři, ať si říkaj co chtěj, je mi to šumák.“ Řekl Josh a vyšli ke škole.
Školní budova byla bílá, táhla se jako had, byla veliká, prostorná a byla v ní snad všechno, od bazénu k posilovně, veliká jídelna, plno učeben. Před budovou byla kašna, kde se vždy holky opalovaly a bylo se vždy, na co dívat. Kolem kašny a před vstupem byly stromy a keře. Byla to instituce plná sponzorů, měli tam všechno.
Vyšli společně do budovy, Josh svůj černý batoh, poloturistický na zádech a šli si to všichni tři ke svým skříňkám. ¨“Ty vole, zas bude tělák a první hodina zas dějiny, no to mě podrž.“ Řekl Karlos.
Karlos byl z mexika ,byl opálený, hnědé oči a černé vlasy, byl hvězda ve fotbale. Vzal si do dvého batohu věci a spolu s Joshem a kamarádem, jménem Bret vyšli do učebny.
Bret byl hvězda basketbalu. Byl dlouhý, hrál na postu pod košem, měl světlé vlasy, šedé oči, bílé zuby, měl vlivné, bohaté rodiče a byl mucholapka na holky. Všichni si sedli do posledních lavic a rozvalili se. Josh byl trochu v depresi. Byla pravda, že ta holka ,co ho navštívila noci, dnes přijde? Nevěděl, snad.
Xilon vešel do kobky a poklekl. „Můj pane.“ Vyřkl a čekal na přijetí. „Xilone, ty si neklekej. Tys můj nejlepší generál, ty si nemusíš klekat, pojď sem.“ Řekl jeho pán a tak se Xilon zvedl a vešel do stínu, kde byl jeho pán.
Šel dál a dál, kolem něj žhnula láva. Zanedlouho uviděl temného, černého draka s rudýma očima. „Vítám tě, Xilone, jak se daří.“ Řekl.
„Špatně můj pane, nesplnil jsem úkol.“ Řekl Xilon a svěsil hlavu. „Ano, to je pravda, tvůj úkol….udělal jsi něco lepšího, i když jsi to netušil, ani nevěděl jak.“ Řekl drak.
„Jak to myslíš, můj pane?“ zeptal se Xilon.
„Myslím to tak, že ten voják, s kterým jsi bojoval, byla dcera mého bratra.“ Řekl drak a Xilon vytřeštil oči. „Stále nechápu, můj pane.“ Řekl Xilon.
Drak si povzdechl a z nosních dírek se mu vyvalil kouř.
„Myslím to tak, že krev jeho dcery je ve všem. V jejich brnění, v zámku, v holích alchymistů, s její krví se mísí ocel a další přísady do jejich mečů, proto se nedají zlomit. Tys jí zranil, přesekls jí žílu aury. Chápeš? To znamená, že tvůj meč, má na sobě její krev, když máme její krev, můžeme je zničit, můžeme jí smísit a vytvořit vir, který zničí její krev. Pokud jí někdo zabije, její krev se změní v prach a to bude znamenat, že celá říše padne. Tys ji nezabil a neodešel jsi na zemi, ale postavil jsi základní kámen k pádu jejich slunné říše.“ Řekl drak a Xilon vydechl.
Opravdu tohle udělal? Nemohl tomu uvěřit.
„To jsem rád, pane, že jsem pomohl.“ Řekl Xilon.
„I když, protože jsi nesplnil úkol, jsi nyní mimo hru, už tě nemůžu použít, jak se ukázalo, tak k té holce chováš zvláštní pouto, mám pravdu?“ zeptal se.
„Že by? Je to pravda, když to říká můj pán? Chovám k ní něco?“ pomyslel si.
„Chovám k ní úctu, jako jedinná z mnoha, s kterými jsem bojoval mě zranila a téměř zabila. Je to neuvěřitelná bojovnice, nic víc.“ Řekl Xilon.
„Jistě, jistě. To je pravda, vycvičili ji skvěle.“ Řekl Drak. „můžeš jít.“ Řekl po chvíli ticha.
„Můj pane, můžu se na něco zeptat?“ zeptal se Xilon. „Na co?“ zeptal se Drak.
„Koho jste poslal, zabít ji na zemi?“ zeptal se Xilon. „Andariell.“ Řekl. Drak a Xilon kývl, otočil se a odešel.
„Andariell, to znamená, že nemá Alende sebemenší šanci. Andariell vyrůstala na zemi, zná tam všechny způsoby, ví jak se má chovat, najít Alende nebude složité, zabije jí, to je jasné, ale….proč mi to tak vadí?“ pomyslel si a odešel.

Josh poposedl na své židli, začalo zvonit. „Už to přijde.“ Řekl si a podíval se na oba dva kamarády, kteří flirtovali s dívkami. Jen on nikoho neměl, nechtěl, hledal tu pravou, tu, která by ho okouzlila.
Do třidy vešla jejich tlustá učitelka v těsném kostýmku a rudým obličejem.
„Dobré ráno třído, sedněte si,…vy ani nevstávejte, Joshi.“ Řekla instinktivně, třída si sedla. Učitelka přišla ke stolu a otevřela třídní knihu, něco do ní zapsala a vjenovala se třídě.
„Takže, než začneme vyuku, chtěla bych vám představit novou žákyni. Přišla k nám z Kanady. Jistě bude přínosem do tohoto kolektivu.“ Začala a ukázala na dveře, které, jak si konečně třída všimla byly otevřené. Josh si poposedl. Do dveří a do třídy vešla dívka…..
Dívka tak krásná, na lidský svět. Téměř bílé vlasy, menší postava, tak křehká, moc dívčí a ženská, bílá hebka pokožka již na pohled. Dívka se otočila ke třídě. Třídou se ozvalo překvapené OCH…..jak byla dívká nadpřirozená, jako přelud, jakobytu nebyla a pro joshe, zářila.
Všechny lidi kolem upoutaly její oči, byly červené, což bylo nezvyklé a na sobě měla bílé šaty se zavazováním vzadu, špagetová ramínka a šaty nad kolena. Vypadala princeznovsky.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se učitelka. „Alende,…Alende Swilthová.“ Řekla Alende a Josh si poposedl. „Takže ta holka, ona,…ten anděl, ona existovala.“ Pomyslel si. „Dobrá, Alende, sedni si před Joshe, tam ej volné místo. Je to ten kluk s rozepnutou košilí a arogantním pohledem.“ Popsala jej Učitelka a Josh se zamračil. Alende prošla. Když si sedala, tak viděl krásný přívěsek, podobný křídlu. „Jak ses vyspal?“ usmála se.