Upírská povídka - Děsivý školní rok 19.

Chvíli nikdo nepromluvil slova. Ani Lex. Jana se jenom snažila v hlavě si srovnat, co vlastně Sára právě přečetla. Ten prevít! Chudák holka. Cožpak musí trpět i když nic neudělala? Tohle je odměna za dobrosrdečnost? Nedovede snad Bloodmorth pochopit dobro? Nebo ho nesnese? No jo, vlastně bytosti jako on asi moc dobrem neoplývají – ba naopak – kdyby někdo tvrdil, že jsou odrazem pekla, nevyvracela by mu to. Za co Sáru trestá? Za co?

„Sáro?“ promluvil Zdeněk opatrně, ale nereagovala. Jana jí takhle na dálku moc do tváře neviděla, mohla si pouze domyslet, že tupě zírá před sebe.

„Já nechci,“ pípla nakonec: „Já nechci nikoho soudit.“

„Musíš,“ řekl Honza vyrovnaně. Zvláštní, kdyby Jana byla v jeho kůži, rozhodně by vyrovnaně nemluvila.

„Proč jste to udělal?“ vyčetla upírovi šeptem Jana.

„Protože to patří ke Hře,“ odpověděl.

„Jste fanatik!“

„Když myslíš…“

Po dlouhém uvažování, nervózním přecházení sem, vzala Sára do ruky propisku a na druhou stranu hustě popsaného papíru cosi načmárala. Vzkaz rychle složila, jakoby se ho štítila a nechtěla si jím pošpinit ruce, vložila do obálky a položila vedle kmenu stromu, jak to Lex poručil.

„Líbí se mi poslušnost,“ pochvaloval si profesor tiše. Jana jen nesouhlasně zakroutila hlavou, „A nyní je čas, Jano, čas pro závěr naší Hry. Přines mi ten dopis.“

„Proč bych měla?“

„Protože jsem ti to poručil.“

„Nemusím vás poslouchat.“

„Mýlíš se, musíš.“

„Ne!“

„Jano, nenič mi mé plány, víš, že to nesnáším…“

„Další důvod, proč tam nepůjdu.“

„Jano!“ zavrčel Lex temně a z jeho hlasu bylo znát, že to myslí smrtelně vážně.

„Co mi uděláte, když váš rozkaz nesplním?“

„Tahle diskuze se zvrtává nebezpečným směrem…“

„Myslíte, že se vás bojím jen proto, čím jste?“

„Nerad bych tuto situaci nechal zajít až k tomu, že by ses mě bát musela.“

„Vyhrožujete mi?“

„Ne, Jano, pouze tě varuju.“

„Jmenujte mi jediný důvod, proč bych s vámi měla chtít spolupracovat i potom, co jste nám dnes v noci všechno provedl!“

„Jsem tvůj profesor.“

„Ale nechováte se tak.“

„Dobře, nebudu tě nutit,“ povzdechl si a zvedl se.

„Kam jdete?“

„Splnit poslední část Hry.“

Jana se dívala, jak zcela klidně a vyrovnaně míří k hráčům, kteří se zaraženě dívali na postavu v černém, jež k nim právě přicházela. V duchu bojovala s touhou vydat se za ním a zůstat trucovitě tam, kde ji zanechal. Zvědavost nakonec zvítězila. ON vždycky vítězil! Vždy.

Lex zastal necelých deset metrů od nich. Celkem ho bavilo dívat se, na výrazy jejich tváří. Zvlášť Markétin výraz stál za to. Mísil se v něm strach se vztekem a zdálo se, že neví, jestli má začít křičet a nadávat, nebo vzít jednoduše nohy na ramena. Když se však vedle něj objevila i Jana, odhodlala se Sára promluvit.

„Pane profesore?“ otázala se nejistě.

Lex přikývnul a poručil:

„Podejte mi tu obálku, slečno.“

Sára mu tedy dopis poslušně přinesla.

„Děkuji,“ zavrčel, když si od ní ortel nad jedním z jeho žáků převzal. Baterkou si posvítil na jméno, které bylo na papíře napsáno, a chmurně se pousmál. Sára jenom těkala očima z Jany a svého chemikáře.

„Gratuluji, slečno Osmanová, podařilo se vám odhalit zrádce,“ řekl Lex tichým hlasem. Pak Papír podal Janě, snad aby se také mohla přesvědčit, že mluví pravdu. Slovo HONZA napsala její hodná spolužačka dost roztřeseně – téměř nečitelně.

„Hra pro vás skončila. Uspěla jste. Můžete jít. Vydáte-li se ještě několik metrů směrem, jímž jste šli, dorazíte zpět na hotel. Pro dnešek jste toho zažila až moc. Pořádně se vyspěte, přeju ničím nerušené sny.“

Sára tedy zmizela v lese a Lex vykročil pomalou chůzí ke zbytku svěřenců a Jana ho zmateně následovala.

„Zdravím vás,“ promluvil k nim, „Nejdříve přijměte mou pochvalu za to, že jste vydrželi až do konce a nevzdali se – to zvládne málokdo. Při plnění úkolů jste střídavě zažívali zdary i nezdary, ale nakonec jste všichni úspěšně splnili, co jsem vám poručil. Nyní k tomu méně příjemnému. Jak jistě víte, máte ve svém středu sabotéra, kterého vaše spolužačka správně odhalila. Než vám prozradím jeho jméno, požádám vás o trochu shovívavosti, stejně, jako jsem o ni žádal i slečnu Vyskočilovou. Neplnil tuto funkci z vlastní vůle, vyvinul jsem na něj určitý tlak. A ačkoli právě on mi poskytnul důležité informace o každém z vás, na nichž jsem stavěl, hrál svou Hru stejně jako každý z vás. Dokážete mu odpustit?“

„Cože?!“ zavrčel Zdeněk, „Takže to od něj víte o …“

„On informace pouze poskytl, úkoly jsem stavěl já. Jestli máte vztek, vylijte si ho na mě, ne na něm. Ptám se opět – dokážete mu odpustit?“

Zdeněk si Lexe měřil zlostným pohledem, nakonec však zahučel:

„Jo.“

„A vy, slečno Ramínková?“

„Já-já… jo, dokážu.“

„A co vy, pane Trnko?“ obrátil se nakonec k Honzovi a Jana se dívala, jak student zvolna rudne.

„Ne, nedokážu,“ hlesl nakonec.

„Opravdu?“

„Ne, zachoval se hnusně, všechny podrazil a zaslouží si spíš opovržení.“

„Pane Trnko, právě jste obstál ve své zkoušce. Pochopil jste smysl Hry. Můžete se jít také prospat. Jděte směrem, jímž odešla slečna Osmanová.“

Honza se nenechal dvakrát pobízet. Když jeho silueta zmizela, ozvala se Markéta:

„Tak já mu taky neodpouštím! Nenávidím ho!“

„Mlčte, slečno! Nehrajete stejnou Hru, jako pan Trnka.“

„Sakra, tak nám už konečně řekněte co je to za hru, o který tady furt mluvíte!“

„Na to musíte přijít sám, pane Dvořáku. Pan Trnka doznal vlastní hřích, lituje jej, na vás je pouze jednoduché rozhodnutí – zda mu jeho pochybení skutečně odpustíte.“

„Takže, Honza? Ale do něj bych nikdy neřekla, že by…“

„Jasně, že on! Nikomu jinýmu jsem o Katce neřekl! Byl to můj nejlepší kámoš!“

„A pořád je,“ dodal Lex.

„Zradil mě!“

„Udělal chybu,“ pokrčil upír rameny.

„Schválně!“

„To je věc názoru. Každý jednou pochybí.“

„Co ode mě chcete?! Vždyť jsem vám už přece řekl, že mu odpouštím!“

„Jestliže to tak cítíte, prosím, smíte jít.“

„Můžu taky?“ zeptala se Markéta.

„Jistě, slečno,“ šeptl.

Opět osaměli. Jana čekala, kdy jí konečně dovolí také odejít, neboť se jí chtělo spát už nesnesitelně.

„Zničil jste jejich přátelství,“ řekla po chvíli vyčítavě.

„Myslíš? Pokud byli opravdovými přáteli, pak se jejich vztah jenom utuží, pokud ne, možná to bude takhle lepší.“

„To byla tvrdá lekce.“

„Jsem tvrdý, Jano, nemůžu být jiný. Rozdávám rány všude kolem sebe a ubližuji tak každému, kdo se ke mně pokusí trochu víc přiblížit. Nechráním tak sebe, chráním tím ostatní.“

Vydali se společně na hotel a Jana o jeho slovech tiše přemýšlela. Nedávalo jí to smysl. Nechce k sobě nikoho pustit a přece zorganizoval Hru, z níž se toho o něm může mnoho lidí dovědět velmi choulostivé informace. Tedy, jenom ten, kdo se pozorně dívá.