Melien Edhel - XIX. kapitola

XIX. KAPITOLA
Lidianna ležela na lůžku, své uslzené oči upírala do tmy. Třásla se po celém těle, avšak nedokázala se přimět, aby se natáhla pro přikrývku, která jí někdy během jejího neklidného převalování upadla na zem. A i kdyby tak učinila, pochybovala, že by jí to pomohlo zahnat ten strašlivý chlad, který se usadil hluboko v ní.
Moc si přála, aby Legolas přišel a sevřel ji ve svém hřejivém objetí, kde by mohla zapomenout na ten děsivý sen. V něm znovu kráčela zahradami Imladris a znovu strávila noc s Legolasem u jezírka a ráno se probudila a nalezla ho mrtvého v kaluži krve. Pamatovala si, že ji z této noční můry probral až její vlastní hlasitý pláč, ale ani ten nepřiměl Legolase, aby se za ní zašel podívat.
Nebyla si vlastně ani jistá, zda je v paláci. Uplynulo již pět dní od jejich návratu z Imladris a za tu dobu ho viděla pouze několikrát během společných obědů a večeří. A tehdy se k ní choval sice s veškerou úctou, avšak naprosto chladně, jako kdyby byla někdo úplně cizí. Jinak se jí zcela vyhýbal. Když za ním jednou po večeři vyběhla z jídelny, aby si s ním konečně promluvila, klidně zašel do svých komnat a zabouchl jí dveře před nosem. Než se odhodlala a vešla dál, zamkl se v ložnici a nereagoval na její bušení, prosby ani křik. Druhý den jí ještě Thranduil sdělil, že je krajně nespokojen s jejím chováním, neboť odešla od večeře bez dovolení. Lidianně to připadalo absurdní. Kolik času Legolas potřebuje, aby jí odpustil? Jak ho má přesvědčit, že jí na něm opravdu záleží, když jí nedá příležitost? Thranduil jí na její omluvu, že jen chtěla hovořit s princem, trochu chladně odvětil, že v tom případě ho však nemá pronásledovat po chodbách, nýbrž požádat Erestora, aby jí s ním sjednal schůzku. Lidianna to zkusila, nicméně bez úspěchu. Legolas jí po Erestorovi vzkázal, že lituje, ale že je příliš zaneprázdněn, než aby se jí mohl věnovat. Připadalo jí, jako kdyby ji udeřil...
Lidianna se posléze uklidnila natolik, že dokázala vstát a jít do knihovny za Erestorem. Ze snídaně však nedokázala pozřít jediné sousto a také její pozornost během výuky nebyla podle Erestorových představ. Několikrát ji ostře napomenul, až bylo Lidianně do pláče. Měla chuť utéct daleko odsud... někam, kde by se na ni nikdo stále nezlobil a nechoval se k ní, jako kdyby byla něco podřadného jen proto, že není jednou z Eldar. Stýskalo se jí po Glorfindelovi a jeho vzdušném sídle v Imladris, kde znovu okusila svobodu. O to horší se jí nyní zdálo její vězení v Eryn Lasgalen. Podle rozkazů Thranduila neměla dovoleno opustit palác, což znamenalo, že nesměla ani navštívit Elros. Tak ráda by se na ní zase projela, ale Thranduil jí zakázal vše, co by ji mohlo jakkoli zdržovat od jejího studia. Lidianna už z toho všeho byla unavená, v noci se jí navíc stále vracel ten stejný sen o Legolasově smrti, takže se probouzela pokrytá ledovým potem a příliš vyděšená, než aby se pak odvážila znovu zamhouřit oko.
Intuitivně cítila, že Legolas by to vše mohl dát do pořádku, jen kdyby o ni projevil aspoň nějaký zájem. Jeho tvář však zůstávala chladná, jako kdyby byla vytesaná z mramoru, jeho oči byly jako led.

Princ Legolas seděl v jídelně u stolu a zrovna upíral své ledové oči do ještě chladnějších očí svého otce. Na čele se mu rýsovala hluboká vráska.
„Čehož tímto míníte?“ Jeho hlas byl mrazivý, když se dožadoval vysvětlení.
Thranduil povstal a přešel k oknu. Založil si ruce za zády a hleděl ven do tmy.
„Lituji, však i kdyby se toho nestalo, stejně bych tobě svolení svého k odjezdu nedal. Potíží řešiti musíš, nikoliv od nich utíkati!“
„Jistě? A kvůli lekci této jste mne o říši mou připravil?!“ vyštěkl Legolas.
Thranduil se k němu otočil. „Toť zcela absurdní jest!“ Nalil si číši vína a naráz ji do sebe vyprázdnil. „Záležitost tuto s Glorfindelem jsme probírali a toto se jako řešení jediné jevilo, bychom Edheldor zachovati mohli!“
Legolas nespokojeně potřásl hlavou. „Proč toto též se mnou diskutováno nebylo, když předně o říši mou se jednalo?!“ Zvedl ze svého místa a popošel k Thranduilovi. „A kdy tohoto sděliti jste mi hodlal?!“
Legolas byl značně vyvedený z míry. Ráno při snídani požádal otce, aby mu dovolil na čas odjet do Ithilienu, a ten, nejenže vyjádřil své zklamání nad synovým úmyslem, ale také mu oznámil, že Ithilien již není součástí Edheldoru!
Legolas se zamračil. Potřeboval se co nejdříve dostat od Lidianny, aby si mohl urovnat své myšlenky a city k ní. Kdykoli ji spatřil, zmocnilo se ho podivné rozechvění a pocítil tupou bolest v žaludku, jako kdyby ho někdo udeřil pěstí do břicha. Všiml si, jak na něho prosebně upírá oči a snaží se upoutat jeho pohled, uvědomoval si její vyděšený křik a pláč, které k němu někdy v noci doléhaly. Neměl ponětí, jestli to má nějakou souvislost s ním, a byl příliš zmatený a nejistý, než aby za ní zašel. Jakou útěchu by jí mohl poskytnout? Nebyl jako Glorfindel, který dokázal porozumět i těm nejskrytějším myšlenkám. Pro něho byla Lidiannina mysl neznámým a nedostupným místem. Chápal, proč dopomohla Erumaxovi k útěku, ale ani toto vědomí nezlehčilo bolest, kterou mu touto zradou způsobila. Ve svém srdci jí už dávno odpustil, avšak zjištění, že ho dokáže, byť neúmyslně, tak hluboce zranit, ho děsilo. Rozhodl se, že udělá nejlépe, když se od ní bude držet co možná nejdál.
Thranduil pozoroval svého syna a v duchu se sám sebe ptal, jestli nepodcenil ránu, kterou mu Lidianna zasadila. Dříve mu musel zakazovat, aby se s ní stýkal, a nyní to vypadalo, že mu bude muset nařídit, aby se jí více věnoval! Copak už pro něho opravdu nic neznamená?
„Toť nedůležitým jest!“ odvětil stroze. „Ty princ říše této jsi a jako takový povinností zde máš!“
„Dobrá!“ Legolas zamířil ke dveřím.
„Kam to jdeš?!“ zvolal Thranduil podrážděně.
Legolas se zastavil a otočil. „Do lesů říše Vaší! Nebo mi toto též odepřeno jest?! Jsem snad zajatcem Vaším?!“
A aniž by čekal na otcovu reakci, pokračoval v chůzi. Rázně vrazil do svých komnat, kde se zdržel jen tak dlouho, aby se převlékl a ozbrojil, a pak se vydal do stájí.
„Co bys na výlet menší řekl, mellonamin (příteli můj)?“ oslovil Celebra a ten potěšeně zařehtal.
Princ se smutně pousmál, nasedl a pobídl ho k běhu. Celebros vycítil pánovo rozpoložení a ochotně mu vyhověl. Zahradami prolétli takovou rychlostí, že si Legolas, hluboce zabraný do svých myšlenek, ani nevšiml Nimloth, jež kráčela po cestě proti nim s hlavou skloněnou. Vzhlédla právě včas, aby stihla uskočit do bezpečí, avšak košík s čerstvě nařezanými bylinkami, který nesla, jí sklouzl z předloktí a jeho obsah se vysypal do trávy. Nimloth se znepokojeně zahleděla za Legolasem, než s povzdechem poklekla na zem a začala sbírat rozházené bylinky.
Už měla asi polovinu zpátky v košíku, když na ni padl stín. Nepotřebovala ani vzhlédnout, aby zjistila, kdo za ní stojí. Přimhouřila oči a okouzleně nasála jeho vůni. Jemné chloupky na krku se jí naježily. Byl tak blízko, že jí připadalo, že cítí horkost sálající z jeho těla. Kdyby se jen trochu zaklonila, mohla by se ho dotknout...
Ztěžka polkla. Srdce jí bušilo jako splašené a nevěděla, co má dělat. K jejímu údivu si Thranduil klekl naproti ní a pomáhal jí se sbíráním. Oba pracovali mlčky, dokud se současně nenatáhli po stejné rostlince a jejich ruce se nestřetly. Nimlothin dech se zrychlil, ruka se jí zachvěla. Rozšířenýma očima hleděla na elfského krále a s obtížemi odolávala touze přejet prsty po jeho rtech. Neušly jí přitom sotva znatelné jizvy na jeho tváři.
„Kterak ke zranění tomuto jste přišel, pane můj?“
Zamračil se. „Z jakého důvodu se o toto staráš?!“ odsekl úsečně.
Nezdálo se, že by ji to odradilo. „Neb léčitelkou jsem, a proto zdraví Vaše zodpovědností mou jest.“
„Já nepotřebuji, by o mne kdokoliv pečoval! Zvláště někdo, kdo šikovností přílišnou právě neoplývá!“ neodpustil si kousavou poznámku.
Teď byla řada na ní, aby se zamračila. „Čehož tímto naznačujete?“
„Jen toho, že nejprve do mne na schodech v síni jsi vrazila, a nyní ani schopna nejsi věcí svých bez úhony donésti!“
„Nemohu za to, že syn Váš mne málem koněm srazil, což však zřejmě zvykem vaším rodinným jest!“ opáčila chladně.
Nato popadla košík a, aniž by se obtěžovala se zbytkem vysypaných bylin, odešla pryč.

Král Thranduil rázně zaklepal na dveře a již po několikáté se podivil, co to vlastně dělá.
Byl pozdní večer a on stál před komnatami Nimloth s dýkou v ruce a byl stejně nejistý, jako když jí ráno pomáhal sbírat rozsypané bylinky. Nechápal, proč na něho takhle působí. Na něho, který je vždy tak sebevědomý a rozhodný. Pomyšlení, že ho takto dokáže rozechvět pouhá vzpomínka na její obrovské fialkové oči, se mu vůbec nezamlouvalo. Vždyť je to Glorfindelova sestra a on ji znal už jako malé děvčátko! Avšak nic z toho nezabránilo tomu, aby ho nezachvátil podivný pocit radosti v okamžiku, kdy otevřela dveře a mile se na něho usmála.
„Děkuji, že dýky mé jste mi přinesl, již obávala jsem se, že jsem ji ztratila.“
Thranduil se ani nepozastavil nad tím, že promluvila jako první, což bylo zcela v rozporu s etiketou. V jejím případě mu to totiž z neznámého důvodu připadalo celkem přirozené.
„Já v zahradách jsem ji po odchodu tvém nalezl. Zřejmě tobě též vypadla.“
Trochu ho zamrzelo, že její přívětivý úsměv tak rychle pohasl, avšak rychle na to zapomněl, když se natáhla pro svou dýku a její prsty jemně přejely po jeho.
„Nimloth...“
Jeho hlas zněl jako šumění oceánu, jeho oči svou barvou připomínaly mořskou hlubinu. A Nimloth se obávala, že se v nich co nevidět utopí docela.
„Nepůjdete dál?“ otázala se a hned si v duchu vynadala za ten pošetilý dotaz. Thranduil s ní přece nebude marnit svůj drahocenný čas! A možná je to tak lepší. Pozorovat ho celé ty yény zpovzdálí bylo něco jiného, než když tu teď stál tak blízko u ní, ve svých prstech svíral její ruku a zkoumavě si ji prohlížel.
Nimloth si uvědomovala, že rudne, a nechápala, proč ji její tělo zrovna nyní zradilo. Proč se jí ruka chvěje a sotva popadá dech? Glorfindel nikdy o ničem podobném nehovořil. Po smrti jejich rodičů ji vychoval jak nejlépe dovedl, a tak uměla léčit nemoci a rány, znala několik cizích jazyků slovem i písmem, jezdila na koni stejně obratně jako elfští bojovníci a také tak zručně zacházela se zbraněmi. Až dosud si myslela, že jsou tyto znalosti plně postačující, avšak náhle se ocitla v situaci, se kterou si nevěděla rady. Vždy Thranduila obdivovala pro jeho sílu, odvahu, schopnosti v boji a také jeho oslnivý vzhled. Tajně si říkala, že ani nikdo z Valar se mu nemůže rovnat...
Nic z toho ji však nepřipravilo na něco podobného. Na to, co pocítí, když jí konečky svých prstů zlehka přejede po tváři... Zavřela oči, aby si ještě lépe vychutnala jeho dotyk. Když ji jemně uchopil za bradu a pozvedl její hlavu, srdce se jí prudce rozbušilo. Mimoděk trochu zvrátila hlavu a pootevřela ústa. Téměř bez dechu očekávala jeho polibek, o to větší bylo její zklamání, když ji náhle pustil a s náznakem úsměvu na rtech poodstoupil.
„Pozvání tohoto rád přijmu, však pánem svým mne nenazývej, já raději přítelem tvým bych býti chtěl.“
„Budiž,“ souhlasila a ustoupila, aby mohl vejít dovnitř.
Gestem mu nabídla židli a když se posadil, usedla sama ke stolu vedle něho a pokračovala v činnosti, ze které ji svým neočekávaným příchodem vyrušil. Svými štíhlými prsty zbavovala drobné bylinky lístků a dávala je do kamenného hmoždíře. Thranduil tu rostlinu znal, byl to Athelas, Králův lístek, známý svými léčivými vlastnostmi. Chvíli jen tak seděl a sledoval Nimloth, když si uvědomil, že stále ještě v ruce svírá její dýku, a položil ji na stůl.
„Stále jsi otázky mé nezodpověděla, Nimloth...“
Zalétla k němu zmateným pohledem, neměla nejmenší ponětí, o čem to hovoří. A způsob, jakým se na ni díval, a to, jak vyslovil její jméno, jí v soustředění také příliš nepomohly. Zřejmě to poznal, protože svůj dotaz zopakoval.
„Proč tys zde?“
S předstíranou lhostejností pokrčila rameny. „Mám snad u bratra svého dlíti?“
„To ne, však vždy myslel jsem si, že již dávno provdaná jsi a rodiny své vlastní máš...“
Aniž by z ní spustil oči, uchopil jednu křehkou rostlinku a zamyšleně si s ní pohrával. Nimloth fascinovaně hleděla na jeho ruce. Byly tak silné a s takovou lehkostí dokázaly vládnout těžkým mečem, přesto působily, že jsou schopné i něžnosti. To, jak ji pohladil...
Nimloth zvedla oči a zjistila, že se na ni Thranduil stále tázavě dívá. Nejistě se pousmála.
„Nuže, nestalo se tak...“
„Kterak možno jest, že Glorfindel povinnosti své vůči tobě nedostál a tobě chotě vhodného nenalezl, a tak štěstí tvého nezabezpečil?“ podivil se.
Nimloth se lehce zamračila. Glorfindela nade vše milovala, už jen proto, že jí dával volnost, jakou mívají jenom muži, nechával ji, aby o sobě rozhodovala sama, a nikdy ji do ničeho nenutil. Lepšího bratra by si nemohla přát. A nikomu, ani Thranduilovi, nedovolí, aby ho kritizoval!
„Štěstí?! Jest štěstím snad k muži, jenž v tobě pouze objekt naplnění chtíče svého vidí, připoutána býti?! Glorfindel povinnosti své splnil, když mne naučil, bych se sama o sebe postarati dokázala!“
Thranduil se musel pousmát nad její prudkou odpovědí.
„Však cožpak tys sama nikdy po sňatku nezatoužila? Každá žena přec rodiny vlastní míti chce, chotě a potomků, o které by pečovati mohla.“
„Já po svazku bez lásky netoužím!“
Uchopila paličku a začala drtit lístky v hmoždíři. Místností se rozlinula ostrá mátová vůně.
„Ty okouzlující ženou jsi, Nimloth, cožpak zde nikdy nebylo nikoho, kdo by srdce tvého uchvátil?“
Zarazil ji jeho vážný tón a nečekaný kompliment. Je možné, že něco tuší? Je možné, že poznal, že její city k němu se od dětství nezměnily? Znovu se jí vybavil onen den...

Nimloth se procházela po louce a trhala květiny do kytice. Byl krásný letní den a ona už měla po vyučování. Normálně by se připojila ke Glorfindelovi a Thranduilovi, jeho nejlepšímu příteli, ale její bratr odjel i s otcem do Imladris na návštěvu a ona tu osaměla. Snažila se najít aspoň Thranduila, v jehož společnosti se cítila tak příjemně, avšak marně. Zamrzelo ji to. Thranduil byl podobně stavěný jako její bratr a v jeho hlase vždy zaznívala mimořádná rozhodnost, která jí imponovala. Byl také mnohem dospělejší a zručnější ve zbrani než ostatní ellyn jeho věku, což ho činilo ještě atraktivnějším. Jezdíval na velkém bílém koni jménem Losarrna a pokud se zúčastnil nějakého závodu, pokaždé zvítězil. Jeho vážné modré oči a pohledná tvář rámovaná bledě zlatou hřívou vlasů ji často pronásledovaly v jejích snech...
Nimloth z jejího snění náhle vytrhly nějaké zvuky. Vzhlédla a zjistila, že nevědomky došla až k lesu. Zvědavě popošla blíž a tehdy je spatřila.
Otočená zády k ní stála nějaká plavovlasá dívka v objetí svého milence. Jeho ruka ji hladila po zadečku, a když ona neznámá zasténala a zvrátila hlavu, Nimloth v šoku strnula. Byla to Celebrían, dcera Galadriel a Celeborna, vladců Lórienu, a tím mužem, který se zrovna vášnivě zmocnil jejích úst, nebyl nikdo jiný než Thranduil. Její Thranduil!
Nimloth zalapala po dechu. To přece nemůže být pravda!
Ani si neuvědomila, že upustila svou kytici. Zakryla si ústa rukou, aby se nerozvzlykala nahlas, a vyrazila pryč. Slzy jí stékaly po obličeji a ani pořádně nevěděla, kam běží. V tu chvíli jí to bylo naprosto jedno.
Teprve když jí došly síly, se zastavila. A tehdy ji zarazilo to nepřirozené ticho a strašidelné šero, které na tom místě panovaly. Polekaně se rozhlížela kolem sebe. S hrůzou si uvědomila, že nemá sebemenší tušení, kde se nachází. Nepamatovala si, že by v tomhle lese někdy předtím byla. Ani trochu nepřipomínal zlaté mallornové lesy Lórienu. Zde rostly jen podivné pokřivené temně zelené až skoro černé stromy, z nichž některé byly nestvůrně obrovské, jiné téměř zcela uschlé a nebo ležely polámané na zemi.
Nimloth bylo do pláče, ale všechny slzy již vyplakala, a tak jen občas stísněně popotáhla. Nakonec se nerozhodně vydala jedním směrem. Nevěděla, jak dlouho šla, ani kam, doufala jen, že se co nejdříve dostane ven z tohoto hrozivého lesa. Pomalu se stmívalo. Na nebe, které bylo sotva vidět mezi mohutnými korunami stromů, se vyhoupl stříbrný měsíc, avšak až k Nimloth jeho paprsky proniknout nedokázaly. Velice blízko ní se náhle ozvalo divoké zavytí a ona strnula. Slyšela mnohá povídání o hrozivých tvorech, kteří se zabydleli v Mirkwoodu, království Thranduilova otce Orophera. Je možné, že tam vzadu mezi stíny číhá podobná krvežíznivá nestvůra?
Nimloth zpanikařila. Naslepo se rozeběhla pryč, její uši se snažily zachytit jakýkoli náznak toho, že je pronásledována. Měla pocit, že slyší nějaké dupání, a tak ještě zrychlila a neustále se úzkostlivě ohlížela. Náhle ztratila pevnou půdu pod nohama a zděšeně vyjekla. Bylo však už příliš pozdě, aby zabránila krkolomnému pádu ze strmého srázu. Několikrát se bolestivě udeřila, až nakonec tvrdě dopadla na vyvrácený strom. Srdceryvně zakřičela, když jí špičatá větev projela nohou.
Chvíli ležela na místě, příliš ochromená bolestí, než aby se dokázala pohnout. Teprve po nějaké době sebrala síly a se zaťatými zuby se osvobodila a svezla se na zem. Horká krev jí prýštila z rány a Nimloth se téměř fascinovaně dívala, jak se vsakuje do půdy. Začínalo jí být slabo. Schoulila se ke kmenu stromu a zavřela oči. Věděla, že to nebude dlouho trvat a ta bolest pomine...
Co následovalo pak, věděla z matčina vyprávění a svých mlhavých vzpomínek, o kterých si zprvu myslela, že jsou pouze výplodem její fantazie.
Thranduil, kterého se její matka znepokojeně vyptávala, zda ji někde neviděl, se nabídl, že se po ní poohlédne, a vypravil se po její stopě. Naštěstí ji našel právě včas, aby ji ještě mohl zachránit. Rozřezal svou tuniku na dlouhé pruhy a těma pevně stáhl její roztrženou nohu. Potom navlhčil zbytek látky u blízkého potůčku a něžně jí otíral obličej.
Když otevřela oči a spatřila Thranduila, jak se nad ní sklání, myslela si, že je to jen krásný sen. Snažila se zvednout ruku a dotknout se jeho tváře, ale byla příliš slabá. Thranduil konejšivě sevřel její drobnou dlaň ve své.
„Uuma uma sina au´ a´amin, Nimloth (Už mi tohoto víckrát nečiň, Nimloth)! Víš, kterak bylo mi, když jsem tě tu celou zkrvavenou nalezl?“ pokáral ji lehce rozechvělým hlasem.
Nimloth zatajila dech. Je možné, že by k ní také něco cítil? Pokusila se posadit, avšak nohou jí projela tak ostrá bolest, že s výkřikem opět klesla zpět, oči zalité slzami. Thranduil ji k sobě jemně přivinul a objal ji pažemi. Položila si hlavu na jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Cítila se bezpečně a Thranduil ji držel v náručí a to bylo všechno, na čem záleželo...
Když se opět probrala, slunce již vycházelo a Thranduil ji hladil po vlasech. Slabě se na něho pousmála a on její úsměv opětoval. Chtěla promluvit, ale ústa měla vyprahlá a nemohla se zbavit podivné kovové pachutě krve, ani když jí dal Thranduil napít. Přejela si špičkou jazyka po spodním rtu a zjistila, že ho má celý oteklý. Pravděpodobně si ho prokousla, když se snažila vytáhnout větev z rány. Uvědomila si, že musí vypadat hrozně, a slzy jí znovu vstoupily do očí.
„Hush, Nimloth, uuma nalla (Pššt, Nimloth, neplač),“ konejšil ji. „Zraňuje mne, když tebe smutnou a v bolestech vidím a nemohu učiniti ničeho, bych tobě pomohl.“
„Ale můžeš,“ vypravila ze sebe s obtížemi.
„Hovoř tedy,“ pobídl ji bez váhání. „Čehož pro tebe učiniti mohu?“
Nimloth sebrala veškerou odvahu. „Miqula amin (Polib mne),“ vyzvala ho a pozvedla k němu svou tvář. „Miqula amin ve´ lle miqule he (Polib mne jako ji jsi líbal)!“
Jakmile ta slova vyslovila, zhrozila se. Thranduil na ni překvapeně zíral a bylo patrné, že ho její odvážná žádost zaskočila.
Rychle se však vzpamatoval. „Nimloth, lle sinta amin malia ten´lle (Nimloth, ty víš, že mi na tobě záleží). Však v tomto tobě vyhověti nemohu. Jednou z tebe okouzlující žena bude a Glorfindel bude míti co dělat, by tebe před všemi těmi nápadníky ochránil. Potom se tobě nynější okouzlení tvé pošetilým zdáti bude.“
„Okouzlení?! Cožpak nepoznáš, že tebe miluji?!“ vyhrkla dotčeně.
„Tys příliš mladou, než abys věděla, co toto doopravdy znamená. A i kdybys starší byla, já musel bych tebe přec odmítnouti, neb, jakkoli mi zájem tvůj lichotí, ty sestrou přítele mého jsi a toho tebe i sestrou mou činí.“
„Ale... Thranduile...“
„Hush, Nimloth (Pššt, Nimloth),“ přerušil ji a zakryl jí ústa konečky svých prstů. „Já chci, bys ty šťastnou byla, a vím, že já bych tebe šťastnou neučinil. Ty si kohos lepšího zasloužíš. Zapomeň na mne.“
Něžně ji pohladil druhou rukou po tváři a ona měla pocit, že jí to zlomí srdce.
„Otec můj pro mne vzkázal, já do týdne Lórienu opustiti musím.“
Zoufale zavrtěla hlavou.
„To nic, Nimloth. Ty rodiny své máš, jež tebe nadevše miluje. Až příště se shledáme, ty již jistě šťastně provdanou budeš a rozhovor náš pouze vzpomínkou úsměvnou pro tebe bude.“
Nimloth uchopila Thranduila za zápěstí a odtáhla jeho ruku od svých úst.
„Pokud ty mne nechceš, pak raději sama zůstanu!“ vybuchla vášnivě.
„Nemyslím si, že toto osudem tvým bude, Nimloth,“ pousmál se.
Vstal a opatrně ji vysadil na Losarrnu. Pak starostlivě zkontroloval, zda skrz její obvazy neprosakuje krev, než se vyhoupl za ni a popohnal koně k domovu...

„Ano, někdo zde byl, však okolnosti tomu nakloněny nebyly,“ odvětila Nimloth.
Thranduil udiveně zvedl obočí. „Cožpak se on protivenstvím všem nepostavil, by tebe získal?“
Zamítavě zavrtěla hlavou. „V životě jeho se žena jiná vyskytla, do níž se on zamiloval. Pochybuji, že náklonnost má pro něho vůbec kdy cos znamenala.“
Thranduil ucítil, jak se rostlinka mezi jeho prsty zlomila. Obklopila ho opojná mátová vůně. „Pověz, znám toho pošetilce, jenž jiné před tebou přednost dal?!“
Překvapil ho osten žárlivosti, který ho zasáhl. Vždyť je pro něho Nimloth jako sestra, tak proč cítí takovou nevraživost k tomu, který získal její srdce?
Nimloth se mu zadívala upřeně do očí a přemítala, zda má odvahu to vyslovit.
„Ano, znáš. Znáš ho jako sám sebe...“ zašeptala nakonec.
Neměla představu, jak na její vyznání bude reagovat, ale zcela jistě neočekávala to, co následovalo. Thranduil se zamračil, z jeho očí se okamžitě vytratilo veškeré teplo. Pevně zaťal své ruce v pěst.
„Obávám se, že v tom případě i nadále sama zůstaneš! Však třeba tebe představy tvé za dlouhých, chladných nocí dostatečně hřáti budou!“
Jeho náhlá krutost ji zranila. „Proč takto hovoříš? Tolik tobě skutečnosti vadí, že sestrou Glorfindelovou jsem?“
„Nepamatuji si, že bych tobě dovolil, mně tykati! A pokud jsi v království mém pouze z bláhové naděje své zůstávala, pak tobě bych radil, ho co nejdříve opustiti!“ pokračoval chladně.
Nimloth vyskočila ze svého místa a nevěřícně na Thranduila zírala, než se zmohla na odpověď. „V tom případě byste nyní odejíti měl, bych si věcí svých zabaliti mohla a na cestu se připravila!“
Thranduil se pohnul a Nimloth si myslela, že se zvedá k odchodu, a proto polekaně vyjekla, když si ji nečekaně přitáhl na klín.
„Myslela sis snad, že se mne tak snadno zbavíš?!“
Tón jeho hlasu byl výhružný a ona se proti své vůli zachvěla. Poslepu sáhla za sebe na stůl a ulevilo se jí, když pod prsty ucítila hladký kov své dýky. Bez zaváhání ji popadla a přitiskla zboku Thranduilovi na krk.
„Ihned mne pusť!“ přikázala mu pevně, avšak ani její rozkaz, ani dýka na jeho krku ho nijak nevyvedly z míry.
„Teprve až toho já za vhodné uznám!“ odvětil stroze a bezohledně se zmocnil jejích úst.
Nimloth se chtěla nejdříve bránit, ale brzy ztratila veškerou schopnost logicky uvažovat. Jediné, co vnímala, byl Thranduilův jazyk, který pustošil její ústa, a jeho ruce, které bezostyšně prozkoumávaly její tělo. Poddala se tomu pocitu. Když náhle mezi lopatkami ucítila ostrý hrot dýky, úlekem vytřeštila oči.
„Čehož nyní učiníš?“
Thranduil se od ní trochu odtáhl a posměšně ji sledoval. Místo odpovědi se Nimloth přitiskla k jeho tělu a začala ho sama vášnivě líbat. Thranduil dlouho neváhal a polibek prohloubil. Když se jejich jazyky střetly, Nimloth tlumeně zasténala a objala Thranduila kolem krku, aby ho k sobě přitáhla blíž. Dýka jí vypadla z bezvládné ruky a se zařinčením spadla na zem. V ten okamžik polibek ukončil a hrubě ji shodil ze svého klína. Podařilo se jí potlačit zaúpění, které se jí dralo mezi rty, když skončila na tvrdé kamenné podlaze. Thranduil se postavil a ledabyle si zastrčil dýku do pouzdra u pasu.
„Zdá se, že rady mé sis k srdci vzala! Však já chuti nemám, si od tebe lože svého zahřívati nechati! Ačkoliv jist si jsem, že bys během doby té na Legolase ni jedinkráte nepomyslela!“
Nimloth se postavila a zmateně hleděla za odcházejícím králem. Teprve když se za ním zabouchly dveře, došel jí plný význam jeho slov. Kousla se do rtu, aby nezačala křičet.
Jak ho jen mohlo napadnout, že by měla zájem o jeho syna?!