Invisible ( 7. část )

„Nevim kdo to byl, já jsem…byl jsem venku.“
Pohrdavě jsem si odfrkla.
„Dokaž to!“
„Debílek Erik měl na sobě úchylnou čelenku, ještě úchylnější bílou košilku a pořád ti zíral na prsa,“ odsekl naštvaně a já na něj užasle zírala.
„Tys nás sledoval??!“
„Dá se to tak říct a jestli tě to potěší, celou dobu jsem měla neodolatelnou chuť rozbít mu hubu.“
„Takže je vás víc.“
„Co?“
„Vás…neviditelných. Jak jinak bys to chtěl vysvětlit?“
„Jo…to je jasný, že nás je víc…ale…“
„Co ale?“
„Nic…nerozumám tomu tak dobře, abych ti mohl něco říct.“
Konečně mi pustil zápěstí, za něž mě pevně držel a já se těžkopádně odpotácela na postel.
„Nerozumím ti,“ přiznala jsem smutně a unaveně jsem se natáhla na postel. Tiše si lehl vedle mě a povzdechl si.
„Víš…měla bys najít někoho, jako jsi ty. Nemůžeš být jediná, kdo nás slyší a ve tmě vidí. Protože tvůj táta mě ve tmě rozhodně nevidí, to už mám ozkoušený, stejně jako u ostatních lidí. Nedokážu ti dát na něco odpověď, když to sám nevím.“
Bezmocně jsem si přitiskla dlaně na oči.
Takže abychom si to shrnuli. Nějakej neviditelnej maník se vloupal do mýho pokoje a zničil mi veškerý věci, který jsem v něm měla. Podle všeho se nějak domák, že o neviditelných vim a nejspíš se mu to ani trochu nelíbí. Jenže co s tim? Co?!
„Sakra,“ zaklel Daniel hlasitě a prudce se posadil.
„Co je?“
„Teče mi krev. Se divim, že nemám zlomenej nos.“
Vyděšeně jsem na nočním stolku nahmatala balíček kapesníčků a jeden vyndala. Teprve teď jsem si uvědomila bolest, která mi pulzovala v kloubech, když moje pěst narazila do jeho nepřirozeně tvrdého obličeje.
„Promiň mi to…já byla fakt naštvaná a…“
„V pohodě. Stejně to necítim,“ mávl rukou a vzal si ode mě kapesník.
„Necítíš?“
„Jo…pokud sis všimla, nemám kůži stejnou jako normální člověk. Necítím skoro nic.“
Zaraženě jsem si ho prohlížela.
„Takže necítíš…ani když se tě dotknu?“ vyklouzlo mi než jsem se stihla zarazit.
Strnul v půlce pohybu a já si za tu blbost co jsem vypustila z pusy chtěla nafackovat.
„Cítím, když se mě dotýkáš,“ zašeptal po chvíli a mě se z jakéhosi neznámého důvodu prudce rozbušilo srdce. Možná to bylo díky způsobu jakým to řekl.
„A nikdy ti dostatečně nebudu moct popsat, jak…zvláštní je to pocit. Ne…zvláštní není to správné slovo…vlastně jsem za celá ta léta nepoznal nic krásnějšího, ale zároveň nechci, abys na mě ještě někdy sáhla…není to správný.“
„Není to správný?“
Povzdechl si a rychle vstal z postele.
„Nenávidím, co se mnou děláš. Je to jako bludnej kruh, kdy kroužim od jednoho pocitu k druhýmu a vůbec nevim jak z toho ven. Emoce fungujou úplně jinak než mozek a já pořád nevim pro jakou variantu se rozhodnout!“
Bylo to zvláštní, ale naprosto přesně jsem chápala co se v něm děje. Jako bych se najednou napojila na jeho vlny a začínala si plně uvědomovat význam jeho zmateného blábolení a toho nepředvídatelného chování.
Viděla jsem, jak se jeho stříbrná postava zastavila a znovu se usadila na stůl.
„Pomůžu ti to tady uklidit.“
„Dobře.“
Skoro hodinu jsme pak nepromluvili ani slovo. Musela jsem rozsvítit, abych viděla co uklízet a co rovnou vyhodit, tudíž jsem měla jasnou představu, co táta viděl. Moje rozházené oblečení se samo od sebe zvedalo z podlahy a rovnou ve vzduchu se úhledně skládalo a poté zalétávalo do skříněk, stejně tak jako cédéčka, knihy, nebo různé drobnosti z vitrínek.
Pokoj jsme navrátili do zdánlivě původního stavu, tudíž jsem beze slova zmizela v koupelně. Ani mě nepřekvapilo, že poté co jsem vyšla, bylo zhasnuté světlo a Daniel seděl na okenním parapetu. Tvář měl otočenou z okna a nejspíš o něčem přemýšlel.
Rychle jsem zalezla do postele a ovladačem zapnula hifivěž. Ta díky bohu zůstala nedotčená, stejně jako počítač. Přecvakala jsem na album plné mých oblíbených piánových skladeb a snížila hlasitost na minimum.
„Asi bych měl jít,“ hlesl tiše, stále hledíc ven, ale nehnul se ani o centimetr.
„Nemusíš.“
Zamyšleně se zasmál a seskočil na zem, aniž by se ozval sebemenší zvuk dopadnutí jeho podrážek na dřevěné parkety.
„To se mi docela hodí. Nejsem si moc jistej, jestli náš návštěvník už odešel.“
Rázně přešel až ke dveřím, které zamknul a vrátil se zpět ke mně.
„Co…co blbneš?“ vyděsila jsem se, když beze slova nadzvedl mou peřinu a začal se cpát ke mně.
„Hele já taky potřebuju spát. Nejsem žádnej superhrdina kterej šlape ve dne v noci…a šoupni se trochu!!“
Ještě chvíli a mám infarkt. Proběhlo mi hlavou, když se o mě lehce otřel, aby se vešel pod mojí peřinu a srdce se mi divoce rozbušilo.
Lehce se přitiskl k mým zádům a zůstal nehybně ležet.
„Dobrou noc Amando,“ broukl mi tiše do vlasů a mě bylo jasný, že tuhle noc nemám šanci usnout.