Konec světa (část 2)

Zpátky na ostrově

Gordon už čekal několik dní, ale žádná záchrana pořád nepřicházela. Už přestával doufat, když vtom zahlédl na horizontu bílou plachtu.

"Konečně! Už jsou tady!" Gordon se rozběhl k signálním ohnům aby je zapálil.
Lod skutečně plula směrem k němu. Gordon začal skákat radostí.
Už se těšil až si znovu dá chlazenou colu a pořádné jídlo.
Když už byla nějakých 300 metrů od břehu, skočil Gordon do vody a plavalk ní.
Přes všechno to napětí a očekávání ani necítil jinak nesnesitelný chlad a vyčerpání. Čím více se přibližoval k lodi, tím divnější měl pocit.
Na palubě se totiž pořád nikdo neukazoval.
Konečně byl tak blízko aby mohl vylézt na palubu. Lod rozměry a vzhledem trochu připomínala tu jeho. Na palubě bylo přímo hrobové ticho. Jediný zdroj zvuku vydávaly lana a kladky mlátící se o stěžen. Celá paluba vypadala dost špinavě a neudržovaně.
Zatím nic nenasvědšovalo přítomnosti posádky.
Gordon otevřel vchod do podpalubí a po úských schůdkách sešel hlouběji do útrob lodě.
Našlapoval opatrně a možná měl i trochu strach ale přesto po krátkém zaváhání trochu nejistým hlasem zakřičel: "Haloo! je tu někdo?" Nikdo se neozíval.
Rozhlédl se kolem a na stole za hromadou papírů a ostatního nepořádku zahlédl vysílačku. Pokusil se s někým navázat kontakt, ale vysílačka byla hluchá.
Po pečlivém prozkoumání lodi zjistil že je na ní zcela sám. Zdálo se jakoby tu všichni byli a nejednou z ničeho nic zmizeli.
Gordon se rozhodl že počká ještě pár dní a jestli stále nebude přicházet žádná záchrana, tak se odtud dostane sám.
Dny ubíhaly ale záchrana pořád nikde. Gordon tedy připlul s lodí blíž k pobřeží a malým záchranným člunem začal vozit zásoby do lodi.
Bylo docela těžké najít dlouhotrvanilvé potraviny uprostřed džungle.
Tato fáze příprav se tedy protáhla na několik dalších dní.
Nakonec už jen zbývalo doopravit pár poškozených součástek na lodi a byl připraven k vyplutí.
Den před odjezdem se Gordon nakonec rozloučil s ostrovem na kterém strávil necelé tři měsíce. I když by se mohlo zdát že pobyt na něm nebyl pro Gordona nijak zvlášť pohodlný, myšlenka že ho ted bude muset opustit ho
trochu zarmoutila. Myslel na to jak mu budou chybět osamělé teplé noci plné myšlenek na to co bude příští den. Uklidňující poslouchání praskajícího ohně a občasné zašuměním přílivových vln.
Na druhou stranu mu chyběla civilizace se všemi jejími vymoženostmi, lidé a bezstarostný pohodlný život bez obav z toho že příští den nebude co jíst.
Niní už byl čas jít spát. Čekala ho dlouhá cesta.

Útěk do "civilizace"

Druhý den ráno Gordon vyskočil z postele. Jeho den konečně nastal. Cestou k lodi ještě uvažoval jestli něco nezapomněl. Nic ho nenapadalo. Poslední věc co udělal byla, že nechal vzkaz pro záchranáře, kdyby se nakonec
přece jen ukázali.
Na skálu poblíž pláže napsal: "Byl jsem tu, Gordon Brown. odjel jsem někdy kolem 15.6.2020"
Odtáhl gumový člun z pláže do vody a zamířil směrem k lodi.
Ten den bylo skvělé počasí jako stvořené pro plachtění. Gordon vytáhl kotvu a vykasal plachty. Rázem se do nich opřel silný vítr a Gordon konečně vyrazil
směrem k Americe. Cestou do civilizace se ještě naposledy ohlédl na ostrov který mu byl domovem
necelé tři měsíce. Úzký pás země vypadal nezvykle malý a pořád se zmenšoval.
Za pár hodin ta zelená tečka zmizela úplně.

Nová naděje

Mezi tím opět v Oregonu se Chris a jeho spolubydlící dohadovali jestli už opustí úkryt nebo ještě chvíli zůstanou. "Už tady nevydržím čekat a doufat že se nás se přijde někdo zachránit" Řekl Chris rozčíleně. "Navíc už začínají docházet zásoby. Dlouho tu nevydržíme." dodal.
"ale přece nás v tom nemůžou jen tak nechat, venku je to navíc moc nebezpečný, můžou tam bejt nepřátelský hlídky." opáčil jeho spolubydlící. "Podívej se, bud tady můžeš počkat na tu svoji "pomoc" která stejně nikdy nepřijde, nebo půjdeš se mnou."
"hele Chrisi, ty výš že jsem kámoš, ale tohle je přece jasná sebevražda. V okolí Portlandu bude určitě tolik radioaktivity, že se rozsvítíš jak vánoční stromeček.
Sorry, ale do tohohle s tebou nejdu."
"Dobře, jak chceš, je to tvoje volba. Klidně si tady chcípni hladem. Já odsud ted vypadnu a už se nevrátím. Hodně štěstí v čekání na záchranu."
Chris se otočil a namířil si to směrem k východu. Jeho spolubydlící ho chvilku pozoroval a pak řekl: "Chrisi?" "Jo?" "Hodně štěstí." Chris trošku zpomalil, jakoby se chtěl otočit a něco říct, ale pak si to rozmyslel a šel dál bez povšimnutí.
Venku ho čekal překvapující pohled. Všechno pokrývala slabá vrstva šedého jemného prachu a nikde nebyla živá duše. Zamířil směrem ke garáži. Auto tam pořád ještě bylo a vypadalo netknutě. Otočil klíčkem a okolím se rozlehlo burácení V8ky. Zbývalo vymyslet jakým směrem se vydá. Na sever nemůže kvůli radioaktivnímu záření, takže pojede na jih. Směr San Francisco.
Zamířil na highway 101 která vedla podél západního pobřeží.
Cestou zastavil u benzínové pumpy a natankoval plnou. Bylo to asi poprvé co ho tankování bavilo. Nemusel totiž nic platit.
Asi po prvních 100 kilometrech uviděl prvního člověka. Šel podél silnice opačným směrem než jakým jel Chris. Zastavil, aby mu řekl že Portland byl zničen a že by měl jít raději jiným směrem.
"Vy jdete do Portlandu?" Sundal si šátek který měl zřejmě proto aby se nenadýchal všudypřítomného prachu."-Ne. říká se že obsazují velká města která už jsme nedokázali ubránit." řekl cizinec chraplavým hlasem. "Ale Portland byl přece zničený, tak jak ho můžou obsazovat?" "Cože? Portland? Ne ten pořád stojí.
Alespoň podle toho co říkala armáda. Nejbližší město který zničili je San Francisco."
"Sakra! San Francisco?. Počkat, a jak vůbec víte co říkala Armáda? Všechny rádia a televize jsou přece nefunkční." "V našem krytu jsme měli radiostanici.
Stačilo jenom vyměnit pár tranzistorů a normálně běžela."
"A říkali ještě něco jiného?" "Jenom že nesmíme panikařit, že už nám jdou na pomoc" Dodal cizinec ironicky. "A vy tomu snad nevěříte?" "haha kde jste doteď byl? copak nevíte že zničili všechna větší města? Myslíte si že s tím zbytkem armády co nám zbyl půjdeme
osvobodit nějaký bezvýznamný Portland? Jestli už se o něco takového s tou hrstkou pokusí, tak nejdřív na strategicky významnějších místech. Portland je jim ukradený."
"A kam vůbec jdete vy?" "Já? já jdu na sever. Tam bych se měl s někým sejít a potom pokračovat na jihovýchod směrem do pouště. Je to naše jediná naděje.
Pouště jsou v podstatě prázdné takže doufáme že tam bude mín nepřátel a větší šance na přežití."
"Aha, to není zas tak špatnej plán." Řekl se zájmem Chris.
"A co vy, kam vlastně jdete?" "No měl jsem v úmyslu že pojedu do San Francisca, ale ted, když už vím že je zničený, tak ani nevím."
"A nechcete se přidat?" Zeptal se cizinec. Chris nad tím ani moc dlouho nepřemýšlel. "Tak jo, proč ne, alespon budeme mít větší šanci na přežití."
"To je pravda. a jak se vůbec jmenujete?" "Chris Mc Cain a vy?"
"Já jsem Daniel Cornish" "Rád vás poznávám." "Já vás taky. Nebudeme si radši
tykat?" "Máš pravdu, asi to bude lepší." "Tak jo."
Chris otočil auto a za rudé záře zapadajícího slunce které se zrcadlilo ve vodách tichého oceánu se vydali zpátky do středu Oregonu. V tu chvíli
ještě vůbec netušili jak se jim celá cesta zkomplikuje.