Forsaken - 1. díl

Když jsem toho rána vystupovala z metra, ani náhodou jsem neočekávala, že by se tenhle den mohl nějak lišit od těch předchozích. Co by taky člověk očekával od pondělí, bezpochyby nejotravnějšího dne v týdnu!
Nevraživě jsem zamžourala do slunce, jsem totiž trochu světloplachá, a v duchu zanadávala, že jsem si opět zapomněla vzít sluneční brýle. Ale co, ten kousek nějak vydržím a pak stejně budu celý den dřepět v klimatizovaném kanclu a prohrabávat se fakturama! Pomalu ale jistě jsem svou práci asistentky účetní začínala nenávidět. Věčně dobře naložená a upovídaná šéfová mi už značně lezla na nervy a i se zbytkem osazenstva jsem si nijak mimořádně nerozuměla. Jako kdyby byli z jiné planety... A nebo jsem z ní byla spíš já! Ne, že bych se nesnažila zapadnout, ale prostě jsem na to neměla. A tak jsem se na to po čase vykašlala úplně. Prostě jsem si odpracovala svých osm hodin a padala domů. Tam jsem aspoň měla pocit, že můžu být sama sebou a nikdo mě pro to nebude odsuzovat. Rozhodně ne můj dlouholetý přítel, který mé výstřelky v oblékání, hudbě a chování toleroval. Nikdy asi nepochopím, co na mě doopravdy viděl, ale na tom teď už nezáleží, protože je mrtvý. Ale to už moc předbíhám...
Zatím se nic mimořádného neděje a já si to neochotně šinu do práce, na sobě absurdní a nepohodlný kostýmek, který se ovšem Petrovi, tak se můj přítel jmenuje, hrozně líbí. Jediné, co mě uklidňuje, je, že má šedou barvu, což je jedna z mých oblíbených. Ještě mám ráda červenou a černou. Ha, teď si určitě myslíte, že jsem nějaká divná holka, co má ráda ponurou hudbu, horory a hřbitovy a pokud není v práci, tak chodí oblečená v rubáši, ale to byste mě přeceňovali! Normálně nosím džíny a trička, ale nemám ráda moc výrazné barvy, už takhle si připadám jako dost velký exot, než abych na sebe ještě víc upozorňovala. Jo, asi mám malé sebevědomí, ale každý je nějaký. A já neměla opravdu důvod, abych si připadala jako nějaká hvězda. Mám průměrné vzdělání, průměrnou práci, za kterou beru průměrný plat. I můj vzhled je asi průměrný, i když Petr mi neustále opakuje, jak jsem nádherná. Někdy mám pocit, že snad existují dvě Izabely: jedna z nich je ta okouzlující bytost s dlouhýma černýma vlasama a velkýma zelenýma očima, kterou vidí jen Petr a kterou zřejmě očekávali i mí rodiče, jinak by mi nemohli dát takovýhle absurdní jméno! No a ta druhá jsem já... Těší mě, třeba bychom mohli někdy zajít na kafe!
Skloním hlavu, aby mi vlasy aspoň trochu kryly obličej, a v lodičkách, které bytostně nenávidím, se snažím překonat kočičí hlavy bez újmy na zdraví. Fakt obdivuju holky, co dokážou elegantně chodit na jehlových podpatcích! To bych určitě zařadila někam mezi deset divů světa... Míjím pekařství a vůně, která se z něho line, mě přivábí spolehlivěji než světlo můry. Zajdu dovnitř a koupím si nějaký plněný šáteček, aspoň budu mít co ke snídani ke kávě, když jsem se zase nestihla najíst doma. No jo, jsem trochu lempl a vstávání časně ráno není můj styl. Jsem spíš noční živel, teprve, když se obloha zakryje sametem noci a vše ztichne, připadá mi, že můžu konečně dýchat. Ne, nejsem ani žádná neustále zdeprimovaná bytost, co fušuje do poezie, prostě mi to jen přišlo výstižný. Já nevím, že lidi tak rádi škatulkují druhé.
Zahnula jsem za roh a skoro se srazila s nějakým chlapem. Blbec, ani nezabučí! Neví snad, že se po chodníku chodí po pravé straně?! A nebo možná něco říkal, těžko říct, když mám v uších sluchátka a snažím se ještě rychle nahustit do hlavy nějakou dobrou hudbu, abych přežila aspoň pár hodin. Hm, to je trochu optimistické, protože už po pár minutách od příchodu šéfové mám vždycky chuť začít řvát z frustrace. Kdyby to šlo, tak ji snad umlátím šanonem! Nechápu, proč si myslí, že ráda poslouchám všechny ty její plky. Opravdu mě nezajímá, co dělá její úžasný manžílek, který je podle mého názoru dost pod pantoflem, ani to, co dělá její úžasný synek a už vůbec ne, co úžasného zase koupila a za kolik a co úžasného podnikala přes víkend. Jo, její život je očividně naprosto úžasný. A nebo jenom na něčem ujíždí... nikdo normální přece nemůže být neustále takhle happy. Pak se mě vždy obligátně zeptá, co je nového u mě. Krucinál! Proč by mělo být pořád něco nového? Mně to celkem vyhovuje při starém, nemám moc ráda změny. Jenže osud většinou nezajímá, co má člověk rád a co ne. A změny, které měly vbrzku v mém životě nastat, se neúprosně blížily.
Stejně jako chlápek, co kráčel proti mně. Měl na sobě dlouhý šedý kabát a zdálo se mi, že si mě důkladně prohlíží. No co, jen si čum! Pro jistotu jsem ale přidala do kroku, protože ulička, kterou jsem si pravidelně zkracovala cestu do práce, zrovna nepatřila k nejfrekventovanějším. Když jsem najednou ucítila něčí dotyk na rameni, skoro jsem leknutím nadskočila. Prudce jsem se otočila a zaregistrovala, že je to ten týpek, co mě předtím skoro srazil. Chce se mi snad opožděně omluvit nebo co? Spíš asi zabloudil, řekla jsem si vzápětí, když jsem viděla, jak se rozhlíží kolem jako kdyby něco hledal. Sundala jsem si sluchátka, abych ho slyšela, až se bude ptát na cestu, ale to bylo asi to poslední, co ho v tu chvíli trápilo. Místo toho se smutně pousmál a zpod svého kabátu vytáhl dost nebezpečně vyhlížející nůž.
A do pr...! Netušila jsem, že takovýhle magoři vstávají tak brzo ráno! A přitom vypadal celkem neškodně, rozhodně bych od něho něco podobného neočekávala! Zoufale jsem se ohlédla, jestli je ten druhý muž ještě poblíž, doufala jsem, že by mi mohl pomoct. Já vím, že láska k bližnímu už je pasé a každý se stará jen o sebe, ale snad existují i výjimky, ne? Pravda, jako dlouhonohá plavovláska bych měla na takovouhle výjimku asi větší kliku, ale naděje umírá poslední, že jo?
No, když jsem toho druhého spatřila, došlo mi, že naděje už asi dávno umřela. A možná to nebude to jediné, co dnes umře. Protože ten druhý týpek stál hned za mnou a v ruce svíral úplně stejnou kudlu...