Forsaken - 2. díl

Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat, musím se přiznat, že se mi nestává každý den, aby na mě vyskočili dva chlápci s nožema. A ani mi to nijak nechybělo, nejsem zrovna adrenalinový typ. Takže jsem na ně nejdřív šokovaně zírala, nějak mě ani nenapadlo, abych zkusila ječet o pomoc.
A potom jsem pitomě hlesla: „Pokud jde o peníze, tak vám je klidně dám.“
„Ne, o to tu skutečně nejde,“ odvětil jeden z nich.
Jak jsem si je tak prohlížela, za což jsem si hned vynadala, protože mi přišlo jako bych rovnou žádala o to, aby mě fakt zabili, tak jsem zjistila, že jsou si dost podobní. Měli stejné oblečení, stejný nedbalý účes, stejné pichlavé modré oči. Jinak na nich nebylo nic mimořádného, rozhodně nic, co by mi tenkrát mohlo napovědět, co jsou vlastně zač. Ale i kdybych to tehdy věděla, stejně bych tomu nevěřila. Byla jsem přece racionálně uvažující šestadvacetiletá holka! No, od té doby jsem musela svůj pohled na svět kapku poopravit, neboť racionalita se z něho už jaksi vytratila...
„A o co tedy jde?“ zeptala jsem se dřív, než jsem se nad tím stihla pořádně zamyslet. Jasně, to je ta nejlepší věc, jakou jsem mohla vypustit z úst! Příště se jich rovnou můžu zeptat, jestli nepatří k módní policii! Pánové, omlouvám se, kostýmky opravdu nejsou můj styl... Ale co nadělám, když to firemní politika vyžaduje? Prosím prosím, nechte mě jít...
Podezřívavě jsem sledovala, jak si vyměnili pohledy. Ale ani se neobtěžovali mi odpovědět. Nevadí, pokud mají v úmyslu mě rozřezat na kousky, tak to stejně nemusím dopředu vědět.
„Arieli, měli bychom pohnout... Co kdyby se tu zas objevili...“ zamumlal netrpělivě ten, co šel původně proti mně.
Ariel? opakovala jsem si v duchu. To zní opravdu... drsně? Nebýt situace tak vážná, tak i vyprsknu smíchy. Odhadovala jsem, že ten druhý by se mohl jmenovat králíček Azurit...
Ariel očividně nebyl tak nervózní jako Azurit, i když jsem se ještě nedokázala rozhodnout, jestli je to pro mě dobře a nebo ne. Každopádně by mě zajímalo, kdo se tu má jako objevit.
„Kdyby se tu objevili, tak už by dávno jednali. Možná že o tom neví. A nebo o tom ví, ale rozhodli se, že tahle jim za to nestojí...“ ujišťoval ho Ariel.
Došlo mi, že to označení patří asi mně. No, pořád lepší než ´tohle´, aspoň mě zatím berou jako živou bytost. Ale stejně jsem měla vztek, že by se někdo mohl rozhodnout mě nechat v týhle kaši.
„Já nevím, přijde mi to divný, tobě ne? Jsi si jistý, že máme správný cíl?“ pochyboval Azurit.
Napadlo mě, že bych je začala ujišťovat, že určitě nemají, ale připadalo mi, že tím bych je asi moc nepřesvědčila. Navíc nové označení mé osoby neskrývalo zrovna příliš naděje. Cíl... No, proč ne. Na škole jsem byla cílem blbých poznámek... v práci jsem cílem otravných keců mé šéfové... Sama nemám cíle žádný, snad jenom přežít každý nový den bez úhony... Jak se zdá, tak i tenhle nicotný cíl se ukázal být nad mé síly...
„Určitě, musí to být ona.“ Ariel pomalu přibližovat nůž k mému krku. „Uděláš to ty nebo já?“
Teď bych se asi měla projevit jako drsná hrdinka a vytáhnout pepřový sprej, nastříkat jim ho do očí, a pak natrénovanými chvaty zneškodnit oba útočníky, protože jako moderní žena jsem samozřejmě absolvovala kurz sebeobrany. Až na to, že k mojí smůle zas tak moderní nejsem. A tak jsem jenom nevěřícně zamrkala a doufala, že je to celé jen zlý sen, ze kterého se musím co nevidět probudit.
Na mostě, který vedl souběžně s touhle zatracenou ulicí, s hlasitým řinčením projel vlak, ale jinak tu vládlo celkem hrozivé ticho. A ať jsem se dívala sebelíp, neviděla jsem nikde ani živáčka. Jasně, to se může stát jenom mně! Vlastně je to celkem umění najít v Praze v centru opuštěnou uličku a nechat se tam za bílého dne zamordovat. Akorát že mi to nepřišlo jako něco, na co bych mohla být hrdá.
Azurit se lehce zamračil a stále ze mě nespouštěl oči. „Nevypadá, jako kdyby patřila mezi ně.“
„Taky ještě nepatří. Ale je to potencionální nepřítel...“ vysvětloval mu Ariel. Podle tónu to vypadalo, že podobné protesty slýchá poměrně často. „A je lepší je zneškodnit dřív, než se projeví naplno...“
Projeví naplno? Nechápala jsem, o čem to mluví. Mám snad vzteklinu a za chvíli mi začne odkapávat pěna od pusy a pak se na ně vrhnu? A nebo pánové prostě jen nemají rádi účetní? Co s tím nadělám, já taky nerada platím daně! Možná bych je měla pozvat na pivo, kde bychom to mohli probrat a společně zanadávat na politiky, kteří nás tak odírají... Jenže oni nevypadali, že by se dali něčím ukecat, natož pak opít, zdálo se, že berou svůj úkol, ať už je jakýkoli, zatraceně vážně!
„Dobrá,“ připustil Azurit a já ho za to nenáviděla ještě víc než předtím. „Ale udělej to ty.“
„No jo, nováček...“ rýpnul si Ariel skoro znechuceně.
Zadoufala jsem, že mu Azurit něco odsekne a pak by se mohli třeba poprat, čehož bych hrdinně využila a nenápadně zdrhla, ale Azurit neprotestoval.
„Promiň...“ pronesl místo toho omluvně. „Příští je můj, ale tuhle si vem radši na starost ty.“
Zkusila jsem na něho udělat psí oči, ale vzhledem k tomu, že to nikdy nefungovalo ani za normálních okolností, tak jsem si od toho nic neslibovala ani teď. A taky že mi to bylo houby platný.
Ariel krátce přikývl a bez dalších řečí mě popadl za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu, nejspíš aby se mi líp dostal na krk. Jak jsem tak bezmocně koukala někam směrem k nebi a slunce mě protivně bodalo do očí, najednou jsem něco zahlédla.