Upírská povídka - Děsivý školní rok 20.

Jana opatrně vzala za kliku od pokoje, aby Evu, která již jistě tvrdě spí, nevzbudila. Jakmile vešla dovnitř, zarazila se. V pokoji se totiž svítilo, avšak Eva tam nebyla. Postel byla netknutá, žádná stopa po tom, že by tady vůbec dneska spala. Jenom kufr ležel výmluvně na zemi otevřený a oblečení v něm bylo narychlo naházené. Divné. Podívala se na displej svého mobilu, kde však neobjevila žádnou přijatou zprávu ani zameškaný hovor. Co když šla třeba na záchod? I když byla tato možnost krajině nepravděpodobná, raději to šla zkontrolovat. Nic. Co si počnu? Asi bych to měla někomu oznámit…

Lex Bloodmorth seděl ve svém pohodlném křesle a popíjel ze sklínky víno. Konečně klid. Za dnešní noc už toho zažil i na svou totožnost. Znepokojovalo ho, že opět pociťuje ve svém hrdle ten tolik známý a neútěšný pocit sucha, ač jím proléval decilitry vína. Potřeboval krev. Zas. Ztěžka se zvedl a prošel pokojem k oknu. Vyjít si na lov? Teď v noci? Hmm, moc se mu nechtělo.

V tu chvíli kdosi zaklepal na dveře. Cože?! Kdo se opovažuje rušit klid nevrlého, přísného profesora ve tři hodiny v noci?! S výrazem vraha se odcoural ke dveřím. Prudce otevřel, aby ten, kdož se za nimi nachází, nemyslel, že ho nanejvýš obtěžuje. Když spatřil Janin obličej plný bázně a zděšení, upravil výraz na rozezleného znepokojení.

„Co chcete, slečno? Nemůžete usnout?“ ušklíbl se jízlivě.

„Ne, pane, já…“

Z jednoho pokoje se ozvala vlna puberťackého řehotu.

„A dost!“ zařval Lex, „Já dnes snad opravdu budu vraždit!“

Jana mu polekaně rychle uhnula stranou, aby mohl projít. Rázným krokem vtrhl do onoho pokoje.

„Podmínečné vyloučení,“ zašeptal ledovým hlasem: „Všichni!“

S tím dveře prudce zabouchl. Teprve pak se obrátil k Janě, jakoby zapomněl, že s ní před tím vůbec mluvil.

„Slečno Vyskočilová? Chtěla jste mi něco sdělit?“

„Ano, pane, totiž jde o Evu, ona není v pokoji.“

„Nejsem povinen prošetřovat noční výlety slečny Straňákové, pokud vím, je vašim třídním profesor Hroch, nechápu tedy, proč s takovou věcí obtěžujete mě!“

„Promiňte, já si to neuvědomila. Půjdu ho vyhledat.“

„Počkejte, slečno. Za dnešek už jste řešila příliš mnoho problémů. Jistě jste unavená. Běžte si lehnout, já to Hrochovi oznámím,“ nabídl jí a mírně – snad neznatelně – se pousmál.

Deset minut na to zaklepal kdosi na dveře jejího pokoje.

„Dále,“ zvolala s nadějí v hlase, byl to však jenom Lex.

„Přišel jsem ti oznámit, že i přes nemalou snahu se mi nepodařilo profesora Hrocha vzbudit.“

„Cože? Ale co budeme dělat?“

„Nejspíše budu muset slečnu Straňákovou najít, ač mě tato skutečnost ani trochu netěší. Nemáš alespoň stín podezření, kde by tak mohla být? Můžu samozřejmě projít všechny pokoje studentů, ale nevím, zda je to takhle v noci vhodné.“

„Já ji znám sotva jeden den…“

„Jistě, přeci jen však máš o dění uvnitř kolektivu přesnější informace, než já.“

„Však víte, že se s ostatními moc nebavím.“

„Dobrá, jakmile něco zjistím, dám ti vědět.“

Jana přikývla a Lex odešel.

Proč já se dal vůbec na tuhle profesi? Obávaný profesor, zákeřný upír – a musí ve tři ráno hledat nějakou pubertální dívenku, která nebyla ochotná respektovat určitá pravidla! Mám toho už vážně dost! Až tu mrňavou holku najdu, ať si mě nepřeje! Dobrý, Lexi, teď nemá smysl nadávat na Osud. Kde jen tak může být? Počkat! Moment!

Lex vtrhnul jako velká voda do pokoje, jehož obyvatele před nedávnem podmínečně vyloučil. Bylo zhasnuto a zdálo se, že už všichni spí. Trochu ho to zarazilo. Přemýšlel, jestli rozsvítit. No co, jednou mám pověst bezcitného prevíta, tak proč toho nevyužít? Zmáčknul tlačítko, jímž se žárovka rozzářila. Několik studentů začalo mžourat a jeden chlapec otevřel oči. Lex tomu nevěnoval velkou pozornost, pozorným pohledem prohledával místnost.

„Profesore? Děje se něco?“ otázal se chraplavě rozespalým hlasem ten chlapec.

„Jistěže děje! Jana Straňákové! Říká vám tohle jméno něco?“ zavrčel Bloodmorth.

„Naše spolužačka,“ pokrčil rameny.

„Zmizela!“

„Z-zmizela? Jak to?“ vykoktal už o poznání bděleji.

„Na to jsem se vás přišel zeptat.“

„Ale my o tom nic nevíme,“ namítl, avšak oči ho prozradily. A Lex žil příliš dlouho na to, aby se nechal obelhat malým klukem.

„Tyhle povídačky mě nezajímají! Máte už dnes dost velký průšvih, tak si to ještě nezhoršujte! Nebo chcete, abych vás nechal vyloučit exemplárně?! Věřte mi, tuhle moc mám! A pokud nechcete, abych vám udělal ze života peklo, koukejte hned teď vyklopit, kde Straňákové je!“ zvýšil hlas, čímž už probudil úplně všechny.

Chlapec změnil barvu z rudé na bledou.

„Čekám!“

„Tak jo, byla to sázka, legrace…“

„Přejděte laskavě k věci,“ vyzval ho Lex tvrdě.

„Hráli jsme flašku no a ona měla za úkol jít teď v noci do lesa… Ale fakt to byla sranda! My si nemysleli, že to veme vážně!“

Profesor ho probodl pohledem:

„Modlete se, studente, abych tu nešťastnici našel!“

Kluk naprázdno polkl a Lex za sebou zabouchl dveře.

Jana uslyšela na chodbě kroky. Rázem byla na nohou. Pootevřela dveře a podívala, zda se její kamarádka nevrací. Místo Jany však spatřila svého chemikáře, jak chvatně spěchá ke schodišti, jenom černý plášť za ním vlál.

„Pane profesore,“ zvolala za ním.

Zastavil se a otočil se.

„Co se děje?“

„Tvá milá přítelkyně se pravděpodobně vydala sama v tuto hodinu do lesa a já ji jdu hledat.“

S tím rychle seběhl schodiště a Jana měla, co dělat, aby mu jakž takž stačila. Když si Lex její přítomnost uvědomil, zavrčel:

„Ty tady zůstaneš!“

„Ne! Je to moje kamarádka, chci jít s vámi!“

„Nepřichází v úvahu!“

„Myslíte, že nenechám jen tak odradit?“

Lex tiše zaklel, povzdechl si a pak rezignovaně prohlásil:

„No dobrá, ale slíbíš mi, že mě ve všem poslechneš a nebudeš dělat nic bez mého svolení, ano?“

Přikývla.

Pročesávali les. Jana zoufale volala jméno ztracené spolužačky na všechny strany. Marně.

„Já mám strach,“ sdělila věčně mlčenlivému Bloodmorthovi vystrašeně. Strach o blízké. Alespoň vůči tomuhle jsme my, netvoři, imunní. Život takového smrtelníka je v podstatě strašlivě složitý… Už jenom jeho předstírání dá upírovi dost zabrat. Musíte řešit tolik záležitostí, cítit tolik emocí… Brr!

Lexovy smysly zbystřily. Vzduch k nim donesl pach krve. Upíři dokážou lidskou krev vycítit jako žraloci na obrovskou vzdálenost. Nejednou mu to pomohlo.

„Pojď, Jano!“

Rozběhl se, jak mu jeho neomylný instinkt velel. Přeci jen nese za Straňákovou určitou zodpovědnost a zranění – byť by ho nezpůsobil on – by mu poškodilo kariéru. Jana měla co dělat, aby jeho pekelné tempo stíhala. Na okamžik se jí ztratil z dohledu. Když ho našla, rázem se zarazila. Lex klečel vedle Evina bezvládného těla a prohlížel jí krk.

„Panebože!“ uniklo jí tiše. Do očí jí vhrkly slzy. Okamžitě doběhla k Lexovi a začala tělem své kamarádky vší silou třást.

„Evi, co se ti stalo? Řekni něco!“ Co ti je? Proč neodpovídáš?“

Profesor Bloodmorth ztěžka vstal a odstoupil stranou. Zachmuřeně pozoroval scénu před sebou. Kolik takových už způsobil? Nespočet.

„Jano, na tohle je jaksi pozdě,“ šeptl co nejšetrněji, přesto se mu zdálo, že jeho hlas je sám o sobě příliš chladný na to, aby mohl mluvit lidsky. Tím hlasem dovedl přesvědčivě vyhrožovat, dovedl jím lidi přikovat strachem k zemi, ale utěšit? Ne, to nedokázal.

„Jak-jak to myslíte?“ zeptala se plačtivě, „Není snad…? Řekněte, že není!“

Věděl, co naznačuje. Proč se lidi tak vehementně vyhýbají slovu zemřít? Proč s tím mají takový problém?

„Jak se to vezme. Prakticky není, už jí ovšem nemůžeme pomoci.“

„Nemluvte zase v hádankách! Umřela mi kamarádka, cožpak to nevidíte?! Jak jen můžete mluvit s takovým klidem?! Chci vědět, co se jí stalo! Slyšíte?!“ ječela na Lexe hystericky.

„Jano, uklidni se trochu, Eva Straňáková není mrtvá. Pokousal ji upír.“

Dívčin beznadějný pohled se změnil v překvapený. Zdálo se ovšem, že jí netrvalo moc dlouho, než si dá dvě a dvě dohromady, jak Lex ostatně očekával. Věděl, jak bude reagovat.

„Vy-vy,“ vydrala ze sebe hlasem, v němž se mísil pláč a vztek, „Vy hnusnej šmejde!“ zařvala na něj.

Pocítila v sobě strašlivou nenávist, jakou dosud nezakusila. Touhu ublížit, touhu zabít toho prevíta! Kdysi se pohádala s učitelem matematiky. Hádala se s ním a on ji dohnal až k pláči, a když mu řekla, že se vzdává, že jeho argument uznává, začal do ní rýt ještě víc. Nechápala to. Pak jí prozradil proč. Prý to ve vzteku člověku lépe myslí, prý si na ledacos vzpomene. Jen ji chtěl dokopat ke správnému výsledku. A měl pravdu. Jana totiž na zemi spatřila špičatý tlustého dřeva. Kůl! – napadlo ji. No jistě.

Popadla onen špičatý klacek a posbírala veškerou. Pomstí Evu! Zbaví svět jednoho bastarda, jež všem jen zničí život! Zabije vraha!