Melien Edhel - XX. kapitola

XX. KAPITOLA
Bylo pozdní odpoledne, světla již kvapem ubývalo, dlouhé stíny si lehaly na bílý sníh. Občasný závan větru vířil sněhové vločky v mrazivém tanci a vháněl je do tváře koním i jezdcům.
Nimloth si stáhla kápi více do čela a s hlubokým nádechem zavřela oči. Její hřebec Losarrna cestu dobře znal, nepotřeboval, aby ho jakkoli vedla, a ona se aspoň mohla věnovat svým vlastním myšlenkám. Nerozuměla zcela tomu, co ji přimělo, aby se vrátila do Eryn Lasgalen, snad to bylo cosi hřejivého v Thranduilových očích, než se opět proměnily v bezcitný kus ledu. Snad to byla víra v to, že se jí podaří mu vysvětlit, jak moc se zmýlil ve svém závěru. V duchu si připravovala, co mu řekne, i když měla jisté pochybnosti o tom, že ji bude vůbec ochotný vyslechnout. Když pozorovala, jak se Legolas chová k Lidianně, nijak ji to nepovzbudilo. Avšak Thranduil by se určitě nechoval jako jeho syn, ten by jí klidně čelil a s pokojným výrazem by jí svými slovy zasazoval jednu ránu za druhou...
Čím blíže byla svému cíli, tím její nejistota sílila. Když byl palác již na dohled, Nimloth se kousla do rtu a na tváři se jí objevil ustaraný výraz. Glorfindelovi, který ji doprovázel, to neuniklo.
„Stále nesdělila jsi mi, čeho důvodem příjezdu tvého nečekaného bylo, ai´seler´amin (sestřičko má)...“
Nimloth se ošila. „Potřebuji snad důvodu míti, bych tebe navštíviti mohla, toror´amin (bratře můj)?“
Pochybovačně si ji přeměřil. „A toto důvod jediný byl? Kvůli tomuto ni do rána meškati jsi nemohla a ještě v noci ses ke mně vybrala? A proto ses také po dva dny celé pak v ústraní držela a společnosti mé ses vyhýbala?“
Nimloth se proti své vůli musela pousmát. Opravdu nemělo smysl před Glorfindelem cokoli tajit, neboť v ní vždy dokázal číst jako v otevřené knize. Byla si jistá, že i nyní naprosto přesně ví, co ji přimělo, aby pozdě v noci opustila Eryn Lasgalen. Ale přesto se nemohla odhodlat, aby se mu se vším svěřila. Měla pocit, že by její volbu neschvaloval. Vyhýbavě zamumlala cosi o přísných zákonech ve Thranduilově říši a Glorfindel chápavě přikývl. Věděl, jaké tam panují poměry, nicméně stejně dobře si byl vědom i toho, že mu Nimloth něco zatajuje. A měl neurčitě podezření, že to nějak souvisí s Thranduilem. To byl také hlavní důvod, proč ji do Eryn Lasgalen doprovázel i přes blížící se bouři. Jeho sestra pro něho byla vším a on nikomu nedovolí, aby jí jakkoli ubližoval. Ten, kdo způsobil tu znepokojenou vrásku na jejím čele, za to tvrdě zaplatí!
Nimloth a Glorfindel vjeli na nádvoří a zastavili.
„Jsi si zcela jista, že tu setrvati chceš?“ obrátil se k ní Glorfindel a ona mlčky přisvědčila.
„Vskutku? Pak by ses povinností svých ihned zhostiti mohla! Lidianna opět ochořela a služeb tvých potřebuje!“
Nimloth sebou trhla. Vůbec neslyšela Thranduila přicházet a přesto tu najednou stál, tak blízko u ní, a poplácával jejího hřebce po plecích.
„Jistě.“ Nimloth si pospíšila, aby byla co nejrychleji z koně dole a mohla se vzdálit. Nešťastnou náhodou se jí však zachytil podpatek boty za lem šatů a ona s poplašeným vyjeknutím přistála Thranduilovi u nohou. Než jí Glorfindel stačil přispěchat na pomoc, natáhl k ní Thranduil ruku s posměšným úsměvem pohrávajícím na jeho rtech.
„Opět syna mého jsi zahlédla?“
Nimloth ignorovala jeho napřaženou ruku a zvedla se ze země.
„Nikoliv, pouze pocty jsem Vám vzdávala!“ odsekla a rychlým krokem zamířila do paláce, aby Thranduil nespatřil ruměnec, který se objevil na jejích tvářích.
Glorfindel za ní překvapeně hleděl, pak se zamračeně obrátil ke Thranduilovi. „Oč jedná se tu?“
Thranduil pokrčil rameny. „O nic. Proč nikdy nesdělil jsi mi, že sestra tvá v říši mé dlí?“
Teď byla řada na Glorfindelovi, aby se zatvářil nezúčastněně.
„Proč měl bych? Pokud si pamatuji, tak ses s ní tehdy ani nerozloučil, když z Lórienu odjížděl jsi. Nepřišlo mi tedy důležité, tebe o čems takém zpraviti. Navíc to Erestor byl, kdo přijetí její na dvoře tvém zařizoval. Však čeho stalo se Lidianně, že opět churava jest? Cožpak jí Legolas stále ještě neodpustil?“
Oba lordi se vydali do Thranduilovy pracovny a cestou Thranduil Glorfindelovi objasňoval situaci.
„Ona téměř nejí a podle toho, kterak vyhlíží, několik nocí ani nespala. Však čehož činiti mohu? Dobře víš, že Legolas se k ničemu nutiti nedá, v tom celý po mně jest! Dokonce do Ithilienu odjeti zamýšlel! Když sdělil jsem mu, že o říši svou přišel, rozčilen palác opustil. Až dne druhého se navrátil a od doby té téměř s nikým nepromluvil. Také v paláci příliš dlouho nesetrvává...“
Thranduil nabídl svému příteli číši vína, ale sobě nenalil. Místo toho začal znepokojeně přecházet po místnosti.
„Nechápu, proč se takto chová! Vidím, že i on sám se trápí, však ničeho neučiní!“
„Možná kdybych s ním promluvil...“ navrhl Glorfindel. Jeho akvamarínové oči byly ustarané, zamyšleně si pohrával s pohárem, aniž by se napil.
„On zde nyní přítomen není... Po obědě paláce opustil a pochybností mám, že se ještě dne dnešního navrátí.“ Thranduil nesouhlasně potřásl hlavou.
„Tedy aspoň Lidiannu navštíviti bych mohl.“
Thranduil neprotestoval, a tak se Glorfindel vydal do Lidianniných komnat. Nimloth, která zrovna vycházela ze dveří, mu sdělila, že dala Lidianně vypít bylinkový čaj na spaní a ten konečně zabral. Glorfindel přesto na chvíli zašel do její ložnice a byl hluboce znepokojen tím, co spatřil ve slabém světle svíčky.
Lidianna spočívala bez hnutí na lůžku a nebýt pravidelného pohybu jejího hrudníku, nebyl by si zcela jistý, zda je vůbec naživu. Tvář měla popelavě bledou, její rty byly téměř bílé, vlasy ležely neuspořádaně a bez lesku kolem její hlavy. Vystouplé lícní kosti svědčily o tom, že ztratila dost na váze, linie jejího drobného těla se téměř ztrácela pod přikrývkou. Jemně ji pohladil po vlasech a snažil se potlačit záchvěv nevole k Legolasovi. Proč jen ji takto trápí? Cožpak v sobě nedokáže najít dost síly a odvahy, aby jí odpustil?
Zaváhal. Věděl, kde pravděpodobně Legolase najde, mohl by tam jít a promluvit s ním, ale také dobře věděl, že v tomto případě by to bylo marné. Nemohl ho nikterak přimět, aby na vše zapomněl a miloval Lidiannu jednoduše tak jako dřív. Byl jako divoký kůň, jenž byl zraněn a už odmítá věřit někomu jinému než sobě. A při každém sebemenším náznaku hrozby se dává na útěk. A Glorfindel neměl v úmyslu tohoto divokého tvora polapit a podrobit ho své vůli, chtěl, aby přišel sám, až bude připravený. Obával se jen, aby tehdy nebylo pro Lidiannu už příliš pozdě.

Lidianna se pomalu zvedla z postele. Cítila se malátná, celé tělo ji bolelo, v ústech jí ještě zbyla nahořklá chuť nápoje, který jí Nimloth připravila. Lidianna věděla, co je to za čaj, ale nebránila se. Bylo jí naprosto jedno, co s ní bude. Nezáleželo jí na tom. Jediné, na co dokázala myslet, bylo, že Legolase navždy ztratila. A nenapadalo ji nic, co by ho přivedlo zpátky k ní. Aniž by to mohla nějak ovlivnit, její oči se opět zalily slzami. Už téměř přestala doufat, že bude mít příležitost si s Legolasem promluvit. Co mu také mohla říct jiného, než že cítila, že to Ivanovi dluží a musela mu pomoci? Copak mezi Eldar neexistují blízká přátelství? Cožpak by on Glorfindelovi nepomohl?
Lidianna se nepřítomně oblékla. Kdysi přiléhavý černý živůtek na ní nyní volně visel, temně rudý samet široké sukně ji nepříjemně tížil. Zachvěla se. Dlouhé rozevláté rukávy možná působily romantickým dojmem, ale poskytovaly jen malou ochranu proti chladu. Bez zájmu si pročesala vlasy a stáhla je na zátylku černou stuhou. Pak si natáhla boty a nejistým krokem se vydala do knihovny. Nikdy tam však nedošla.
Když míjela schodiště, uviděla dole v síni stát Legolase a strnula. Vypadal přesně tak, jako když ho poprvé spatřila, oblečen do zelenošedého oděvu, s vlasy spletenými po stranách do drobných copů, zbytek volně rozprostřený po širokých zádech. Ještě teď si dokázala vybavit jeho vůni a hebkost jeho kůže, ještě stále nezapomněla na lehký hedvábný dotyk jeho zlaté hřívy.
Jako kdyby vycítil její přítomnost, vzhlédl a jejich oči se střetly. Bez hnutí na něho zírala a nedokázala odtrhnout pohled.
„Legolasi...“ zašeptala prosebně.
Její tichý hlas jako kdyby rozbil veškeré kouzlo. Legolas se opět odvrátil a Lidianna těsně předtím, než tak učinil, stačila zahlédnout jeho nepřívětivé zamračení. Bez dalšího otálení zamířil na přední nádvoří a ona rychle seběhla ze schodů, aby ho zastavila, než jí zase zmizí. Zastoupila mu cestu a upřela na něho své zelené, pláčem oteklé oči.
„Legolas, saes (Legolasi, prosím)...“

Nimloth kráčela k Lidianně do ložnice, když zaslechla tichý hlas, jenž upoutal její pozornost. Nahnula se přes balustrádu a potěšeně se pousmála. Legolas a Lidianna stáli těsně u sebe a upřeně na sebe hleděli. Lidianna zrovna pokládala svou ruku na Legolasovu paži v něžném gestu.
Nimloth byla ráda, že se ti dva konečně usmířili. Věřila, že jakmile se Legolas bude Lidianně opět věnovat, její stav se brzy výrazně zlepší. Když k ní natáhl ruku, Nimloth očekávala, že ji pohladí. Oči se jí nevěřícně rozšířily, když hřbet jeho ruky dopadl s ostrým plesknutím na Lidianninu tvář.
„Amin feuya ten´lle (Ty hnusíš se mi)!“ pronesl opovržlivě.
Vytrhl se z Lidiannina sevření a vyšel ven.
Lidianna stála chvíli na místě, příliš ohromená, než aby cokoli udělala, na její bledé pokožce rudě zářil otisk princovy ruky.
Nimloth téměř cítila její bolest. Ne fyzickou, natolik tvrdý ten úder zase nebyl, nýbrž psychickou. Než se však rozhodla sejít dolů a Lidiannu utěšit, ta se s tichým pláčem rozběhla pryč. Šla tedy aspoň do knihovny, aby Erestorovi oznámila, že z výuky sejde, protože se Lidianna necítí dobře. Nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo.
„Dobrá tedy, však pokud by přítomnosti mé zapotřebí bylo, já u Finroda nacházeti se budu.“
Nimloth si pomyslela, že tato informace byla poněkud zbytečná, neboť kdekdo věděl, že ti dva tvoří téměř nerozlučnou dvojici, ať již šlo o cvičení ve zbrani či o popíjení vína.
Po Erestorově odchodu se rozhodla, že když už je jednou v knihovně, prostuduje si léčivé účinky jedné byliny, a proto přistoupila k policím s knihami a natáhla se pro požadovaný svazek. Ke svému podráždění zjistila, že nejde vyndat, protože tam bylo vyrovnáno příliš mnoho knih. Několikrát bez výsledku škubla objemným lexikonem, až najednou povolil a zůstal jí v ruce a s sebou uvolnil i několik dalších silných svazků, které s hlasitým třeskem dopadly na zem. Jeden z nich byl nesvázaný a jeho zohýbané a zažloutlé stránky se rozletěly po podlaze.
Nimloth si povzdechla. Avšak dříve, než mohla ten nepořádek uklidit, dveře do královy pracovny se rozlétly a v nich stanul Thranduil.
„Ed´ i´ear ar´elenea, mani naa lle umien (U Valar všech, čehož zde činíš)?!“ zareagoval nevlídně. „Neměla by ses raději Lidianně věnovati?! Kde vůbec jest?! Cožpak hodin s Erestorem nemá?!“
Přistoupil k ní a zamračeně na ni hleděl.
Nimloth jeho pohled tvrdě opětovala. Jestli si myslí, že na ni bude křičet a ona si to nechá líbit, tak se ošklivě plete!
„Ona by zde byla, kdyby ji Legolas bezdůvodně nenapadl! Cožpak vychování žádného nemá? Kterak se opovážiti mohl, na ni ruku vztáhnouti?! Takto se válečník pravý nechová! Natož pak král budoucí!“
Ve Thranduilových očích se hněvivě zablýsklo. „A kterak ji napadl?“ dotazoval se.
„On do tváře ji udeřil!“ Nimloth vzpurně vystrčila bradu. „Nemyslím si, že by chování takovéto postavení jeho hodno bylo!“
Thranduil se výhružně přiblížil. Nečekaně vytrhl Nimloth z rukou lexikon, který stále svírala, a mrštil s ním o zem.
„Incident tento napadením nazývati přeháněním čirým jest! A jist si jsem, že rána tato zaslouženou byla!“
Nimlothiny oči potemněly zlostí. „Tedy cos takého schvalujete?!“
Thranduil se rozhodl ignorovat varovný tón v jejím hlase. „Legolas jako choť její nastávající nejlépe posouditi dokáže, zda k trestu přistoupiti nezbytné bylo! Jediné, čeho na tomto neschvaluji, jest, že beze svědků se toho neobešlo! Neb záležitosti takovéto by výhradně v soukromí řešeny býti měly!“
Nimloth nevěřícně potřásla hlavou a poodstoupila. „Já nikdy bych nedovolila, by na mne kdos ruky vztáhl!“
„A kterak bys tomu jako žena slabá zbrániti mohla?“ Thranduil se ani nenamáhal skrýt posměch.
„Amin dagoraya (Bojovala bych)!“
Pobaveně se pousmál. „Yassen nalla ar´ ramba (Pláčem a křikem)?“
„Yassen megilamin (Mečem svým)!“ odsekla stručně a tasila.
Thranduil se okamžitě přestal usmívat a tasil právě včas, aby odrazil její výpad. Překvapila ho síla a zručnost jejího úderu. Jistě, všiml si už dříve, i když to nijak nekomentoval, že má Nimloth ve zvyku nosit meč, předpokládal však, že slouží spíše jako ozdoba, nanejvýš, že s ním řeže nějaké byliny. Teď byl spěšně nucen změnit názor, neboť způsob, jakým Nimloth vládla svým mečem, dokazoval, že tak nečiní poprvé. Nicméně situace nebyla ještě natolik vážná, aby vyžadovala jeho plné nasazení. Zatím se omezoval na odrážení jejích ran a na jeho rtech se opět objevil shovívavý úsměv. To Nimloth popudilo ještě víc. Obratně si přehodila meč z pravice do druhé ruky, bleskurychle vytáhla z pouzdra, které měla připevněné pod sukní na pravém stehně, dýku a agresivně zaútočila oběma zbraněmi zároveň.
Thranduil byl zaskočen, úsměv mu na okamžik zamrzl na tváři. Jen s obtížemi stíhal vykrývat její útoky. Rychle se však vzpamatoval a začal bojovat naplno. Brzy to byla Nimloth, kdo byl nucen se bránit, a ačkoli se tomu snažila vyhnout, nakonec ji Thranduil zatlačil do kouta. Levou ruku s mečem jí svou zbraní zvrátil do strany, pravou s dýkou jí přimáčkl ke zdi. Oba těžce dýchali, jejich těla se takřka dotýkala.
Thranduil se k ní naklonil a hrozivě jí zašeptal do ucha. „Sut lle ostaya lle sii´ (Kterak bránila by ses nyní)?!“
Místo odpovědi ho vášnivě políbila. Přijal její výzvu a bez zaváhání se zmocnil jejích úst. Po chvilce pustil její pravé zápěstí, zajel jí rukou do vlasů, přitáhl si ji blíž a polibek prohloubil. Nimloth si vychutnávala pocity, které v ní jeho opovážlivý jazyk probouzel. Ale nehodlala se tak snadno podvolit. Zlehka mu přitiskla ostří dýky na krk a přerušila polibek.
„Ar´sut lle ostaya lle sii´ (A kterak by ses ty nyní bránil)?“ prohodila posměšně, avšak v jejím hlase a očích byly patrné známky touhy.
„Lle eleuva (Toho uhlídáš)!“ zavrčel a bez jakéhokoli varování se k ní přimáčkl a začal se otírat svými boky o její.
Nimloth nedokázala potlačit zasténání, ruka na jeho krku se zachvěla. Thranduil toho využil a znovu pronikl jazykem do jejích úst. Nimloth byla náhle zcela bezmocná. Glorfindel ji naučil bránit se před nepřítelem, v tomto případě to však bylo její vlastní tělo, které ji zradilo. Kdyby Thranduil nesjel pravou rukou na její zadeček a netiskl ji pevně k sobě, asi by už nebyla ani schopná se udržet na nohou. Paži měla ovinutou kolem jeho krku a držela se ho, jako kdyby na tom závisel její život...
Náhle Thranduil surově ukončil jejich polibek a odskočil od ní. Tázavě na něho pohlédla, vzápětí jeho chování pochopila, když do knihovny vešel Glorfindel.
„Thranduile? Nimloth?“
Nedůvěřivě hleděl na dvojici před sebou. Původně si chtěl promluvit s Lidiannou a teď byl zaskočen tím, že tu místo ní nalezl svou sestru a přítele a navíc se zbraněmi v rukou.
„Mani nae llie umien e´sinome (Čehož zde činíte)?“ zeptal se podezíravě, připravený bránit sestřinu čest, kdyby to bylo potřeba.
Thranduil nedbale zasunul meč do pochvy. „Pouze boji s mečem oddávali jsme se,“ odvětil tónem, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Nimloth sklonila hlavu k zemi, aby skryla své uzardění před bratrovým pátravým pohledem. Chvějící se rukou zastrčila meč do pouzdra a opět schovala svou dýku na její místo. Pohyb jejích dlouhých sukní upoutal Thranduilovu pozornost a ten se na okamžik okouzleně zadíval na její dlouhé štíhlé nohy zahalené tenkou látkou jejích přiléhavých tmavých nohavic. Kupodivu mu toto pro ženu netypické ošacení nepřipadalo odpudivé, spíše naopak...
„A kdož zvítězil?!“ ostře přerušil jeho úvahy Glorfindel.
Thranduil se odvrátil od Nimloth. „O tom zatím rozhodnuto nebylo, neb souboje našeho jsi přerušil. Však třeba příležitosti ještě míti budeme, tohoto jindy dokončiti...“
Způsob, jakým slovo ´tohoto´ vyslovil, nenechával Nimloth na pochybách, co přesně měl na mysli. A nejhorší na tom bylo, že už se nemohla dočkat! Raději zamumlala nějakou omluvu a vzdálila se z místnosti. Glorfindel za ní zamračeně hleděl.
„Thranduile, sestra má pro mne více než život můj vlastní znamená a já nepřipustím, by jí někdo ublížil, byť by to přítel můj byl! Proto tebe žádám, bys citů jejích nezneužíval!“
Thranduil se také zachmuřil. „Kterak mysliti si můžeš, že bych ji zraniti chtěl? Vždyť téměř sestrou mi kdysi byla!“ ohradil se dotčeně.
Glorfindela to příliš nepřesvědčilo. „Dobře víš, že city, jež ona k tobě chová, charakteru sesterského nejsou! A proto na tebe spoléhám, že ji před ní samou ochráníš!“
Thranduil zamyšleně přimhouřil oči. Je možné, že má o něho Nimloth stále zájem? Pamatoval si, jak byla do něho jako malá zamilovaná a bezmezně mu věřila a obdivovala ho. Byla jako malé kotě, které touží po pozornosti a vlídném zacházení. Od té doby se však změnila. Teď připomínala spíš divokou šelmu, hrdou a nezávislou, bránící se zuby nehty proti jakékoli snaze ji zkrotit. Její chování ho pobuřovalo i přitahovalo zároveň, ale hlavně na ni nemohl přestat myslet...
Glorfindel se sehnul a zvedl ze země list papíru, byla to stránka z herbáře a byla na ní připevněna drobná rostlina se sněhobílým květem. Pádem se polámala a když Glorfindel stránku nahnul, bílé okvětní lístky se snesly na podlahu jako sníh.
„Sestra má jako tato simbelmyne jest, možná se houževnatou a nezdolnou zdáti může, však ve skutečnosti křehká jest.“
„Já květin ve zvyku trhati nemám. Mně více se divoce rostoucí zamlouvají.“
Glorfindel si ho ještě chvíli upřeně prohlížel, ale z královy neproniknutelné tváře se nedalo nic vyčíst.
„Já doufám, že tobě jako příteli svému důvěřovati mohu, že o sestru mou se jako o svou vlastní postaráš. Nemluvme již tedy o tomto více. Však kde Lidiannu naleznu? Já s ní před odjezdem svým ještě pohovořiti chtěl.“ Glorfindel odložil list na stůl a tázavě se na Thranduila podíval.
„Lidianna? Ona se dnes silnou dosti na hodiny s Erestorem necítila. Nejspíše projíti se šla,“ odvětil vyhýbavě Thranduil, který neměl vůbec ponětí, kde se ta dívka po setkání s Legolasem může nalézat.
„Dobrá, tedy aspoň pozdravů ode mne jí vyřiď, já zde již déle otáleti nemohu.“
Glorfindel se s Thranduilem krátce rozloučil a vyšel na nádvoří, kde k jeho překvapení čekala Nimloth s Iskasulem a Losarrnou.
„Tedy nakonec se přec jen se mnou navrátíš?“
„Glorfindele, Elros pryč jest!“ Nimloth byla zřetelně znepokojená.
„Třeba se Lidianna pouze projeti rozhodla,“ snažil se ji Glorfindel uklidnit.
„Toho si nemyslím, toror´amin (bratře můj),“ potřásla hlavou. „Ne po tom, co ji Legolas udeřil.“ Stručně mu vylíčila, čeho byla svědkem.
„To snad ne!“ Glorfindel byl zhrozený jako prve Nimloth. „Kde teď Legolas jest?“ otázal se a v jeho hlase byla patrná výhružka.
„Toho netuším, však o něho tu nyní nejde, on se o sebe postarati dokáže! My Lidiannu co nejdříve nalézti musíme! Ona pouze v šatu lehkém odjela a dobře víš, kterak Edain k nachlazení náchylní jsou!“ Nimloth se chystala vyskočit na Losarrnu, ale Glorfindel ji zadržel.
„Já po ní se poohlédnu, však ty zde setrvej, kdyby se náhodou sama navrátila!“
Nimloth se ani nesnažila Glorfindela přemlouvat, věděla, že v tomto případě by to byla pouze ztráta času. A když se zahleděla na potemnělý obzor, bylo jí jasné, že toho zrovna mnoho nemají. Hrozivé ocelově šedé mraky nenechávaly nikoho na pochybách, že se blíží obrovská sněhová bouře.
Glorfindel se ani nepotřeboval dívat na oblohu. Věděl, že během krátké doby se rozpoutá pravé peklo. To byl také důvod, proč tak pospíchal z Eryn Lasgalen. Až zapadne horský průsmyk, nebude již možné dostat se do Imladris a pokud někdo během bouře zůstane uvězněn v horách, má jen malou naději, že odtud vyvázne živ.
Vyhoupl se na Iskasula a pobídl ho do trysku. Musel si pospíšit, jestli chtěl najít Lidiannu včas a dostat se s ní do bezpečí. Ve dvou by šlo pátrání mnohem rychleji, avšak Glorfindel nehodlal v žádném případě ohrozit Nimlothin život a nemohl se zdržovat hledáním Legolase, či vysvětlováním Thranduilovi, proč má vyslat do bouře své vojáky. Vyrazil sám po sotva znatelné stopě Elros a doufal, že hned nezačne sněžit.

Lidianna vyběhl z paláce s jedinou myšlenkou. Dostat se co nejdál od Legolase! Spíše automaticky zamířila ke stájím a doufala, že cestou na nikoho nenarazí. Když se dostala ke stání Elros, sněhobílá kobylka ji pozdravila jemným drcnutím do ramene a Lidianně se znovu zalily oči slzami.
„Pojď, Elros...“ zašeptala a ta ji poslušně následovala ven. Lidianna nasedla a popohnala ji do klusu. Projížděli ztichlými, opuštěnými zahradami a ona se nemohla ubránit, aby si nevzpomněla, jak na tomto místě před dobou, která se jí zdála jako věčnost, spojil Legolas svůj život s jejím. A kde je mu teď konec! Lidianna se ponořila do vzpomínek a Elros, jež nikdo nevedl, běžela pořád dál přes les Eryn Lasgalen k horám.
Když se z nebe začaly sypat první sněhové vločky, Lidianna byla ještě příliš otupělá svým žalem, než aby je zaregistrovala. Teprve chlad ji vytrhl z jejího rozjímání. Přitiskla se blíž k Elros a nejistě se rozhlížela kolem sebe. Sníh vířící vzduchem jí znemožňoval jakoukoli orientaci a ona náhle dostala strach. Nezdálo se, že by v brzké době přestalo sněžit, navíc si musela přiznat, že nemá sebemenší ponětí, kde by se asi mohla nacházet. Zabořila své zimou prokřehlé a zarudlé prsty do Elrosiny hřívy a snažila se uklidnit. Ona sice není schopna nic vidět, ale Elros, která mezitím zpomalila do kroku, vypadala, že přesně ví, kam jde. Jestli byla pravda, co se říkalo o zvířatech a jejich pudech, tak byla velká naděje, že Elros zamířila do svého původního domova, do Imladris. Aspoň v to Lidianna doufala. Sklonila hlavu a nechala se unášet dál. Plynulý krok Elros ji ukolébával ke spánku, kterému se zoufale bránila. Bála se, že spadne a zůstane pak v bouři odkázána jen sama na sebe. Ledové krystalky ji štípaly na holé kůži rukou a ramen, poryvy větru jí nemilosrdně cuchaly vlasy, stuhu, kterou si je ráno stáhla, už dávno někde ztratila. Zuby jí nekontrolovatelně drkotaly a přesto, že měla celé tělo ztuhlé zimou, tváře a čelo měla jako v ohni. Matně si vybavila, jak se při podobné sněhové bouři schovali s Legolasem pod skalním převisem. Připadalo jí, že to byl jen krásný sen... Cítila se tak bezpečně přitisknutá k jeho silnému tělu a zakrytá jeho kožešinovým pláštěm. Znovu se jí vybavilo hedvábné pohlazení jeho zlatých vlasů na její kůži, když se nad ní sklonil, aby ji políbil...
Lidianna sebou trhla a vytřeštila oči. Musela přes veškerou svou snahu nakonec přece jen usnout, protože vpravo v dáli se nyní temně rýsovaly mohutné hory a Elros nerozhodně přecházela sem a tam. Lidianna nechápala, proč váhá. Z toho, co dokázala rozeznat, se před nimi rozprostírala zvlněná zasněžená plošina zarostlá místy keříky a nízkými stromky.
„Běž, Elros,“ pobídla kobylku prosebně, ale ta jen popošla pár kroků do strany a zase se zastavila.
„Elros, co se děje?“
Lidianna si znovu zkoumavě prohlížela okolí, i když přes hustě padající sníh to bylo dost obtížné. Nakonec nemotorně slezla na zem a pohladila Elros konejšivě po hlavě.
„Pojď,“ zaprosila znovu. Elros tiše zaržála, nehnula se však ani o píď.
„Elros.“ Lidianna se postavila před ni a snažila se ji přesvědčit. „No tak se pohni, nemůžeme tu zůstat...“
Couvla o několik kroků a doufala, že ji Elros bude následovat.
Kvůli silné sněhové vánici a zlověstnému vytí větru to nejprve nezaslechla. A pak už bylo příliš pozdě. Tenký led, který pokrýval hladinu řeky a díky vrstvě sněhu nebyl vůbec vidět, se skřípavým rupnutím praskl a Lidianna se s vyděšeným zaječením propadla do ledové vody. Chtěla znovu vykřiknout, ale strašlivá zima, jež se jí ihned zmocnila, ji zcela ochromila. Teprve když se jí nad hlavou zavřela hladina, zpanikařila a začala sebou zběsile zmítat. Díky tomu se jí podařilo se opět na okamžik vynořit. Plíce ji pálily a Lidianna se nezvladatelně rozkašlala. Křečovitě se chytila okrajů popraskaného ledu a snažila se vydrápat nahoru. V místě, kde se probořila, však byla příliš velká hloubka, než aby se mohla odrazit ode dna. Marně se pokoušela vytáhnout se nahoru. Po chvíli vyčerpávajícího úsilí se už jen přidržovala ledu, rychle však ztrácela jakýkoli cit v prstech. Věděla, že je jen otázkou několika málo minut, než bude natolik zmrzlá, že se již neudrží a sklouzne nezadržitelně dolů, tentokrát napořád.
Ve své mysli se z posledních sil soustředila na Legolase. Prosila ho o pomoc, ale odpovědí jí bylo pouze hrobové ticho. Najednou ji napadlo, proč vlastně bojuje. Vrátit domů se přece nemůže a zde není nikoho, kdo by o ni stál. A rozhodně ne ten, na kom jí tolik záleží. Legolas... Její zlatovlasý princ, který jí zachránil život a pak ji odvrhl. Který ji nenávidí natolik, že ji uhodil...
Chtěla plakat, všechny slzy však jakoby jí zmrzly. Odevzdaně zavřela oči a celý svět se ponořil do tmy. Ostře vnímala pokojné šplouchání vody, teskné skučení větru i jemné šelestění padajícího sněhu. Krátce se nadechla a rozevřela ztuhlé prsty...