Forsaken - 5. díl

Znechuceně jsem založila poslední fakturu zpátky, razantně šanon zaklapla a ještě razantněji ho vrátila do police. Letmo jsem mrkla na hodinky.
Bezvadný, už je půl druhý... takže jsem zase zmeškala kolektivní oběd. I když dneska to ani tak nebylo z nedostatku času jako díky tomu, že jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Ale prosedět tu půlhodinku volna tady jsem teda nemínila. Spěšně jsem poslala požadovanou tabulku šéfové a s nenápadným hlesnutím „Jdu na chvíli ven“ jejím směrem jsem vypadla z kanclu. Zdálo se mi, že můj odchod ani nikdo nezaregistroval. Někdy mi připadalo jako bych byla snad neviditelná.
Aniž bych to plánovala, jakmile jsem vyšla z budovy do výhně letního dne, mé kroky se automaticky stočily do té nešťastné uličky. Nevím, proč jsem tam vlastně zamířila, jenom jsem tím riskovala, že na sebe zbytečně upozorním, jenže jsem si nemohla pomoct. Tak trochu jsem očekávala, že tam narazím na tlupu policajtů a novinářů, kteří pročesávají okolí a fotí si všechno možný, ale to jsem se zmýlila. Uličkou jen občas prošel nějaký člověk, nicméně vůbec nic nenaznačovalo tomu, že se tu ráno přihodilo něco mimořádného. Je možné, že to už vyšetřili a tělo odvezli? Času na to rozhodně měli víc než dost. Ale přišlo mi divný, že by tu nezůstala jediná stopa... prostě nic, co by prozrazovalo, že tu byl někdo zabit. Že by se Azurit vrátil a svého kumpána odstranil? O tom jsem vážně pochybovala, ten vypadal, že už s ním nechce mít nic společného.
Lehce jsem se zamračila. Jasně, Izabelo... Rodiče tě spíš měli pojmenovat Nancy Drew... Už zase hledáš záhady tam, kde žádné nejsou. Jo, tvůj život je kapku nudný a stereotypní, ale co naděláš!
Znechucená sama sebou jsem znovu zašla do pekárny, protože ten ranní koláč jsem hned po příchodu do práce vyhodila do koše. Asi jsem dost paranoidní, ale přišel mi... no, prostě nepoživatelný. Pak jsem se ještě chvíli potulovala po ulicích, i když jsem si dávala dobrý pozor, abych se držela těch hlavnějších. Nehodlala jsem riskovat podobný zážitek jako ráno!
Přesto jsem se přistihla, jak si podezřívavě přeměřuju všechny chlápky v šedých kabátech. Jeden z nich můj pohled zachytil a přívětivě se na mě pousmál. Když si to namířil rovnou ke mně, pro jistotu jsem se dala na ústup. Po téhle zkušenosti už mě chuť na procházku docela přešla a radši jsem se vrátila do relativního bezpečí kanceláře.
Jen co jsem dorazila ke svému stolu, který bohužel sousedí hned s Klářiným, šéfová se na mě fakt divně zadívala. Až mě z toho trochu zamrazilo. Že by tu přece jen byla policie? Srdce se mi prudce rozbušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi, a já jen s obtížemi polkla.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se jakoby nic.
„Někdo tě tu hledal. Nějaký pán... A byl opravdu... zvláštní...“ sdělovala mi Klára nesouvisle, což byla u ní opravdu rarita, většinou ze sebe vyrážela slova rychleji než kulomet. Oči měla přitom jako dva talíře.
„Pán? A co chtěl?“ Tentokrát už se mi hlas lehce zachvěl.
„To neřekl. Jenom ti vzkazuje, že si tě najde později. A... nechal ti něco na stole...“ Tohle znělo téměř ustrašeně.
S rostoucíma obavama jsem se tam koukla. A hned zalitovala, že jsem utrácela prachy za další koláč. Neboť když jsem ten dárek spatřila, docela mě na něj přešla chuť. Zakryla jsem si ústa rukou a chvíli na to jen tupě zírala.
„Belo? Jsi v pořádku? Nemám zavolat ostrahu?“ zjišťovala Klára a tentokrát mi kupodivu její starostlivost nebyla na obtíž.
Otřeseně jsem klesla na židli, ale nedokázala jsem z toho spustit oči. Kdo by mi něco takového posílal? A proč? Nebylo pochyb o tom, že ten, kdo to sem přinesl, to mínil jako výhružku. Tedy pokud uschlé pohřební věnce nejsou zrovna posledním hitem mezi romantickými dárky...