Forsaken - 7. díl

Chvíli jsem jako hypnotizovaná zírala do monitoru a přemýšlela, jestli tu zprávu otevřít a nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že pro dnešek už jsem měla překvapení víc než dost, a zmačkla jsem příslušné klávesy, abych ji vymazala. Jenže ono se nestalo vůbec nic. Zkusila jsem to ještě dvakrát, pokaždé o něco důrazněji, ale s úplně stejným výsledkem. Zatraceně! Zrestartovala jsem počítač, ovšem ani to nepomohlo. Ta zpráva pořád tvrdošíjně odolávala mé snaze ji zničit. No dobrá...
Shodila jsem Outlook na lištu a vyhledala soubor pro Kláru. Pro jistotu jsem ho otevřela, abych se ujistila, že je v něm opravdu to, co jsem vytvořila. Naštěstí bylo a já se aspoň trochu uklidnila. Vyvolala jsem Outlook a klikla na Novou zprávu, abych jí tu tabulku poslala, ale brzy jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. Z monitoru se na mě totiž zuřivě rozblikala hláška, že dokud nemám přečtené všechny přijaté zprávy, tak nemůžu nic odeslat.
Ty hajzle! zanadávala jsem v duchu procítěně. Dost mě frustrovalo, že jsem nevěděla, kdo ten zmetek ve skutečnosti je. Jak chceš!
Se zatvrzelým výrazem a pevně stisknutými zuby jsem tu zprávu otevřela. Byla poměrně krátká. A dost jasná.
´Brzy zemřeš.´
Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Kdo mi tohle sakra dělá?! Nenápadně jsem se rozhlédla po kanceláři. Firma, ve které pracuji, obývá jednadvacáté patro jedné administrativní budovy a samozřejmě je vysoce moderní, takže žádné malé kanclíky ani kóje tam nenajdete. Naštěstí v tomhle šíleným open-spacu sedím až na konci a navíc zády ke zdi, takže mám aspoň trošku soukromí. Ale ani moje krátká inspekce kolegů neodhalila nic mimořádného. Tak jsem se zahleděla zpátky na monitor a k mému překvapení byla ta zpráva dočista pryč! Rychle jsem prolítla Poštu a zkontrolovala plochu a nevěřícně zamrkala, když jsem zjistila, že je vše jako předtím, než jsem odešla na oběd. Asi mi už vážně hrabe! Jenom věnec, který na mě téměř výhružně vykukoval z koše, dokazoval, že přinejmenším tohle nebyla žádná halucinace.
Vlezla jsem do Odeslané pošty, ale žádný mail adresovaný Kláře tam skutečně nebyl. A to bych se vsadila o cokoli, že jsem ho opravdu posílala! S rezignovaným povzdechem jsem vytvořila novou zprávu a hned po odeslání zkontrolovala, že se mi objevila mezi odeslanými maily.
„Už Vám to přišlo?“ zeptala jsem se pro jistotu Kláry.
Po chvilce klikání mi odpověděla že jo. „Ovšem příště bych ocenila trochu aktivnější přístup, Belo! Co kdybych ty údaje potřebovala rychle pro jednání? Tak tu na tebe budeme čekat do večera, až se uráčíš je připravit?!“ napomínala mě dotčeným tónem.
Pevně jsem sevřela rty, abych ji neposlala do háje, a počítala do pěti, než jsem znovu promluvila. „Je mi to líto. Zdá se, že tu byl nějaký problém s poštou...“
„No ovšem...“
Z jejího hlasu bylo patrný, že mi to vůbec nevěří. No, co nadělám! Už kolikrát jsem měla chuť jí říct, co si o ní myslím, ale nějak se mi zatím nechtělo hledat si novou práci. Jo, taky bych brala bejt hlavní účetní... Akorát se celej den vykecávat, pak tak hodinku něco dělat, přičemž bych na to zaúkolovala aspoň tři lidi jako ona, a pak jít na dvě hodiny na oběd a pak se vrátit a zase se vykecávat. Hlavně mě bavily její řeči o tom, jak jsou nejlepší kostýmky od Armaniho a kabelky od Vuittona. Jasně, kdybych měla ty prachy co ona, tak si to možná myslím taky. I když spíš ne. Neviděla jsem důvod, proč vyhazovat majlant za nějaký hadříky, co jdou sehnat jinde levněji. K čertu se značkou! A k čertu s ní! A k čertu s tím debilem, co se mi hrabal v compu!
Naštvaně jsem se zvedla ze svého místa a namířila si to k našemu ajťákovi. Můj rázný příchod ho očividně vyděsil.
„Ano, Belo?“ hlesl nesměle.
Zamračila jsem se ještě víc a jeho očíčka nervózně zamrkala za tlustýma sklama jeho brýlí. Už jsem mu několikrát předtím vynadala, že mě oslovuje tou směšnou zkráceninou.
„Promiň... Ehm... Izabelo...“
„Hele Pájo, já mám smysl pro humor, ale tohle mi moc vtipný nepřišlo!“ spustila jsem na něj ostře. „Šéfka mě kvůli tomu sepsnula a to jenom kvůli tobě!“
„Jak to?“ zeptal se nechápavě.
„Vrtal ses mi v počítači, když jsem tu nebyla, že jo?“
Vehementně zavrtěl hlavou. „To určitě ne, proč bych něco takového dělal?“ Jeho tumpachový výraz mu dával za pravdu.
Ovšem já se nehodlala tak snadno vzdát. „Ale no tak, přiznej se!“ udeřila jsem na něho. „To tě navedly ty kačeny z obchodního, viď?!“
„Belo... Nikdo mě k ničemu nenavedl a i kdyby, tak jsem teď na nic neměl čas...“ vysvětloval mi skoro vyčítavě. „Připravoval jsem tu prezentaci pro zítřejší jednání. Co se ti vlastně přihodilo? Vypadáš nějak... hm... přepadle...“ dokončil starostlivě.
„Zapomeň na to...“ zamumlala jsem a vrátila se zpátky ke svému stolu.
Opatrně jsem zkontrolovala plochu i poštu, ale nic nezvyklého už jsem tam nenašla.