Forsaken - 8. díl

Pracovní doba se neskutečně vlekla a já si hrozně moc přála, aby už byly čtyři hodiny a já mohla jít konečně domů. Snad každý dvě minuty jsem kontrolovala čas na liště v počítači, ale ani to ho nijak nepopohnalo. V jednu chvíli mě napadlo, že by třeba mohla být na netu nějaká zpráva o té vraždě, a tak jsem strávila skoro půl hodiny tím, že jsem prohlížela všechny možné zpravodajské stránky, avšak bez výsledku. Zklamaně jsem internet zase zavřela a nepřítomně koukala na klávesnici před sebou, jako kdybych na ní snad mohla najít odpovědi na své otázky.
Když se zničehonic rozdrnčel můj telefon na stole, leknutím jsem skoro vyskočila ze židle. Nestávalo se zrovna často, aby by mi na něj někdo volal. Mrkla jsem na displej a znepokojeně zaznamenala, že číslo volajícího je utajené. Tedy... utajené... jak se to vezme. Ono na tom displeji totiž nebylo vůbec nic. Sledovala jsem ten přístroj tak ostražitě, jako kdyby to byl stočený had, jenž může každou chvíli zaútočit. Zvonění, které jsem si kdysi sama vybrala, mi najednou připadalo dost zlověstné. Doufala jsem, že ať je to, kdo je to, tak to brzy vzdá, ale zřejmě ta osoba byla dost vytrvalá. A neodbytná jako smrt... Z toho pomyšlení mě zamrazilo.
„Belo, ty to snad nevezmeš?!“ ozvala se šéfová pohoršeně.
„Ale jo...“
Zvedla jsem sluchátko asi tak centimetr nad aparát a okamžitě ho zase položila. Tak a máš to! Jenže ten blbej přístroj začal vzápětí zvonit zase! A opět žádné číslo na displeji...
Tak to ne, tuhle hru s váma hrát nebudu! Očima jsem pátravě těkala po kanceláři, ale zdálo se, že se všichni usilovně věnují práci. Rozhodně jsem si nevšimla, že by někdo zrovna telefonoval.
A dost! Naštvaně jsem vytáhla kabel z přístroje a ten okamžitě ztichl. Šach mat, blbečku! ušklíbla jsem se, i když jsem po něm ještě chvilku pokukovala, jestli se přece jen znovu nerozezní. Vím, že je to absurdní, ale jako někdo, kdo má rád horory, jsem už párkrát byla svědkem toho, že i vypojený telefon může fungovat. Samozřejmě jen ve filmech, jenže moje nervy už byly dneska tak pocuchané, že by mě to nepřekvapilo ani v reálu. Potemnělý telefon však mlčel.
Místo toho se ozval můj mobil. Mám na něm pro přijaté zprávy takový hezký zvuk, zní to skoro jako když někdo upustí krabici s hrncema na zem.
Klid, Izabelo, jen klid, říkala jsem si. To je určitě zas jenom další reklama od operátora. Poslední dobou mi posílal snad tři denně. No jo, ale když jsem tak přesvědčená o tom, že je to jenom obyčejná informační zpráva, tak proč si ji nepřečtu? Nerozhodně jsem hleděla na kontejner pod stolem, kam jsem si do toho největšího šuplíku dávala kabelku. No tak se podívej, mobil tě přece nezabije! ujišťovala jsem se, ale přesto jsem se ani nepohnula.
Zřejmě to neušlo ani Kláře. „Co tady tak strnule sedíš? Nemáš snad nic na práci? Kdo to vůbec volal?“ vychrlila ze sebe jedním dechem.
„Jenom nějaký omyl...“ zodpověděla jsem poslední dotaz, na víc moje mozková kapacita právě teď nestačila.
„Omyl?“ zopakovala nedůvěřivě. „A jak ten člověk mohl vědět, že volá špatně, když jsi do telefonu vůbec nic neřekla?“
Týhle logice se dalo jen těžko něco vytknout. Pak mě ale něco napadlo. „Protože to byl fax, víte? Někdo omylem místo faxovýho čísla vyťukal moji linku.“
„No dobrá...“ Klára mě ještě obdařila jedním ze svých káravých pohledů, ale pak ten incident rychle pustila z hlavy. „Představ si, co se mi včera přihodilo...“
S bezhlesným zaúpěním jsem na krátký okamžik zavřela oči. Nejradši bych začala mlátit hlavou o desku stolu, jen abych nemusela poslouchat další z jejích historek. A nebo bych o ten stůl spíš omlátila hlavu jí. To by mohlo taky zabrat a mě by z toho tak nebolela hlava...
Znovu jsem zkontrolovala čas na počítači. Půl čtvrtý... Tohle je teda zatraceně dlouhej den!