Forsaken - 9. díl

Když jsem se konečně kolem páté dohrabala domů, Petr už tam byl. Seděl u počítače, jak bylo ostatně jeho častým zvykem, a aniž by odlepil oči od monitoru, zamumlal cosi na pozdrav.
„Jo, ahoj…“ hlesla jsem a nepřítomně pověsila kabát na věšák v předsíni. Lodičky jsem se ani nenamáhala uklízet do botníku, nechala jsem je ledabyle pohozené v chodbě. Bosá jsem vstoupila do obýváku a unaveně klesla do pohodlného křesla. Mlčela jsem, protože jsem ještě nebyla úplně rozhodnutá, jestli mu o svých zážitcích něco říkat. Petr měl jistě spoustu kladných vlastností, ale jako posluchač stál za starou belu. Na druhou stranu komu jinému bych se měla svěřit?
„Představ si, co se mi – “ začala jsem váhavě, ale on mne hned po pár slovech přerušil.
„Koupila jsi něco k večeři? Tady už není vůbec nic k jídlu!“ pronesl vyčítavě a pak jakoby mimochodem dodal. „Promiň, chtěla jsi něco říct?“
Zamračila jsem se. Tak tohle přesně byl náš problém. Od té doby, co jsem se nastěhovala k němu do bytu, se ke mně choval, jako kdybych už nebyla jeho partnerka, ale spíš hospodyně! Jasně, od ženský se tak nějak očekává, že bude vařit, prát a žehlit, a já, když jsem zrovna nerelaxovala v rakvi ve svém rubáši, tak jsem všechny tyhle činnosti víceméně z donucení dělala, ale jako samozřejmost by to rozhodně brát nemusel! Nebojte, to s tou rakví a rubášem nemyslím doslova, to je jen takový Petrův obrat pro moje občasné víkendové lenošení. Jednou za čas si prostě večer obleču vytahaný oblečení, uvelebím se na gauči před televizi a pouštím si horory. K tomu si samozřejmě ještě připravím nějakou dobrou baštu a takhle si užívám klidně až do rána. Což je Petrovi trochu trnem v oku, protože nechápe, co mě na tom může bavit. Co zas jeho baví na tom, čučet od rána do večera do počítače?
„Ne, nic jsem nekoupila. Nějak jsem na to dneska ani nevzdechla…“ nadhodila jsem a doufala, že se zeptá, co se dělo tak mimořádného. Já vím, že chlapi nemají šestý smysl, někdy se mi dokonce zdá, že jich Petr postrádá i víc, ovšem trochu empatie bych sem tam ocenila.
„Aha,“ zareagoval místo toho stručně a už si mě víc nevšímal. Jako kdybych bez plného talíře v rukou pro něho neměla žádnou hodnotu.
Chvilku jsem čekala, jestli z něho ještě něco nevypadne, ale on vypadal, že na moji přítomnost v pokoji už úplně zapomněl.
Decentně jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila. „Víš, co se mi přihodilo ráno?“
Ani neotočil hlavu mým směrem. „Jak bych to mohl vědět? Ale teď opravdu nemám čas si to vyslechnout, i když jsem si jistý, že je to opravdu zajímavé.“
„No, to rozhodně je!“ nenechala jsem se odbýt. „Byla jsem svědkem vraždy…“ Jestli si myslíte, že tohle upoutalo jeho pozornost, pak budete stejně zklamaní jako já. Jeho prsty na klávesnici ani na okamžik nezaváhaly, bez ustání něco bušily a mně ten zvuk už pomalu začínal lízt na nervy.
„Ano? To je… zajímavé…“
Zamračila jsem se, protože bylo zřejmé, že mě téměř vůbec neposlouchá.
„Petře, mohl bys s tou prací na chvíli přestat? Opravdu bych si s tebou potřebovala promluvit…“ zkoušela jsem to ještě relativně klidným tónem. I když to, že se musím vlastně doprošovat jeho pozornosti, mě neuvěřitelně vytáčelo. Kde jsou ty časy, kdy se mé společnosti nemohl nabažit?
„Teď ne, zlatíčko, musím tohle dodělat. Možná později…“
„Ale tohle nepočká!“ vyjekla jsem naštvaně.
„Hoří snad?“ zeptal se mě odměřeně. Většinou takhle na mé hněvivé výbuchy reagoval a zaručeně mě tím dostával do ještě většího varu.
„To ne, jenom byl zavražděný jeden člověk a mně někdo vyhrožoval!“ vychrlila jsem ze sebe rychlostí, jakou by i Klára musela obdivovat.
„Koho zavraždili?“
„Bezvadný, tak tebe zajímá, koho zavraždili?! Víc než to, kdo mi vyhrožuje?!“ Možná jsem se chovala v tu chvíli absurdně, ale dost se mě to dotklo.
„No, ty jsi zatím naživu, ne? A nebo právě hovořím s duchem?“ Teď už se na mě zadíval a já toho skoro zalitovala, neboť jeho pobavený úsměv mi zrovna náladu nezlepšil. „Vážně, Izabelo, měla bys nechat těch svých béčkových hororů a spíš se věnovat studiu. Slíbila jsi mi, že si doděláš vysokou…“
„Ne, neslíbila! Slíbila jsem ti jenom, že se o to pokusím!“ zavrčela jsem na něho. Jo, to zrovna teďka potřebuju, aby mi připomínal, že nemám tak dobré vzdělání jako on!
„To zní jako kdybys to už dopředu vzdávala…“ pokáral mě.
„Petře…“ Přinutila jsem se nezvýšit hlas, ale vyžadovalo to zatraceně úsilí. „Já oceňuju, že máš starost o moje vzdělání, ale právě teď mě tohle netrápí.“
„Pokud tě něco trápí, tak zavolej některé z kamarádek, od toho přece jsou, ne?“ Tím byl pro něho problém očividně vyřešený a on se otočil zpátky k počítači. Jeho prsty opět začaly svůj neúnavný tanec po klávesách.
„Ale já jsem to chtěla říct tobě!“ sdělila jsem mu důrazně.
Nevím, jestli tenhle pocit zažívám jenom já, ale chtělo se mi ječet i brečet zároveň. Asi si teď říkáte, proč jsem s někým tak lhostejným jako je Petr, ale on dřív takový skutečně nebýval. I teď máme občas hezké chvilky, ačkoli se mi zdá, že jich je čím dál tím míň. Rozjíždějí v práci nějaký nový projekt, a tak chodí domů dost unavený a ještě po nocích něco tvoří. Občas mi vytkne, že pro něho nemám dostatek pochopení, a já se v takových chvílích opravdu zastydím. Jo, možná bych měla být chápavější, ale jak dlouho mám ještě tohle snášet? Aniž bych si toho všimla, odsunul mě na vedlejší kolej, a občas mi připadalo, že by ani nezaznamenal, kdybych jednoho dne prostě nepřišla domů. A nebo by něco takového dokonce uvítal?