Melien Edhel - XXI. kapitola

XXI. KAPITOLA
První, co si Lidianna uvědomila, když se probrala, byl měkký dotyk něčeho hřejivého a pevná hruď, o kterou se opírala.
S námahou rozevřela oči. Zjistila, že je zabalená do kožešinového pláště a že ji někdo drží v náruči a kamsi nese. Věděla, že už není venku, ale kvůli kolem panujícímu příšeří nedokázala rozpoznat, kde se nachází. Chtěla se zeptat, avšak byla příliš zesláblá, než aby vůbec dokázala pohnout rty. Co chvíli její tělo zachvátil nekontrolovatelný třes, hlava jí pulsovala téměř nesnesitelnou bolestí.
Její zachránce ji odnesl do pokoje, ve kterém hořel v krbu oheň a matně osvětloval celou místnost. Tam ji opatrně položil na postel. Když se narovnal, ve světle plamenů se na okamžik zatřpytily jeho zlaté vlasy.
Legolas!
Mlhavě vnímala, jak z ní sundává mokré oblečení, tře její prochladlé končetiny a nakonec ji zakrývá několika přikrývkami. Cítila, jak jí cosi lije do krku a nedobrovolně polkla. Ihned měla hrdlo v jednom ohni, měla pocit, že si ten nápoj propaluje cestu až do jejího žaludku. Po chvíli to však přestalo být nepříjemné. Po těle se jí rozlilo vítané teplo a její chvění poněkud polevilo.
Nějakou dobu seděl u jejího lůžka, a ačkoli pravidelně upadala do horečnatého spánku plného nočních můr, jeho přítomnost na ni působila uklidňujícím dojmem. Vlhkou žínkou otíral její potem pokryté čelo, odhrnoval jí z tváře mokré prameny vlasů a konejšivě ji hladil po hlavě. Když se po dlouhých hodinách zvedl k odchodu, Lidianna sevřela jeho ruku ve své rozpálené dlani.
„Legolas, uuma kela (Legolasi, nechoď pryč)... Potrestej mě, jestli chceš, ale už mě prosím neopouštěj...“
K její úlevě se opět posadil. Něžně ji pohladil po tváři a vtiskl jí lehký polibek na čelo.
„Kaima sii´, aier (Nyní spi, malá),“ zašeptal a ona uposlechla.

Když se Lidianna znovu probudila, byla v pokoji sama. Unaveně se rozhlížela kolem sebe a nemohla neobdivovat vzhled ložnice, ve které ležela. Od dřevěných vyřezávaných panelů na stěnách, přes překrásně zdobené skříňky až po postel s nebesy s komplikovanými řezbami, vše bylo zařízeno s velkou pečlivostí.
Lidianna se pomalu posadila a ačkoli se jí hned zatočila hlava, snažila se tuto slabost překonat. Hrdlo ji pálilo, jazyk měla přilepený na patro. Ztěžka polkla. Na stolku kousek od ní stála broušená karafa s vodou a číše, ale Lidianna si nebyla jistá, jestli tam zvládne dojít. Opatrně spustila nohy dolů a téměř vyjekla, když se její bosá chodidla dotkla chladného mramoru. S námahou se zvedla a musela se rychle zachytit sloupku postele, aby neupadla, neboť se jí podlomily nohy. Svezla se na zem, kde zůstala bez hnutí sedět. Připadala si tak slabá...
Nejasně si uvědomovala, jak ji někdo zvedá z podlahy a ukládá zpět na lůžko. Měkkost podušek ji přivítala a ona se do nich vděčně nechala zabalit. Cítila se naprosto bezpečně, teď, když byl Legolas zase u ní.

Legolas se díval z okna na zuřící bouři. Na jeho tváři byl patrný znepokojený výraz. Už po několikáté si vyčítal hrubost, s jako se k Lidianně zachoval. Kdyby ji neuhodil, neležela by teď ve vysokých horečkách a nezmítala by se vystrašená děsivými vidinami. Legolas cítil přes jejich spojení bolest, kterou byla nucena snášet, a zraňovalo ho vědomí, že je to jen kvůli jeho zbabělosti.
Když k němu seběhla do haly a prosebně na něho upřela své oči, bylo mu, jako kdyby se do ní znovu zamilovával. Přes veškeré své úsilí na ni zapomenout a zoufalou snahu se jí vyhýbat, se ocitl tam, kde byl na začátku. Uchvácen její jemnou krásou, okouzlen jejíma obrovskýma zelenýma očima a naprosto bezbranný vůči jejímu dotyku. Kdyby si dovolil déle vychutnávat pocity, které v něm její drobná ruka položená na jeho předloktí probouzela, byl by znovu ztracen. Musel ji odehnat, za každou cenu. Teď toho trpce litoval. Vědomí toho, že to byl on, kdo ji přiměl k útěku, ho rmoutilo. Znovu se mu vybavily události onoho večera...

... Legolas stál v jídelně u okna a pozoroval padající sníh. Uvnitř se cítil stejně chladný jako ty vločky. A neuvěřitelně prázdný. Ani si nevšiml, kdy si tak zvykl na Lidianninu přítomnost ve svém životě. Po tom, co ji uhodil, se dlouho procházel po lesích a přemýšlel o jejich budoucnosti, aniž by dospěl k nějakému závěru. Teprve Thranduilův příchod ho vyrušil z jeho zamyšlení. Mlčky usedli ke stolu a Legolas nejistě zalétl pohledem k Lidianninu prázdnému místu. Zmocnilo se ho zlé tušení. Nedokázal si představit, že by se Lidianna po svých předchozích zkušenostech s Thranduilem rozhodla nedostavit se na večeři. Jeho otec ho pozorně sledoval a Legolas si, jako už tolikrát předtím, přál vědět, na co myslí. Rozhodně nevypadal spokojeně, ačkoli na takovýto výraz byl Legolas už dávno zvyklý a naučil se na něj nereagovat.
„Manke naa Lidianna (Kdepak Lidianna jest)?“ zeptal se náhle Thranduil hlasem zcela oproštěným od jakýchkoli emocí.
Legolas nejdříve mlčel. „Amin caela n´noa (Nemám ponětí),“ odvětil posléze tiše.
„Myslel jsem si toho. Tedy věz, že voják na hlídce ji na koni jejím odjížděti spatřil.“ Thranduil se již nezmínil o tom, že se mu tento dotyčný ellon též přiznal, že tuto informaci předtím už sdělil Nimloth, která byla znepokojená zmizením Elros, a že viděl Glorfindela a Nimloth, jak se vydali za ní. „Napadá tebe důvod odjezdu jejího?“
Legolas, jenž při pomyšlení na Lidiannu nacházející se venku v tom nečase lehce pobledl, teď znejistěl ještě víc.
„Myslím, že pro ni by se důvodů dosti našlo,“ řekl nakonec vyhýbavě.
„Zcela nepochybně. Však já o čems jiném hovořím. O tom, žes přede svědky ji udeřil. Jaké příčiny pro chování své jsi měl?“
Legolas se pružně zvedl ze svého místa. „Já čin tento ospravedlniti nemohu, však o svolení Vás žádám, bych se Lidiannu hledati vypraviti směl.“
Thranduil se na něho dlouze zadíval, než pomalu potřásl hlavou. „Ty dny celé ses jí vyhýbal a ni slova s ní jsi nepromluvil. Proč bys tedy život svůj nyní nasazovati měl, bys ji nalezl?“
Legolas se ani nesnažil vysvětlit mu své pravé pohnutky. „Neb za život její odpovědnosti nesu,“ odvětil stručně a na okamžik dokázal i sám sebe přesvědčit, že za tím opravdu není nic jiného.
Thranduil beze spěchu dopil svou číši a též povstal. „Však ty především zodpovědnost k říši této a králi svému máš. A já tobě zakazuji čehos takého učiniti.“
Tím považoval očividně celou záležitost za uzavřenou a zanechal Legolase o samotě.
Co Legolas nevěděl, bylo, že Thranduil se po tomto rozhovoru odebral do své pracovny, kde ztěžka usedl do křesla. Dobře si uvědomoval, co Legolase žene ven, avšak když si to jeho syn odmítal přiznat, on mu to nehodlal usnadňovat. Legolas by byl překvapen, kdyby opravdu uměl číst otcovy myšlenky.
Neboť Thranduil sám bojoval s touhou vyjet z paláce a obrátit celou zem vzhůru nohama při svém pátrání. Akorát v jeho mysli to nebyla Lidianna, o kterou si dělal starosti, ale půvabná a umíněná sestra Glorfindela.

Když Lidianna znovu otevřela oči, oknem dopadaly na její přikrývku bledé měsíční paprsky. Opatrně se posadila a k její úlevě se předchozí nevolnost již nedostavila. Jen ve spáncích jí tepala tupá bolest, ale ta se dala snést. Poplašeně se rozhlédla kolem sebe a ulevilo se jí, když v rohu místnosti spatřila v křesle sedět Legolase. Jeho tvář byla skrytá ve tmě, pouze jeho vlasy matně zářily ve slabém světle měsíce. Potěšilo ji, že neodešel, a náhle se jí zmocnila silná touha po tom, aby ji objal. Chvíli se tomu bránila, netušila, jak by na tuhle její prosbu reagoval, avšak pak se osmělila. Vždyť jí přece zachránil, už zase. Riskoval vlastní život a vydal se za ní do té strašlivé bouře. Matně si vybavovala, jak ji vezl před sebou na koni a pak nesl v náruči chodbami. Cosi v ní jí našeptávalo, že je něco špatně, ale nevěnovala tomu pozornost. Jediné na čem záleželo, bylo, že už před ní neutíká. Znovu si dokázala představit, že se vše mezi nimi zase urovná. Glorfindel měl pravdu, když říkal, že Legolas jen potřebuje čas, zastyděla se za to, že mu nevěřila.
“Legolasi...” zašeptala lehce ochraptělým hlasem.
Otočil k ní hlavu, ale zůstal sedět.
“Legolas, tula a´amin, saes (Legolasi, pojď ke mně, prosím)...”
I jejím vlastním uším to znělo uboze a zoufale.
“Lidianno.”
Jeho hlas byl jiný, než si pamatovala. Možná to bylo způsobeno tím, že už ho tak dlouho neslyšela vyslovit své jméno. Pátravě hleděla do temných stínů, moc potřebovala vidět jeho tvář. Jako kdyby to vycítil, zvedl se a popošel směrem k ní.
“Amin hiraetha, Lidianna (Je mi toho líto, Lidianno),” pronesl lítostivě.
Lidianna zabořila obličej do dlaní a dala se do hořkého pláče.
“Ne, ne! Ne!”
“Lidianno.”
Glorfindel se posadil na okraj postele a konejšivě ji pohladil po vlasech. Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil a upřela na něho své obviňující oči.
“Manke naa Legolas?! Mankoi ro kele amin au´?! (Kde je Legolas?! Proč mě zase opustil?!)”
“Legolas tu od nemoci své nebyl, Lidianno. Ani nemohl, neb průsmyky veškeré neprůjezdné jsou.”
Lidianna ho v tu chvíli nenáviděla pro jeho soucitný výraz.
“Ale byl tu! On... on mě přece zachránil!”
Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že to není pravda. Ale nechtěla se vzdát té myšlenky, bylo to to jediné, co jí zbývalo. Avšak ticho přerušované pouze jejími vzlyky hovořilo jednoznačně.
“Je mi líto.”
Lidianna chvíli otupěle hleděla před sebe. Náhle ji napadla strašlivá představa.
“A co když sám uvízl v bouři a potřebuje pomoc?”
Glorfindel zavrtěl hlavou. “On v paláci se nachází. Když zvěděl, že tys venku, i přes zákaz Thranduilův se tebe hledati vypraviti chystal. Naštěstí jsem Thranduila telepaticky o nalezení tvém zpravil a ten Legolase právě včas zastihl, by mu odjezd jeho rozmluviti mohl. Nepochybuji však o tom, že jakmile to možné bude, hned se tu objeví.”
Lidianna potřásla hlavou. “To nechci. Já už takhle dál nemůžu. Cítím jeho mysl, jak se ke mně upíná... slyším, jak volá mé jméno... ale bojím se odpovědět. Přeruš naše spojení, Glorfindele. Osvoboď nás.” Prosebně se na něho zadívala, po tvářích jí stékaly slzy.
“Jakkoli rád bych tobě pomohl, tohoto učiniti nemohu. Neb pouto toto pouze smrt jednoho z vás přeruší. Však proč zoufáš si takto? Vždyť se všeho mezi vámi časem urovná.”
Lidianna nesouhlasně zavrtěla hlavou. “Jak si tím můžeš být tak jistý? Legolas mě už nechce a já s tím nemůžu nic udělat!” Hlas se jí chvěl potlačovaným pláčem.
Glorfindel natáhl ruku a jemně jí otřel slzy. Neušlo mu, že sebou nejprve vyplašeně trhla, než mu dovolila, aby se jí dotkl. Zarmoutilo ho to.
“Lidianno, mě obávati se nemusíš, já bych tobě přec nikdy neublížil. A ačkoliv se toho tobě neuvěřitelným zdáti může, ni Legolas tobě ublížiti v úmyslu neměl. On jako zvíře raněné jest, jenž brání se a kolem sebe kouše. To on se tebe obává, Lidianno. Citů, jež ty v něm probouzíš. Obává se, by mu na někom příliš nezáleželo, neb to ho zranitelným činí.”
Lidianně se zalily oči novými slzami. “Když mu tak dobře rozumíš, jak si můžeš pak myslet, že by mi odpustil?”
Glorfindel se pousmál a pomalu se zvedl k odchodu. “Neb po celou tu dobu, cos ty horečkami vysokými spalována byla a jídlo i pití odmítala, on tobě sílu svou přes pouto vaše předával. Kdyby jeho nebylo, ty nepochybně bys zemřela.”
Tiše za sebou zavřel dveře a ponechal Lidiannu o samotě s jejími zmatenými myšlenkami.

Legolas se odvrátil od masy sněhu blokující mu cestu a s povzdechem obrátil koně zpět k domovu. Bylo to již počtvrté během posledních dvou dnů, kdy se pokusil dostat se do Imladris. Ale ačkoli již nesněžilo, nízké teploty přetrvávaly a stejně tak i vysoká vrstva sněhu ležící všude kolem.
Glorfindel sice Thranduilovi sdělil, že je Lidianna již mimo nebezpečí, ale skutečnost, že zcela ignorovala jeho snahu s ní komunikovat, ho zneklidňovala a zraňovala. Jak si hořce vyčítal, že ji udeřil. Ani netušil, jak něco takového mohl udělat. Jí, které slíbil, že ji bude chránit! A jen kvůli němu by nebýt Glorfindela přišla o život v řece.
Když se dozvěděl, že je sama, bezbranná a zranitelná tam venku, neváhal příliš dlouho. I když věděl, že porušuje otcovo nařízení a bude za to nejspíš potrestán, nemohl jinak. Rychle se převlékl, sbalil nějaké jídlo a teplé oblečení pro Lidiannu a vyrazil do stájí. Z nebe se sypaly sněhové vločky tak hustě, že vytvářely bílou hradbu, přes kterou nebylo možné nic spatřit. Po paměti se dostal do stájí, než však stačil nasednout na Celebra, ucítil na rameni otcovu ruku.
„Opět přes zákaz můj ses po svém jednati rozhodl, Legolasi?“ V jeho hlase kupodivu nezaznívala výtka. „Já věděl, že tebe tu naleznu, neb, ačkoliv se tomu bráníš, tobě na ženě této lidské záleží. Důvodu však není pro ni život svůj v sázku dáti, neb –“
Legolas se otci prudce vytrhl. „Pokud víte, čeho k ní cítím, kterak pak pochybovati můžete, že bych se ji zachrániti nepokusil?!“
Aniž by se déle zdržoval, vyhoupl se na koně a hodlal odjet. Nepočítal však s rychlostí a silou Thranduila. Ten popadl Legolase pevně za nohu a nešetrně ho strhl z Celebra, který se právě rozběhl. Legolas dopadl s tlumeným bouchnutím na zem, hned však vyskočil na nohy a podrážděně čelil svému otci.
„Se vší úctou k Vám, Adar (otče), ni od Vás si v odjezdu zbraňovati nenechám!“
Legolas chtěl zamířit znovu ke Celebrovi, avšak Thranduil mu zastoupil cestu.
„Nejprve vyčkáš, dokud nedomluvím! Pokud i poté odjeti odhodlán budeš, já v tom tobě brániti nebudu! Však varovati tebe musím, že dobou touto již většina průsmyků neprůjezdných bude!“
„Já bouři Sarumanovu na Caradhrasu přežil, proč bych se tedy této zaleknouti měl?!“ oponoval Legolas umíněně.
Thranduil nespokojeně sevřel rty do úzké linky. „Já o odvaze tvojí nepochybuji, však rozvážnost a moudrost činům tvým chybí. Není proč se do bouře vydávati, neb Lidianna již Glorfindelem nalezena byla a nyní se v Imladris nachází. Marná by však snaha tvá dostati se tam byla, Glorfindel sdělil mi, že jen stěží lavině ujel a ta starý horský průsmyk pohřbila. A sám dobře víš, že z Eryn Lasgalen tam cesty jiné nevede.“
„Však já toho přec zkusiti musím. Ona mne potřebuje.“
„N´uma, Legolas (Ne, Legolasi)! Já pochopiti dokáži, že ty o ni se strachuješ, však ona jistě péče veškeré potřebné má, když Nimloth u ní jest. A já nedovolím, bych si o tebe starostí dělati musel!“
Ale Legolas byl příliš znepokojen, než aby si povšiml hřejivého světla ve Thranduilových očích, či dokázal z jeho slov vyčíst hloubku jeho citů.
„Kterak víte, že o ni Nimloth pečuje?“ vyptával se Legolas nedůvěřivě. „Cožpak ona též s Glorfindelem odjela?“
„Tak mi to hlášeno bylo. Tedy vidíš, že důvodu k obavám není.“
Thranduilovi se nakonec podařilo Legolase přesvědčit natolik, aby se nechal odvést zpátky do paláce.
Po celou tu dobu však Thranduila sžíraly pochybnosti. Pokud je Nimloth opravdu v Imladris, proč by o Lidiannu pečoval Glorfindel? Thranduil se ho raději neptal, ale nemohl se zbavit pocitu, že Nimloth s nimi není.

Nimloth tlumeně zanadávala. Za ta slova by si jistě od Glorfindela vysloužila přinejmenším káravý pohled, ale v současné době tu nebyl nikdo, koho by její mluva mohla pohoršovat. Znechucená sama sebou vyšla z talanu, aby ji uvítal ten samý obrázek. Sněhová bouře nepolevovala, celý les už byl zakryt silnou vrstvou sněhu a z nepřívětivě šedé oblohy se bez ustání snášely na zem nové vločky. Nimloth doufala, že Losarrna byl schopen si včas najít úkryt.
Když Glorfindel odjel po stopě Lidianny, vyrazila po chvíli velkým obloukem za ním s úmyslem se k němu připojit, až budou dostatečně daleko, než aby ji poslal zpátky. Ne, že by pochybovala o jeho schopnostech stopaře, avšak co se jeho léčitelských schopností týkalo, vyznal se spíše v sečných a bodných ranách než v čemkoli jiném. Nimloth si byla jistá, že Lidianna bude jejích znalostí potřebovat. A teď místo toho, aby o ni pečovala, uvízla ve sněhové bouři. Naštěstí se jí podařilo dojet do Lórienu, kde se schovala na jednom z telain.
Vyvolávalo to tam v ní vzpomínky na dětství... na jistého zlatovlasého prince... a hlavně na její rodiče... Pochybovala, že si na ně kdy dokáže vzpomenout bez toho, aby se jí vybavily ony hrůzné události. Jeli tehdy všichni do Imladris, když je přepadla tlupa skřetů. Glorfindel ani na okamžik neztratil rozvahu, popadl ji a odtáhl do bezpečné vzdálenosti od místa střetu a skryl ji v hustém křoví. Pak se rozběhl na pomoc rodičům. Bylo však již příliš pozdě. Tenkrát poprvé a naposledy viděla Glorfindela plakat. Když se dlouho nevracel, vydala se za ním a nalezla ho v slzách klečícího na zemi s mečem pevně sevřeným v ruce. ´Amin rina ya naa amin)´ (Pamatuji si, kdo jsem). To byla jediná věta, kterou zaslechla, i když tehdy nechápala, co tím myslí. Zmateně hleděla na nehybná těla otce a matky zbrozená krví a nejprve nerozuměla tomu, co to znamená. Nikdy předtím se se smrtí nesetkala. Teprve když jí Glorfindel nezvykle nejistým hlasem vysvětlil, že rodiče jsou pryč a ona se s nimi znovu setká až za dlouhou dobu ve Valinoru, pomalu jí to začínalo docházet. Marně volala jejich jména v domnění, že ji uslyší a vrátí se. Až Glorfindel ji umlčel, když ji pevně sevřel ve svých pažích a přitiskl si její hlavu na svou hruď. Teplo jeho těla a tlukot jeho srdce ji nakonec uspaly...
Nimlothiny fialkové oči ztmavly neprolitými slzami.
... Když se konečně probudila, byli už v Imladris, kde začali zcela nový život. Glorfindel se stal nejmladším velitelem vojska lorda Elronda a ona se rozhodla stát se léčitelkou. Lord Elrond ji ochotně naučil všemu, co znal, a jako jediný věděl o děsivých vidinách, které ji občas pronásledovaly během reverie. Nebylo lehké žít s vědomím, že nebýt jí, její rodiče by ještě možná byli naživu. Kvůli tomu tak tvrdě cvičila se zbraní, aby už nikdo nemusel umírat jen proto, že se ona nedokáže postarat sama o sebe. A přece když byla s Thranduilem, toužila po tom, aby ji ochraňoval, toužila být křehkou a něžnou elleth, nechat se hýčkat jeho silnými pažemi. Byla už unavená tím mít se neustále na pozoru. A netušila, proč ji její tělo zradí pokaždé, když je on nablízku. Přála si, aby si o tom mohla s někým promluvit, ale toto nebylo zrovna vhodné téma pro rozhovor s Glorfindelem a ona neměla nikoho jiného. Nikdy předtím jí tolik nechyběla přítelkyně, jíž by se mohla svěřovat. To, že se místo vyšívání učila bojovat, ji vyloučilo ze společnosti ostatních ellith, které nanejvýš ovládaly lukostřelbu. Když v mládí trénovala na nádvoří s Glorfindelem boj s mečem, sledovaly ji nesouhlasné a pohrdavé pohledy. Nikdo se však kvůli Glorfindelovi neodvážil pronést nějakou posměšnou poznámku. A tak to pokračovalo celé yény (věky). Málokterý ellon měl dost odvahy, aby se ucházel o její přízeň, když ji její bratr střežil jako jeden ze Silmarilů. Na jednu stranu bylo příjemné vědět, že se na něho může vždy spolehnout, a byla mu za jeho starostlivost a péči vděčná, na druhou stranu si však díky němu připadala mnohdy osamělá. Než by riskovali, že na sebe uvrhnou Glorfindelův hněv, to se jí raději většina Eldar vyhýbala. Z tohoto důvodů se jí líbilo Thranduilovo sebevědomé až arogantní chování. Měla pocit, že kdyby o ni měl opravdu zájem, ani Glorfindelova pověst by ho neodradila. Ale zatím se nezdálo, že by ho zaujala jinak než jako nová hračka do jeho postele. A vzhledem k jejím mizivým zkušenostem se nedalo očekávat, že by ho zaujala na dlouho.
Nimloth si povzdechla. Kdyby aspoň přestalo sněžit! Nelíbilo se jí být uvězněná mezi Eryn Lasgalen a Imladris bez možnosti úniku. Pokud sněžení neustane, veškeré průsmyky budou zapadané a ona bude muset počkat na oblevu. Současně však zde hrozilo nebezpečí, že příliš rychlé tání poruší led na řekách a ty se stanou kvůli vysoké hladině vody nepřekročitelné. Obzvláště Taureduin se dal na jaře překonat málokdy. Nimloth se zachmuřila. Zdálo se, že bouře potrvá ještě hodně dlouho, a ona s sebou měla jen malou zásobu jídla. Zatím se spokojila s popíjením rozehřátého sněhu, avšak nemohla očekávat, že se její žaludek nechá oklamat nadlouho. Vrátila se dovnitř a lehla si na lůžko. Tolik se to tu změnilo od doby, kdy tu její rodina žila. Nepamatovala si, že by tu někdy sněžilo, natolik silná byla moc Nenyi, prstenu lady Galadriel, že tu čas i roční období probíhaly jinak než v okolních zemích. A ačkoli odtud všichni Eldar ve Třetím Věku odešli, zdálo se jí, jako kdyby mezi žalostným skučením větru zazníval líbezný ženský hlas. Teskný i vábivý zároveň. Vzpomněla si na tragický příběh elfské dívky Nimrodel, která se ztratila v Bílých horách, a někdejšího krále Lórienu Amrotha, jenž se jí vypravil hledat na moře a už se nikdy nevrátil. Tradovalo se, že duch Nimrodel tu stále bloudí a oplakává svého milého. Její zpěv jsou prý schopni slyšet ti, jejichž láska nikdy nedojde naplnění. Nimloth doufala, že to je jen pověra.

Lidianna složila knihu do klína a zvedla hlavu, aby znovu pohledem přejela po horizontu. Ačkoli tady v údolí bylo již čtyři dny příjemné počasí, vrcholky hor byly stále skryté v temných mracích a vyhlížely velice nepřátelsky.
Povzdechla si. Asi by měla pociťovat úlevu, že se s ní Legolas už nepokouší spojit, ale ke svému podráždění zjišťovala, že tomu tak není. Ačkoli se přesvědčovala, že přesně tohle chtěla, stejně si připadala náhle neuvěřitelně opuštěná. Díky Glorfindelově péči byla již zcela zdravá, avšak její smutek ji zanechal skleslou a unavenou. Cítila se tak slabá, že se ani neodvažovala vyrazit si s Elros na projížďku. Měla takovou radost, když zjistila, že se její kobylka také zachránila, a přesto se obávala na ni znovu nasednout. Celé dny raději trávila v blízkém altánku s knihou v ruce a nebo krátkými procházkami zahradami. Pečlivě se přitom vyhýbala onomu lesíku s jezírkem, i když k její úlevě se jí její noční můra už nevracela.
Na jednu stranu jí vyhovovalo, že je tu naprosto izolovaná, aspoň to oddalovalo nevyhnutelné rozhodnutí, co bude dělat dál. I když jak znala Legolase, nemyslela si, že by jí dal vůbec na vybranou. Možná se ani nebude obtěžovat, aby si pro ni dojel sám, a pošle místo sebe Finroda s vojáky. Upřímně se této představy děsila. To ponížení, když ji takto přivezou zpět, jako nějakou věc, která nemá žádná práva a ani dost sil, aby se jich domáhala. Její oči se zalily palčivými slzami, a tak si nevšimla v dáli jezdce mířícího do údolí. Bez zájmu hleděla před sebe a až Glorfindelův příchod ji vytrhl z její letargie.
„Lidianno, čas oběda již nastal,“ pronesl tlumeně, ale ani to nezabránilo, aby sebou polekaně netrhla. Rychle se však vzpamatovala.
„Ach ano, už jdu,“ pousmála se chabě a zdráhavě ho následovala do domu.
Glorfindel se na ni během jídla několikrát pátravě zahleděl, avšak jako kdyby vycítil její rozpoložení, nepromluvil, dokud nedojedli a on jim oběma nenalil číši vína.
Lidianna téměř s odporem zavrtěla hlavou. „Děkuji, já nepiju.“
Glorfindel postavil karafu na stůl a vážně se na Lidiannu podíval. „Vždy všeho okamžitě odmítáš, aniž by ses namáhala toho přinejmenším vyzkoušeti?“
Zamrzela ji jeho kritika. „To ne, ale víno mi nechutná,“ bránila se.
„Však toto velice jemné víno jest, myslím, že by tobě lahoditi mohlo.“
Lidianna se lehce zamračila. Nesnášela, když ji někdo do něčeho nutil. Nemělo však smysl se dohadovat o něčem tak malicherném, a tak přece jen pozvedla číši ke rtům a opatrně usrkla. Očekávala obvyklou kyselou chuť, ke svému údivu ale cítila pouze příjemnou kombinaci sluncem prohřátých hroznů s nádechem květinové vůně. Neodolala a napila se znovu. Pak rozpačitě zalétla pohledem ke Glorfindelovi, připravená čelit jeho samolibému výrazu. Jediné, co však dokázala rozpoznat v jeho jasných očích, byla starostlivost a vlídnost. Možná proto se nestyděla přiznat, že se mýlila a že tohle víno opravdu nechutná špatně.
Glorfindel přikývl, nicméně bylo zřejmé, že je myšlenkami někde jinde.
„Kterak den svůj strávila jsi?“ otázal ze znenadání zdánlivě ledabyle.
Pokrčila rameny. „Četla jsem si...“ Najednou jí to bez zjevné příčiny připadalo zahanbující. Glorfindel to kupodivu nijak nekritizoval.
„Toť činnosti dobré pro mysl jest, však kterak tělo své procvičuješ?“
Téměř provinile sklonila hlavu a nejprve dopila svou číši, aby nemusela hned odpovědět. „Ještě si netroufám na projížďku.“
„Toho jsem také nemínil, ačkoli dříve či později se tomuto nevyhneš.“ Glorfindel jí znovu nalil, tentokrát jen do poloviny a zbytek doplnil vodou.
„Tys pití přec jen nezvyklá a já nerad bych, by tobě pak nevolno bylo,“ zodpověděl její tázavý pohled.
Vděčně se pousmála, ale hned zase zvážněla. „A co tu teda mám dělat? Vyšívat?“
Neubránil se úsměvu nad nechutí, s jakou toto slovo vyřkla. „Nikoliv, bojovati.“
Překvapeně na něho zírala a nebyla si jistá, jestli mu správně rozuměla.
„Bojovat?“ opakovala nevěřícně. „Jak?“
„Tak, by ses sama ubrániti dokázala. Myslím, že dýky a luk se k tobě výborně hoditi budou.“
Lidianna se chvíli nezmohla ani na slovo. „Já nevím...“ řekla nakonec nejistě.
„Ne? Tedy nic lepšího v úmyslu nemáš, než-li tu posedávati a litovati se?“ V Glorfindelově hlase byl patrný náznak nespokojenosti. „Lidianno, já vím, že ty v hloubi srdce svého bojovnicí jsi, jen se na to upamatovati musíš. Ty příliš dlouho ses smutku svému poddávala, však nyní se vzchopiti musíš. Přec nechtěla bys život svůj jen pláčem stráviti.“
„To ne.“ Lidianna vehementně zavrtěla hlavou a proti její vůli jí po tváři stekla slza. „Ale nemám nikoho, kdo by měl čas mě učit...“
Glorfindel jí konečky prstů něžně otřel tvář. „Pokud ty zájem se učiti míti budeš, já se tobě ochotně věnovati budu.“
„Ty?“ Lidianna nedokázala skrýt nedůvěru ve svém hlase. Zahanbeně sklopila oči. Nebylo od ní hezké takto zareagovat na jeho nabídku, ale nemohla si pomoct. Ačkoli byl Glorfindel vysoký a statný stejně jako Thranduil, nikdy ho neviděla s mečem a i to, že odmítl Thranduilovu výzvu k boji, ji příliš nepřesvědčilo o jeho schopnostech jako válečníka.
„Omlouvám se,“ zašeptala s tvářemi zrudlými rozpaky a nervózně očekávala Glorfindelovu odezvu.
„Toť v pořádku jest.“ Glorfindel dopil svou číši a zvedl se. „Nabídka má platí, pouze na tobě jest, kterak se rozhodneš.“
Lidianna se za ním dívala, dokud nevyšel ven, pak s povzdechem skryla svou tvář v dlaních. Připadalo jí, že pokud má na něco talent, tak je to odradit kohokoli, kdo by se k ní chtěl chovat přátelsky.
Když na rameni ucítila něčí ruku, s trhnutím se otočila a strnula. Elleth, která stála za ní, byla bezpochyby Nimloth, avšak vypadala nesmírně unaveně. Pod jejíma očima se rýsovaly temné kruhy, dlouhé vlasy měla zacuchané a její tvář byla ještě bledší než obvykle. Ztěžka klesla do křesla vedle Lidianny, chvějící se rukou si nalila číši vína a téměř naráz ji vyprázdnila.
„Ty příliš důvěry ve schopnosti Glorfindelovy se zbraněmi nemáš.“ Bylo to pouze konstatování a Lidianna na to nijak nereagovala.
„Proč?“ zeptala se však Nimloth vzápětí.
Lidianna nervózně těkala pohledem a nevěděla, jak odpovědět. Nechtěla nikoho urazit.
„Nepřipadá mi jako válečník. Vždyť ani nenosí meč,“ zamumlala nakonec.
„Ještě se hodně co učiti máš, Lidianno. Neb ne každý, kdo mečem se honosí, s ním též vládnouti dovede. A ten, kdo zbraň svou odložil, neméně proto bojovníkem jest.“
„Ale on odmítl bojovat i s Thranduilem!“ namítla Lidianna chabě.
Nimloth se pousmála. „Neb důvodu neviděl, proč by s ním bojovati měl. Nemysli si, že on, jenž Balroga sám zabil, by výzvu tuto přijmouti se zdráhal, kdyby toho za nezbytné považoval. Však Glorfindel již bojovati nechce. To, že ve zbrani se tebe cvičiti nabídl, bys za čest považovati měla. Za celý život svůj si on dosud jen dvou jedinců vyvolil a oba z rodu Eldar byli.“
Lidianna se se zájmem zadívala na Nimloth. Během svého studia historie narazila na zmínky o děsivých démonech ohně, Balrozích, kteří byli považováni za téměř neporazitelné, i o jistém Glorfindelovi, lordovi z Gondolinu, jenž jednoho z nich přemohl. Tehdy to považovala za pouhou shodu jmen, je snad možné, že tomu tak není? Pak si však vzpomněla, jak ten souboj údajně skončil.
„Ale Nimloth, musíš se mýlit, lord Glorfindel v boji s Balrogem nakonec sám zahynul.“
Nimloth zvážněla, její oči byly náhle posmutnělé. „Mně o tomto hovořiti nepřísluší. Pokud více zvěděti toužíš, Glorfindela přímo se otázej.“ S těmito slovy se pomalu zvedla a zamířila z jídelny.
„Nimloth?“
Elleth se zastavila, ale zůstala odvrácená.
„Koho Glorfindel trénoval?“
„Stále nevěříš?“ opáčila Nimloth podrážděně.
Téměř litovala, že si nešla rovnou lehnout. Avšak její smysl pro povinnost jí to nedovolil, musela se nejdřív ujistit, že je Lidianna v pořádku. A tak po krátké návštěvě kuchyně, kde spěšně shltla nějaké pečivo, vyrazila do jídelny, kam jí nasměrovala služebná. Jen těsně se minula s bratrem, naštěstí se jí podařilo se včas skrýt za závěsy. Čím později přijde Glorfindel na její přítomnost, tím lépe.
„Koho?“
Nimloth sebou sotva znatelně trhla. „Mě a Legolase,“ odvětila stručně a pokračovala v chůzi. Další Lidiannina otázka ji zastihla už ve dveřích.
„Proč nepřijel také Legolas?“
Nimloth se otočila a Lidiannin zraněný výraz ji chytil u srdce. Věděla, jak se musí cítit, sama se tak dříve často cítila, když se za dlouhých nocí procházela po lesích a myslela na Thranduila. Doufala, že čas a vzdálenost mezi nimi udělají své a vyléčí její rány, ale její touha se jen stupňovala, až byla nesnesitelná. Řekla si, že žít v blízkosti svého milovaného, i když o ni nemá zájem, nemůže být horší, než ho nevidět vůbec. Zprávy o odjezdu Artanis, matky Legolase na Západ ji ještě utvrdily v jejím rozhodnutí. Přes Glorfindelův nesouhlas se ucházela ve Thranduilově paláci o místo léčitelky a byla Erestorem téměř okamžitě přijata. Nemohla se sice zbavit pocitu, že ho k tomu spíš přiměla skutečnost, že je Glorfindelova sestra, než její schopnosti, avšak na tom jí zas až tolik nezáleželo. Hlavní bylo, že dosáhla svého...
„Legolas přijeti nemohl, Lidianno.“
Nimloth se snažila opatrně volit slova. „Většina stezek nyní zaplavena jest a řeky příliš rozbouřeny jsou, než aby se překročiti daly. Musíš trpěliva býti, věřím, že jakmile toho možným bude, Legolas se tu ukáže.“
Lidianna podezřívavě přimhouřila oči. „Jak jsi se sem pak dostala ty?“
Než Nimloth stačila vymyslet nějakou výmluvu, ozval se za ní dobře známý hlas. „Vskutku, Nimloth, kterak se toho tobě podařilo?!“
Nimloth ztěžka polkla a jen nerada čelila Glorfindelovu tvrdému pohledu. Mlčela.
„Kterak pobyt v Lórienu zamlouval se ti?“ prohodil suše.
Nimloth si v duchu vynadala. Jak mohla být tak naivní a myslet si, že její příjezd zůstal nepovšimnut? Jak mohla doufat, že Glorfindel uvěří, že přijela z Eryn Lasgalen, když si musel být dobře vědom toho, že jediný horský průsmyk, jenž spojuje obě říše, je zcela neprůchodný? Ani její cesta z Lórienu nebyla jednoduchá. Když konečně přestalo sněžit, zjistila, že se stalo přesně to, čeho se obávala. Vysoké vrstvy sněhu a ledu ji odřízly od okolního světa a ona byla nucena čekat na oteplení. Teprve devátého dne bylo možné odjet a to již byla hladem tak zesláblá, že měla co dělat, aby se Losarrnovi udržela na hřbetě. Nepochybovala o tom, že její vzhled také neunikne Glorfindelovu komentáři. A nemýlila se.
„Teď, když za závěsem se neschováváš a já si tebe prohlédnouti mohu, zdá se mi, že dobrodružství tvé tebe více sil stálo, než by sis ochotna připustiti byla. Na lože se proto ihned odeber, než do mdlob upadneš!“ nařídil jí nesmlouvavě.
„Nemyslíš si, že jako léčitelka nejlépe vím, čeho bych činiti měla?“ odsekla Nimloth, ale v jejím tónu chyběl oheň.
„A nemyslíš si, že jako bratr tvůj nejlépe vím, čeho pro tebe dobrým jest?! A přec se proti přání mému do bouře vypravíš a za tvrdohlavost svou téměř životem zaplatíš!“
Lidianna na Glorfindela udiveně hleděla. Nikdy předtím ho neviděla takhle rozčileného, až dosud pochybovala, že by ho vůbec něco dokázalo vyvést z míry. Také ji nikdy nenapadlo, že jsou Glorfindel a Nimloth sourozenci. Než se o tom Glorfindel zmínil, tak během jejich výměny názorů dospěla k závěru, že jsou milenci.
„Glorfindele, přestaň! Vždyť ničeho mi nehrozilo-“ protestovala marně Nimloth.
„Nehrozilo?! Vždyť i já bych nebýt rychlosti Iskasulovy konce svého v bouři této nalezl! Však já příti se s tebou nehodlám. Ty sama nejlépe víš, kterak pošetilý čin tvůj byl.“
„Já si toho přec vědoma jsem, toror´amin (bratře můj). A stejně tak dobře vím, proč tu v Edheldoru setrváváš.“ Nimloth pohladila Glorfindela po paži. „Však nemůžeš mne vždy chrániti.“
„Nimloth...“
Glorfindel k sobě vyčerpanou Nimloth jemně přivinul, zcela přitom ignoroval, že její promáčené šaty zanechávají skvrny na jeho bělostné tunice. Chvíli ji jen tak držel v objetí, než ji přes její slabé protesty vzal opatrně do náruče a odnášel pryč.
Lidianna se za nimi zamyšleně dívala. Bylo těžké uvěřit tomu, co jí Nimloth o Glorfindelovi řekla. Ať se snažila sebevíc, nedokázala si ho představit v lítém boji s Balrogem. A také nechápala, co mu způsobilo takový zármutek. Byla by přísahala, že když objímal Nimloth, vlhce se mu leskly oči.
Co tak hrozného se mu přihodilo, že ho to pohnulo až k slzám?