Forsaken - 10. díl

Zrovna jsem zvažovala, že mu to vmetu do tváře, když se ke mně znovu otočil.
„Izabelo, promiň...“ pronesl upřímným tónem a s naprosto odzbrojujícím úsměvem na tváři. „Chápu, žes asi měla těžký den, jenže pokud tohle nedodělám...“ A rukou velkoryse máchnul směrem k monitoru, aby mi ozřejmil, co přesně pod pojmem ´tohle´ míní. „...tak mě šéf nejspíš vyhodí.“
„A proč to musíš dělat zrovna ty?“ zeptala jsem se se zatvrzelostí malého dítěte.
Jeho úsměv se rozšířil. „Protože jsem nejlepší...“
Tahle slova jsem slyšela už párkrát předtím, ale nikdy mě z nich nezamrazilo jako teď.
„Fakt nejlepší? Dokázal by ses třeba někomu na dálku dostat do compu a změnit mu tam různá nastavení?“
Zasmál se. „Izabelo, zatím jsem programátor, ne hacker. Proč se vůbec ptáš?“
Bolestivě jsem zaznamenala, že mi vlastně přímo neodpověděl. Ale co jsem taky očekávala? Že se přizná, že se mě pokoušel vystrašit a možná i zabít? Proč by to dělal? Už mi z toho všeho nejspíš úplně hrabe.
„Jen tak, zapomeň na to...“ Pomalu jsem se zvedla a přinutila k úsměvu. „Udělám ti aspoň topinky, chceš?“ navrhla jsem smířlivě, i když čert ví, proč jsem měla pocit, že bych se měla za něco omlouvat.
„Ne, dík, Izabelo. Bez česneku to není ono. Nevím, proč nemůžeš koupit aspoň pár stroužků pro mě.“
„Protože si stejně nikdy nic sám neuvaříš! A jestli jsi zapomněl, tak mám na něj alergii!“ Moje smířlivá nálada byla tatam. To hodlá zase probírat tu aféru česnek?
„Tak to jsi asi jediná, kdo má na něj alergii...“ okomentoval to výsměšně a já si v duchu povzdechla. Jo, očividně hodlá... „A nebo to předstíráš jen kvůli svý upíří image?“
Měla jsem neskutečnou chuť ho poslat do... jo, přesně tam! To se kvůli němu musím nacpat česnekem, aby se pán na vlastní oči přesvědčil, že mi nedělá dobře?! Děkuju pěkně, ale jednou mi ten hnusnej zážitek naprosto stačil!
„Krucinál, já přece nic nepředstírám! Prostě ho nesnáším... otéká mi po něm obličej a jazyk! Copak je to tak neuvěřitelný?!“ zakřičela jsem na něho vztekle. Mít po ruce pánvičku na ty zatracený topinky, tak ho s ní nejspíš vezmu přes hlavu! Nevěděla jsem, jestli je to jen Petrova schopnost a nebo to dokážou všichni chlapi, ale ať jsem se předtím zapřísahala sebevíc, že mě tentokrát ničím nevyvede z míry, stejně mě vždycky znovu dokázal rozpálit do běla.
„Uklidni se přece, Izabelo. Není důvod, abys tu ječela jako nějaká furie.“ Chladně se vrátil ke své rozdělané práci.
„Jasně že není! Pro tebe totiž není nikdy!“ Sekla jsem po něm cestou do ložnice.
„A tímhle chceš říct co?“ ozvalo se ještě za mnou, než jsem důrazně zabouchla dveře a vyčerpaně klesla na postel. Ani jsem nepočítala s tím, že by mě následoval. Nikdy to totiž nedělal. Vždycky čekal, až se uklidním a sama za ním přijdu. Někdy jsem mu řekla, že je mi líto, že jsem na něj byla zlá, někdy jsem se k tomu už radši nevracela. Ať tak či onak, věci, kvůli kterým jsem tak vypěnila, pokaždé zůstaly nedořešené. Mělo vůbec smysl se kvůli nim hádat? I když se to může zdát jinak, nejsem člověk, který si libuje v konfliktech. Jenže ani se jim mermomocí nevyhýbám.
Po paměti jsem hrábla po ovladači na věž a pustila jedno z CD. Když se místností rozezněly první tóny, uvědomila jsem si, že je to soundtrack z Královny prokletých. Moje oblíbený. Petrovo ne. Schválně jsem přidala volume, ať si chlapec taky užije. Polohlasně jsem si přitom pobrukovala text jedné z písní...

My fear is fading,
I can´t speak it.
Or else you will dig my grave.
We feel them finding,
Always winding,
Take my hand now be alive!
You see I cannot be forsaken,
Because I'm not the only one.
We walk amongst you; feeding, raping.
Must we hide from everyone?

V tu chvíli jsem si říkala, že být upírem by vlastně nemuselo být vůbec špatný. Pochybovala jsem, že bych se mohla cítit ještě víc opuštěná, než právě teď.