Forsaken - 11. díl

Když začala další písnička, byla jsem už o poznání klidnější. Spíš mě přepadl takový neurčitý smutek. Jo, svěřit se kamarádce... Fakt díky za radu, Petře. Jako kdybych potřebovala připomínat, že zrovna tohle je u mě dost nedostatkový zboží. Nejspíš je chyba ve mně, protože mám problém s tím pustit si někoho blíž k tělu. Mám ráda svý soukromí a málokomu dovolím do něho nahlídnout.

Asi se teď divíte, proč se vám v tom případě vůbec svěřuju, ale tak nějak nemám na výběr. Na místě, kde se právě nacházím, není nikdo kromě nich a s nima se teda rozhodně bavit nehodlám. Beztak o mně ví skoro všechno... Pokud mám zanedlouho skutečně umřít, pak chci, aby po mně zůstal tenhle příběh... Aby aspoň někdo věděl, jak to tehdy doopravdy bylo. Aby aspoň někdo věděl, že já je nezabila... Sedím tu na zemi a klepu se, i když kdo ví, jestli je to zimou. Možná mám jen hlad. Jenže z myší, které tu lezou po studených kamenných dlaždicích, moc krve nedostanete. Potom, co jsem to zkusila se dvěma, mě docela přešla chuť. Co se to ze mě stalo? To jsem opravdu klesla tak hluboko, že už se živím havětí? Co jsi to ze mě zatraceně udělal? V tu chvíli jsem ti nedokázala být vděčná, i když vím, že ses tolik snažil mě zachránit. Ale bylo to opravdu to nejlepší pro mě? Nebylo by lepší, kdybys mě prostě nechal zemřít? Tam v té opuštěné uličce, toho pondělního rána... Tehdy to všechno začalo... A nebýt tebe, tak to tam mohlo také skončit. Tehdy ti nešlo o mě... Vím to, nesnaž se to popírat... Šlo jen o tvou pýchu... vždycky sis dělal, co se ti zlíbilo... A mně to tak imponovalo... Tvá síla... rozhodnost... hrdost... Vždycky sis věděl rady. A teď tu hniješ taky... Jen o pár cel dál než já. Jaký je to pocit, když víš, že mám moc tě zabít? Že stačí mé jediné slovo a tvůj temný život jednou provždy skončí? Možná že bys konečně nalezl ten klid, po kterém jsi tolik toužil. Zasloužíš si vůbec takové vysvobození? Zasloužím si ho já?
Chvěje se mi ruka, a tak je písmo trochu nečitelné. Doufám, že mi to prominete. Doufám, že si vůbec někdo dá práci s tím tohle číst. Protože... to pro mě moc znamená... Nikdy předtím jsem nic nenapsala, nemám umělecké sklony a přesto je to nyní možná to jediné, co mě ještě udržuje při životě. Ta naděje... A vzpomínky, které neúnavně vtiskávám do lhostejné bělostné tváře papíru. Proč se vůbec namáhám? Nemám už ani dost sil, abych se zvedla z podlahy, a přesto neúnavně plním stránku za stránkou...

A i kdybych měla spoustu kamarádek, tak co z toho? Pomůže mi snad některá pochopit, co se to sakra děje? Se mnou... s mým životem... Najednou mám pocit, že už nikdy nic nebude jako předtím. Vím, co si myslíte. Že takhle to cítíme všichni... Tolik se snažíme a vůbec si neuvědomujeme, že naše životy jsou akorát zrnkem písku na obrovské poušti a neštěstí jednoho je zbytku světa naprosto lhostejný. Vím i to, že zatímco se tu trápím nad tím, že mě chce někdo zabít, tak kdesi jinde lidi skutečně umírají. Jenže to je mi v tuhle chvíli úplně jedno. Asi jsem docela sobec, ale jednoduše nemám dost energie, abych se starala o každého, kdo to potřebuje. Ha! A to jsem ráno nadávala tomu neznámýmu člověku, že by mě tam byl ochotný nechat zemřít! Přitom kdybych na té střeše byla já, udělala bych to samé? Proč se plést do něčeho, co není můj boj? Možná je to tím, že si myslím, že nedokážu ve skutečnosti nic změnit. Jsem tak nicotná, tak bezmocná... Nedokázala jsem ani to, aby na mě rodiče mohli být pyšní! Jasně, tak nějak mě akceptují, ale pokaždý, když s nima mluvím, úplně z nich sálá to zklamání. Měla jsi na víc, Izabelo... Jo, díky! A pro vaši informaci, pořád ještě mám! Akorát je mi to ukradený! Vy jste mi ukradený! Pořád mě o něčem poučujete a copak jste dokázali vy? Nepřipadá mi, že rozvod je něco, čím byste se mohli chlubit!
Hřbetem ruky nemilosrdně zastavím slzu, která mi už už chtěla vyklouznout z oka. Tak to ne, kvůli tomuhle už jsem se nabrečela v minulosti dost, teď už to nedovolím. Abych přišla na jiné myšlenky, rozhodla jsem se uposlechnout Petrovy rady a přece jen zavolat kamarádce. Je to snad jediná osoba, na kterou můžu tohle označení napasovat, a přesto neustále znovu zjišťuji, že jí neříkám všechno. Ačkoliv se známe už od školy, nevidím důvod, proč se jí s něčím svěřovat. Ani teď s ní nechci mluvit, abych jí vylíčila ty hrůzy dnešního dne, jenom prostě potřebuju s někým hovořit. Vyhrabu z kabelky mobil a po paměti ho rozevřu. Elegantní stříbrné véčko, které jsem si kdysi zamilovala na první pohled, se mi v ten okamžik naprosto zhnusilo.