Forsaken - 12. díl

Odolala jsem chvilkovému nutkání s ním mrštit o zeď a místo toho jsem si znovu a znovu četla tu zprávu. Tu zatracenou zprávu, kterou jsem považovala za reklamu od operátora... Che, koho se tu vlastně snažím balamutit? Někde úplně na dně svýho žaludku jsem cítila, že to nebude jen tak obyčejná SMS. A taky že ne.
´Drž se stranou od těch, na nichž ti záleží´
Jenom tohle, nic víc nic míň. Samozřejmě že ani žádný číslo toho, kdo mi to poslal, ani žádný podpis. Tohle jsou teda hodně blbý vtipy! chtělo se mi zaječet, jenže nějak se mi na to nedostávalo dechu.
Navíc... Šlo tu skutečně ještě o nějaký hloupý žert? Co má vůbec znamenat tahle zpráva? Má mě snad varovat? A proč se mám stranit svých blízkých? Hrozí mi od nich něco? V myšlenkách jsem se opět vrátila k Petrovi. Je možné, že něco skrývá? A nebo už normálně trpím stihomamem? Ruku na srdce, jak byste se po tom všem chovali vy?
Ztěžka jsem polkla. Najednou se mi hrozně potily ruce a já si je otřela o kalhoty. A pak jsem tu zprávu prostě vymazala. Předpokládala jsem, že bude klást odpor jako prve ten e-mail, ale k mému překvapení se mi to podařilo hned na poprvé. Znamená to něco?
Už fakticky blázníš, Izabelo! vynadala jsem si ostře. Potřebuješ se akorát trochu odreagovat... Stále lehce otřesená jsem vyťukala číslo své kamarádky. Nikola... jedině ta mě teď může svým optimismem zachránit. Naslouchala jsem vyzváněcímu tónu a najednou se začala bát, že to nezvedne. Možná že už ani nemůže... Třeba ji taky –
„Jo? Nazdar Iz!“ ozvalo se najednou a mně spadl kámen ze srdce.
„Čau Niko... Jak se máš?“ zeptala jsem se trochu neohrabaně. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem se s ní bavit. Jako kdybych byla najednou válečným veteránem, který si má povídat s kadetama. Jak jim vylíčit všechny ty hrůzy?
„Jo, ujde to. Co se děje?“ Její hlas zněl trochu netrpělivě.
„Nic. Proč? Jenom jsem... třeba bychom mohly teď někdy zajít na kafe...“ navrhla jsem nesměle. Zatraceně, připadala jsem si jako kluk, co zve poprvý holku na rande.
„Jo, to bychom asi mohly.“ Dlouhé ticho. „Poslyš... proč vlastně voláš? Máš trable s Petrem? A nebo ses zas pohádala s rodičema?“
Aha, zdá se, že někdo tu už do mýho soukromí nakoukl... Jako kdyby se můj život snad dal shrnout těmahle dvěma možnostma.
„Ne, nic takovýho. Teda jo, s Petrem... trochu...“ připustila jsem neochotně. „Ale proto ti nevolám...“ ubezpečila jsem ji hned vzápětí.
Opět to dlouhé ticho.
„No, chtěla jsem se zeptat, co děláš. Teď večer...“ pokračovala jsem rozpačitě. Tenhle rozhovor byl čím dál tím míň příjemný.
„Ani nic. Válím se doma a čekám, jestli se neozveš. Co taky můžu dělat jinýho, když nemám kluka...“
Ta jedovatá poznámka mě zastihla zcela nepřipravenou. Věděla jsem, že se Niky Petr dřív líbil, ale on si tenkrát vybral mě. Myslela jsem, že tohle už je dávno za námi, ovšem zřejmě jsem se krutě mýlila.
„To je mi líto,“ hlesla jsem jenom.
Nikolu to zřejmě vytočilo. „Jo? A víš co? Je mi to úplně ukradený! Věděla jsi, že po něm jdu, že ho chci někam pozvat! Nemělas právo mi ho přebrat!“ vyjela na mě nenávistně.
„Já jsem ti ho nepřebrala, vůbec o tebe nestál!“ zaprotestovala jsem dotčeně. „Niko, já přece nevolám, abych se s tebou hádala...“
„To je mi jasný! A o čempak chce naše kráska mluvit tentokrát?! Hodláš mi zas bulet na rameni a stěžovat si, jak je na tebe svět zlej?!“
„Niko, poslyš...“ chtěla jsem ji přerušit, ale ona se nenechala.
„Ne, Izabelo, ty poslouchej! Máš všechno a vůbec si toho nevážíš! Uvidíme, jak ti bude, až nebudeš mít vůbec nic!“
Nikola už dávno bez rozloučení zavěsila a mně pořád ještě v uších zněl její záštiplný hlas.