Forsaken - 13. díl

Když jsem se po nějaké době opět odhodlala vylézt z ložnice, Petr už u počítače neseděl. Zvuk proudící vody mi prozradil, že se zrovna sprchuje, a já byla ráda, že mám aspoň příležitost se trochu vzpamatovat.
Musím přiznat, že mnou rozhovor s Nikolou dost otřásl, hlavně její poslední slova. Měla to být snad výhružka? Ví snad něco, co já ne? A nebo v tom všem má dokonce prsty? Nakolik jí záleží na Petrovi a kam až by byla ochotná zajít, aby ho získala pro sebe?
Z těch všech podezření už mě strašlivě třeštila hlava. Přitiskla jsem si prsty na spánky a přála si, aby to všechno byly jen moje divoké představy. Možná, že ještě spím... Třeba se za chvíli probudím, obléknu si absurdní nepohodlný kostýmek a půjdu do práce. Pokud to tak skutečně bude, tak se můžete klidně vsadit, že si cestu rozhodně nebudu zkracovat přes jednu opuštěnou uličku...
Povzdechla jsem si. Takže brzy zemřu... Ta vyhlídka mě kupodivu neděsila tolik jako to, že jsem netušila, kolik času mi vlastně zbývá. Brzo... Co to znamená? Ještě dnes? Zítra? Za týden? Za rok? Jak mám žít svůj život dál s vědomím toho, že může kdykoli velice nečekaně skončit?
Sedla jsem si k počítači a pohupovala se lehce v křesle, abych se uklidnila. Ticho v místnosti narušované jen tekoucí sprchou, mě z neznámého důvodu znervózňovalo. Není to snad obvyklá scéna z hororu? Zatímco se jeden sprchuje, ten druhý, co zůstane sám v pokoji, je brutálně zavražděn... I když jsou samozřejmě také případy, kdy je zabit ten ve sprše. A nebo postupně oba... Ani jeden z těch scénářů se mi nicméně příliš nezamlouval.
Rozhodla jsem se pustit si nějakou hudbu, ale jakmile jsem pohnula myší a spořič obrazovky zmizel, úplně jsem zapomněla, co jsem to vlastně chtěla. Vím, že jsem to neměla dělat, ale ten rozepsaný mail mě podivně přitahoval, a já se nahnula dopředu, abych si ho přečetla.

´Celý jsi to zvoral a já už opravdu nemám náladu neustále řešit tvé průšvihy. Mám chuť jí o všem říct! Myslím, že oba víme, jak by na to reagovala. Ale neudělám to. Ještě tentokrát ti s tím pomůžu. Ale až bude po všem, tak´

Tady zpráva končila a já stísněně polkla. Očima jsem znovu přelítla těch pár řádek a v hlavě se mi začaly rojit samý divný myšlenky. Jasně, nic z toho přímo nepoukazovalo na to, že se to týká mně, jenže po všech těch dnešních zážitcích jsem to nemohla ani jednoznačně vyloučit. Možná, že je Petr dokonce nějak domluvený s Nikolou. Proč jinak by se najednou chovala tak divně? Chtějí se mě zbavit, aby... Aby co? Nevím o ničem, co by mou smrtí získali. Vzpomněla jsem si na tu tajemnou SMS. Mám se vyhýbat těm, na kterých mi záleží... Zdá se, že pisatel rozhodně ví víc než já.
Znovu jsem se zaposlouchala a s ulehčením zaregistrovala, že je Petr stále ve sprše. Horečnatě jsem přemýšlela, co dělat. Mám ho konfrontovat? Ale co bych tím získala? I když to popře, tak stejně nezískám jistotu, že mluví pravdu. A pokud je opravdu vinen, tak pochybuju, že mě odsud nechá jen tak odejít. Jediná moje možnost byla odsud okamžitě vypadnout. Jenže kam? Nechtělo se mi jít ani k jednomu z rodičů a než přespat u Nikoly, to bych si radši ustlala někde na nádraží.
Potřebovala jsem víc času, abych si promyslela, co si počít dál, jenže toho bylo zoufale málo. Nakonec jsem se rozhodla jednat impulzivně. Kam se poděju si můžu přece promyslet až venku, ne? Popadla jsem kabelku, vklouzla do bot a pospíšila si ke dveřím. Teprve tam jsem si uvědomila, že jsem nechala mobil v ložnici na posteli, a tak jsem ztratila několik drahocenných vteřin tím, že jsem se pro něj vracela. Jasně, možná, že to byla blbost, ale já jsem nechtěla bloumat sama po setmělých ulicích bez možnosti se s někým spojit. Jestli jste si toho náhodou nepovšimli, tak funkčních telefonních budek už je teda zatraceně málo.
Ve chvíli, kdy jsem dospěla ke dveřím podruhé, jsem však už poněkud změnila názor. Protože Petr stál přímo před nimi, jenom s ručníkem omotaným kolem pasu, a zamračeně se na mě díval.