Forsaken - 14. díl

„Jdeš někam?“ zeptal se mě a ten hlas mi neodbytně připomínal zvonění umíráčku. Ne, že bych ho už někdy předtím slyšela, jenom se vám pokouším přiblížit tu příjemnou atmosféru.
Srdce mi bušilo jako splašené a já si nadávala, že jsem vůbec nezaznamenala, že přestala téct voda. Vypadalo to skoro jako další klasická scéna z hororu. Hlavní hrdinka se pokouší utéct padouchovi, ale ten ji překvapí... a nejčastěji ji vrazí dýku do břicha... nebo ji rovnou zastřelí... Letmo jsem si Petra prohlídla. Kromě toho ručníku a zamračeného výrazu nic neměl, ale jeden nikdy neví.
„Jo, ven...“ hlesla jsem dost rozklepaně. Začala jsem litovat, že jsem si místo do práce nezašla radši na ten kurz sebeobrany. Dneska už to bylo podruhý, co by se mi hodil... „Za kamarádkou...“ dodala jsem nepřesvědčivě a připadalo mi, jako kdyby mi na čele svítil nápis ´Lhář´.
„Jo?“ Petr ze mě nespouštěl oči.
„Přece jsi mi sám řekl, ať si promluvím s kamarádkou. Tak jdeme na kafe. A cestou ti koupím něco k večeři, co ty na to?“ Uvědomila jsem si, že moc mluvím, jako ostatně vždycky, když jsem nervózní. Ví o tomhle i Petr?
„S Nikolou?“ zjišťoval tónem, který nedokážu popsat jinak než podezíravý.
A kruci... Pokud je s Nikolou nějak domluvený, tak nebude zrovna chytrý předstírat, že s ní jdu na holčičí pokec... Ale jestli není... No, to riziko jsem nehodlala podstoupit.
„Ne, jdu s jednou kolegyní. Aspoň podrbem Kláru...“ pronesla jsem s úšklebkem a i mně samotné to znělo docela věrohodně.
„Bezvadný, zlatíčko. Ale na něco jsi zapomněla...“ oznámil mi chladně.
V ten okamžik jsem měla pocit, že se mi srdce zastavilo docela...

Když takhle vzpomínám na ty staré časy, říkám si, že bych se dnes rozhodně zachovala jinak. I když možná na tom vůbec nezáleží, možná že bych stejně skončila tady. Nejspíš to byl můj osud...
Normálně na takovýhle nesmysly nevěřím, jenže to jsem nevěřila ani na spoustu dalších věcí, které se později ukázaly být víc než pravdivé. A tak, ačkoli bych strašně moc chtěla věřit, že si svůj osud utváříme sami, někde v hloubi duše mi hlodá červíček pochybností. Třeba je úplně jedno, co děláme... Naše životy už jsou předem dané, jako role nějaké pochybné hry, ve které musíme hrát, ať se nám to líbí nebo ne. Teď už vím, co je můj osud, a také vím, proč se mi všechny ty hrozné věci děly... Znám všechny odpovědi na otázky, dokonce i na ty, které jsem si dosud ani neodvážila položit. A přesto stále váhám, jak se rozhodnout.
Víš... strašně jsi mi ublížil... Když mi včera přednesli svou žádost, měla jsem chuť okamžitě souhlasit. Ne pro to, co mi nabízeli, ale jen abych tě ranila. Jenže tebe asi zranit nejde, co? Vždyť jsi dávno mrtvý. Cítíš vůbec něco? Cítil jsi ke mně někdy něco? Připadá mi, že jsi mě jen využil... Jasně, bylo to asi pro dobrou věc, ale sakra, zeptal ses mě aspoň jedinkrát, jestli s tím souhlasím? Zajímal tě vůbec kdy můj názor?! Pohrával sis se mnou jako s nějakou panenkou, vedl jsi mě, jako kdybych byla jen loutkou na provázcích, kterými ty hýbáš. Neponechal jsi mi žádnou svobodnou vůli, bezohledně jsi mi vnutil tu svou, jako kdyby ses bál, že jinak všechno pokazím.
A přece stále otálím. Nemůžu tě ještě zatratit. Pořád se snažím pochopit, co je vlastně správné. I když... zdá se mi, že už to všechno splývá... V tomhle zatraceným světě, kdo dokáže ještě rozpoznat, co je dobro a co zlo? Každý hájí svou stranu a háže špínu na tu druhou. Jenže... já mám tu smůlu, že patřím k oběma... Ti, jež mě měli chránit, neboť to je jejich podstata, se mě báli a chtěli mě zabít... A ti, od nichž by to nikdo neočekával, se mě ujali. A někdy mezi těmi všemi spory a boji jsem ztratila svoje srdce. Ani si nejsem jistá, jestli sis toho byl vědom. Jestli to pro tebe vůbec něco znamenalo.
Za chvíli si přijdou pro mou odpověď a já ji stále neznám. Nedokážu to... Vím, co mě čeká, když je odmítnu. Když nad tím tak uvažuju, tak dosud jedna otázka mi zůstává nezodpovězena. Dokážeš mě zabít?