Invisible ( 8. část )

Ta noc se mi zdála nekonečná a vlastně neskutečně krátká. Já vim, právě si dost protiřečim, ale takhle jsem to cítila. Skoro po hodině se mi konečně podařilo vyrovnat svůj srdeční tep do jakéhosi stavu normálního provozu a další hodinu jsem se pokoušela vypudit z mysli představu teplého klučičího těla, které se mi tisklo k zádům.
Ve dvě ráno bych se možná i ponořila do spánku, kdyby si Daniel neusmyslel, že právě v tenhle okamžik mi položí ruku okolo pasu a zaboří svou tvář do mého krku.
Někdy k ránu už jsem to samozřejmě nevydržela a usnula vyčerpáním.
Nešetrné lomcování mým ramenem mě vrhlo do automaticky nevrlé a frustrované nálady.
„Amando vstávej!“ zahřměl rozezlený hlas těsně u mého ucha a já konečně našla potřebnou sílu k otevření svých nadmíru opuchlých očí.
„Co?“
„Musíš do školy. V kuchyni sedí Erik a čeká na tebe. Kdyby nepřišel, tak hned první den zaspíš.“
Po ránu mi vždycky hrozně špatně lezly nový informace do hlavy, navíc v tak složitě podanejch větách, každopádně mi trvalo asi jen dvě minuty tátova spílání, než jsem konečně pochopila o co mu jde.
Rychle jsem vyskočil na nohy a zmateně odběhla do koupelny.
Sakra, sakra, sakra!!! První den a já přijdu pozdě.
Bez většího otálení jsem si nechala projet pusou kartáček, namalovala řasy, vlasy smotala gumičkou a na rty nanesla trochu lesku. Až po tom, co jsem se svlékla z nočního úboru a natáhla na sebe džíny a tričko mi došlo, že Daniel může být stále v pokoji a teď měl viděl polonahou.
No co k čertu, když už mám mít den tim pos…navrch, tak ať to stojí za to. V rekordním čase jsem vpadla do kuchyně a střetla se s Erikovým vyčítavým pohledem.
„Ahoj…promiň.“
„Čau…budeš ještě jíst?“
Rychle jsem střelila pohledem k digitálním hodinám na mikrovlnce, abych zjistila, že máme sakra zpoždění a zavrtěla záporně hlavou.
„Jdeme.“
Do školy jsme nasprintovali těsně před zvoněním a já se ani neobtěžovala hledat sborovnu. Erik mě vtáhl za ruku do přeplněné třídy a mě se udělalo lehce blivno, když si nás všichni udiveně prohlédli a pohybem setrvačnosti si automaticky změřili naše spojené ruce. Doprovázeni hlasitým řinčením zvonku jsme zapadli do třetí lavice u okna a já si položila unaveně hlavu na ruce.
„To bylo o fous,“ usmál se rozpustile.
Nestačila jsem nic odpovědět, jelikož do třídy vstoupil mladý energický učitel. Naštěstí měl tolik soudnosti, že řekl jen moje jméno, popřál mi, ať se mi u nich líbí a dál si mě nevšímal. Žádné trapné představování a ještě trapnější úsměvy.
Zbytek jeho povídání už jsem nevnímala. Nejradši bych si zalezla do postele a dospala probdělou noc, ale vedle mě seděl Erik, natěšený na pohár a já neměla to srdce, kazit mu radost.
„Amando?“ strčil do mě ramenem a já polekaně vystřelila do sedu.
„Ty seš případ, usneš ve škole hned první den,“ zasmál se a v modrých očích mu hrálo pobavení.
„Špatně jsem spala.“
Ani jsem si neuvědomovala tváře, které jsme míjeli a nijak mě nemrzelo, že si zatím nejsem schopná žádnou zapamatovat. Propletli jsem se davem až před školu, kde jsem teprve začala vnímat. Nezpůsobilo to sluníčko, čerstvý vítr, nebo ruch brebentících lidí všude kolem. Přiměla mě k tomu tvář, která se z ničeho nic vynořila přede mnou.
Tak jo, byl to asi ten nejhezčí kořen jakýho jsem kdy viděla. Vlastně takhle nějak jsem si ve skrytu duše představovala Daniela. Černý vlasy, opálená pleť, ostře řezaný a přitom nadmíru přitažlivý obličej a hluboké velké šedé oči, které civěly skrz dav přímo na mě.
Nejspíš jsem se zastavila, protože Erik mě chytl za rameno a postrčil vpřed. Trochu připitoměle jsem doklopýtala až k tomu klukovi a teprve až když jsme ho minuli se mi ulevilo.
Srdce mi prudce bušilo a já věděla jedno…věděla jsem proč na mě tak civěl a proč se tvářil tak zaujatě a lehce podrážděně. Byl to co já. On je viděl a mě bylo jasné, že mi nezbude nic jinýho, než ho příští den ve škole najít a promluvit si s ním. Jenže to se mi díky jeho výrazu a zvláštní nebezpečné aury která se okolo něj vznášela vůbec nechtělo.
Tak jo, nikdy jsem nebyla moc fanatik do takovejch těch pitomin o osobní auře, karmě nebo čakrách, ale kolem tohohle kluka se něco podobného vznášelo a jedinej pohled na něj ve mně způsobil strach tak velkej, že ho nepřevýšil ani ten někdo, kdo mi včera večer udělal z pokoje kůlničku na dříví…