Forsaken - 15. díl

Mlčky jsem zírala na Petra. A on se upřeně díval na mě. Mohlo uběhnout sotva pár vteřin, ovšem mně to připadalo jako celá věčnost.
„Co tím myslíš?“ vypravila jsem ze sebe nakonec, spíš abych rozbila to hrozivé ticho, než že bych byla tak zvědavá.
V ruce jsem svírala mobil tak pevně, že se divím, že jsem ho nerozdrtila. V duchu jsem horečnatě dumala, co udělat. Nechtělo se mi umřít. Sakra! Mám ho nabrat kolenem do rozkroku? A nebo mu pořádně dupnout na nohu? Škoda, že nemám ty jehlový podpatky, teď by se zatraceně hodily...
Ztrnule jsem stála na místě, skoro jako kdyby byl Medúzou a jeho jediný pohled mě proměnil v kámen. A pak se na mě zničehonic usmál. Způsobem, ze kterého mě okamžitě polil studený pot. Jako když se někdo dívá na svého oblíbeného psa, kterého musí dát utratit. Poslední sbohem... Měl jsem tě fakt rád... Budeš mi chybět...
Cítila jsem, jak mě v očích štípou slzy. Proč? Proč proč proč?! Proč já?! Co jsem provedla? Spodní ret se mi zachvěl a já ho okamžitě pevně stiskla mezi zuby, abych mu v tom zabránila. V ústech jsem ucítila kovovou pachuť svojí krve. Najednou jsem neměla sílu se bránit. Jenom jsem chtěla, aby už to skončilo. Strašně moc jsem toužila si lehnout a spát. S hořkostí jsem si pomyslela, že právě to mi Petr co nevidět vyplní. Tak proč ještě otálí? Chce si to snad vychutnat?!
„Izabelo... Copak je to s tebou?“ povzdechl si téměř utrápeně.
Jasně. Je to jenom moje vina, co? Ty mě tolik miluješ a já tě vlastně k tomu všemu donutila! Kdybys měla jen trochu víc shovívavosti, Izabelo... Kdyby ses pořád nechtěla hádat, Izabelo... Kdyby sis mě víc vážila, Izabelo... Izabelo... Izabelo...
Odolala jsem nutkání přitisknout si dlaně na uši, abych ten vtíravý hlásek umlčela.
Proč ses ráno nenechala zabít, Izabelo? Proč mi to tolik stěžuješ? Proč? Proč?
„Petře...“ hlesla jsem sklesle. Chtěla jsem žadonit, aby mě ušetřil, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit potřebná slova. Navíc... pokud si na vás někdo objedná zabijáky, jakou máte šanci, že mu to rozmluvíte? Další možnost byla na něj začít řvát, poslat ho prostě k čertu, jenže na to jsem zase neměla dostatek energie. Jenom jsem tam odevzdaně čekala, až se konečně uráčí to ukončit.
„Opravdu mě to mrzí...“ zamumlal rozpačitě a já přikývla.
Jo, mě to taky mrzí. Mrzí mě, že mě nenávidíš tak, že mě chceš zabít. Lidi se normálně rozchází, ale ne, ty to musíš řešit takhle. Fajn.
„Vím, že to tak někdy nevypadá, ale fakt mi na tobě moc záleží, Izabelo.“
Opět jsem přikývla. Zdálo se, že už se někam dopracovává. Ještě mi sdělí, že mu nedávám na vybranou, a pak už to přijde...
„Nechci o tebe přijít.“
Cože?! Skoro jsem to vykřikla nahlas. On o mě nechce přijít? To je něco nového... Vzápětí jsem si ale vzpomněla na Normana Batese... Že by mě chtěl zabít a pak si mě vycpat, aby se mnou mohl být napořád? To jsou všichni programátoři takhle vyšinutý? Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla?
Olízla jsem si rty a znovu pocítila chuť krve na jazyku. Jo, jako poslední jídlo to teda není nic moc. Aspoň mohl být stylovější a připravit nějakou romantickou večeři pro dva se svíčkama a vínem. Možná bych mu to mohla navrhnout. Beztak měl předtím hlad, ne? Pojíme, pokecáme... pak mu nastavím krček... Asi mi už vážně začíná hrabat...
„Jenom jsem chtěl, abys to věděla... Připadá mi... no, že už to mezi námi není jako dřív.“
Díky za postřeh, detektive! To máš teda zatraceně pravdu! Dřív se mi rozhodně nestávalo, aby mě někdo ohrožoval nožem a posílal mi hnusný zprávy a dárky! A víš co?! Nevadilo mi to! Jsem skromná holka, nevyžaduju zas tolik pozornosti! Místo dvou nájemných vrahů by mi bohatě stačilo pár růží! A nebo nějaký pralinky! Ale ne... pán musí vymyslet něco originálního...
Pak mě zničehonic napadla podivná myšlenka. Co když to celé Petr zinscenoval, aby se mohl blýsknout jako můj zachránce? Je možné, že ten muž na střeše, který mi zachránil život, byl skutečně on?