Melien Edhel - XXII. kapitola

XXII. KAPITOLA
Lidianna vyjekla a jen s obtížemi uhnula před dalším výpadem. Hrot dýky ji přesto zasáhl a ozdobil její předloktí tenkým rudým šrámem.
Stiskla zuby, aby nevykřikla, a pokusila se vykrýt následující úder. Byla však již příliš unavená. Zavrávorala a váha jejího protivníka, jenž se ji snažil přetlačit, udělala své. Tvrdě přistála na zemi, ten den už nejméně podesáté. Rezignovaně pustila dýky, které až dosud svírala v prstech. Nikdy předtím se necítila takhle vyčerpaná, ani když podnikala celodenní horské túry na kolech. Lehla si na záda a zavřela oči. Plíce ji pálily, její dýchání se už dávno změnilo v hlasité lapání po dechu a ruce a nohy měla těžké jako z olova. Její kůže byla pokrytá slabě krvácejícími šrámy a leskla se potem. Svaly se jí třásly a nebyla si jistá, zda se vůbec dokáže postavit. Tento problém za ni vyřešil Glorfindel, když ji prostě zvedl z trávy a odnesl na blízkou lavičku.
„Toho by již pro den tento stačilo,“ prohodil k Nimloth a ta souhlasně přikývla. Připásala si meč, jenž na začátku tréninku odložila, posbírala cvičné dřevěné dýky a odešla je uložit do zbrojnice.
Glorfindel zatím začal jemně masírovat Lidianniny bolavé šíjové svaly.
„Lle naa umien tereva (Jde ti to). Během těch lekcí pár jsi pokroku značného učinila.“
„Ne dost velký,“ povzdechla si Lidianna a natočila paže, aby si Glorfindel mohl prohlédnout její šrámy.
Na toho to neudělalo žádný velký dojem. „Obávám se, že toho jinak nejde, Lidianno. Však já všiml jsem si, že Nimloth se již dnes příliš zpátky nedržela. Než se naděješ, jako protivníci rovnocenní spolu bojovati budete.“
Lidianna se musela pousmát, ačkoli ji celé tělo neskutečně bolelo a dala by kdo ví co za horkou koupel. Rozhodně si nemyslela, že by měla šanci hned tak se Nimloth vážně postavit. Ale Glorfindelova pochvala, i když měla pochybnosti o jeho upřímnosti, byla milá.
„Lle naa nostale a´amin (Jsi laskavý). A v Legolasových vzpomínkách jsem viděla, jak úžasně jsi se choval k němu. Jako opravdový otec. Měl bys mít svou vlastní rodinu…“
Glorfindelovy ruce na jejích ramenou se zarazily.
„Glorfindele?“
Lidianna se otočila, aby zjistila, co se stalo.
„Nimloth nyní rodinou mou jedinou jest,“ pronesl tiše.
„Ale proč?“ nechápala. „Copak jsi nikdy…“ zmlkla, když spatřila jeho zraněný výraz.
Chtěl se zvednout, ale Lidianna ho uchopila za paži a zadržela ho. „Co se přihodilo?“
Dlouze na ni pátravě hleděl, v jeho očích se zračila hluboká bolest. Pak vstal a ona myslela, že odejde. Místo toho se k ní otočil zády a s pohledem upřeným kamsi do dáli začal vyprávět.
„Já kdysi dávno lordem Zlatého Květu býval a v Gondolinu s rodinou svou jsem žil…“

Vše začalo v roce 51 Prvního Věku, když Turgon, syn Fingolfinův objevil s pomocí Valy Ulma údolí Tumladen, které dříve bývalo obrovským jezerem. Bylo obklopeno pohořím Echoriath a nikdo ho předtím nespatřil kromě orlů kroužících nad skalami. Turgon však našel pod horami cestu vymletou vodou a nechal na tomto místě vybudovat město z bílého kamene, které mělo svou velikostí a krásou připomínat město Tirion ve Valinoru, kde dříve žil. Když se Turgon vrátil do své říše Nevrastu, zjistil, že Morgoth, Temný nepřítel, jenž byl považován za poraženého, opět povstal. Přesídlil proto svůj lid do nově zbudovaného města nazvaného Ondolindë, což v jazyce valinorských Elfů znamenalo Skála zpívajících vod. Na hoře Amon Gwareth, vysoké skále čnící uprostřed údolí, se totiž nacházelo mnoho říček a fontán. Později bylo toto jméno změněno na Gondolin – Skryté město. A toto jméno ho přesně vystihovalo, neboť bylo utajeno před nepřáteli, stejně jako spojenci za hradbou mohutných hor a jediná cesta do něj vedla tunelem chráněným sedmi branami.
Po pět století Gondolin prosperoval a během tohoto dlouhého míru přikázal král Turgon přednímu z gondolinských kovářů, aby zhotovil pár mečů, jeden pro něho samotného a druhý pro nejudatnějšího ellona v království. Kovář vykoval dvě mocné čepele, při jejichž výrobě využil všeho svého umění a znalostí, a král nechal vyhlásit, že onen velký meč, Orkrist dostane ten z jeho lidu, který vynikne nad ostatními. Sám si vzal Glamdring a stále ho nosil u pasu na znamení, že je vždy připravený bránit město. Obě čepele byly mimořádné tím, že v blízkosti zlých tvorů zářily chladným modrým světlem, ale po mnoho let se k nim nedostal žádný nepřítel natolik blízko, aby probudil oheň v nich skrytý. Po mnoho let také nikdo nevznesl nárok na Orkrist, poněvadž se Turgon domníval, že ještě nenadešel ten pravý čas, a tak tento meč klidně spočíval v pochvě zavěšen z klenby Turgonovy velké síně přímo nad jeho trůnem jako neustálá připomínka hrozby útoku Morgotha.
Pak se stalo, že sestra Turgona, Aredhel, si proti jeho vůli vyjela z Gondolinu a ztratila se v lesích. Našel ji podivínský ellon Eöl, který tam žil, unesl ji a oženil se s ní a Aredhel mu porodila syna Maeglina. Jednoho léta o mnoho roků později, když Eöl odcestoval pryč, oba utekli. Eöl to však zjistil a pronásledoval je až do Gondolinu. Král Turgon měl radost ze sestřina návratu a uvítal Eöla do rodiny, když mu však sdělil, že ten, kdo jednou vkročí do Gondolinu, již nikdy nesmí odejít, Eöl se rozzuřil. Pokusil se zabít Maeglina otráveným oštěpem, ale Aredhel ho zaštítila svým tělem a zemřela na následky zranění. Za tento čin byl Eöl svržen z útesů. Maeglina Turgon vychoval jako vlastního syna a získal v něm věrného a schopného služebníka. Maeglin byl však také velice ctižádostivý a dělal si nárok na následnictví. Jednoho dne požádal Turgona, zda by Orkrist nemohl dostat on, pokud toho nikdo jiný není hoden. Král ho příkře odbyl a Maeglin už nenaléhal, ale čas od času vzhlížel k Orkristu, který se pro něj stal symbolem jeho touhy po manželství s Turgonovou dcerou Idril a po vládě.
Téměř čtyřista let nevstoupil do Gondolinu nikdo cizí a Gondolinští se zcela distancovali od událostí odehrávajících se za hradbami jejich města. Až když se armády Eldar a Edain spojily, aby společně zaútočily na Morgotha a konečně ho jednou provždy porazily, král Turgon nezůstal nečinný a se svým vojskem posílil jejich řady. Morgoth však tento útok očekával a byl na něj dobře připraven, a tak tato bitva, označovaná později jako Nirnaeth Arnoediad, Bitva Tisíci Slz, skončila obrovskými ztrátami na straně spojeneckých vojsk. Gondolinským a dalším, kdož se k nim připojili, se díky obětavé pomoci krále Húrina a jeho bratra Huora, kteří se svými vojáky kryli jejich ústup, podařilo uprchnout z bojiště a nakonec se znaveni vrátili do Gondolinu. Za to byla tomuto rodu Edain jako jediným odhalena poloha města. Poté, co byli zranění ošetřeni a všichni nabrali nových sil, uspořádal král Turgon velkou hostinu. Prolévalo se tam mnoho slz a zpívalo mnoho žalozpěvů za padlé a také byla oslavována udatnost gondolinských bojovníků. Mnozí byli odměněni za své činy na bitevním poli a naposled si král Turgon předvolal Glorfindela z domu Zlatého Květu a Ectheliona od Fontány, dva z předních královských velitelů, kteří se v bitvě ukázali být nejzdatnějšími z celé gondolinské armády.
Král se nejprve obrátil ke Glorfindelovi a pravil: „Zde Orkrist jest, jenž činy svými sis vysloužil.“
„Můj pane,“ poděkoval úklonou Glorfindel.
Nato Turgon pohlédl na Ectheliona a řekl: „Tobě Glamdring, meč Královský dávám.“ A k úžasu všech shromážděných si odepjal pás a podal svůj meč Ecthelionovi.
„To ne, můj pane!“ vykřikl Ecthelion a klesl na koleno. „Meč můj Vám patří, nikoliv Váš mně!“
Ale Turgon zvolna zavrtěl hlavou. „Meč tento sis činy svými vysloužil a více než já jej hoden jsi.“
Ecthelion začal opět odporovat, avšak Turgon promluvil pánovitým hlasem, jenž zněl jako hlas sudby. „Ať toho třeba čepele nejlepší v Gondolinu jest, já tobě ji neodepřu, neb sám již meče nikdy potřebovati nebudu, alespoň taková předtucha má jest. Před vámi oběma však osudu vznešeného vidím a oba zbraní dobrých potřebovati budete. Však soudím, že ty, Ecthelione, ji více potřebovati budeš a proto tobě meče lepšího dávám.“
Ecthelion konečně Glamdring přijal a hluboce se uklonil.
Turgonova temná předtucha se posléze ukázala pravdivou...
Nikdo netušil, že král Húrin byl během bitvy Nirnaeth Arnoediad zajat Morgothem a po osmadvacet let vězněn v jeho pevnosti Angband. Když ho konečně propustili a on se vrátil do svého království, zjistil, že je zničené a jeho rodina byla povražděna. Pln vzteku a nenávisti hrozil směrem k Echoriathu, kde ležel bezpečně skrytý Gondolin, jehož existenci on tak vytrvale tajil před nepřítelem. Tak se Morgoth, který Húrina schválně nechal jít, neboť něco podobného očekával, dozvěděl o přibližné poloze města a vyslal své zvědy, aby ho vypátrali.
Vala Ulmo byl zneklidněn pohybem nepřítele a vyslal do Gondolinu Tuora, syna Huora, aby krále varoval. Naneštěstí byl Turgon příliš pyšný na město, jenž vybudoval, než aby ho opustil a nebo si přinejmenším připustil blížící se nebezpečí. Možná by ještě nebylo vše ztraceno, kdyby se Tuor nezamiloval do královy dcery Idril a ona jeho city neopětovala. Jejich sňatkem se stal Tuor následníkem trůnu a to vzbudilo v Maeglinovi nenávist nejen k tomuto Adanovi, ale i k celému Gondolinu, jenž měl připadnout podle jeho názoru jemu. Když byl pak Morgothovými špehy chycen, bez dlouhého váhání prozradil umístění města a přislíbil, že jim pomůže se dostat dovnitř, pokud ho propustí. Morgoth souhlasil.
V roce 511 vyslal Temný pán do skrytého města obrovskou armádu. Vojsko přišlo ze severu, kde byly hory nejvyšší a stráž nejméně bdělá, a stalo se tak o sváteční noci, kdy všechen gondolinský lid očekával na hradbách východ slunce a chystal se mu zpívat své písně. Následující den byl totiž prvním letním dnem a Eldar ho nazývali Brány léta. To ráno však rudé světlo vyšlo na severu a Gondolin byl zcela obklíčen nepřítelem. Bitva u jeho hradeb byla strašlivá a ačkoli Gondolinští bojovali ze všech sil, nakonec bylo město dobito a jeho zdi zčernaly ohněm Morgothových draků. Král Turgon padl při jeho obraně a také Ecthelion, jenž na samotném nádvoří paláce přemohl Gothmoga, Pána Balrogů, zde našel svou záhubu. Toho dne osud dostihl i zrádce Maeglina, když byl v souboji s Tuorem svržen z hradeb a skončil tak jako jeho otec.
Tuorovi se pak podařilo vyvést zbytek lidu spolu se svou ženou Idril a synem Eärendilem z trosek města a nepozorovaně projít tajnou stezkou skrz Echoriath. V průsmyku však byli napadeni skřety vedenými jedním z Morgothových Balrogů, kteří tam číhali v záloze. V odpověď na Balrogův strašlivý řev předstoupil Glorfindel, jenž také unikl z Gondolinu, a hlasitě zvolal: „Za Ectheliona od Fontány, nechť činy mé jsou pamatovány tak dlouho jako jeho!“ Nato tasil Orkrist a zaútočil na Balroga. Bojovali dlouho, až nakonec se Glorfindelovi podařilo rozpoltit démonovi hlavu a oba přepadli přes okraj srázu a zmizeli v propasti. Vše by však ještě pro uprchlíky zle skončilo, kdyby se na skřety nesnesli orlové střežící průsmyk a ty, které nepobili, nesvrhli do hlubin. Když bylo po boji, sám Thorondor, král orlů vynesl Glorfindelovo tělo a Eldar ho pohřbili pod mohylu z kamenů.
Glamdring ani Orkrist nebyly zapomenuty a Eldar, kteří přežili pád hrdého Gondolinu, je vždy pečlivě opatrovávali, neboť jim připomínaly krásu skrytého města.

Glorfindel utichl. Letmo se podíval na Lidiannu a pak se opět odvrátil.
„Toť příběh jest, jenž v knihách si přečísti můžeš, neb se díky Elrondovi, synu Eärendila uchoval. Čeho tam však nenalezneš jest, že zatímco s Balrogem jsem se bil, rodina má skřety pobita byla. Žena má i synek můj malý...“
„Glorfindele...“ Lidianniny oči byly plné slz.
„Když zahynul jsem, já těšil jsem se, že s nimi se opět shledám. Vala Námo však mi toho odepřel. Prý ještě mnoho vykonati musím, než mi dovoleno bude je znovu spatřiti. Po jistou dobu jsem v Síních čekání pobýval, než mne Námo ve Věku Druhém zpět na Ardu poslal...“
Lidianna se nedůvěřivě zamračila. Četla už o Námovi, vládci a strážci Síní čekání. Jeho sídlo se údajně nacházelo na ostrově Aman, na západních březích oblasti označované jako Valinor, a dleli v něm duše zemřelých, než je Námo propustil, když se rozhodl, že nastal jejich čas. Duše Eldar se pak v Amanu znovu probudily k životu, duše Edain navždy opustily Ardu a vrátily se k Ilúvatarovi, Stvořiteli všeho. Tohle všechno si Lidianna pamatovala, považovala to však pouze za mýtus. Nyní si již nebyla tak jistá.
Glorfindel mezitím pokračoval ve svém vyprávění. „Já s rodiči a sestrou svou jsem v Lórienu vyrůstal a tam jsem se také s Thranduilem spřátelil. Bylo to šťastné a klidné období. Pak jednoho dne se vše změnilo. Celá rodina jsme tehdy do Imladris cestovali, když v lese nás znenadání skřeti napadli. Rodiče povražděni byli, mně a Nimloth se uniknouti podařilo. Když jsem u jejich bezvládných těl klečel, já náhle jsem si na smrt ženy své a syna našeho rozpomněl. Na celý předchozí život svůj.... i když si dodnes jist nejsem, zda to Námo takto zamýšlel. Věděl jsem také, čeho učiniti musím. My do Imladris jsme odjeli a já se tam velitelem Elrondova vojska stal a v boji proti Sauronovi, někdejšímu služebníkovi Morgotha, nápomocen byl. Když po dlouhém úsilí i tento nepřítel poražen byl, já meče svého odložil, neb již jsem přespříliš smrti viděl...“
„To je smutný příběh.“
Glorfindel se otočil k Lidianně a pousmál se. „Tak zlé to není, vždyť se jednou s milovanými svými opět v Amanu shledám. Však nejdříve se o sestru svou postarati musím. Štěstí její smyslem života mého nyní jest.“
Lidianna jeho úsměv opětovala. „Mně se zdá, že Nimloth se o sebe umí postarat víc než dobře.“
Glorfindela ale tato poznámka nepotěšila. „Ona bezpochyby výjimečnou jest. Však zneklidňuje mě, že v tvrdohlavosti a nezkrotnosti se spíše mužům podobá.“
„A v boji?“
Glorfindel pokrčil rameny. „Já ji všeho, čeho znám, naučil. V boji s dýkami a mečem dovednosti značné dosáhla. V lukostřelbě nicméně i přes píli svou jen výsledků průměrných dosahuje, neb trpělivosti, jež k tomu potřebná jest, postrádá.“
„A Legolas? Jak ten bojuje?“ zeptala se Lidianna zvědavě. Viděla ho zatím bojovat jen jednou, když ji bránil proti Goblinům, a to, na jakou vzdálenost se mu podařilo zasáhnout svůj cíl, na ni udělalo dojem.
Glorfindel se usmál. „Pokud lukostřelby se týče, již dlouho zde nebylo nikoho, kdo by se mu vyrovnati mohl. Přesnost a rychlost, s jakou střílí, zcela ohromující jest. Však ni zručnost, s jakou dýkami svými vládne, o nic více zahanbující není.“
Lidianna nemohla nepostřehnout pýchu, s jakou o Legolasovi hovořil. Jako kdyby mluvil o vlastním synovi...
Glorfindel náhle zvedl hlavu a pohlédl ke stájím, kde Nimloth zrovna jediným plavným skokem nasedla na Losarrnu a pobídla ho do cvalu. Na jeho tváři se objevil znepokojený výraz.
„Ona příliš umíněnou a nezvladatelnou jest. Já předsevzal jsem si, že dokud ona provdána nebude, já zde setrvám, bych ji ochránil. Však vzhledem k chování jejímu obav mám, bych zde až do skonání Ardy dlíti nemusel. Možná jsem toho výchovou svou shovívavou zavinil, však já jen nerad bych nucen byl, sám chotě jí vybírati.“
„Neříkej mi, že má Nimloth málo nápadníků!“ Lidianně taková myšlenka připadala zcela absurdní.
„Pár ellyn zde bylo, však příliš velkého mínění o nich jsem neměl a nezdálo se, že by Nimloth o nich jinak smýšlela. Ani divu není, když pořád myslí na –“
Glorfindel se zarazil, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že mu Lidianna naslouchá.
„Myslí na záležitostí jiných,“ dokončil chvatně. „Však proč řečmi těmito planými se zdržujeme, když lukostřelbě věnovati bychom se mohli.“
Lidianna nevěřícně vykulila oči. Jedinou aktivitu, kterou by ještě ten den zvládla, bylo lehnout si do postele a číst si, ale zakázala si projevit takovou slabost před Glorfindelem, zvlášť po tom, co jí prozradil svou minulost. Chtěla mu dokázat, že se nemýlil a že je opravdu bojovnice. Odevzdaně se zvedla a sledovala, jak přináší ze zbrojnice velký luk a toulec plný šípů, a snažila se nemyslet na to, že ji bolí snad každičký sval v těle. Glorfindel to příliš neprotahoval, snad jako kdyby chtěl nahradit čas, který strávili povídáním. Udělil jí krátkou přednášku o historii lukostřelby, vysvětlil jí techniku střílení a pak jí předvedl, jak by to mělo vypadat v praxi. Jistou rukou umístil šíp do středu terče a podal luk Lidianně. Zkusila ho napodobit, avšak její šíp skončil u jejích nohou.
„Nutné jest více síly do toho dáti,“ poradil jí a ona se o to pokusila jen s o trochu lepším výsledkem.
To bude dlouhý den, blesklo jí hlavou, než znovu napnula tětivu luku.

Nimloth nespokojeně hleděla na Lidiannu stojící proti ní.
Bylo krásné ráno a vycházející slunce zbarvilo oblohu do odstínů růžové a světle fialové. Ptáčkové zpívali jako o závod a z mohutných rampouchů visících z okrajů střech zvolna odkapávaly krůpěje vody. To všechno naplňovalo Nimlothinu duši pocitem klidu a štěstí. Jediné, co to poněkud kazilo, byla Lidianna.
Pokrok, který u ní během uplynulých dní zaznamenala, dnes vystřídala naprostá nešikovnost. Když se Nimloth už počtvrté podařilo vyrazit jí zbraně z rukou, pomalu začínala ztrácet trpělivost. To se však změnilo, když se sehnula, aby Lidianně podala jednu z dýk, a spatřila na její rukojeti stopy krve.
„Lidianna, tula sinome (Lidianno, pojď sem)!“ nařídila jí nesmlouvavě.
Když ale uchopila její ruce do svých a prohlížela její zakrvácené dlaně, její dotyk byl chladivý a jemný. Usadila ji na lavičku a začala opatrně čistit a ovazovat její poranění.
„Kterak se tohoto tobě podařilo?“ zjišťovala přísně.
Lidianna, ač nerada, přiznala, že s Glorfindelem poslední tři dny trénovala lukostřelbu.
„Proč však ničeho jsi mu nesdělila?“ nechápala Nimloth.
Už se nedivila, že Lidianna nebyla schopná pevně svírat dýky. Několik prasklých puchýřů na dlaních a do živého masa pořezané prsty musely být velice bolestivé.
Lidianna zahanbeně sklopila zrak. „Nechtěla jsem si stěžovat, byla jsem ráda, že se mi věnuje. Navíc jsem ho už dost obtěžovala svými problémy.“
„Kdyby Glorfindel nechtěl, tak věř, že by se nenechal.“
Lidiannu zarazil její lehce uštěpačný tón. „Když on je jediný, s kým si můžu promluvit…“ přiznala téměř omluvně.
„Nikoliv však o všem,“ podotkla Nimloth.
„Jak to? Vždyť je tak chápavý.“ Lidianna nemohla uvěřit tomu, že by Glorfindel někdy odmítl Nimloth vyslechnout. Působil dojmem, že by jí nedokázal nic odepřít.
„Obávám se, že i porozumění jeho mezí svých má. A záležitostí některých lépe s ženou probírati jest.“ Nimloth náhle vypadala posmutněle.
„To máš pravdu. Zvlášť pokud jde o muže a nebo o city.“ Lidianna ji dokonale chápala.
Nimloth souhlasně přikývla. „A nebo o city k mužům. I když s bratrem jako Glorfindel jest, se mi cos takého často nestává, neb on přehnaně ochranitelský vůči mně jest.“
„S jeho minulostí se tomu nemůžeš divit. Ale neříkej mi, že je ti to tak na obtíž. Vždyť je hezké, že se o tebe tak stará.“
Nimloth se lehce zamračila. „Stará se však tak, že nikomu ani nedovolí se ke mně byť jen přiblížiti.“
Lidianna se dívala na Nimloth a nemohla se ubránit záchvěvu závisti. Současně ale nedokázala pochopit, jak někdo, kdo vypadá jako ona, může mít potíže s navazováním známostí. „Pokud má o tebe nějaký muž opravdu zájem, tak ho to přece nemůže odradit.“
Avšak Nimloth tento názor nesdílela. „Vidno jest, žes Glorfindela ještě nikdy rozohněného nespatřila, seč bys takto nesmýšlela. Ten, kdož hněvu jeho vzbudí, málokdy příležitosti má, podruhé tak učiniti.“
„Na mě působí naprosto vyrovnaně. Tedy kromě té chvíle, kdy jsi přijela z Lórienu… Ale jinak to byl vždycky on, kdo dokázal urovnat všechny spory. On je jediný, kdo dokáže uklidnit krále Thranduila.“
Jakmile to jméno vyslovila, Nimlothina ruka se zachvěla a utáhla obvaz kolem Lidianniny dlaně těsněji, než by jí bylo příjemné. Sykla bolestí a Nimloth se vzpamatovala a ihned ho zase povolila.
Lidianna si elleth překvapeně prohlížela. Nechápala, co ji tak rozrušilo. Copak se tak bojí krále, že pouhá zmínka o něm ji dokáže vyvést z míry? Ale skutečnost, že Nimloth rozpačitě uhýbala pohledem a její tvář ztratila svou obvyklou bledost, hovořila o něčem jiném.
Lidianna se nemohla ubránit zasmání. „Tobě se líbí, přiznej to!“
Nimloth zčervenala ještě víc a odmítavě potřásla hlavou. „Kterak jen tobě cos takého na mysl přijíti mohlo?“
„Protože jsem taky žena. A musím uznat, že král Thranduil je velice přitažlivý muž. Ale také nebezpečný a krutý.“
Lidianna se už nedivila, že se Nimlothina volba Glorfindelovi nezamlouvá. Bylo zjevné, že svou sestru velice miluje a jako Thranduilův přítel musel dobře znát veškeré jeho stinné stránky.
„Chápu, že se tobě takovým jeviti musí, však já ho i jiného poznala. Citlivého a pozorného. Však pak duši jeho stín jakýsi temný zakryl a o teplo veškeré jej připravil.“
Lidianna si pomyslela, že u Thranduila se taková změna nemohla nijak výrazně projevit. Raději si to však nechala pro sebe.
„A co to způsobilo?“ zeptala se spíše ze slušnosti, než že by ji to nějak zvlášť zajímalo.
Nimloth si odhrnula z tváře dlouhý stříbrný pramen vlasů a povzdechla si. „Toho netuším. Glorfindel a lord Elrond toho ví, však já přímo se jich otázati nemohu a při rozhovorech našich na to nikdy řeč nepřišla.“
„No, zřejmé je, že lord Elrond se s králem příliš v oblibě nemají…“ prohodila Lidianna. Neušlo jí, že kdykoli jsou ti dva spolu, většinou to skončí hádkou.
„Toť kvůli Celebrían, choti Elrondově začalo. Však já jista si nejsem, zda bych toho tobě vyprávěti měla, neb to charakteru důvěrného jest.“ Nimloth si ji pochybovačně přeměřovala.
„Tak to se musíš rozhodnout sama. Já ti akorát můžu slíbit, že to nikomu neprozradím.“
Nimloth ještě chvíli váhala, ale pak přikývla.
„Když jsem jako malá s rodinou v Lórienu žila, Thranduil s Celebrían dosti času trávil. A nedržel ji jen za ruku, pokud víš, čeho tím míním.“ Nimlothina tvář opět zrůžověla. „Pak Thranduil na rozkaz otce svého z Lórienu odjeti musel a domů se navrátiti, neb ho král Oropher ve vojsku svém potřeboval. Zdálo se, že vztah jeho s Celebrían tímto skončil. Když se ti dva po mnoha yénech znovu setkali, Celebrían se mezitím za Elronda provdala a dva syny a dceru mu povila. Přesto Thranduilovu kouzlu neodolala a noc celou v ložnici jeho strávila. Naneštěstí se toto bez následků neobešlo. Když toho Celebrían zvěděla, k rodičům svým do Lórienu odcestovala a doufala, že tam v tajnosti dítě své nemanželské porodí. Matka její, lady Galadriel, paní Lórienu s králem Oropherem tehdy dohody učinila. Thranduil se co nejdříve oženiti měl a dítěte tohoto se ujmouti a za své ho vydávati. Oropher se nebránil tomu mít v rodu dítěte nemanželského, pokud toho nikdo nezví, neb rod lady Galadriel k jednomu z nejstarších a nejurozenějších patřil. Thranduil sám se proti plánu tomuto nikterak nevzpouzel a Celebrían se natolik styděla za chování své, že jen uvítala, že důkaz skutku svého nestoudného na očích míti nebude. Vše by tehdy ke spokojenosti všech urovnáno bylo, kdyby během porodu ke komplikacím nečekaným nedošlo a Elrond do Lórienu přivolán býti nemusel. I přes protesty jeho bylo dítě do království Oropherova odvezeno a on jej teprve po odjezdu Celebrían do Valinoru znovu spatřil a ačkoli spíše Thranduilovi než Celebrían se podobalo, přesto si jej zamiloval. On Thranduilovi nabídl, že se o syna jeho jako o vlastního postará, však ten nabídku jeho rázně odmítl. Když pak děti Elrondovy si smrtelost zvolily, kterak výsadou potomků Edain s Eldar jest, tím spíše mu syn Thranduilův k srdci přirostl, a pranic mu nevadilo, jakým způsobem počat byl. Dokonce mu neteř svou, Elanor za nevěstu dáti chtěl. Kterak to celé skončilo, sama nejlépe víš.“
Lidianna byla ohromená. „To dítě, o kterém mluvíš, je Legolas?“
Nimloth mlčky přisvědčila.
„Ale když jsem se učila o rodech Eldar, byla tam jako Legolasova matka uvedená jakási Artanis!“
„Ta sice za ni vydávána byla, však Celebrían matkou jeho pravou jest. Artanis pouze zdání vzbuditi měla, že Legolas synem legitimním jest. Když nikdo o původu jeho pochybností neměl, důvodu nebylo, by Artanis v království déle setrvávala. Poté co Oropher v bitvě padl a Thranduil se králem stal, do Amanu ji odplouti nechal a více se již neoženil.“
„Zdá se, že toho víš o téhle záležitosti víc než dost,“ poznamenala Lidianna udiveně.
„Já převážnou část života svého v Imladris jsem strávila…“ odvětila Nimloth, jako kdyby to vše vysvětlovalo. Náhle strnula a zhrozeně se na Lidiannu podívala. „Však toto pouze mezi námi dvěma zůstati musí! Legolas o tomto tušení nemá a ani nikdo jiný by příliš potěšen nebyl, kdyby tohoto zmíněno bylo!“
„Vždyť už jsem ti přece slíbila, že to nikomu neřeknu. Stejně si ale myslím, že by se měl Legolas líp s Elrondem jako otcem. Thranduil mi připadá bezcitný a chladný.“
Nimloth se smutně usmála. „Každý v sobě zklamání a rány skryté nosíme, jež myslí našich kalí a činů našich ovlivňují. Jde jen o to je nalézti a zhojiti.“
„Zklamání a rány?!“ Lidianna ta slova skoro vyprskla. „Nimloth, to možná nosí ti, co Thranduila potkají, ale ne on! Kdo by se odvážil se mu protivit? A i kdyby, jsem si jistá, že při sledování jejich bičování, by to už nějak překonal!“ Lidianna se nemohla ubránit sarkasmu. Tolik si toho již s tímhle nadutým elfským králem vytrpěla a teď jí Nimloth bude přesvědčovat, že Thranduil je pouze oběť, nešťastná bytost pronásledovaná nepřízní osudu!
„Já uznávám, že Thranduil tvrdým a často bezohledným jest, však tomu se diviti nemůžeš. Vždyť již v mládí po boku otce svého bojoval a po smrti jeho království před nepřáteli ubrániti musel. Ty téměř ni schopna nejsi se sama o sebe postarati a na něm životy mnohých závisely!“ postavila se Nimloth ihned na obranu krále.
„Bezohledný teda rozhodně je, když by se nebýt Orophera ani nepostaral o svého syna!“ odsekla Lidianna pohněvaně. „A tvrdý je na něj taky dost! Vždyť mu na něm vůbec nezáleží!“
„Thranduil o něm zprvu ani nevěděl, Lidianno. A nemysli si, že Legolase nemiluje. On toho jen najevo dáti nedokáže. Stejně jako Legolas. Jakkoli si toho připustiti odmítáš, ti dva si velice podobní jsou…“
Lidianna mlčela. Když pak opět promluvila, byl její hlas tichý a rezignovaný. „Než mě sem Legolas přivedl, tak jsem se o sebe dokázala bez problémů postarat. Ale náš svět je jiný než ten váš. Někdy si tu připadám jako na letním táboře… mám pocit, že je to jen sen a já se probudím a tohle všechno zůstane jen v mých vzpomínkách…“
Nimloth Lidiannu jemně pohladila po paži. „Copak bys toho tak chtěla? Je tam snad někdo, kdo na tebe čeká?“
„To ani ne, ale nesnáším, když jsem na někom závislá.“
„A ty strachu máš, že láska tvá k Legolasovi tebe na něm závislou učiní?“
„Jeden by řekl, že nejsi léčitelka ale psycholog!“ zasmála se Lidianna krátce, aby zakryla své rozpaky. Nimloth ji totiž odhadla naprosto správně.
„Nejen tělo, nýbrž i duše někdy léčiti potřebuje,“ pronesla Nimloth vážně, když jí Lidianna vysvětlila význam toho pro ni neznámého slova, a v tu chvíli působila nesmírně staře a moudře.
„A ty si myslíš, že bys mohla být tím pravým lékem pro Thranduila?“ Lidianna pochybovačně zvedla obočí.
„Já doufám…“ odvětila Nimloth a její oči se odhodlaně zaleskly.
„Hmm…“ Lidianna na Nimloth udělala komický obličej. „V jeho případě to ale vypadá na dlouhodobou a intenzivní léčbu…“
„Toť přáním mým nejvroucnějším jest!“
Nimloth na ni spiklenecky mrkla a obě dívky se svorně rozesmály.
Ani jedna z nich si nevšimla Glorfindela stojícího opodál a naslouchajícímu jim s nesouhlasem jasně vepsaným ve tváři. Prsty pravé ruky pevně svíral rukojeť své dýky a jeho jindy laskavé oči teď připomínaly spíš oči divoké šelmy těsně před útokem. Hluboká vráska na jeho čele hovořila o jeho znepokojení.
Upřímně doufal, že se Thranduil zachová rozumně a nebude Nimlothinu přízeň opětovat. V opačném případě byl odhodlán ihned zakročit. Znal Thranduilovu minulost a ačkoli by se kdykoli bez váhání postavil po jeho boku v boji, svou sestru by vedle něj viděl jen nerad a byl připraven tomu zabránit i za cenu jejich přátelství.