Forsaken - 16. díl

“Izabelo?”
Petrův hlas mě vytrhnul z mých absurdních představ. Jasně, příště si můžu zkusit namluvit, že je to Peter Parker. No co, i s tím se dá přece docela dobře žít… jenom mu nevymetat jeho pavučinky a nevyhazovat chlupatý kámoše z okna…
“Jo?” ozvu se skoro nepřítomně.
“Ani mi na to nic neřekneš?”
Cosi zamumlám a doufám, že mu to jako odpověď postačí. Co ode mě krucinál chce? Vyběhne tu na mě s vražednýma úmyslama a pak si chce povídat?
“Víš co?” nadhodí a já zatajím dech. A zlatým hřebem večera je… “Běž na to kafe a až se vrátíš, tak tě vezmu někam na večeři, co ty na to? Už jsme dlouho nikde nebyli.”
“Na večeři?” zopakuji nevěřícně a umím si představit, že mám v tu chvíli dost oduševnělý výraz. “Ty mě zveš na večeři?”
Pobaveně se zasmál. “Ale no tak, Izabelko. Sice jsem tě teď trochu zanedbával, ale přece jen nemusíš reagovat takhle šokovaně.”
“Myslela jsem, že máš moc práce…” podotkla jsem a znovu si vybavila obsah jeho mailu.
Pokrčí lhostejně rameny. “To stihnu dodělat, než se vrátíš. Než vy ženský všechno proberete… Jenom nezapomeň, že většina restaurací zavírá v jedenáct!” dodá ještě šibalsky.
“Jako kdybyste vy chlapi byli jiný!” odseknu hned. Starý zlatý časy… Tolik se mi po nich stýská. Časy, kdy jsme se skoro neustále špičkovali a dělali si ze sebe navzájem srandu, a bylo nám spolu tak krásně. Kdy se to vlastně všechno tak zvrtlo?
Ušklíbne se na mě. “Musíme se přece nějak mezitím zabavit.”
To určitě… Třeba plánovaním, jak někoho odstranit… Nicméně přikývnu. “Dobře.”
Jenom mě teď nech konečně odejít... zaprosila jsem v duchu. Byla jsem z toho všeho tak zmatená. Pokud jsem si to špatně vyložila a neprávem jsem si o Petrovi myslela, že by mi byl schopen ublížit, co to vypovídá o mně a našem vztahu? Připadalo mi, jako že jsem ho strašně zradila. Skoro jsem si až přála, aby měl opravdu nějaké vražedné plány, protože pak bych se necítila tak mizerně.
A on jako naschvál neudělá vůbec nic, aby mě toho pocitu viny zbavil! Místo toho, aby třeba něco plácl a já se s ním mohla začít hádat a na chvíli ho aspoň trochu nenávidět, tak se ke mně nahnul a letmo mě políbil na tvář. Teda původně chtěl na pusu, jenže jak jsem sebou polekaně trhla, tak jeho pusa skončila o kousek vedle.
“Takže později, Izabelo…” loučí se se mnou a já znovu přikyvuju. Na víc se opravdu nezmůžu. Zamyšleně mířím ke dveřím a když už sahám po klice, opět mě zastavuje.
“Něco jsi zapomněla…” sdělí mi a než se stačím opět zeptat, co tím míní, bere mě za ruku. Potlačím okamžité nutkání se mu vytrhnout. Ne, už ho z ničeho nepodezírám… ale přece jen… člověk by neměl předčasně polevit v ostražitosti… že jo?
Když mi do dlaně vtiskne moje klíče, které jsem po příchodu domů odložila na botník, připadám si už jako totální blbka. Přinutím se ke křečovitému úsměvu.
“Díky…” vypravím ze sebe a spěšně se pakuju z bytu.
Zdá se mi, že moje šílenství dnes opravdu nabylo nevídaných rozměrů. Co se to se mnou děje, když svého přítele považuju za nějakýho vraha? Pravda, úplně normální asi být nemůže, když chodí se mnou, ale copak bych mu právě tohle mohla zazlívat?
Opouštím zatuchlé prostory paneláku a rychlou chůzí mířím pryč. Nemám nejmenší tušení, kam jít, ale vím, že potřebuji být sama, abych si svoje zmatené myšlenky trochu urovnala. V tomhle stavu nemůžu s Petrem nikam vyrazit, vždyť jsem nebyla daleko od toho, abych ho obvinila z pokusu o vraždu! Tiše zaúpím, jen když si na to vzpomenu. Řekla bych, že moje alergie na česnek je v porovnání s tímhle ještě relativně stravitelná. To, že všude kolem sebe vidím samé násilníky a spiknutí, je ovšem už případ pro Chocholouška. Už to úplně jasně vidím… Moje matka v slzách: Vždyť jsme jí dali všechno! Tak proč se tohle stalo? Otec zamračený: Už od začátku mi přišla nějaká divná. Petr lítostivě: Dobře, tak si tu vysokou doděláš později, ano?
To jsou teda vyhlídky! Možná si někteří z vás říkají, že jsem měla hned zavolat policii, jenže si dokážu živě představit, jak by se na to celý tvářili. Někdo Vám poslal divné zprávy? Můžete nám je ukázat? Ne? Někdo Vás napadl? A máte nějaké důkazy? Aspoň nějaké poranění, když už na to nejsou svědci? Že byl někdo zabit? A kde máte tělo? Máte vůbec něco? Víte, možná, že jste měla jenom divný sen… Nemáte trochu bujnější fantazii? Ha! A jsme zas u doktora Chocholouška!
Jenže když jsem míjela vzrostlý strom rostoucí na okraji parku a najednou ucítila chladný dotek kovu na svém krku, ten nápad s policií se mi začal zdát dost lákavý. A taky dost nedostupný. Neboť ze stínu se nevynořil nikdo jiný než Ariel a jeho modré oči mě probodávaly stejně nenávistně jako ráno.
“Neviděli jsme se už někde, slečno?”