Forsaken - 17. díl

Na chvíli odkládám tužku a procvičuju si zatuhlé prsty. Připadám si jako právě oživlá mrtvola. Mít zrcátko, tak nepochybuju, že by mi tenhle dojem potvrdilo. Ani nevím, kdy jsem se neposledy myla, ale zplihlé prameny vlasů, které mi spadají do obličeje, napovídají, že to už nějakou dobu bude. Bůhví, jak dlouho tu vlastně jsem...
Vzápětí se zhnuseně zašklebím. K čertu s Bohem, vždyť ten už mě dávno zatratil! Jasně, všichni jsme jeho děti... Akorát někdo zapomněl zmínit, že některé ze svých dětí zrovna nemá příliš v lásce! Přitom jsem neudělala vůbec nic, čím bych se mu mohla znelíbit. Nevybírala jsem si to, čím jsem. A pokud jde o mou loajalitu... tak s tou jsem ani moc na výběr neměla. Vydala jsem se cestou, která jako jediná nekončila hned za ohybem smrtí. Máte pochybnosti o tom, čeho byste byli schopní, abyste přežili? Věřte mi, že všeho. Tedy přinejmenším já jsem byla. A čím dál jsem zacházela, tím méně jsem váhala. Říká se, že nejhorší je první krok. A je to pravda. Jakmile jsem vykročila, už jsem se neohlížela. Až doteď.
Nebudu se vymlouvat, že jsem to všechno dělala kvůli tobě. Nedělala. Dělala jsem to jenom kvůli sobě. Abych přežila. Akorát mě nikdo nevaroval, že se ze mě časem může stát někdo, s kým rozhodně nechci mít nic do činění. Tak proč to sama neukončím, ptáte se? Protože už tuhle svobodnou volbu nemám. Jsem jako zvíře hnané svými pudy. Potřebuju jíst a čím déle hladovím, tím víc nad sebou ztrácím kontrolu. Kousám se do rtů, ale ani sladká chuť mé vlastní krve nedokáže ukojit mou touhu.
Dívám se na své ruce, vypadají tak nevinně, tak bíle. Skoro jako čerstvě napadlý sníh. A přitom byly schopné tak hrozných činů... Skoro ještě vidím tu krev, která je pokrývala. Některé skvrny se nedají smýt...
Raději se znovu chopím tužky a zamyšleně s ní kroužím po papíru. Má tohle vůbec smysl? Proč si raději nelehnu a neodpočívám? Beztak tohle všechno zničí, až se mnou skončí. Vím přece, jak jsou důslední. Nikdy nenechávají žádné stopy. Jenže já musím pokračovat. Je to jako tichá obžaloba světa, že je tak strašně nespravedlivý. A je to také jediný způsob, jak v sobě ještě uchovat poslední zbytky lidskosti. A tak píšu dál...

Nevěřícně zírám na Ariela a dumám, jestli mi někdo něco nenasypal do pití. Tohle už přece musí být halucinace!
„Vždyť jste mrtvý!“ hlesnu připitoměle.
„Hmm... To od tebe není moc hezký, ale každopádně je to dobrý postřeh, děvče!“ zachechtá se výhrůžně a nespouští mě z očí.
Zato já těma svýma zoufale těkám po okolí a hledám někoho, kdo by mě zachránil. Netrvám na Batmanovi ani Spidermanovi, stačil by mi klidně i nějaký rázný důchodce s holí, ale zřejmě už všichni sedí doma před televizníma obrazovkama a jedinej blbec, co se tu potuluje po okolí, jsem já.
„To Vás poslal Petr? A nebo snad Nikola?“ zjišťuju a doufám, že svým vyptáváním získám nějaký čas.
Znovu ten temný smích. Je asi tak příjemný, jako když někdo přejíždí dlouhýma nehtama po školní tabuli. Bezděčně se zachvěju.
„Snad sis nemyslela, že se nás tak snadno zbavíš? A nebo ano?“
Jeho překvapivě zkažený dech mi ovane obličej a mně se okamžitě zvedne žaludek. Brr! Neslyšel nikdy o ústní hygieně?!
„Líbil se ti můj dárek?“ pokračuje dál a je mu naprosto jedno, že neodpovídám. „Chtěl jsem, abys věděla, jaký věnec položím na tvůj hrob...“
„Proč tohle děláte?“ vypravím ze sebe dokonce s nádechem kuráže. „O co Vám zatraceně jde?!“
„Přece o tebe, Izabelo... Zdá se, že ses špatně narodila... Takže to teď napravíme...“