Forsaken - 18. díl

Ariel už tentokrát dlouho neotálel, nejspíš opravdu nesnášel nedokončenou práci. Bez dalších slov mě hrubě popadl a táhl hlouběji do sešeřelého parku. I když tohle označení zní možná trochu moc honosně, jednalo se spíš o obyčejný lesík s asi dvacítkou mohutných stromů, jejichž druh bych nedokázala určit ani kdyby na tom závisel můj život. Naštěstí Ariel nebyl tak krutý, aby po mně takové znalosti požadoval. Stačilo mu, že jsem se špatně narodila. To mi teda neříkal nic novýho, podobné myšlenky jsem občas mívala taky. Hlavně potom, co se rodiče rozvedli. Ale že by to byla až taková katastrofa, že by mě kvůli tomu musel zabíjet?
Bez většího odporu jsem sebou nechala smýkat po úzké cestičce a stále doufala, že na někoho narazíme. Kde jsou všichni pejskaři, když jde o život?! Jasně, mohla jsem zkusit ječet a modlit se, aby to někdo uslyšel, jenže vzhledem k tomu, že široko daleko nebylo ani živáčka, tak mi to přišlo dost pitomý. Navíc Arielův nůž neodbytně poletující kolem mého krku mi lehce svazoval hlasivky.
„Tady to stačí!“ oznámil mi můj průvodce a trhnutím mě zastavil.
Z místa, kde jsme se nyní nacházeli, už nebylo na chodníky lemující tento hájek, vůbec vidět. Navíc tu rostla neskutečně vysoká tráva, která moji mrtvolu určitě spolehlivě aspoň na nějakou dobu skryje. Úzkostí jsem skoro ani nedýchala. Přišlo mi naprosto neskutečný, že by můj život měl skončit tady a takhle. Některý věci si prostě nepřipouštíte. Samozřejmě, že jsem nepředpokládala, že budu žít věčně, ale takhle brzo jsem to taky zabalit neplánovala. Naneštěstí mě Ariel držel až příliš pevně, než abych se mohla o něco pokusit. Zřejmě v tom měl už značnou praxi. Někoho by to možná uklidnilo, přece jen je lepší být v rukou odborníka, ale obávám se, že jsem to ocenit nedokázala. Rozechvěle jsem očekávala, co se bude dít dál.
Zatím se zdálo, že si to hodlá náležitě vychutnat, neboť teď už tolik nespěchal.
„Víš, když mi o tobě řekli, představoval jsem si tě docela jinak...“ prohodil a zlehka mě ostřím nože pohladil po tváři. Přinutila jsem se k naprostému klidu, aby mě neřízl. Asi to zní směšně, když mě stejně co nevidět zamorduje, ovšem chtěla jsem si tu bolest co nejvíc oddálit. Nejsem žádná masochistka!
„Taky jsem předpokládal, že bude daleko těžší se k tobě dostat... Hlavně po tom ránu jsem si myslel, že už jim to došlo...“ pokračoval Ariel ve své samomluvě. Asi mu chybějí kamarádi. A nebo mi hodlá vykecat díru do hlavy. To bude hodně brutální a pomalá smrt...
„Jenže zřejmě nepochopili, jak velký význam máš...“ Pobaveně se zasmál, znělo to jako štěkot hyeny.
A pak mi zničehonic bodl ten nůž do břicha.
Vyhekla jsem a nevěřícně se zadívala dolů. Z toho pohledu se mi ihned udělalo špatně, přesto jsem nedokázala odtrhnout oči. Vyhrkly mi slzy, ale nekřičela jsem, protože to bolelo tak, že jsem nemohla skoro ani popadnout dech. Ariel pomalu pomaličku tu čepel opět vytáhl a s výrazem, jenž by se dal klidně nazvat jako zalíbení, mě pozoroval. Cítila jsem, jak se mi z rány valí krev, a automaticky jsem na ni přitiskla ruku, jenže ona se mi tvrdohlavě prodírala mezi prsty a crčela na zem. Některé kapky se zachytily na dlouhých stéblech trávy a připomínaly rosu. Rudou rosu... Zvolna jsem se sesula na kolena. Všechno kolem mě se začalo rozmazávat, hlava se mi motala a já stále bojovala o každé nadechnutí. Zamrkala jsem, abych rozehnala mlhu, která mě obestírala, ale marně. Víčka se mi slepovala a já neměla dost sil, abych je pořád znovu rozevírala. Nakonec jsem to vzdala a nechala je zavřené.
Kdesi v té tmě nad sebou jsem uslyšela Arielův hlas. Zněl zklamaně. A děsivě daleko.
„A já si myslel, že s tebou bude větší zábava, děvče! Možná, že se přece jen zmýlili... Přece jen asi nejsi ta, za kterou jsme tě považovali! Jinak bys tu teď nechcípala na zemi jak vykuchaný prase! To s tvým frajerem byla daleko větší zábava!“
Připadalo mi, že do mě kopnul, ale jistá si nejsem. Vzápětí všechno pohltila prázdnota.