Forsaken - 19. díl

Pomalu jsem rozevřela oči a už jen tahle činnost mě zcela vyčerpala. Zdálo se mi, že mám víčka snad obetkaná pavučinami, a já s námahou zvedla ruce, abych si je promnula. Bolest, která mi okamžitě vystřelila do hlavy, mě přinutila procítěně zaúpět.
„Á, Šípková Růženka se nám konečně probudila!“ ozval se dobře známý hlas a já za tím zvukem otočila hlavu.
„Tati…“ hlesla jsem překvapeně. A taky ochraptěle. Ústa jsem měla vyschlá, skoro jako kdybych šla aspoň týden pouští, navíc s otevřenou pusou. Polkla jsem, ale nijak to nepomohlo.
„Tady.“ Otec přistoupil a podával mi hrnek. „Napij se.“
Pomohl mi se posadit, což nebylo zrovna jednoduché, neboť všechny mé svaly řvaly dost hlasitě na protest. Ignorovala jsem je a na jeden zátah vyprázdnila obsah hrnku. Ani jsem přitom nezaregistrovala, co to vlastně piju. Jakmile jsem uhasila žízeň, opět jsem se zaměřila na otce, kterého jsem viděla naposledy asi před půl rokem.
„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se nechápavě. Pak jsem se konečně rozhlédla kolem sebe a došlo mi, že asi nejsem v Petrově bytě. „Co tu dělám já?“ opravila jsem se.
„Přišla jsi za mnou na návštěvu. Copak si to nepamatuješ? Byla jsi nějaká skleslá a potřebovala jsi společnost…“ vysvětloval mi a v jeho hlase byla patrná starost.
Zamračila jsem se. „To je možný, ale proč bych potom chodila za tebou?“
Chtěla jsem se zvednout z postele, ale nohy mě odmítaly poslouchat. Cítila jsem se jako kdybych prodělala nějakou drsnou chřipku.
„Co je to se mnou?“ zamumlala jsem znepokojeně.
Než mi stačil otec odpovědět, najednou jsem si na něco vzpomněla. Ten park… Ariel… dýka a krev… S poděšeným nadechnutím jsem si začala vyhrnovat triko pyžama, které jsem měla na sobě, a bedlivě prozkoumávala každý centimetr své kůže. Nic. Žádná rána, žádná jizva, vůbec nic. Vzhlédla jsem do otcových tmavých očí.
„Myslela jsem… Že mě někdo pobodal…“ vypravila jsem ze sebe nesouvisle a připadala si hrozně pitomě.
Otec se shovívavě pousmál. „Asi jsi měla jen špatný sen. Trochu jsi tu stonala, mladá dámo. Měla bys o sebe víc dbát…“
„Sen?“ Zamyšleně jsem zkrabatila čelo. „Ale bylo to tak… skutečné…“ Znovu jsem si prohlédla břicho, ale nic nového jsem neobjevila. „Přísahala bych, že se to opravdu stalo!“ vyjekla jsem dotčeně, neboť si mě otec přeměřoval dost soucitným pohledem.
„Některé sny jsou takové…“
Tak tenhle mužský hlas jsem určitě nikdy předtím neslyšela. Byl hluboký… podivně zastřený… Zadívala jsem se směrem, odkud zazněl, ale jediné, co jsem dokázala rozpoznat, byla silueta nějaké osoby stojící poblíž dveří. Venku už byla tma a místnost ozařovala pouze malá lampička na nočním stolku vedle postele, která neposkytovala dost světla na to, abych si toho neznámého mohla lépe prohlédnout.
„To nebyl sen!“ odsekla jsem důrazně, abych mu naznačila, že mu do toho vůbec nic není. Kdo se ho o jeho názory prosil? A kdo to vůbec je?
„Izabelo, nebuď hrubá!“ napomenul mě otec mírně. Jeho tón byl však spíše lhostejný. Stejně jako jeho celoživotní přístup ke mně. A k němu, že bych šla, kdybych potřebovala společnost? Proč bych to dělala?! Nedůvěřivě jsem ho sledovala, jak míří k tomu druhému muži. Připadalo mi, že se za ty roky vůbec nezměnil. Vlnité vlasy mu spadaly na ramena a jejich černou barvu nenarušovala jediná šedina, stejně jako jeho tvář dosud nepoznamenala jediná vráska. Jeho postava byla vysoká, atletická a pohyboval se s obdivuhodnou, skoro kočičí pružností. Chvíli s tím neznámým cosi probíral a během toho rozhovoru několikrát zalétl očima ke mně.
To se jako baví o mně nebo co?! Okamžitě mě zalila vlna nevole. Ačkoli mě to stálo značné úsilí, vyškrábala jsem se na nohy a vypravila se k nim. Musela jsem se přitom přidržovat zdi, abych se hned nesložila na podlahu, a tak mi trvalo snad věčnost, než jsem se tam došourala. Mezitím se ten neznámý otočil k odchodu a já stihla akorát zjistit, že je oblečený celý v černém a má dlouhé rovné stříbřité vlasy, které mu sahají do půli zad.
„Izabelo, neměla by ses ještě takhle namáhat,“ pronesl otec nesouhlasně a postavil se mezi mě a toho cizince.
Chtěla jsem ho ubezpečit, že je mi dobře, ale dřív, než se mi podařilo zformulovat slova, zamotala se mi hlava a já ztratila vědomí.