SLQ II.

2. Obrazy v zrcadle

Když jsem konečně dorazila domů, stmívalo se. Naštěstí nebyl nikdo doma, takže jsem byla ušetřena všetečných otázek, na které bych stejně s největší pravděpo-dobností nemohla odpovědět.
Co bych našim asi tak mohla říct? Ahoj mami, ahoj Time, víte jak nemám ráda představování nových lidí? To neuhodnete proč! Já totiž většinou vidím, jak můžou umřít. No není to skvělé? Mami? Proč voláš do blázince? Time, kam se to schováváš? Time?
Při té představě mi naskočila husí kůže.
Znovu jít do blázince. To bych snad už nepřežila. Byla jsem tam zavřená dva roky od svých sedmi let. To jsme ještě bydleli v normálním velkoměstě, kde narazíte na hypermarket na každém rohu, kde jezdí autobusy pravidelně a podle jízdního řádu a oblečení si můžete koupit v normálním obchodě se značkovým zbožím.
Důvodem, proč mě tam naši šoupli, byly mé vize budoucnosti. Jenže tenkrát by-ly ještě horší a já byla příliš malá na to, abych uměla držet jazyk za zuby.
Vlastně se jim ani nedivím, že mě tam zavřeli. Kdo by to neudělal, když za ním přijde vlastní sedmileté dítě a řekne: „Tati, nejezdi nikam, protože umřeš. Mami, že nebudeš mít Tima ráda?“
Ze začátku to máma s tátou brali jako dětskou fantazii, jenže postupem času to bylo horší a horší.
Být zavřená s tlupou malých dětí v jedné třídě a obzvláště při výtvarce se pro mě stalo očistcem. Každou minutu se mi mihla hlavou vize malého kluka s nůžkami v břiše, další se kácel k zemi kvůli otravě z lepidla, moje sousedka, která si rozbije lebku při houpání se na židli.
Nikdo nechápal, proč se jinak zdravé dítě děsí dalších malých dětí. Proč křičí, když si spolužáci hrají venku na hřišti na honěnou. A proč každého děsí varováním před zcela jistou smrtí.
Doktoři si se mnou nevěděli rady. Nezabíraly žádné léky, žádné terapie. Až na-konec zbyla jediná možnost.
Trvalo mi celé dva dlouhé roky než jsem se naučila své schopnosti tlumit, dva roky než jsem se naučila předstírat, že je se mnou všechno v naprostém pořádku.
Když jsem se vrátila zpátky domů k našim, máma mi s uplakanýma očima oznámila, že se táta spolu se svými rodiči zabil.
Byl to hrozný pocit, vědět, být si jistá tím, že jsem mu takovou smrt – sice před dvěma lety – předpověděla. Neposlouchal mě a doplatil na to.
Hlavou se mi honily tváře všech lidí, na kterých mi záleželo. Ocitla jsem se ve slepé uličce. Musela jsem předstírat, že jsem jako ostatní, normální. Ale zároveň jsem je chtěla uchránit. Byla jsem přesvědčená, že varovat je mým posláním.
Ruce jsem však měla pevně svázané předsudky společnosti.
Dlouhé roky jsem pak nesnášela představování nových lidí. Máma to nikdy ne-chápala a smála se mi. Děsit se setkání s novými lidmi a přitom milovat povídání si s nimi?
Ještě nikdy jsem svou schopnost nikomu neprozradila. Ani vlastní matce ne. Tak co mě donutilo to říci Rachel?
Zavřela jsem za sebou vstupní dveře, sundala si boty a podívala se na sebe do zrcadla.
Prokletá. Tak jsem se charakterizovala jako osobnost, když se mnou Rachel psala své první interview. Tenkrát se tomu zasmála a smetla to ze stolu, jenže mě se neuvěřitelně ulehčilo. Někdo o tom věděl.
Jenže ne přesně.
Neubránila jsem se vzteklému zaklení. Za tohle moje rozpoložení můžou oni!
V bojovné a vzteklé náladě jsem šla do kuchyně, kde na mě čekala večeře v troubě.
Kuře na paprice a těstoviny patří mezi mé oblíbené jídla, jenže v tuto chvíli bych mohla jíst klidně i piliny a chutnaly by mi stejně.
Námět k obavám a přemýšlení jsem totiž rozhodně měla.
Rachel je sice moje dobrá kamarádka, zároveň je však i novinářkou. Teď ji do-ma musí svrbět prsty, jak se chce pustit do psaní o potrhlé Emmelyn Cooperové.
A já jsem se toho děsila. Věděla jsem, že bych jí měla věřit, ale nemohla jsem se k tomu přinutit.
Hlavou mi také vrtali ti noví studenti, kteří ovládli naši školu jenom svým pří-jezdem. Zajímalo mě, s kým z nich budu ve třídě. Samozřejmě bych byla nejradši, kdyby v naší třídě nikdo z nich nebyl, ale Racheliny informace byly z devadesáti devíti procent vždy pravdivé.
Ozvalo se zapípání. Na domácí mobil přišla zpráva.
Ruka s vidličkou s kouskem kuřete mi zůstala viset ve vzduchu a srdce se mi prudce rozbušilo. Vzhlédla jsem.
Na stolku vedle lednice blikala malá obrazovka jakoby měla radost, že si na ni někdo po čtyřech měsících konečně vzpomněl.
Donutila jsem se vstát ze židle. Uvažovala jsem, kdo tohle číslo má. Moc lidí ho neznalo, protože si máma nepřála, aby jí někdo z práce posílal zprávy domů. Pracovní mobil totiž se železnou pravidelností nekompromisně vypínala, takže po čtvrté hodině odpoledne do sedmi ráno nebyla nikdy k zastižení.
Samozřejmě, že číslo má máma a Tim, ale nevěřila jsem tomu, že by se o mě báli tolik, aby mi už v šest večer psali – a navíc na rodinný mobil. Možná by k nám chtěla přijet Timova matka, ale to by snad napsala jemu, ne? Thomas mi píše zásadně na mé soukromé číslo. A co by mohla chtít Rachel?
Nepříjemné tušení mi způsobilo husí kůži.
Určitě o mě napsala do novin a teď se to snaží vyžehlit. Zbaběle, textovou zprá-vou.
Strach nahradila zloba.
Samozřejmě, že se nemohla udržet! Je to Rachel, co jsem si to vlastně myslela?
Stisknutím tlačítka jsem přijala zprávu. Několik okamžiků jsem zírala na ne-smyslný text, dokud mi nedošlo, že to tři krát dvojité vé znamená webovou adresu. Zkontrolovala jsem odesílatele. Všechny Racheliny stránky jsem totiž znala, takže ona nemá důvod mi posílat nějaký odkaz.
Hněv opadl a vystřídala ho úleva. Nezradila mě.
K mému údivu tam však žádné číslo nebylo. Žádný odesílatel neexistoval. Mís-to něj tam byl vzkaz: Zkontroluj.
Náhle jsem zatoužila, aby tady se mnou doma někdo byl.

Zbaběle jsem se rozhodla na tu podivnou zprávu nereagovat. Co by se tak asi mohlo vlastně stát? Nikdo se to nedozví. Nikomu to neublíží.
Určitě je to jenom nějaký hloupý vtip někoho, kdo to s elektronikou umí. Jenže nikoho takového jsem neznala. Alespoň jsem si to myslela.
Strčila jsem nádobí do myčky a na několik okamžiků jsem se zamyslela. Co dě-lat? Jít na počítač by v tuto chvíli bylo holým šílenstvím. Ta zpráva by mi nedala po-koj a nakonec bych ten odkaz vyhledala. Učit se? Ale co, když je zítra volný den?
Přešla jsem do obýváku a rozladěně jsem se svalila na sedačku. Televize. Ten kouzelný vynález, který mi pomůže přestat myslet na zprávu a příjezd nových obyva-tel. Doufala jsem v to z celého srdce.
Popadla jsem vypínač a zmáčkla první tlačítko, které mi přišlo pod ruku. Oka-mžitě na mě z obrazovky zamrkala dokonale vyretušovaná modelka nabízející krém, který zaručeně zajistí dokonalé opálení. V každý jiný den bych propadla depresi z to-ho, že ta kráska v televizi je symbolem dokonalosti v dnešní době, usoudila bych, že v porovnání s ní jsem jako krysa vedle labutě a mrzutě bych televizi vypla a začala se věnovat učení.
Ne tak dnes. Doslova jsem hltala každé slovo, které ti dokonalí lidé z reklam nabízeli. Přesvědčovala jsem samu sebe, že jim věřím. A začalo to pomáhat.
Zapomněla jsem na nějaké nové obyvatele našeho městečka, vypustila jsem zá-hadnou zprávu. Uvolnila jsem se.

Převalila jsem se na bok a nečekaně jsem spadla na zem. Překvapeně jsem se rozhlédla kolem sebe a pár minut mi trvalo, než mi došlo, že jsem usnula v obýváku.
Se zasténáním jsem se postavila. Při pádu jsem si narazila loket a teď mi v celé ruce brnělo. Koutkem oka jsem zkontrolovala hodiny na televizi. Bylo pět minut po půlnoci.
Rozespale jsem zívla. Sice je zítra – vlastně dneska – volno, ale za poslední dva týdny jsem toho moc nenaspala. Rozhodla jsem se jít se dospat do svého pokoje. Ale až po pěkně horké sprše. Celé tělo jsem měla ztuhlé, rozbolavělé a potřebovalo uvol-nit.
Zvedla jsem tmavě zelený přehoz z gauče z podlahy, na které skončil se mnou, a upravila jej na původní místo. Máma by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem usnula u televize. A navíc ji nechala puštěnou.
Zastavila jsem se uprostřed pohybu. Televize byla vypnutá a ovladač ležel vedle ní.
Nepamatovala jsem si, že bych ji vypínala. Usnula jsem v průběhu dokumen-tárního cyklu o afrických žábách.
Pokoj mi najednou připadal strašidelný, dům byl příliš tichý a tmavý, příliš da-leko od policejní stanice.
Z kuchyně se ozval šramot. Srdce se mi na okamžik zastavilo.
„Haló?“ zavolala jsem polohlasně, „Je tam někdo?“ Samozřejmě, že i kdyby tam někdo byl, tak by se neozval, jenže v tu chvíli jsem si potřebovala dodat odvahy.
„Jsem – umím sebeobranu!“ křikla jsem, když šramot neustával, „Zavolám po-licii!“
Nic. Žádný zvuk. Žádný strašidelný smích, který jsem očekávala.
Zhluboka jsem vydechla. Z hrudi jakoby se mi svalila celá skála. Možná, že bych měla nějakého psychologa navštívit. Začíná mi trochu strašit na věži.
Poupravila jsem přehoz, aby vypadal netknutý a šla jsem do svého pokoje. Zbytky adrenalinu mi ještě kolovaly tělem, takže jsem se cítila víc než vzhůru. Přesto mi sprcha přišla jako skvělý prostředek pro uklidnění.
Zvládnout těch patnáct rozvrzaných dřevěných schodů v takhle nabuzeném sta-vu byla hračka. Jindy jsem na nich pravidelně zakopávala a zadírala si tak třísky do dlaní.
Pohrávala jsem si s myšlenkou, že takové adrenalinové povzbuzení bych potře-bovala častěji. Že bych začala provozovat nějaký extrémní sport? Neubránila jsem se úsměvu, když jsem si představila, jak by se na to máma zatvářila.

___________________________________________________

Ha ... opět rozkouskovaná kapitola ... ale snad to tu hodím všechno ;) ... a jak jste si jistě všimli - ZATÍM to na tu první kapitolu nenavazuje (dokončení 1. kapitoly bylo na webu ;))... ale ty možnosti v písmu bych vraždila ... za ty pomlčky se omlouvám, ale nikde jinde na webu (blogu) to tak neblbne .... a kde je kurzíva a tučné a podtržení??? Ach jo ... nooo snad se to bude líbit.

Komentáře uvítám ;) alespoň bude vidět, že jste to četli ...

A slibuji, že se budu snažit zveřejňovat pouze a jedině díla a tyhle komentáře si odpustím (a nechám někde jinde XD)

Enjoy