Invisible ( 9. část )

Bylo těžký tvářit se před Erikem normálně a alespoň dělat, že mě zajímá to co říká. V hlavě mi toho vířilo tolik, že bych se nejradši bojácně stulila pod dekou a snažila se zapomenout na ty absurdnosti, který se vloudily do mýho života.
Jahodovej pohár jsem do sebe nasoukala rychlostí, z níž mě začalo nepříjemně bolet čelo a spěšně se rozloučila s mým Cobeinovským společníkem. Domu jsem skoro běžela a ulevilo se mi teprve tehdy, když jsem se udýchaně opřela o domovní dveře.
„Amando?“
Prudce jsem trhla hlavou, ale už mi mělo být jasný, že ho neuvidím, ani kdybych si to přála sebevíc.
„Honil tě duch?“ ušklíbl se sarkasticky a tentokrát mě jeho hlas nerozčílil, jako by tomu bylo kdykoliv jindy. Po těle se mi rozlila zvláštní úleva a pocit jistoty.
„V pohodě.“
„Neměla bys tak křičet. Tvuj táta spí nahoře a nejspíš by si o tobě mohl myslet, že jsi cvok…čímž by si mu moc nepomohla vzhledem k tomu, že za cvoka považuje sám sebe,“ uchychtl se nepříjemně a já konečně přiměla nohy, aby udělaly několik krůčků směrem ke kuchyni. Najednou se mi zdálo hrozně těžký přimět svoje tělo k jakémukoliv primitivnímu pohybu. Byla jsem unavená jak psychicky, tak i fyzicky a nijak se u mě nejevila schopnost fungovat normálním způsobem.
Ztěžka jsem dopadla na barvou židli a položila hlavu na kuchyňskou linku.
„Mohl bys pro mě něco udělat?“ hlesla jsem do ticha a vůbec si nebyla jistá, jestli je tam Daniel se mnou.
„Hmm?“
„Vidíš támhle tu dvoubarevnou věc? Tak mi jí prosím podej…a támhle v tom šuplíku ještě lžičku.“
Neochotně zabručel, ale po chvilce mi obě věci přistály těsně u pravé ruky s naštvaným třísknutím.
„Co to vůbec je?“ otázal se a já se musela usmát tomu, jak špatně skryl za tím nedbalým dotazem svojí zvědavost.
„Nikdy jsi neměl nugetu?“
S trochu větším elánem jsem odšroubovala víčko a nabrala plnou lžičku tý sladky dobroty.
„Na…zkus to.“
Chvilku trvalo, než mi jeho hedvábné prsty vzaly lžičku z ruky a ta zamířila kamsi k jeho ústům.
„Chutná?“
Namísto odpovědi zamířila prázdná lžíce zpět do sklenice a vrchovatě si nabagrovala další porci.
„Heej,“ zasmála jsem se a rychle po ní chňapla, ale Daniel rychle uskočil.
Byla jsem moc unavená, abych se s ním prala, tudíž jsem jen seskočila ze židle a došla si pro novou lžičku.
„Jíš tohle často?“ ozvalo se po chvilce, když jsme spořádali skoro půlku nugety.
„Většinou když mám depresi, jsem smutná, rozladěná, frustrovaná nebo melancholická,“ sama jsem se musela zasmát tomu seznamu mých obvyklých nálad.
„Já většinou maloval,“ ozval se tiše. „Táta byl proti. Malování mu připadalo slabošský a bez budoucnosti, ale mamka mě podporovala. Koupila mi dokonce malířskej stojan a hrozně drahou sadu aquarellovejch barev.
„Moje mamka byla malířka, ale nikdy mi nepřipadalo, že mám tolik talentu, abych se malování mohla víc věnovat.“
„Amando?“
Polekaně jsem trhla hlavou. No do háááje. Teď jsem za kreténa, co si mluví sám pro sebe. Skvělý Amando…si šikulka!
„Ahoj tati.“
„No já slyšel, že tu někdo mluví, ale…no to je jedno.“
„Jo to já někdy dělám…mluvim si sama pro sebe.“
Naproti mě se ozval pobavený smích a já měla neuvěřitelnou chuť po tom klukovi něčim hodit.
Jeho lžíce kamsi zmizela, tudíž aspoň toho jsem zůstala ušetřena. Vysvětlování, proč špinim dvě lžičky na jednu nugetu…to už bych asi nezvládla.
Trochu rozpačitě se podrbal na hlavě. Už byl oblečený v obleku a navoněný, tudíž mi bylo jasný, že jde do práce.
„Kdy přijdeš?“ pomohla jsem mu neutrální otázkou z těch rozpaků a jen doufala, že nezačne mluvit o včerejšku. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat na to, co se jemu zdálo naprosto nepochopitelné. Já mu přeci nemohla vysvětlit proč viděl to co viděl. Ne, že bych nechtěla, ale pud sebezáchovy mi v tom zabraňoval. Přeci jen…lepší držet hubu, než se válet na psychiatrii.
„Někdy večer, ale s večeří na mě nečekej, najím se cestou.“
Věnoval mi nervózní úsměv a před tím, než vyšel z kuchyně se na mě ještě otočil.
„Kdyby se něco dělo…tak mi hned zavolej.“
„Jasně tati.“
Zuřivě jsem zabořila lžíci do sklenice a nabrala si co to jen šlo.
„Je zralej na cvokaře a to jen kvůli mně!“
„Nesmíš si to dávat za vinu…třeba to vůbec není tvoje chyba.“
„Tak čí sakra? Copak ty si někomu řekl, aby mi přišel dělat bordel do pokoje a vyděsil tátu k smrti?!“
„Jasně že ne, jenom…víš neviditelní nemají moc rádi vás…co jste vidět a ještě o nás víte. Je to jako výsměch…jste pro nás takovej paradox…ironie…já nevím, ale představ si, že jsi neviditelná. Smíříš se se svojí samotou a s tím, že není žádná šance, aby tě někdo viděl a pak přijde někdo jako jsi ty. Víš o nás, ale nedokážeš nás zachránit bez toho, abychom nenatáhli bačkory. Prostě ironie.“
„Takže v naší moci je, abychom vás zabili?“
„No já…“
„Ty víš proč nejsi vidět, že jo?! A netvrď mi, že ne!!“
Z jeho neviditelných úst se vydralo bolestivé povzdechnutí a lžíce s řinkotem přistála na kuchyňské lince.
„Bojíš se mi to říct?“
„Ne nebojim jen…stydim se,“ zamumlal.
Pozorně jsem se zadívala do míst, z nichž vycházel jeho hlas a složila si ruce na stůl, jako důkaz, že poslouchám.
„Tak jo…dobře. Je to trochu neuvěřitelný, sám nevím co si o tom mám myslet. Četla jsi bibli?“
Zaraženě jsem zamrkala. Bibli?
„Noo nečetla, ale vim o ní hodně…proč?“
„Tohle určitě znát budeš. O tom kam přijdou po smrti hříšní a kam pobožní a hodní lidé.“
„Takže tim chceš tvrdit, že ty jsi byl hříšnej a proto tě bůh udělal neviditelnym jo?“
Podrážděně zavrčel. „Jasně, že ne a nepřerušuj mě!“
„Už mlčim.“
„Jenže existuje ještě jedna skupina. Ještě jeden druh lidí, které čeká věčné zatracení. V bibli se píše, že i kdyby byli celý život sebevíc pobožní, tak je čeká zatracení…“
Hlas se mu na konci lehce zlomil a vypadalo to, že nedokaže říct, jaká skupina to je.
Chvíli jsem si jeho slova přehrávala v hlavě a vzpomínala na ty chatrný základy, který jsem měla z náboženství, když mi to došlo. Vyděšeně jsem vytřeštila oči a ruce se mi lehce zachvěly.
„Ty si…spáchal…spáchal…sebevraždu?“
„Chytrá,“ zabručel.