Melien Edhel - XXIII. kapitola

XXIII. KAPITOLA
Lidianna s podrážděným mlasknutím popadla luk a rázným krokem se vydala k terči, u kterého od rána trénovala. Přesně jak tušila, ani jeden šíp nezasáhl střed, a ačkoli všechny skončily poblíž, ji to neuspokojilo. Ne, když se lukostřelbě intenzivně věnovala celý týden. Díky masti, kterou jí dala Nimloth, ji ruce už nebolely, jen kůže na jejích prstech zůstala hrubá a tvrdá.
Lidianna vytrhala šípy a zastrčila je do toulce, jenž měla přehozený přes rameno. Zvolna se vrátila na své stanoviště a chvíli si soustředěně přeměřovala cíl. Pak si připravila šíp, napnula tětivu luku a zamířila. Zrovna chtěla vystřelit, když ji někdo zezadu uchopil za paže a upravil jí sklon luku.
„Faina lle pilin´ (Šípu svého vypusť).“
Jako omámená uposlechla. Ruce se jí slabě třásly a srdce jí divoce bušilo, jako kdyby jí chtělo vyskočit z hrudi. Se zatajeným dechem sledovala let šípu a překvapilo ji, když se zabodl do středu. Ale na tom nezáleželo. Jediné, co ji teď zajímalo, bylo, že konečně přijel. Pomalu se otočila, jako kdyby se obávala, že tam nikdo nebude, že ten hlas, co slyšela, byl jen výplodem její rozjitřené mysli. Ani když už stáli proti sobě, tak blízko, že se skoro dotýkali, tomu stále nemohla uvěřit. Čekala, že něco řekne, avšak on mlčel a jen ji si ji zevrubně prohlížel. To ticho bylo nesnesitelné.
„Mankoi naa lle sinome (Proč jsi tady)?“ zeptala se nakonec. Byla to poněkud zbytečná otázka, ale nemohla si pomoct.
„Lle naa amin (Tys mou)...“ odvětil Legolas a vytáhl svůj velký luk z pouzdra na zádech. „Ar´ amin merna cael lle aru amin (A já tebe po boku svém míti chci)!“
Bleskurychle vypálil a jistou ranou rozetnul její šíp. Pak opět luk schoval.
Lidianna zklamaně sklonila hlavu. Doufala, že jí ještě dovolí zůstat v Imladris, ale nyní poznala, jak bláhová byla tato její naděje. Ačkoli jeho názor na ni se zřejmě nezměnil, očividně ji nehodlal nechat odejít ze svého života.
„Hmmm...“ Ke svému znechucení cítila, jak se jí oči zalévají slzami, a odvrátila se, aby je nespatřil. Nehodlala se před ním ponížit ještě víc, než bylo nezbytně nutné.

Legolas se díval na Lidiannu a nemohl se toho pohledu nasytit. Tolik po tomto okamžiku toužil. A najednou nevěděl, co jí má říct. Žádná slova nemohla vyjádřit, jak moc mu na ní záleží a jak moc mu během těch uplynulých dní chyběla. Neboť něco jiného bylo, když se jí úmyslně vyhýbal, ale vědomí, že i kdyby chtěl, tak je pro něho v tu chvíli nedosažitelná, ho naplňovalo neukojitelnou touhou po ní.
A teď ji konečně měl nadosah. Oděnou do jednoduchých přiléhavých šatů v červeni podzimního listí, s vlasy volně rozprostřenými po ramenou. Záda měla strnule vzpřímená, jako kdyby se do tohoto hrdého postoje musela nutit, a ačkoli měla skloněnou hlavu, byl si bolestně vědom toho, že se jí vlhce lesknou oči. Netušil, co ji přimělo k slzám, jestli to, co vyřkl, nebo něco, co neřekl. Chtěl jen, aby věděla, že je pro něj tou nejdražší bytostí na celé Ardě.
Pevně ji sevřel v objetí, jeho rty byly jen kousek od jejích.
„Nae saian luume´, aier (Doby dlouhé uplynulo, malá), zašeptal a zlehka ji políbil.
Lidianna, která něco takového neočekávala, byla zaskočená. Po jeho prvních slovech předpokládala, že jí prostě nařídí, aby se s ním ihned vrátila, a potrestá ji za to, že odjela bez jeho svolení. Chystala se, že se bude bránit, měla přece také svou hrdost, i když tomu v poslední době mnoho nenasvědčovalo. Ale jak se mohla bránit, když jediné, co Legolas dělal, bylo, že jemně ochutnával její rty? Jak se mohla bránit, když jeho vůně a dotyky v ní probouzely ty nejslastnější pocity? Jak se mohla bránit, když potřebovala mnohem víc?
S tlumeným vzdychnutím upustila luk a ovinula své paže kolem Legolasova krku. Rozevřela rty a uvítala jeho jazyk ve svých ústech. Vše bylo v tu chvíli zapomenuto, okolní svět pro ně přestal zcela existovat, když si ti dva po třiadvaceti nekonečných dnech odloučení konečně spočinuli v náruči.

Glorfindel se potěšeně usmál a zamířil do domu.
„Tak jakpak Lidianně se dnes daří?“ otázala se Nimloth, jež stála před stájemi a čistila svému koni kopyta.
Glorfindel se na ni s nelibostí zahleděl. Jak je možné, že si nikdy předtím nevšiml, jak nežensky se jeho sestra chová? Jakkoli obvyklé bylo, že se jezdci sami starali o svá zvířata, ženy vždy přenechávaly tuto špinavou práci podkoním.
„Proč tohoto sama vykonávati musíš?“ vyčetl jí lehce.
Zarazila se. „Neb chci, by Losarrna té nejlepší péče měl, a kdo ho lépe než-li já zná? Však proč se mě na to tážeš?“
„Neb zdá se mi, že až do krajností zacházíš! Rozprava tvá s Lidiannou též dosti nevhodnou byla! Netuším, kterak pravdu o původu Legolasově jsi zjistila, však tobě nepřísluší toho dále šířiti! Ani slova tvá o Thranduilovi mě příliš nepotěšila!“
Nimloth zrudla až po špičky uší. „Mě též netěší, že hovorů mých soukromých posloucháš! A myslím, že Lidianně neuškodí, když o Legolasovi něčeho více zví! Zanedlouho se bráti mají a jista si jsem, že o něm téměř ničeho neví!“
Glorfindel nespokojeně potřásl hlavou. „Já zas jist si jsem, že Lidianna si i bez moudrostí tvých poradí! Když naposledy jsem ji viděl, nevyhlížela, že by ji neznalost minulosti Legolasovy některak trápila. Přinejmenším jí to nikterak nebránilo v tom ho líbati.“
Nimloth se překvapením rozšířily oči. „Legolas zde jest? Věděla jsem, že přijede! Ještě někdo s ním dorazil?“
Glorfindel pevně sevřel Nimlothinu ruku. „Pokud v příjezd Thranduilův jsi doufala, pak tebe zklamati musím! A radil bych tobě, by na něj sis nemyslela! Já nepřipustím, bys ty v loži jeho skončila!“
„Toť záležitostí tvou není!“ odsekla a vytrhla svou ruku. „Já navíc z důvodu jiného jsem se tázala!“
„Ano?! A z jakého?“
Pohled, který na ni upřel, byl hoden jeho válečnické minulosti a nejednoho vojáka by přinutil uhnout očima. Na Nimloth ale příliš velký dojem neudělal.
„Neb kuchařku zpraviti musím, že hostů máme,“ odvětila Nimloth bez zaváhání, až Glorfindel zapochyboval o správnosti svého závěru.
Ne však zcela.
„Nimloth, já vím, že ty po všech těch yénech k němu stále ještě citů chováš. Raději na něho zapomeň, neb ty šťastna bys s ním nebyla.“ Glorfindel ji něžně pohladil po vlasech. „Navíc nevěřím, že by on o tebe zájmu projevil, zvláště potom, co jsem mu sdělil, že si toho nepřeji.“
Nimloth uhnula z Glorfindelova dosahu. „Čehože jsi učinil?! Kterak sis cos takého dovoliti mohl?!“ Nemohla uvěřit vlastním uším.
Glorfindela její výbuch nechal chladným. „Neb štěstí tvé na paměti mám. Duše Thranduilova démony minulosti sužovaná jest a ti ho příliš pevně ve spárech svých drží. Ani ty proti nim ničeho nezmůžeš.“
„I tys démonů svých přemohl a Thranduil dosti silný jest, by se také osvoboditi dokázal!“ namítla.
„Když tak kvůli Legolasovi neučinil, proč by toho pro tebe činiti měl?“
Na to neměla odpověď.

Večeře probíhala v téměř naprostém tichu, ve kterém se občasné cinknutí příborů zdálo až nevhodně hlasité. Lidianna seděla hned vedle Legolase a jejich kradmé pohledy a letmé dotyky rukou nezůstaly před Nimloth a Glorfindelem utajeny. Oba sourozenci jedli mlčky, bylo zřejmé, že se mezi nimi něco stalo. Ale jejich hosté byli příliš zabráni do sebe, než aby tomu věnovali větší pozornost.
Když bylo po jídle, Legolas pozval Lidiannu na procházku a ta s radostí přijala. Po pravdě řečeno by neodmítla, ani kdyby ji chtěl vzít na návštěvu k Ragnorovi, jen když bude moct být s ním.
Beze spěchu kráčeli ruku v ruce ztichlými zahradami. Slunce již téměř zapadlo, jen hořící obzor ještě prozrazoval jeho přítomnost, a první hvězdy se váhavě rozsvěcely na večerní obloze. Vzduch slabě voněl květy, ačkoli si Lidianna během svého pobytu zde žádných nevšimla. Teď už po nich nepátrala, brala to jako jedno z kouzel Imladris. I když mnohem kouzelnější jí připadalo, že je zase s Legolasem.
Zdálo se, že už zcela zapomněl na její zradu, avšak ona to stále nedokázala vypudit z mysli. Aspoň ne bez toho, aby se mu to ještě jednou nepokusila vysvětlit. Zastavila se a nejistě čelila Legolasovi. Její oči byly náhle vážné a plné smutku.
„Legolasi...“
„Ai, lisse´er (Ano, drahá)?“
Uchopil její tvář do svých dlaní a sklonil se, aby ji políbil. Lidianna se obávala, že pokud to udělá, už nebude schopna vytvořit ani jednu souvislou větu. Jemně sundala jeho ruce a naléhavě se na něho podívala.
„Nech mě to konečně vysvětlit...“
Chvíli trvalo, než přikývl. Mlčky ji uchopil za ruku a odvedl do blízkého altánu, kde ji usadil na lavičku. Sám zůstal stát.
„Nuže?“
Jeho hlas byl naprosto prázdný, zbavený jakýchkoli emocí. Díval se do dáli a Lidianny se zmocnilo zoufalství. Copak to všechno začne zase nanovo?
Pak před ní ale poklekl a povzbudivě jí stiskl ruku. „Hovoř tedy.“
Lehký náznak úsměvu, který se mu objevil na tváři, na ni zapůsobil stejně mocně, jako kdyby ji políbil. Jen s obtížemi hledala vhodná slova.
„Já jsem ti nechtěla ublížit, věř mi. Jenom jsem neviděla žádný jiný způsob, jak odsud Ivanovi s Elanor pomoci. Tolik mě mrzí, že jsem tě ranila. Ale přesto nedokážu litovat toho, co jsem udělala.“
„Mně nevadí tolik pomoc tvá příteli, jako to, že bezohledně jsi se mnou manipulovala a důvěry mé zradila.“
„Myslíš si, že mě to netrápí?“ Lidianně vstoupily slzy do očí, ale ovládla se. „A kdybych se ti tenkrát se vším svěřila, pomohl bys jim?“
Legolas hned neodpověděl, neboť si náhle nebyl jistý sám sebou. Vždyť to, jak Lidiannu zachránil, bylo také v rozporu s pravidly, tak proč byl v tomto případě ochotný je porušit? Vedly ho k tomu jenom sobecké důvody?
„Víš dobře, že povinností vůči otci svému a říši vázán jsem a na tom, co sám bych chtěl, pramálo záleží,“ řekl nakonec. Znělo to jako prázdná fráze a on to ani za nic jiného nepovažoval.
A zřejmě to nepřesvědčilo ani Lidiannu. „Copak nemáš žádnou vlastní vůli? To dokážeš jen poslouchat cizí příkazy? A co když to příště budu já, kdo bude potřebovat pomoc?“
Lidianna pátrala v Legolasových očích po nějakém ujištění, avšak ty byly jako klidná hladina moře, ve které se vše zrcadlí, ale člověk nedohlédne až na dno.
„Pokud známo mi jest, já tebe vždy ochránil. A tak tomu i nadále bude.“
Lidianna ztěžka polkla. „I když to bude tvůj otec, před kterým budu potřebovat ochránit?“
Legolas si vzpomněl na svůj podivný sen. Ten, který se mu zdál, když ležel v horečkách v Imladris. Rychle tu děsivou představu zaplašil.
„I před ním jsem tebe zatím ochrániti dokázal. Či nikoliv?“ neubránil se otázce.
„Ale ano,“ přikývla Lidianna, avšak její pousmání bylo dosti křečovité.
„Nyara amin, mankoi lle uume kela, iire ta nae deanam (Pověz mi, pročpak jsi neodešla, když možnosti jsi měla)?“ zeptal se jí znenadání.
„Lle uuma sinta (Copak to nevíš)?“
Váhavě zvedla ruku a dlaní opatrně přejela Legolasovi po tváři. Tak zlehka, jako kdyby se bála, že se jinak rozplyne. „Proč bych odcházela, když tady jsem našla to, co jsem tam jen marně hledala? Jen doufám, že jsem to opět neztratila...“
„Lidianno...“ Jeho hlas byl tišší než vánek prohánějící se mezi holými větvemi stromů. „Celou dobu jsem se obával, zda jsem tebe někomu neodvedl...“
„Nezdálo se mi, že by ti to tenkrát dělalo starosti,“ neubránila se výčitce.
„Neb jsem na to tehdy nepomyslel. Teprve, když do Imladris jsi utekla, já představil si, že bych tebe již nikdy nespatřil, a myšlenka tato mě obavou naplnila.“
„Obavou? Z čeho?“
„Z té prázdnoty, již jsem přespříliš dlouho snášeti musel. Až s tebou jsem sám sebe nalezl.“
Lidianna byla trochu v rozpacích, jak na tohle Legolasovo prohlášení reagovat. Neřekl sice doslova, že ji miluje, ale jí to znělo hodně podobně.
„A jak dlouho je pro Eldu přespříliš dlouho?“ pousmála se a pohladila ho po vlasech. Nejvíc se jí líbilo, když je měl zcela rozpuštěné, nevypadal pak tak vážně a nepřístupně. Zamyšleně si pohrávala s jeho copánkem.
„Od narození svého, kdy otec výchovu mou Erestorovi a později Finrodovi svěřil. Matky své si nepamatuji.“
„A kolik ti vůbec je?“ Lidianna nebyla přesvědčená, jestli je slušné se na to ptát, ale nemohla odolat.
Legolas se tlumeně zasmál. „V letech lidí počítáno mi kolem pětitisícčtyřicet roků jest.“
Lidianna se zarazila. „No, to je docela velký věkový rozdíl. Mně je teprve dvacetšest.“
Pokrčil rameny. „Věk významu nemá, důležité jest, kterak času, jenž tobě dán jest, strávíš. A s kým.“
„Nelíbí se mi představa, že můj život je vedle tvého jen nepatrným okamžikem. Nebude trvat dlouho a zapomeneš na mě.“
V mysli se jí přitom vybavila Thranduilova slova.
...Však svazek váš trvání dlouhého míti nebude, život lidí velmi křehký a pomíjivý jest!
Tehdy jí to připadalo hrozně kruté, dnes už dokázala lépe posoudit, proč to řekl. Chtěl ochránit svého syna. Možná přece jen měla Nimloth pravdu a jemu na Legolasovi záleží... ale to jí přece také!
Překvapeně sebou trhla, když ji Legolas objal.
„S tímto ničeho učiniti nemohu, jakkoli mne to rmoutí. Však slibuji tobě, že na tebe nikdy nezapomenu a čas, jenž jsi mně věnovala, vždy drahým chovati budu. Stejně jako potomků našich, jež mi připomínkou tvou stálou budou.“
Lidianna nevěřícně vykulila oči. „Potomků? O něčem takovém jsem nikdy nepřemýšlela!“
„Cožpak to naplněním svazku není? Stvoření života, díky němuž se vskutku nesmrtelnými staneme a zapomenuti nebudeme, alespoň ne v srdcích dětí našich.“
Lidianna se cítila, jako kdyby právě dostala pěstí do břicha. Veškerá radost z Legolasova příjezdu najednou dostala hořkou příchuť. Copak se jí ani nezeptá na její názor? On chce potomky a ona mu musí vyhovět?
„Lidianno...“
Sklonila hlavu a snažila se zastavit slzy, které se jí proti její vůli draly zpoza víček.
„Lidianno, čehož se obáváš? Vskutku věříš, že bych tebe k čemus takému nutil?“
Zamračila se. Úplně zapomněla, že je schopný vnímat její myšlenky.
„Já nevím,“ zašeptala nešťastně.
„Lidianno... Já chci, by děti naše milovány byly. Pokud toho zatím schopna nejsi, jakého smyslu by mělo, potomků na svět tento přivésti?“
Lidianna byla příliš rozrušená, než aby vnímala bolest v jeho hlase. „A jak tomu chceš zabránit?“ špitla žalostně. Sotva se stačila smířit s tím, že se bude muset vrátit do Eryn Lasgalen, a už je nucena čelit dalšímu problému. Copak se nikdy nemůže těšit z Legolasovy blízkosti déle než pár minut?
„Nimloth bylin zná,“ odvětil Legolas neurčitě. „Lidianno, čehož by sis přála?“ Uchopil ji jemně za bradu, zvedl její hlavu a zkoumavě jí hleděl do očí. „Pokud to v moci mé jest, já toho tobě splním.“
Lidianna si povzdychla. Styděla se za to, že se nedokázala ovládnout, a vadilo jí, že si ji prohlíží, když má oči opuchlé pláčem a tváře mokré od slz.
„Já nevím... Snad abychom spolu mohli být častěji... Nelíbí se mi být pořád zavřená v knihovně...“
Legolas jí vtiskl lehký polibek na čelo. „Toho po svatbě se změní. A pokud ty stále ještě o lučišnictví zájmu projevovati budeš, já sám tebe učiti budu.“
„Pokud ti to král dovolí,“ zamumlala Lidianna bez rozmýšlení.
Dotklo se ho to. „Lidianno, proč důvěry více ve mne nemáš?“
„Protože se bojím, že jakmile se vrátíme, všechno bude jako předtím. I ty se budeš chovat jako dřív. Zase budeš chladný a odtažitý.“
Lidianna jen stěží polykala slzy a nenáviděla se za svou slabost.
Legolas se na ni zmateně zahleděl. Udivilo ho, že si myslí, že se chová odtažitě. Jemu se naopak zdálo, že jen stěží skrývá svou potřebu se jí dotýkat. Mimoděk si ji přitiskl těsněji k sobě. Vdechl její osobitou vůni a už jen to stačilo, aby v něm opět probudila touhu.
Palcem nejprve přejel po jejím spodním rtu, než dráždivě pomalu zajel jazykem do jejích pootevřených úst, zatímco jeho ruce bloudily po jejích zádech a bocích.
Lidianna jen měkce zasténala a začala naléhavě třít svůj jazyk o jeho. Konečky prstů přejížděla po jeho tváři, jako kdyby si ji chtěla navždy vtisknout do paměti.
Poslední červánky zvolna pohasly, nad krajem se rozprostřela noc. Měsíc se vyhoupl z oblaků a zvědavě shlížel na dvojici pod sebou. A nebyl sám, kdo si jich povšiml.
Ukrytá ve stínu mohutného platanu stála Nimloth se zasněným výrazem ve tváři. Co by dala za to, kdyby teď mohla být na Lidiannině místě, a místo Legolase před ní klečel Thranduil. Ale jak řekl Glorfindel, nebylo pravděpodobné, že by o ni projevil zájem. Raději se zase tiše vytratila.
Lidianna se náhle roztřásla zimou. Legolas ji přestal líbat a místo toho přikryl její prochladlé paže svými.
„Již připozdilo se. Raději do komnat tvých tebe doprovodím.“
Povstal a vztáhl k ní ruku. Lidianna se jí chytila, ale když se zvedla, ovinula svou paži Legolasovi kolem pasu a přitiskla se k jeho boku.
„Chyběl jsi mi...“ zamumlala do jeho tuniky.
Přesto nepochybovala o tom, že jí rozuměl. Láskyplně ji objal kolem ramen a takto zavěšeni do sebe se vydali zpět do domu.

Lidianna otevřela oči a uchváceně si prohlížela rudý východ slunce, který zalil vše bledě růžovým světlem. Všude panoval naprostý klid, jen drobounké sněhové vločky poletovaly vzduchem. Připadalo jí, že se tato atmosféra dokonale hodí pro dnešní kouzelné ráno. Její duše byla naplněná štěstím, měla pocit, že by mohla létat. A proč by ne, když už ji nic netrápilo. S Legolasem si o všem promluvili a pak strávili celou noc spolu. Nejdříve se nádherně pomilovali a ona mu nakonec usnula na rameni v bezpečném objetí jeho paží.
Lidianna se neubránila spokojenému úsměvu a přitiskla se blíž k Legolasovi, aby se trochu ohřála. Úleva, kterou hledala u jeho těla, se nedostavila, a ona obrátila svůj zrak vedle sebe, aby zjistila, co se děje. Polekaný výkřik jí odumřel na rtech.
Posadila se a nechápavě hleděla do Legolasových nehybných očí a na obrovskou kaluž temně rudé krve, která je oba obklopovala. Chvějícími se prsty pohladila Legolasovu tvář a její krví pokrytá ruka na ní zanechala rudé stopy.
Zaslechla strašlivé zaječení a uvědomila si, že ten zvuk vychází z jejího vlastního hrdla. S hrůzou zírala na Legolasovo zakrvácené tělo a vřískala a vřískala.

Lidianna se s křikem posadila a zhrozeně vytřeštila oči. Cítila, jak jí po tvářích stékají slzy, ačkoli si nebyla vědoma toho, že by plakala. Než se stihla zorientovat, někdo ji pevně sevřel v náruči. Snažila se bránit, ale marně.
„Pusť mě! Já nechci!“ ječela a divoce kolem sebe kopala.
„Lidianna! Ta naa amin, Legolas (Lidianno! To jsem já, Legolas)!“
Když uslyšela jeho hlas, padla mu kolem krku a propukla v hlasitý pláč.
Legolas ji přivinul k sobě a konejšivě ji hladil po zádech. Byl schopen vnímat její hrůzu, avšak netušil, co ji způsobilo.
Poté, co ji doprovodil ke dveřím do jejích komnat, letmo ji políbil a obrátil se k odchodu, ho znenadání uchopila za ruku a poprosila ho, aby ji ještě neopouštěl. A on, ačkoli věděl, že tím porušuje další pravidlo, souhlasil, že u ní zůstane, dokud neusne. Posadil se na lůžko, opřel se zády o sloupek postele a než se nadál, Lidianna si lehla vedle něho a položila mu hlavu do klína. Za chvíli už pokojně oddychovala. Ale on se nedokázal přinutit ji opustit a nebylo to způsobeno tím, že ho i ve spánku objímala kolem pasu. Pozoroval ji a pohled na její tvář ho naplňoval zvláštním klidem. Aniž by věděl, jak se to stalo, upadl do reverie, ze které ho vytrhl až její srdceryvný křik. Snažil se ji uklidnit, ale zdálo se, že ji to ještě více rozrušilo. Teprve po chvíli se utišila a její hlasité vzlyky se změnily v žalostné popotahování.
„Lidianno, čehož přihodilo se?“ zeptal se jí ustaraně.
„Nic, byl to jen zlý sen,“ odvětila vyhýbavě a hřbetem ruky si spěšně setřela slzy. „Jenom zlý sen...“
Legolas nenaléhal. Prostě jen tiskl její chvějící se tělo k sobě a lehce ji kolébal na svém klíně, dokud znovu neusnula.
Stále však musel přemýšlet, co strašného se jí zdálo, že ji to tak vyděsilo.

Thranduil nejprve ani netušil, co ho vyhnalo z pohodlí pokoje do chladné noci. Vyhoupl se na Morelena a pobídl ho do trysku, aniž by měl jasnou představu o tom, kam vlastně jede. Teprve, když se před ním objevil Taureduin, zpěněný a rozbouřený, zastavil se.
Pohlédl k horám, za nimiž ležela Imladris, a zamračil se. Copak už je na tom tak zle, že bez ní nevydrží pár dní? Přece se tam nemůže ukázat v tak pozdní hodinu, to by Glorfindelovi jen těžko zdůvodnil. Avšak potřeboval se ujistit, že je Nimloth opravdu tam. Vždyť je pro něho jako vlastní sestra, tak je přece pochopitelné, že má o ni starost!
Thranduil déle neváhal a pobídl Morelena kupředu. Na rozdíl od Legolase, jenž se snažil najít brod, se Thranduil něčím podobným nezdržoval. A Morelen neprotestoval. Vrhl se do bouřlivých vod Taureduinu a mocnými tempy zamířil na druhou stranu. Jeho silné svaly statečně zápolily s mohutnými vlnami i zrádnými proudy, až konečně přeplaval onu úctyhodnou vzdálenost. Vzepjal se a chtěl se vyhoupnout nahoru. Bohužel místo, které si k tomu vybral, bylo příliš podemleté vodou, než aby uneslo jeho váhu. Velký kus země se utrhl a s obrovským cáknutím spadl do vody. Morelenovi se jen s obtížemi podařilo vydrápat se na břeh.
Chvíli stál na místě a třásl se po celém těle. Jeho mokrá srst se stříbrně leskla v měsíčním světle a zdálo se, že klid kolem ho poněkud uklidnil. Ale ne na dlouho. Znenadání znepokojeně zafrkal a jeho černé oči divoce propátrávaly okolí. A brzy nalezly to, co hledaly.
Unášeno proudem plulo v řece bezvládné tělo Thranduila. Ležel tváří dolů, jeho dlouhé plavé vlasy byly slepené krví a nejevil ani sebemenší známky života.

Nimloth sfoukla svíčky ve svícnu postaveném na stolku a odložila objemnou knihu, kterou celou noc studovala. Nebo se o to spíš jen pokoušela, neboť její myšlenky se ubíraly jiným směrem.
Poté, co jí Glorfindel řekl, že Legolas přijel, jen stěží odolávala touze sednout na koně a vyrazit do Eryn Lasgalen. A pohled na Lidiannu a Legolase v zahradách tento pocit ještě umocnil. Věděla, že Lidianna by nejradši zůstala v Imladris natrvalo, ale ona osobně se nemohla dočkat, až se Legolas rozhodne, že je čas se vrátit domů. Když pojede s nimi, nebude to Glorfindelovi připadat tak podezřelé.
Náhle ji napadlo, že by neškodilo si bratra trochu usmířit. Její péče o Losarrnu se mu zdála nevhodná, jistě ale nebude nic namítat proti tomu, když mu k snídani upeče jeho oblíbený slaný koláč. Nimloth se dlouho nerozmýšlela. Popadla košík, jenž používala na sběr bylin, a vydala se do zahrad pro zeleninu na nádivku.
Během posledních dní veškerý sníh roztál, jen bíle oděné vrcholky hor v dáli prozrazovaly, že zima ještě zcela neskončila. Na nebi byl stále zřetelný obrys měsíce, na východě se však již obzor zbarvil kouzelnou zlato-růžovou barvou. Chladný vzduch byl prosycen jemnou vůní květů a jehličí a jen ptačí zpěv narušoval ticho těch míst.
Nimloth kráčela po vybledlých stéblech trávy pokrytých jinovatkou a vychutnávala si klid, který tam panoval. Došla až k záhonkům, kde se pěstovala zelenina, a poté, co odhrnula slámu, kterou byly zakryté, začala vybírat potřebné druhy. Už byla skoro hotová, když vycítila, že není v zahradě sama. Chtěla se otočit, aby zjistila, kdo se vypravil na časnou ranní procházku, ale strnula, když uslyšela tichý, avšak zcela nezaměnitelný zvuk. Zatajila dech. Někdo se k ní plížil a právě tasil svou zbraň!
Potichu vytáhla svou dýku a přinutila se v klidu vyčkat, dokud útočníka nezaslechla přímo za sebou. Pak svou zbraň obratně zvedla v obou rukách nad hlavu právě včas, aby odrazila meč, jenž jí chtěl onen neznámý přitisknout na krk. Zatímco si držela meč od těla, vyskočila jediným plynulým pohybem na nohy a otočila se, aby čelila svému protivníkovi.
Když ho spatřila, zarazila se.

Thranduil obloukem vysvobodil svůj meč a poodstoupil, aby mohl znovu zaútočit. Nimloth mezitím tasila svou zbraň a bleskurychle odrazila jeho další výpad. A tak to pokračovalo dál. Nejdříve se zdálo, že je boj téměř vyrovnaný, avšak lehký úsměv, který pohrával Thranduilovi v koutcích úst, hovořil o tom, že si zatím s Nimloth jen hraje. A čas her se právě chýlil ke konci.
Thranduil náhle bez varování agresivně zaútočil a vyrazil Nimloth z rukou obě zbraně. S napřaženým mečem vykročil k ní. Nimloth s očima upřenýma do jeho nejistě couvala, Thranduilův nesmlouvavý výraz ji znepokojil. Vypadal, jako kdyby byl schopný naprosto čehokoli. A brzy se ukázalo, že jí nezbude nic jiného, než mu čelit, neboť za sebou náhle ucítila hrubý kmen stromu. Její fialkové oči se rozšířily strachem. Thranduil beze spěchu došel až k ní.
„Máš ještě nožů jiných pod sukní svojí?“ otázal se jí chraplavým hlasem.
„Proč si toho sám nezjistíš?!“ odsekla Nimloth, ale příliš sebejistě to neznělo.
Thranduil se arogantně zasmál. Zabodl meč do země a přimáčkl Nimloth ještě těsněji ke stromu. Přejel jí rukama po stranách od pasu až na boky, než ji prudce přitiskl k sobě.
Nimloth zalapala po dechu a Thranduil se bez váhání zmocnil jejích úst. Neprotestovala, vždyť Thranduil vyhrál a měl právo si vybrat svou odměnu. Věděla sice, že by se měla bránit, ale křičet o pomoc a nebo se ho snažit kousnout jí připadalo nedůstojné. A proč také, když nedělal nic, s čím by nesouhlasila? Proč by si prostě nemohla užívat jeho pozornost? Nikdo se o tom přece nedozví...
Následné zařvání ukázalo, jak moc se mýlila.
„Jakému boji se nyní oddáváte?!“
Nimloth v duchu zaúpěla. Proč se ze všech Eldar na celé Ardě musel v zahradách objevit právě její bratr?