Forsaken - 21. díl

Klusala jsem po rozpáleném chodníku a řeknu vám, že v těch o několik čísel větších botách to byl docela výkon. Několikrát už mi hrozilo, že otisknu obličej do změklého asfaltu, ale pokaždý jsem to jakžtakž vyrovnala a statečně pokračovala dál. Teprve, když mi otcův barák zcela zmizel z dohledu a mě začalo píchat v boku, jsem zpomalila.
S nelibostí jsem zamžourala na dokonale blankytné nebe, po kterém se sem tam proháněly malé bělavé obláčky, a pomyslela si, že bude dneska zas pořádnej hic. Už teď dopoledne slunce nepříjemně pralo, měla jsem skoro pocit, že se pod jeho palčivými paprsky co nevidět rozteču.
Za chůze jsem prošacovala kapsy svého nově nabytého kabátu a v jedné z nich jsem objevila značkové sluneční brýle. Doufala jsem sice, že najdu nějaké drobné na MHD, ale jeden musí být vděčný i za málo. Bez zaváhání jsem si je nandala a podivila se, jak je vlastně jednoduché dát se na dráhu zločinu. Stačila chvilka a stala se ze mě zlodějka, akorát jsem nevěděla, jestli jsem obrala svého otce a nebo toho neznámého muže. Škodolibě jsem doufala, že toho druhého. Patřilo by mu to za ty jeho blbý kecy!
Ještě nějakou dobu jsem šla neznámo kam, jediné, na čem mi záleželo, bylo dostat se co nejdál od těch dvou. Ovšem jakmile jsem se začala cítit bezpečněji, vkradly se mi do hlavy pochybnosti. Je možné, že jsem to celé jen špatně pochopila? Bylo přece naprosto neuvěřitelné, že by otec domlouval moji smrt. Ne proto, že bych si myslela, že mu na mně bůhvíjak záleží, právě naopak. Většinou se zdálo, že o mé existenci ani neví. Tak proč by se vůbec namáhal? Navíc podle toho rozhovoru to vypadalo, jako kdyby byl zapletený do něčeho nekalého. Zrovna on, takový seriózní právník! Celé to prostě bylo divné. Možná kdybych se vrátila a zeptala se ho…
Ne, to je blbost. To, co jsem vyslechla, nejde nijak nevinně vysvětlit. Nemohla jsem se mýlit. Tentokrát ne. Navíc… jak bych mu tak asi zdůvodnila ten svůj šílený útěk? Zpátky rozhodně nemůžu. Jenže kam se teda poděju?

Nemůžu si pomoct a musím se během psaní usmát. Jak jsem byla tehdy naivní! Nedůvěřivá k lidem a přesto přesvědčená o tom, že se nemůže nic zlého stát. Vlastně je to úleva, že znám konečně pravdu. To hledání bylo skoro nekonečný. A přitom jsem ji měla celou tu dobu nadosah. Tolik náznaků… tolik stop, které mě mohly dřív přivést k porozumění. Tolik zmařených životů a jenom kvůli mně…
Chce se mi strašně brečet. Ne kvůli mně, ale kvůli tátovi. Proč jen si myslel, že za to stojím? Z tvých očí jsem vyčetla, že máš tytéž pochybnosti. Jenže jsi dal slib a sliby se mají plnit, že jo? Tak proč jsi ho sakra nesplnil?! Když si pro nás tenkrát v noci přišli… proč jsi to neukončil?! Zaváhal jsi a tím jsi nás oba odsoudil k tomuhle! Co sis vlastně myslel?! Že nás odsud přece jen dokážeš dostat pryč?!
Včera mě za tebou vzali. Chtěli, abych viděla, že dokážou zlomit každýho. Že nemá cenu klást odpor. Ani nevím, jestli jsi mou přítomnost zaznamenal, zdálo se mi, že jsi v bezvědomí. Těžko říct, jestli z hladu a nebo ze ztráty krve. Pohled na tvoje polonahé zmlácené tělo připoutané okovy ke zdi mnou opravdu otřásl. Dokonce víc než cokoli předtím. Ne proto, že by mě překvapilo, že jsou takové krutosti schopni, o jejich činech už si opravdu žádné iluze nedělám. Ale proto, že do té doby ses zdál tak nedotknutelný. Možná že do té chvíle jsem opravdu věřila, že nás dokážeš osvobodit.
Svoboda… Tak sladké slovo. Jak zatraceně krátce jsem si jí užívala! Celý svůj život jsem byla svázaná přetvářkami a lží, jako kdybych byla nějakým motýlem, ukrytým v kukle. Sotva jsem se dostala ven a konečně roztáhla křídla, vrazili mi do těla špendlík a přípíchli mě na stěnu. A tak tu teď chcípám… Fakt si někdo myslí, že je Bůh milosrdný? Kdyby byl, jak by potom mohl připustit tohle?!
Ráno za mnou opět přišli. Tvářili se, že když vás zradím, a stanu se jednou z nich, tak mě nechají žít. Skoro jsem se jim vysmála do těch jejich pokryteckých ksichtů. Oni že mě nechají žít?! Vždyť to oni mě jako první chtěli zabít! A teď mi budou dělat milosti?! To oni mě dohnali k tomu, že jsem tím, čím jsem! A teď chtějí, abych se změnila a byla jako oni?!
Vlastně by to nemuselo být tak těžké! Vraždí přece stejně jako vy! I když oni to samozřejmě nazývají jinak. Snažili se mi namluvit, jak jsou jejich důvody vznešené a ušlechtilé! Zajímalo by mě, jestli tomu fakt věří a nebo mi chtěli jenom vymejt mozek. Tak či onak mají smůlu, protože já si o jejich důvodech a metodách myslím svoje! Pořád se tváří, že jsou něco lepšího než vy… Jenže vy aspoň nic nezakrýváte pod rouškou trapných ideálů!
Přísahala jsem si, že mi na tobě už nebude záležet. Nemůžu si přece dovolit takový luxus. Musím se vzchopit a pokusit se zachránit aspoň sama sebe. Jenže zřejmě nejsem v plnění slibů o nic lepší než ty. Možná ve mně zbylo víc lidského, než bych si troufala doufat. Proč jinak bych si včera prokousla zápěstí a přitiskla ho k tvým vyprahlým ústům? Když jsem ucítila, jak se k mé kůži přisály tvoje rty, připadalo mi to jako ten nejsladší polibek.