Forsaken - 22. díl

Tak jo, nejspíš to nebyla zrovna geniální myšlenka, ale byla jediná, která mi v tu chvíli připadala použitelná. A jelikož druhá možnost byla strávit noc někde v parku na lavičce, dlouho jsem neváhala. Netoužila jsem po dalším setkání s Arielem, ať už byl skutečný a nebo jen výplodem mých divokých snů.
Beze spěchu jsem se vlekla ulicemi, teď, když už jsem znala svůj cíl, přišlo mi zbytečné chvátat. No, dobře. Co si budeme nalhávat. Snažila jsem se to shledání co nejvíc oddálit. Protože jsem neměla sebemenší tušení, jakého se mi dostane přijetí. Náš poslední rozhovor skončil velkou hádkou, dokonce tě dohnal k slzám a já si připadala jako ta největší mrcha na světě.
Proč tě tolik trápím? Ani sama nevím. Snad proto, že tvoje povznesenost nad všechny problémy a křehká krása mě pokaždé rozčílí. Jsi jako nějaká tropická kytka, která musí žít ve skleníku, aby nezchřadla. A já se čas od času neubráním tomu, abych po něm nehodila vztekle kamenem. Nechci ti ubližovat, mám tě moc ráda, to snad víš. Jenže mi přijde, že jsem pro tebe míň důležitá, než sada kvalitních štětců. Kdykoli jsem po tobě požadovala odpovědi na otázky, které ti nebyly příjemné, utíkala jsi ke svému umění, do svého nereálného světa vodových barev a voskových pastel. A kde tam bylo místo pro mě?
Dřív jsem si říkala, že kdybys tady vydržela aspoň chvíli s námi, tak jsme stále mohli být jedna rodina… Ale po tom, co jsem si vyslechla od táty, jsem pochopila, že to nebyla jenom tvoje chyba. Možná jsem se opravdu neměla narodit. Nikdy jsem nezjistila, jak jste se vy dva dali vůbec dohromady. Malířka a právník. Snílek a realista. A mohla bych pokračovat. Že se protiklady přitahují? Takový nesmysl! Kolikrát táta nadával, že se všude válejí tvoje barvy a štětce namočené ve skleničkách. Kolikrát si stěžoval, že není doma nic k jídlu. Kolikrát radši zašel do čistírny, než aby spoléhal na to, že mu zajistíš čisté oblečení sama. A ty? Ty ses na něj vždycky jenom zadívala těma svýma modrýma očima, skoro překvapená, že je v místnosti ještě někdo jiný než ty a tvoje plátna a čtvrtky. Podívala ses na něj s mírným úsměvem, skoro jako kdybys mu odpouštěla, že tě tak nehorázně vyrušil.
´Omlouvám se, Alexi. Opravdu jsem se do toho úplně zabrala… Podívej se přece… Už je to hotové!´ A s nadšením mu ukazuješ nový obraz.
A táta se kupodivu usmívá. Prohlíží si tvůj výtvor, ze kterého já mnohdy nerozpoznám víc než změť barevných šmouh, a je unešený.
´Skutečně jsi to dokonale vystihla, Aničko. Je to dojemné... a přitom z toho čiší taková síla…´
A ty přikyvuješ, šťastná, že ti tak rozumí.
Tak proč jste se teda rozvedli? Přestaly mu snad vyhovovat obrazy předkládané místo večeří? Že by jednou tvoje dílo plně nepochopil? Kdy to vlastně lidi vzdají a rozhodnou se dál nebojovat? Prostě si řeknou sbohem a jdou každý dál svou cestou? Jenže na rozcestí těch vašich dvou cest jsem stála já. Malý dítě, které potřebovalo domov, péči a lásku. Střídavě jsem vyrůstala s váma oběma, skoro jako kdybych byla Černým Petrem, o kterého si pravidelně losujete. Asi to pro vás muselo být zklamání. Krásná talentovaná blondýnka a úspěšný a charismatický právník a mají dceru jako jsem já. Izabela… Ha! To jste mě teda dost přecenili! Jako kdybyste snad předpokládali, že vaše dítě nemůže být jiné než úžasné. Že to bude někdo, kdo dokáže změnit svět.
A já se tu zatím šourám po ulici v pyžamu a ukradených botách, ze kterých mě čím dál tím víc bolí nohy. Šourám se dál a zatínám pěsti jako kdybych už v nich držela pomyslné kameny. Ať se tvůj skleník klidně roztříští na tisíce kousků, ale tentokrát už se nenechám odbýt! Tentokrát už mi dlužíš všechny ty odpovědi, které jsi mi po celá ta léta odpírala! Tentokrát tě nenechám utéct pryč!
Zatínám zuby a snažím se ignorovat puchýře, které se mi během mé vycházky udělaly na chodidlech. Bezděčně přidávám do kroku a podrážky bot pleskají o asfalt v pravidelném rytmu. Skoro jako kdyby se mi pokoušely něco sdělit.
Má-ma! Má-ma! Má-ma!