Forsaken - 23. díl

Ještě před dveřma máminýho mezonetovýho bytu jsem krátce zaváhala, ale pak s odhodláním zmáčkla zvonek. Ani nevím, jakou reakci jsem od ní vlastně očekávala, rozhodně ne to, že jakmile mi otevře, zbledne jako stěna a beze slova se mi pokusí přirazit dveře před nosem.
Tak to teda ne! Pohotově jsem do zmenšující se škvíry vrazila nohu a v tu chvíli byla vděčná za ty obrovský škrpály, co mi tolik hodin rasily chodidla, skoro jako kdyby se mi chtěly pomstít za moji krádež.
„Mami, počkej! Potřebuju s tebou mluvit!“ vyjekla jsem ne bez jisté dávky vzteku.
S obtížema polkla, počáteční úlek se změnil ve strach. „Izabelo... holčičko... Já jsem tě hned nepoznala...“ Ovšem dveře držela stále přivřené.
„Pustíš mě dovnitř?“ Prosebně jsem se na ni zadívala.
A pak už jsem najednou nedokázala být silná. Sesula jsem se na podlahu a rozbrečela se. Připadalo mi, že mě naprosto všichni opustili. A ti, co mě neopustili, tak mě chtějí pro změnu zabít. Jestli tohle není důvod k pláči, tak teda už nevím co. Tak trochu jsem očekávala, že máma toho využije a zavře se zas v bytě, ale místo toho se ke mně nahnula a zlehka mě pohladila po vlasech.
„Pojď, než tě někdo uvidí,“ sykla naléhavě a pomohla mi na nohy. Než jsem se nadála, vtáhla mě dovnitř a zamkla za náma. Ale její oči přesto neustále těkaly kolem, jako kdyby si nebyla jistá, jestli jsme tu opravdu sami.
„Promiň, že jsem nezavolala, ale tolik se toho stalo...“ začala jsem váhavě a s vděčným povzdechem jsem se zabořila do jednoho z křesel, která stála kolem nízkého konferenčního stolku.
Jenže máma mě hned přerušila. „Já vím, mluvila jsem s Alexem. Dělal si starosti, když jsi tak nečekaně zmizela.“ Tohle znělo už skoro vyčítavě.
Zamračila jsem se. „On tam domlouvá moji vraždu a myslí si, že tam budu sedět na zadku a nechám se jen tak zabít?!“ Podezřívavě jsem si přeměřovala mamku a najednou nevěděla, co od ní vůbec můžu čekat. To, že se mi vyhýbala pohledem rozhodně nebylo dobré znamení.
„Izabelo... Dám ti nějaké oblečení, můžeš se tu umýt a najíst, ale pak musíš jít! Co nejdřív! Vrať se k otci... Všechno ti vysvětlí... Ke mně už nepatříš...“
„Cože?!“ vykřikla jsem dotčeně. „Takže teď už se na mě jako vykašleš úplně?!“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Laskavě nezvyšuj hlas, Izabelo. Dělám to pro dobro nás obou. Tady nemůžeš zůstat. Kdyby tě tu našli, znamenalo by to konec pro tebe i pro mě.“
„Oni?! Kdo jsou to oni, mami?! A co vlastně chtějí?!“ Začínala už jsem být zoufalá. A dost naštvaná. Tak nějak jsem doufala, že tu naleznu nějaké odpovědi, ale zdálo se, že ani tentokrát neuspěju.
Máma se vyděšeně rozhlédla kolem, zdálo se, že úzkostí skoro ani nedýchá. „Já o tom nesmím hovořit, Izabelo. Běž za Alexem... dám ti peníze na taxík... Promluv s ním.“
Vyskočila jsem z křesla a dopochodovala až k ní. „Já s ním mluvit nechci! Už nikdy! Copak jsi mě neslyšela?! Chce mě zabít! Musíš mi to říct ty! Co se to tu děje?! A kdo je Ariel?!“
Pokud to bylo vůbec možné, tak máma zbledla ještě víc a rozechvěla se jí brada. „Izabelo, prosím... Já... udělám ti sandwich, ano? A nebo bys radši něco jiného? Proč se zatím nejdeš vykoupat? Zdá se, že to opravdu potřebuješ.“
Zaťala jsem ruce v pěst. Tak dost! Nenechám tě se z toho zas vyvlíknout! „Zrovna teď mě koupel zajímá ze všeho nejmíň! Ale dokážu si představit, proč mě chceš zahnat do koupelny! Budeš volat tátovi, že jo?! Práskneš mu, že jsem tady!“
„On to ví, Izabelo. Předpokládal, že půjdeš buď domů a nebo za mnou.“
Ušklíbla jsem se. Jo, domů. Tam bych mileráda šla, jenže to bylo příliš daleko, než abych tam zvládla dojít pěšky, a riskovat setkání s revizorem a nebo dokonce policajtem jsem teda nechtěla. Navíc jsem neměla klíče. Proto jsem se rozhodla pro mamku. Myslela jsem, že tu najdu útočiště. To jsem se ale šeredně zmýlila. Vlastně ani nevím, proč jsem ho tu hledala, vždyť mi nikdy oporou nebyla. Proč by to teď mělo být jinak?
„Zavolám si, jo?“ Aniž bych počkala na reakci, hnala jsem se k telefonu, tak trochu jsem předpokládala, že se mi pokusí v tom zabránit. Máma se ale nehnula z místa.
„A komu bys chtěla volat, holčičko?“
„Petrovi!“ odsekla jsem, zatímco jsem rázně vyťukávala dobře známé číslo.
„Vždyť ten je mrtvý...“