Forsaken - 24. díl

Sekla jsem po mámě skoro nenávistným pohledem. „Lžeš!“
Ale moje prsty na krátký okamžik zaváhaly. Pamatovala jsem si až příliš dobře, co mi o Petrovi říkal Ariel. Jenže třeba mě chtěl jenom potrápit. A třeba to skutečně nebylo nic víc než moje představa. Přesto jsem si podvědomě opět přitiskla ruku na břicho, jako kdybych se znovu snažila zastavit ten příval krve.
Máma mě pozorně sledovala. „Proč bych to dělala?“ Bezmocně rozhodila rukama. „Věř mi.“
Jo, tobě tak! Nejdřív mě div nevyhodíš a teď ti mám jako najednou věřit?! Proč bych to dělala?! Ignorovala jsem ji a doťukala číslo. Pak jsem si napjatě přitiskla sluchátko k uchu. Zvedni to, zvedni to... Prosím!
„Izabelo, polož to, hned!“ Mámin hlas zněl nezvykle důrazně.
Umíněně jsem zavrtěla hlavou a naslouchala vyzváněcímu tónu. No tak... Jestli to zvedneš, slibuju, že už na tebe nebudu křičet... Budu hodná holka a pošlu si konečně tu přihlášku na vejšku. Fakt! Jenom mě netrap a zvedni to...
„Izabelo, nemá to cenu! Ariel ho eliminoval!“ snažila se mě máma přesvědčit. „Okamžitě zavěs!“
„Zapomeň!“ procedila jsem mezi zuby.
Táta, který mi měl všechno vysvětlit, přece tvrdil, že ta příhoda s Arielem byla jenom zlý sen. A pokud nebylo skutečný tohle, pak je Petr určitě v pořádku. Jenže některé sny jsou přece skutečné... Aspoň tak to tvrdil ten neznámý muž u táty. Můj budoucí vrah... Lze někomu takovému vůbec cokoli věřit?
„Tak dost!“
Máma už se odmítla se mnou dál dohadovat a prostě vytrhla kabel ze zásuvky. Zaklela jsem. Proč si nemohla jako ostatní normální lidi pořídit mobil a nebo aspoň bezdrátový telefon?! S prásknutím jsem vrátila sluchátko do vidlice a mračila se na ni.
„O co ti jde?!“ vyjela jsem podrážděně.
„O naše bezpečí! A teď se posaď a já ti udělám něco k jídlu,“ navrhla smířlivě.
„Nemám hlad!“ Můj žaludek mě ovšem zradil a hlasitě se dožadoval pozornosti. „No, možná trochu.“
Máma se pousmála, jako kdyby tím snad bylo všechno urovnané, a šla mi do kuchyně něco připravit. Nejspíš bych měla dohlídnout, jestli mi do toho něco nesype, ale byla jsem tím vším podezíráním už strašně unavená. Raději jsem shodila ten obrovský kabát a boty a bloumala bosa po bytě.
Ani nevím, proč jsem posléze zamířila k pokoji, který máma využívala jako ateliér. Snad abych se přesvědčila, že některé věci zůstaly při starém. Že se tam pořád povalují štětce ve skleničkách a voní tam všechny možné barvy. Že stále existuje ten imaginární svět, do kterého lze utéct před problémy všedního života... Jenže jakmile jsem otevřela dveře a mé oči padly na plátno opřené o zeď, pochopila jsem, že ten svět už není. Je roztříštěný na tisíce kousků stejně jako ten mámin skleník. Zakryla jsem si ústa, abych potlačila šokované vyjeknutí.
Nesměle, skoro bojácně jsem přistoupila blíž a klekla si na zem. Konečky prstů jsem fascinovaně přejížděla po té malbě. Byla to jedna z mála, ze které jsem dokázala rozpoznat víc, než jen pár šmouh. Zírala jsem do těch obrovských zelených očí a na chvíli zapomněla snad i dýchat. V dívce na obrazu jsem totiž poznala sama sebe. Máma dokonale vystihla odstín mých očí i neposlušné vlny mých havraních vlasů, dokonce i ten toužebný a zmatený výraz, který mě občas zdravil v zrcadle. Mistrovsky zachytila mé trochu vzdorovitě našpulené rty a drzý nosík a lehce zašpičatělou bradu.
Jediné, co ten úžasný obraz zcela kazilo, byl rudou barvou vyvedený nápis ve spodní části. ´Brzy zemřeš!´ napsal tam někdo hůlkovým písmem a pak ostrým předmětem prořízl plátno v místech, kde jsem měla namalovaný krk.
„Izabelo,“ ozvalo se nečekaně za mými zády. „Tak teď už to víš...“