Forsaken - 25. díl

Polekaně jsem sebou trhla, jako kdybych byla přistižena při něčem zakázaném, a vyskočila jsem na nohy.
„Mami...“ I mým vlastním uším to znělo žalostně. „Proč?“
Popošla až ke mně a pevně mě objala. Nebránila jsem se. I kdyby mě tam chtěla na místě uškrtit, neměla jsem sílu vzdorovat.
„Doufala jsem, že to nenajdeš...“ hlesla smutně. „Namalovala jsem ho před týdnem, když mi došlo, že už tě nejspíš víckrát nespatřím. Abych měla nějakou památku... Jenže oni na to přišli... a... nepotěšilo je to...“
Její horké slzy mě pálily na holé kůži mého krku. A já se cítila ještě mizerněji než předtím.
„Co se to tu děje, mami? Pověz mi to! Proč už se nesmíme vídat?!“ vypravila jsem ze sebe zničeně.
„Protože teď už patříš k těm druhým... A to ti nikdy neodpustí. Vzpomínáš na příběh Romea a Julie?“ Její hlas byl tak tichý, a přesto strašně zoufalý.
Vymanila jsem se z jejího objetí, abych jí viděla do tváře. Její jindy krásné pomněnkové oči byly zarudlé a plné obav. Mlčky jsem přikývla.
„Alex a já jsme byli jako oni... Nesměli jsme zůstat spolu... Pokud jsme chtěli přežít, museli jsme se vzdát toho druhého. Byla to ta nejtěžší oběť v mém životě. Raději bych přestala kreslit, než abych o něho přišla... Jenže s nimi se smlouvat nedá. Stanovili jasné podmínky... Naštěstí tehdy nevěděli o tobě... Pochybuji, že by tě jinak nechali žít.“ Slova plynula o překot z máminých úst, stejně jako slzy z jejích očí. Jako kdyby to všechno potřebovala konečně ze sebe dostat.
„A co jsem udělala tak strašnýho?“ ozvala jsem se, když se na chvíli odmlčela.
„Narodila ses, holčičko! To jsi udělala!“ pronesla ne bez trpkosti. K mé úlevě jsem ji ovšem nevzbudila já. „Jsi důkazem, který oni chtějí odstranit. A nezastaví se před ničím.“
„Ale kdo jsou to oni? Jsou to snad nějací vaši příbuzní? Nikdy jsme se s nikým nestýkali. Bylo to proto, že vaši svatbu neschvalovali?“
Mamka si povzdechla. „Ne, je to někdo jiný. Ale já ti nesmím víc říct.“
Pomalu přistoupila ke zničenému obrazu a téměř pobožně před ním poklekla. Prsty něžně přejela po té trhlině v plátně, skoro jako kdyby byla obdařená nadpřirozenými schopnostmi a mohla tu ránu pouhým dotykem zacelit.
„Co mám teď dělat, mami? Co si mám počít?“ vyslovila jsem otázku, která mě už tak dlouho sužovala.
Vzhlédla ke mně. „Moc možností už ti nezbývá, holčičko. Můžeš se vrátit domů a tvářit se, že se nic nestalo. Ovšem počítej s tím, že oni tě na pokoji nenechají. Dřív nebo později si tě opět najdou. A tentokrát už tam nebude nikdo, aby tě zachránil. Jestli chceš žít, musíš jít za Alexem. Vysvětlí ti, co dělat, abys přežila. Vysvětlí ti pravidla... Naučí tě postarat se sama o sebe.“
Nechápavě jsem na ni koukala. „Táta se zapletl s mafií nebo co? Proto tohle všechno? Obhajoval někoho nesprávného?“
Zavrtěla hlavou. „Tvůj otec už se takhle narodil. Neměl na výběr. Přesto byl ochotný se změnit... kvůli mně. A skoro kvůli tomu přišel o život. Přesto našeho vztahu nelituji... Byly to ty nejkrásnější roky mého života. A navíc mi daly tebe...“
„Tak co je táta vlastně zač?“ zeptala jsem se důrazněji, než jsem měla původně v úmyslu. Všechny tyhle náznaky už mi vážně lezly na nervy. Proč mi to prostě nemůže říct?! Chová se, jako kdyby tu snad stěny měly uši a jakmile mi to celé vyzradí, tak se rozevře podlaha a spolkne ji!
O vteřinu později jsem jí skoro musela dát za pravdu.
„Táta je hodně špatný člověk. A tím, že ho vůbec nazývám člověkem, mu prokazuju obrovskou laskavost...“ pronesl Ariel nenávistně.
Šokovaně jsem na něj zírala. Ne proto, že by mě tak překvapila jeho nenadálá přítomnost, jako způsob, jakým se tam objevil. Normálně prošel zdí!