Melien Edhel - XXIV. kapitola

XXIV. KAPITOLA
Glorfindel si nebyl jistý, co ho vlastně vyrušilo. Zasunul čepel do pouzdra a zaposlouchal se.
Byla již noc a on na nádvoří cvičil s mečem. Měsíc byl z větší části skrytý za mraky a vál studený vítr. Slabé světlo loučí ozařovalo nejbližší okolí, všude panovalo naprosté ticho. Chtěl pokračovat ve svém tréninku, když to zaslechl. Ten známý hlas ve své mysli...
Thranduil!
Glorfindel se s ním zkoušel dorozumět, ale pouto bylo příliš slabé, což bylo velice neobvyklé. Znepokojeně se zamračil. Něco podobného se stalo jen jednou.
Jel tehdy za Thranduilem na radu a byl napaden obrovskými jedovatými pavouky, kteří obývali Mirkwood, jak se dříve království Eryn Lasgalen nazývalo. Pár jich zabil, avšak jednomu se podařilo ho kousnout. Jed účinkoval rychle a jen díky poutu s Thranduilem, ho jeho přítel včas nalezl a dopravil k Elrondovi. Vzpomněl si, jak obtížné bylo Thranduila vyhledat, jeho tělo a mysl byly příliš oslabené.
Ale pavouci byli dávno vybiti a lesy Eryn Lasgalen i okolní místa byly zcela bezpečné. Co se tedy mohlo přihodit?
Glorfindel nad tím dlouho nepřemítal. Svižným krokem zamířil do stájí a zakrátko už odjížděl na Iskasulovi do temné noci. Strach o přítele ho hnal kupředu a jeho sotva zřetelný hlas ho dovedl až k mocnému toku Taureduinu. A tam ho spatřil.
Spočíval napůl ve vodě a jen s obtížemi se přidržoval bahnitého břehu, aby nesklouzl zpět do řeky. A ačkoli se ho Morelen pokoušel vytáhnout za tuniku nahoru, Thranduil už na to neměl dost sil.
Glorfindel se rozběhl ke svému příteli. Pevně sevřel jeho prochladlou ruku a po chvíli úsilí se mu podařilo dostat ho z vody.
„Čehož tu u všech Valar činíš?!“ obořil se na něho podrážděně. Úleva, že našel svého přítele živého, se v něm mísila se zlostí, že si kvůli němu dělal takové starosti.
„Diola lle, meldir (Díky, příteli),“ zašeptal Thranduil vděčně, než ztratil vědomí.
„Thranduile!“
Glorfindel mu nadzvedl hlavu a zamrazilo ho, když na prstech ucítil známou vazkou tekutinu. Krev! Rychle utrhl kus své tuniky a důkladně ovázal Thranduilovi hlavu. Doufal, že to vydrží, než dorazí do Imladris, kde ho bude moci ošetřit Nimloth. Vysadil ho před sebe na Iskasula a tryskem vyrazil zpět, těsně následován Morelenem, který ze svého pána po celou tu dobu nespustil oči. Musel ho cestou pevně držet, aby nespadl, a nehybné tělo přítele spočívající plnou vahou na něm ho naplňovalo úzkostí. Zřejmě se to přeneslo i na Iskasula, protože běžel jako o život.
V rekordně krátké době dorazili na nádvoří Imladris. Glorfindel sklouzl na zem, uchopil Thranduila do náruče a s tímto nákladem se vydal do svých komnat. Tam ho opatrně složil na postel.
Byl na něho žalostný pohled. Tělo měl pokryté blátem a jeho zlatá hříva vlasů se změnila v tmavý slepenec. Glorfindel se rozhodl, že ho nejprve prohlédne sám, než přivolá Nimloth. Nezdálo se mu vhodné, aby Thranduila viděla v takovém stavu. Přinesl si vše potřebné a sklonil se nad stále bezvládným přítelem. Nejprve umyl jeho zašpiněné vlasy a pak se soustředil na jeho zranění. Naštěstí rána nebyla příliš hluboká a tak ji jen vydesinfikoval a ovázal obinadlem. Krátce nato se Thranduil probral a Glorfindel mu vnutil hrnek bylinkového čaje. Teprve když upadl do hlubokého spánku, pokračoval ve svém ošetřování. Svlékl mu zablácené a potrhané oblečení a měkkou žínkou otřel jeho potlučené a poškrábané tělo. V duchu byl rád, že se rozhodl o něho postarat sám. Sestře by jistě neprospěl pohled na nahý objekt jejího pobláznění. Ani on neměl tušení, že Thranduil pod svým jednoduchým šatem skrývá tak vypracované svaly. Ale ať si je urostlý sebevíc, Nimloth stejně nedostane, o to se postará!
Oblékl Thranduilovi dlouhou volnou tuniku, přikryl ho tenkou dekou a opustil místnost. Noc strávil v knihovně zahloubán v myšlenkách. Teprve první zlatavé paprsky slunce ho vyrušily. Uvědomil si náhle, že by měl Nimloth povědět o jejich nečekaném hostu, než na něho náhodou někde narazí. Vypravil se proto k jejím komnatám, kde několikrát bez odezvy zaklepal na dveře.
„Nimloth?“ zavolal tlumeně, aby nevzbudil Lidiannu, která měla pokoj hned vedle.
Když se mu ani tentokrát nedostalo žádné odpovědi, vstoupil. Obě místnosti byly prázdné a jen slabá vůně vosku napůl shořelých svíček a otevřená kniha na stolku svědčily o tom, že tam ještě donedávna někdo byl. Glorfindel si pomyslel, že Nimloth už nejspíš sešla do síně na snídani, a obrátil se k odchodu, když tu ho náhle zarazily vzdálené řinčivé zvuky přicházející zvenku. Vyhlédl z okna a neubránil se zlostnému zaklení.
Thranduil, jenž se očividně již zotavil ze svého nočního výletu, právě vyrazil Nimloth z rukou obě její zbraně a blížil se k ní s napřaženým mečem.
Glorfindel automaticky sáhl po meči, jen aby si vzpomněl, že ho odložil v knihovně. Vyběhl ze dveří a jen těsně minul Legolase, který vyšel na chodbu, zřejmě přivolán jeho zařváním.
„Glorfindel, mani marte (Glorfindele, čehož se přihodilo)?“
Glorfindel ho zcela ignoroval, vrazil do knihovny, kde popadl svůj meč, a zamířil k východu do zahrad. Kvůli tomu však musel znovu proběhnout kolem Legolase, jenž ho znepokojeně pozoroval. Když spatřil Orkrist v jeho ruce, už se na nic neptal a utíkal do své ložnice pro zbraně. Byl zrovna na cestě ven, když si uvědomil, že není obutý, a tak se ještě zastavil u Lidianny, aby tento nedostatek napravil.
„Co se děje?“ zjišťovala vyplašeně. Seděla na posteli a svýma obrovskýma očima sledovala každý jeho pohyb.
„Toho netuším, však Glorfindel mne právě s Orkristem míjel!“
Legolas si natahoval botu a v duchu nadával na své zpoždění.
„S tím mečem? Nezmínil se, že ho stále má. Ale co je na tom tak strašného?“ nechápala Lidianna.
„Neb Glorfindel po porážce Saurona a přisluhovačů jeho prohlásil, že na čase jest, by meč tento klidně odpočíval, a do truhlice jej uložil. Zapřisáhl se tehdy, že jej již více nepozvedne, leda by to na obranu jemu drahých bylo!“
Legolas si mezitím obul i druhou botu a bez dalšího otálení vyrazil ven.
Lidianna se za ním chvíli zaraženě dívala, srdce se jí svíralo úzkostí. Nevěděla, jestli Legolas ocení její aktivitu, či na to bude pohlížet jako na nepatřičné vměšování, ale nemohla jinak. Uchopila svůj luk a toulec a rozběhla se do zahrad, kam ji Glorfindelův rozhněvaný křik bezpečně nasměroval. A pouhý tento zvuk ji naplnil obavami. Co tak hrozného se přihodilo, že to v jindy klidném Glorfindelovi vyvolalo takovouto bouřlivou reakci?

„Jakému boji se nyní oddáváte?!“
Jakmile Thranduil uslyšel Glorfindelův rozzuřený hlas, pustil Nimloth a otočil se ke svému příteli, jenž v tuto chvíli příliš přátelsky nevypadal. Právě naopak. Bylo očividné, že je vzteky bez sebe. A Thranduil se tomu nemohl ani moc divit.
„Já tebe za přítele svého považoval a ty tu čest sestry mé hanobíš!“ obvinil ho Glorfindel a napřáhl meč, aby ho ztrestal za jeho opovážlivost. Než však mohl dopadnout, Nimloth k němu přiskočila a zadržela jeho ruku.
Thranduil se mezitím pohotově chopil zmocnil svého meče, ale stále váhal pozvednout ho proti svému příteli.
„On nečinil ničeho, s čím bych já svolna nebyla! A nevím, kdo práva tobě dal na soudce si hráti!“ snažila se Nimloth uklidnit napjatou situaci, čímž bratra nevědomky ještě více popudila.
Glorfindel potlačil náhlou touhu s ní pořádně zatřást. Copak nevidí, že to dělá pro její dobro?!
„Já bratrem tvým jsem a povinností mou jest, tebe před takovými jako on chrániti!“
Glorfindel vrhl na Thranduila tak rozezlený pohled, že slabší jedinec by urychleně vyklidil pole. Ne však král Eryn Lasgalen. Thranduil se nehnul ani o píď a tento pohled vzpupně opětoval. Glorfindelovi na náladě také nepřidal fakt, že si Thranduil na obtěžování jeho sestry vzal jeho oblíbené nohavice, tuniku a opasek. A vůbec se neobtěžoval, aby si halenu zašněroval! Za to si neopomněl sundat obvaz a učesat své dlouhé zlaté vlasy! Čím déle se na něho díval, tím více litoval, že ho v noci nestrčil zpátky do řeky! Jak mu jeho nejlepší přítel mohl něco takového udělat?! Obrátil svou pozornost zpět k sestře, kterou stále ještě považoval za Thranduilovu bezmocnou oběť, ačkoli její zamračený výraz tuto domněnku zrovna nepotvrzoval. Natož pak její slova.
„Já ochrany tvé nepotřebuji, dokáži se o sebe sama postarati!“ odsekla podrážděně.
„Vskutku?!“ Glorfindelovi nebylo zrovna po chuti, že mu Nimloth takto veřejně odporuje. Vedl ji sice k tomu, aby si na vše utvořila svůj vlastní názor a nebála se ho vyslovit, ale tohle bylo přespříliš! A příchod Legolase, který zůstal stát opodál a zřejmě se snažil pochopit, co mají za problém, ho také příliš nepotěšil.
„A kdepak zbraní svých tedy máš?!“ otázal se jí trochu posměšně.
Nimloth se krátce zadívala na místo, kam dopadly obě její zbraně.
„Těch netřeba, když ohrožena se necítím. Však již sporu tohoto zanechme, než příliš daleko zajde.“ Nimlothin hlas zněl prosebně.
Glorfindel na to nereagoval a upřel své hněvem potemnělé oči znovu na Thranduila.
„Já záležitosti této ihned ukončiti hodlám! Thranduile, přestaň za sestrou mou se skrývati a jako muž se mi postav!“
Thranduil jemným avšak rozhodným pohybem odstrčil Nimloth za sebe a neohroženě čelil Glorfindelovu hněvu.
„Já rozhořčení tvého pochopiti dokáži, však věř, že vůči Nimloth pouze těch nejčistších úmyslů mám!“
„Jakékoli úmysly tvé vůči ní pro mne nepřijatelnými jsou!“ nedal se Glorfindel upokojit. „Připrav se k boji!“
Než ale stihl pozvednout meč k útoku, zasáhl Legolas.
„Glorfindele, vždyť přáteli jste! Cožpak se jinak domluviti nedokážete?“
„Legolasi, záležitost tato se tebe netýká! Tedy do ní nezasahuj!“ okřikl ho Glorfindel. „Ty raději Nimloth s Lidiannou odvésti bys měl, neb nemyslím, že to, čeho následovati bude, pro oči jejich vhodné jest!“
Legolas vrhl rychlý pohled na Lidiannu, jež se objevila za Glorfindelem ozbrojena svým lukem a nerozhodně se rozhlížela kolem. Vlasy měla ještě rozcuchané ze spánku a na sobě nic než bílé spodní šaty. Legolas si všiml, že tato skutečnost neušla pozorným očím Thranduila a stejný nesouhlas v nich četl, i když se upřely na něj. Ale mlčel a to povzbudilo Legolase k dalšímu pokusu o urovnání tohoto sváru.
„Však Thranduil otcem a králem mým jest a povinností mou jest, jej před nepřáteli brániti!“ pronesl odhodlaně. Pak jeho tón ztratil trochu ze své tvrdosti, když téměř prosebně dodal. „Nedopusť, bych tebe za jednoho z nich považovati musel.“
Legolas se postavil vedle svého otce, v ruce pevně svíral svůj luk, připravený ho použít, kdyby toho bylo zapotřebí. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, jen jeho oči byly naplněny neskonalým smutkem.
„I já povinnosti stejné mám, tak nenuť mě ji splniti!“
Glorfindel sebou trhl, když zaslechl Nimlothin hlas. Nevěřícně pozoroval, jak zvedá své zbraně ze země a zaujímá místo po Thranduilově boku. Pohled na ozbrojenou trojici před ním ho poněkud zarazil.
Thranduil však odmítavě potřásl hlavou. „Spor tento pouze mezi Glorfindelem a mnou jest. A ačkoliv věrnosti vaší si cením, já zakazuji vám se do něho vměšovati!“
Pomalu pozvedl meč.
Lidianna váhavě přistoupila ke Glorfindelovi a jemně se dotkla jeho ruky, ve které svíral Orkrist tak pevně, až mu zbělely klouby.
„Tohle přece nechceš, Glorfindele. Vždyť ti jde o Nimlothino štěstí, tak proč ji chceš teď udělat nešťastnou? Buď zabiješ toho, na kom jí záleží, a nebo sám o život přijdeš. Takhle se chceš o Nimloth postarat?“
Glorfindel se na Lidiannu dlouze zadíval, jako kdyby ji viděl poprvé v životě, až si nebyla ani jistá, zda ji vůbec vnímal. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, sklonil svůj meč.
„Dobrá tedy! Pokud sestry mé se vzdáti odmítáš, bojuj! V případě opačném říše mé ihned opusť, neb vítán tu již nejsi!“
Thranduil nerozhodně pohlédl na Nimloth a vyslal k ní svůj tichý dotaz.
*Já připraven jsem o tebe bojovati, však než tak učiním, o svolení tvé tebe žádám.*
Nimloth nezaváhala ani na chvilku. *Já nepřeji si, by kvůli mně krev prolita byla. Mně stačí, že krev rodičů svých na rukou mám.*
Její prohlášení ho šokovalo. *O čem to tu hovoříš? Vždyť rodiče tvoji skřety pobiti byli. Kterak bys ty za to viny nésti mohla?*
Nimloth ihned neodpověděla. Když pak znovu uslyšel její hlas, zněl zlomeně a zahanbeně.
*Neb Glorfindel mne chrániti musel, místo aby po boku otce našeho se těm stvůrám postavil.*
Z jejího tónu vycítil, jak ji tato skutečnost trápí. Jak dlouho už se takhle mučí? Jak ji může Glorfindel nechat, aby se takhle nesmyslně obviňovala? Proč už dávno nic neudělal?
*Nimloth, toť rozhodnutí jeho svobodné bylo. A ty bys vděčna býti měla, že naživu jsi, a ne si toho vyčítati.*
Thranduil za tuto skutečnost rozhodně vděčný byl.
*Však mně příčí se, každému na obtíž jen býti. Glorfindel zde v Edheldoru jen kvůli mně setrvává, jinak již dávno k rodině své ve Valinoru by se připojil. A nyní život tvůj ohrožen jest, protožes zájem svůj o mne projevil. A ačkoliv srdce mé se tomu brání, já požádati tebe musím, bys nyní odjel.*
Nimloth potlačila bolest, kterou jí tyto myšlenky způsobovaly. Nechtěla nic víc, než zůstat s Thranduilem, spočinout znovu v jeho silných pažích a nechat se konejšit jeho teplem. Být u něho takto blízko a přesto se ho nesmět dotknout, ji naplňovalo až trýznivou prázdnotou. Potěšilo ji sice, že byl ochoten o ni bojovat, ale nemohla něco podobného dovolit. A Thranduil jí to zrovna neulehčoval.
*Pokud toto vskutku přáním tvým jest, já tobě vyhovím. Však nerad tu tebe takto zanechávám...*
*Mně přec ničeho nehrozí. Glorfindel rozumný jest a jakmile se hněv jeho utiší, já do Eryn Lasgalen přijedu.*
Snažila se, aby to znělo přesvědčivě, ale sama měla pochybnosti, jak dlouho to bude trvat. Co se Thranduila týkalo, měl její bratr velice vyhraněný názor. A nezdálo se, že by ho někdo nebo něco mohlo přimět ho změnit. Tím se ale hodlala zabývat později, nyní bylo nejdůležitější, aby oba ellyn, které nade vše milovala, byli v bezpečí.
*Budiž.*
Thranduil nevěděl, jestli by měl být zklamaný, že ho takto odmítla, a nebo spíš pociťovat úlevu, že se nebude muset utkat s Glorfindelem. I přes všechno, co se dnes událo, ho stále považoval za svého přítele.
*Však kdybys pomoci mé potřebovala, vzkaž pro mne a já bez meškání přijedu.*
Nimloth se neubránila, aby nevyslala Thranduilovým směrem vděčné pousmání, což Glorfindela právě nepotěšilo.
„Kterak rozhodnutí tvé zní, Thranduile?!“ udeřil na něj důrazně.
Thranduil zasunul meč do pouzdra. „Já po boji s tebou netoužím, mellonamin (příteli můj), a proto odjedu. Doufám však, že názoru svého brzy změníš.“
Legolas se na něj nevěřícně zadíval. Nikdy předtím nezažil, že by se vyhýbal boji, zvlášť pak tak jasné výzvě. Byl tomu však rád, neboť pro něho bylo velice těžké se rozhodnout, na čí straně by měl stát. Vždyť Glorfindel byl pro něho jako druhý otec a on je miloval oba. Věděl, že se od něj očekává, že se připojí ke králi a též opustí Imladris, a při pohledu na Lidiannu bylo zřejmé, že si je toho také vědoma.
„Pojďme, Lidianno, my na cestu se schystati musíme,“ pobídl ji přesto a povzbudivě se na ni pousmál.
Vydala se za ním do paláce bez jediného slova odporu a poté, co se oblékla, ho následovala zase ven. Než opustila svou komnatu, položila na postel svůj luk a toulec. Ačkoli se s nimi jen nerada loučila, nemohl se zbavit pocitu, že jí nepatří. A musela si přiznat, že kdyby v jejím vztahu s Legolasem nedošlo ke zlepšení, neopouštěla by Imladris tak poslušně. Takto však neměla příliš na výběr. Kráčela se skloněnou hlavou, aby Legolas nespatřil slzy, které se jí draly do očí. Určitě by nepochopil, proč pláče. Nemohla si však pomoct. Bylo jí líto, že musí opustit místa, kde spolu strávili tak krásné chvíle. Dobře věděla, že jakmile se vrátí do Eryn Lasgalen, bude všechno jako předtím a ona skončí zavřená v knihovně s Erestorem. I když jí Legolas slíbil, že se to nestane, příliš tomu nevěřila. Co zmůže jeho vůle proti rozhodnutí krále?
Thranduil na ně již čekal usazen na svém ohnivém hřebci a Lidianně připadalo neuvěřitelné, že byl tento nafoukaný ellon právě vykázán. Vypadal jako ztělesnění moci a síly. A krásy. Ani se Nimloth nedivila, že se do něho zakoukala, i když jí by se to přihodit nemohlo. Bylo v něm cosi arogantního a bezcitného, co ji děsilo, ten chlad, který z něho tak často čišel a náznak krutosti v jeho činech. Připomínal jí lva, měl stejný kočičí půvab, a byl i stejně nebezpečný. Pokud byl Thranduil vůbec někdy schopen milovat, pak nejspíš již dávno zapomněl, jak se to dělá. Nemohla uvěřit, že se tak snadno vzdal Nimloth. Cožpak mu nestála za to, aby o ni usiloval?
„Lidianno.“
Legolasův tichý hlas ji vrátil do reality. Nejistě se na něj podívala, v obavách, že ví, o čem přemýšlela. Ale jestli tomu tak bylo, pak to nedal ani náznakem najevo.
„Je čas.“
Lidianna přikývla. Zamířila ke Glorfindelovi, aby se s ním rozloučila, avšak Legolas ji uchopil za paži.
„Toť nyní nemoudrým jest.“
„Ale on je můj přítel! Nemůžu odjet jen tak!“ protestovala polohlasně Lidianna, rozhořčená Legolasovým chováním. Copak Glorfindel nebyl i jeho přítel?
„Vždyť vbrzku se opět shledáte,“ ujistil ji Legolas a vysadil ji na Elros.
Sám se vyšvihl na Celebra a slovy popohnal oba koně za Morelenem. Lidianně nezbylo nic jiného, než aby Glorfindelovi s Nimloth jen pokynula, jako to udělali Thranduil a Legolas. V duchu se strachovala, jestli je ještě někdy uvidí.

Glorfindel pozorně sledoval, jak Thranduil se svým synem a Lidiannou odjíždí a pocítil záchvěv lítosti. Vnímal smutek Nimloth, jež i přes jeho vyslovené přání zůstala stát na místě, a pohledem plným touhy vyprovázela Thranduila z Imladris.
Na okamžik ho zaplavily pochybnosti, zda se zachoval správně. Ale když se podíval na Thranduilova hrdě vzpřímená záda částečně zakrytá kaskádou zářivých vlasů, opět se zatvrdil. Thranduil byl příliš přelétavý, než aby mu věřil, že to s Nimloth myslí vážně.
„Toť zcela zbytečné bylo.“
Glorfindel přesunul svou pozornost z jezdců mizících v dáli na svou umíněnou sestru.
„Cokoliv zapotřebí jest, bych tebe před Thranduilem ochránil, já učiním,“ ubezpečil ji.
Nimloth si nebyla jistá, zda to má chápat jako slib či hrozbu. V každém případě se jí to vůbec nezamlouvalo.
„Vždyť víš, že v království jeho léčitelkou jsem, toror´amin, nemůžeš mne tedy věčně chrániti. Slibuji tobě však, že nepřipustím ničeho, co by proti přesvědčení mému bylo. Však toho s Thranduilem nehrozí. On zásad svých pevných má, i když ty toho nyní viděti ochoten nejsi.“
Glorfindel si ji chvíli zamyšleně prohlížel, než znovu promluvil.
„Ty se již do Eryn Lasgalen nevrátíš, leda na návštěvu a to pouze pod dohledem mým. Zdá se, že posouditi schopna nejsi, čeho vhodným jest a čeho nikoliv. Tedy na mně jest, bych cti tvé bránil.“
V Nimlothiných očích se hněvivě zablýsklo. „Cti?! A koho čest má krom tebe zajímá?! Když jsem se ze smrti rodičů našich obviňovala a trýzeň tato duši mou sžírala, nač čest mi byla?! Když mráz mě až do morku kostí spaloval, kdo mě zahřál, čest snad?! Já tebe, toror´amin, velmi miluji a dříve bych pro tebe čehokoli učinila, však již ne více. Já si od tebe ve štěstí zbraňovati nenechám. A i kdyby zájem Thranduilův o mne pouze chvilkový byl, stejně litovati nebudu, neb s ním pocitu mám, že konečně žiji!“
Glorfindel byl v šoku. Jak jen ji mohlo napadnout, že by za to, co se tenkrát přihodilo, nesla vinu? A jak je možné, že on si toho nikdy nevšiml?! Vždyť si byli vždy tak blízcí, tak proč se mu se svým trápením nesvěřila? Rychle v sobě zadusil probouzející se výčitky svědomí.
„Toho stačilo již! Já v minulosti jsem k tobě shovívavým byl, však tomu již konec jest! Já tobě nedovolím se k Thranduilovi vrátiti a sebe a celou rodinu naši zostuditi! On o tebe přec nestojí, jen mu jako momentální rozptýlení posloužíš! A co pak? Nakonec stejně sama skončíš a navíc sebou opovrhovati budeš. Budeš pak i nadále pocitu míti, že žiješ?“
Nimloth těžce polkla. Bratrova slova ji zraňovala a ona se ani nezmohla na nějaký důraznější odpor. Ale jak také, když netušila, co přesně k ní Thranduil cítí?
„Já ochotna jsem rizika tohoto podstoupiti. Lépe zklamána býti, než po zbytek života svého litovati, že jsem toho nezkusila.“
„Já názoru jiného jsem, Nimloth. A já nepřipustím, by on tobě srdce zlomil. Ty zde zůstaneš a to rozhodnutí mé konečné jest!“ Glorfindelův hlas nepřipouštěl odpor.
Nimloth pomalu ale rozhodně zavrtěla hlavou. „N´uma (Ne).“

Thranduil opouštěl Imladris bez jediného ohlédnutí.
*Tenna´ ento lye omenta (Sbohem dokud se opět neshledáme).*
Nimlothin líbezný hlas v jeho mysli téměř způsobil, že otočil koně a vrátil se zpět. Jedině skutečnost, že si to nepřála, mu v tom zabránila.
*Tenna´ san´, Nimloth (Zatím sbohem, Nimloth).*
Nikdy předtím mu loučení nepřipadalo tak těžké jako nyní. Jak je možné, že si Nimloth tak rychle získala jeho srdce, o kterém on ani nevěděl, že ho ještě má? Někdy se cítil prázdný, jako kdyby uvnitř v něm už dávno všechno umřelo, jen ona v něm dokázala probudit ten oheň, jenž v něm kdysi plál. Jedině s ní měl pocit, že jí na něm i přes všechny jeho chyby záleží, že ho má ráda bez ohledu na to, co udělá, a rozumí jeho pohnutkám dokonce lépe než on sám.
Na chvíli si dopřál ten luxus a představil si, jaké by to bylo, kdyby spolu žili. Ležel by v noci v jejím objetí, místo toho, aby se dlouhé hodiny projížděl po lesích, bojoval se svými vojáky a nebo vysedával ve své pracovně nad sklenicí vína. Cokoli, co by mu aspoň na chvíli pomohlo zapomenout na jeho prázdný život. Cítil, že v jejím něžném objetí by našel klid, po kterém tak dlouho toužil.
Stačilo, aby se na něj Nimloth podívala těma svýma důvěřivýma očima plnýma obdivu a on měl pocit, že dokáže cokoli. A také by to pro ni udělal. Chtěl pro ni to nejlepší, neboť nic menšího si nezasloužila. A to znamenalo, že se jí musí vzdát.
Čím déle o tom přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že oni dva nemají budoucnost. Když byl s ní, vše bylo tak jednoduché, nyní se ho však zmocnily pochyby. Vždyť co jí mohl nabídnout? Kdyby poznala život, jaký vede, a odhalila démony, kteří sužují jeho duši, sama by od něho utekla. A to by nevydržel. Nesnesl by, kdyby se na něj dívala s opovržením, kdyby ho nazvala vrahem…
Byla to jeho chyba, že nedokázal odolat jejímu kouzlu a nedržel se od ní dál. Dobře věděl, co se stane, a přesto neudělal nic, aby tomu zabránil. Jako tenkrát… I tehdy ignoroval veškeré rady a šel si tvrdě a sobecky za svým. Bez ohledu na ostatní, bez ohledu na povinnosti… bez ohledu na to, co mu říkal jeho rozum. Řídil se tehdy pouze svým srdcem a dopadlo to tragicky. Nechtěl, aby se historie opakovala. Nechtěl, aby Nimloth musela volit mezi ním a Glorfindelem. Věděl, jak úzké je pouto mezi nimi, a cítil, že nemá právo ji postavit před takovou volbu.
Musí to celé ukončit. Rozhodl se, že nejlepší bude poradit se s Glorfindelem, jak by měl postupovat, aby Nimloth neublížil ještě víc, než už se možná stalo. Počká pár dní a pak se s ním zkusí spojit. Snad v té době již bude Glorfindel ochotný mu naslouchat.

Glorfindel se obával, že se Nimloth otočí a prostě odejde. Netušil, co by měl udělat, kdyby nasedla na koně a vyrazila za Thranduilem. Naštěstí ji něco takového zřejmě nenapadlo. Místo toho k němu přistoupila a zpříma mu pohlédla do očí. Glorfindel byl uchvácen jejím nadpozemským vzhledem a zasažen bolestí, kterou spatřil ve fialových hlubinách jejích očí.
„Glorfindele, cožpak mne již nemiluješ? Hodláš mne snad v komnatách mých zamknouti, bys jistoty měl, že odtud neuteču? Nemůžeš mne přec proti mně samé chrániti.“
„Proč zde tedy setrváváš, když s ním raději býti chceš?“
Glorfindel věděl, že zní spíš jako žárlivý milenec než bratr, ale nemohl si pomoci. Potřeboval to slyšet. Musel se ujistit, že Nimloth zcela neztratil.
A ona ho nezklamala. Hřejivý úsměv, který mu věnovala, byl pro něho dostatečnou odpovědí.
„Neb vás oba miluji. Já s tebou setrvám, dokud vztah váš se opět neurovná. Doufám, že mne pak odejíti necháš.“
Nimloth ho lehce políbila na tvář a vydala se do paláce. Hříva jejích vlasů zářila na slunci jako mithril a její pružný krok měl v sobě kočičí půvab. Glorfindel se Thranduilovi ani nedivil, že ho přitahuje, i on byl mnohdy pohnut její krásou. Byl toto snad důvod, proč od ní tak vytrvale odháněl veškeré nápadníky? Nikdo se mu pro ni nezdál dost dobrý, ale co když hlavní pohnutkou pro něho byla skutečnost, že kdyby se vdala, opustila by ho a on by zůstal sám? Mohl sice odjet do Valinoru za svou rodinou, měl však strach, že doba, po kterou byli odloučeni, byla příliš dlouhá, než aby mohli navázat tam, kde byl jejich život násilně přerušen nemilosrdnou smrtí.
Byl Nimloth vděčný, že neodjela s Thranduilem a neponížila ho tak přede všemi, na kterých mu záleželo, avšak vědomí, že s ním zůstává jen na omezenou dobu, ho naplňovalo zvláštním neklidem. Jako kdyby měl něco vypůjčeného, co bude nucen dříve nebo později vrátit…
Ne, tak tomu přece není! Nimloth patří k němu, je to jeho malá sestra a on se o ni musí postarat, vždyť nikoho jiného už nemá! Bylo jim spolu tak dobře, než se do toho začal vměšovat Thranduil! Snaží se je rozdělit, aby pak mohl Nimloth snadněji získat pro sebe, ale on prohlédl jeho hru a nedopustí to! Nezastaví se před ničím, aby svou sestru ochránil! Neboť on jako jeden z mála znal Thranduilovu minulost! Znal ženu, do které se Thranduil kdysi zamiloval… a nechal ji zabít!
Glorfindel si náhle vybavil sestřina poslední slova. ´Já s tebou setrvám, dokud vztah váš se opět neurovná…´
Ale co když se s Thranduilem neusmíří?
Glorfindelovy rty se na okamžik zvlnily v chladném úsměvu.