Forsaken - 27. díl

Musím přiznat, že se mi úplně podlomila kolena. Jasně, před chvílí sice prošel zdí, ale stejně mě ohromilo, když jsem ho tak znenadání spatřila u auta.
„Cos udělal mámě, ty hajzle?!“ zakřičela jsem na něho, aniž bych o tom přemýšlela. Jo, je docela dobře možný, že ho to našňupne ještě víc, ale připadalo mi, že na tom beztak moc nesejde.
A taky že ne. „Dostala, co si zasloužila, děvka jedna! Už nebude hanobit náš druh svým nemravným chováním! A ty ji budeš brzo následovat!“
„Váš druh?! Co jste to za druh?! Magoři nebo co?!“ vypálila jsem na něho bez sebemenšího pudu sebezáchovy.
Prudce mě udeřil a můžu vám říct, že to zatraceně bolelo. Jeho rána mě srazila na zem a na okamžik jsem si myslela, že mi snad zlomil čelist. Zkusmo jsem s ní zahýbala, nicméně se zdálo, že je vše na svém místě.
„Pozor na pusu, děvče! Ještě jednu takovou urážku a můžu ti slíbit, že tvoje smrt bude hodně dlouhá! A hodně bolestivá!“ pohrozil mi a jeho pichlavé oči mi slibovaly ještě daleko horší věci.
„Jdi k čertu!“ odsekla jsem mu.
Nemělo cenu s ním hrát o čas, to jsem pochopila už tenkrát v tom hájku. Akorát nevím, jak jsem tu jeho ránu mohla přežít. Ovšem na tom teď nezáleželo, on už se postará, abych tentokrát takové štěstí neměla. Pomalu beze spěchu ke mně zamířil, jako kdyby si byl naprosto jistý, že ho nikdo nemůže zastavit. No, já rozhodně ne.
Ve filmech často vidíte, jak se hrdinka snaží uniknout padouchovi tím, že se od něho pateticky plazí pryč, ale jednak nejsem žádná hrdinka a pak pochybuju, že by to po asfaltu bylo dost dobře možný. Jenom jsem ho bezmocně pozorovala, jak se ke mně blíží, a říkala jsem si, že tohle je asi definitivní konec. On si to myslel určitě taky, protože se spokojeným výrazem sáhl pod kabát a vytáhl už dobře známou kudlu.
Hmm, kdyby mě rovnou odrovnal tam v té uličce, mohla jsem si ušetřit otravný den v práci a spoustu zbytečného utíkání... blesklo mi hlavou, než mi bolestivě sevřel vlasy a zvrátil ji nazad. Sadisticky mi přejel ostřím po hrdle a mně naskočila husí kůže. Udělalo se mi špatně od žaludku a chtěla jsem na něho zakřičet, aby to konečně udělal, ale nedokázala jsem ze sebe ta slova vypravit. Možná proto, že já jsem ještě umřít nechtěla.
„Pozdravuj v pekle...“ procedil mrazivě a přitlačil.
Ucítila jsem, jak mi horká krev stéká po kůži, podobně jako předtím máminy slzy. Odevzdaně jsem zavřela oči a vše se ztratilo v milosrdné tmě. Začínalo mi hučet v uších a já myslela, že je to předzvěst mdlob, jenže to hučení sílilo a sílilo. Když jsem zaslechla Arielovo zaklení, nedalo mi to, abych se nepodívala, co ho tak naštvalo.
Jakmile jsem se rozhlédla, pochopila jsem, co způsobilo to hučení i Arielův hněv. Neboť na motorce se k nám blížil jezdec oblečený celý v černém a v pravé ruce držel zbraň, kterou už jsem předtím viděla. Kovový kotouč s mnoha ostrými výstupky... Jeden z nich si zrovna Ariel vytahoval z paže a nevypadal příliš nadšeně.
„Ty bastarde!“ zařval rozzuřeně a vyrazil proti němu rychlostí, ze které se tajil dech.
Využila jsem toho, že si mě teď nevšímá, a konečně se mi podařilo vlézt do auta. Když jsem se uvnitř zamkla, cítila jsem se hned o něco bezpečněji. Jasně, s chlápkem, který nebere zdi jako překážku, to sice bylo dost iluzivní bezpečí, ale pořád lepší než nic. Strčila jsem klíčky do zapalování a kupodivu jsem to zvládla napoprvé. Nastartovala jsem a odlepila se od obrubníku, ani jsem při tom pořádně nezaznamenala, že jsem kapku pošramotila auto parkující přede mnou.
Než jsem zmáčkla plynový pedál skoro až na podlahu, vyhlédla jsem ještě ven.
Výjev přede mnou mi nápadně připomínal bojovou scénu z nějakého akčního filmu. Ariel se obratně oháněl svým nožem a ten druhý mu nezůstával nic dlužen. Mrštnost, s jakou se pohybovali a útočili, si v ničem nezadala se soubojem Nea a Morphea. Akorát že jestli tohle byl Matrix, tak jsem tu dost postrádala nějakýho klaďase. Protože dlouhé stříbrné vlasy povlávající kolem toho černého jezdce mi nade vší pochybnosti prozradily jeho identitu. Byl to ten hajzl, co ho na mě táta najal! Jasně, jen se klidně poperte o tu čest mě zabít! Ale u toho já být nemusím!
Se zaklením jsem se prohnala kolem nich a odolala silné touze do nich najet. Jenže vím, jak to vždycky ve filmech dopadne. Padouchům se nic nestane, auto je nepojízdný a hrdinka aby pokračovala dál pěšky. A já na další procházku už dneska opravdu náladu neměla.