Forsaken - 28. díl

Jestli si myslíte, že jsem jela za tátou, tak vás musím zklamat. Po tom všem jsem k němu prostě nechovala nějakou zvláštní důvěru. Ačkoliv jsem tušila, že dělám velkou blbost, zamířila jsem domů. Už jenom proto, abych se převlíkla do něčeho rozumnějšího než je pyžamo a obula se. Mimochodem řízení bez bot není o nic lepší než běhání v obrovských škrpálech. To jenom abyste věděli, co očekávat, kdyby se vám jednou přihodilo totéž co mně. Já vím, že si určitě říkáte, že zrovna ´vám´ se to stát nemůže, ale nemyslíte si, že já byla přesvědčená o tom samém? A jak jsem skončila! Takže lepší je být připraven, ne?
Během jízdy jsem si v hlavě pomalu dávala dohromady kousíčky týhle zatracený skládačky, ale zatím mi jich ještě spousta chyběla. Nicméně jsem pochopila, že ten týpek na motorce, stejný týpek, kterýho si táta najal, aby mě sejmul, se jmenuje Riel, tedy aspoň pokud lze Arielovi něco věřit. A zatím se zdálo, že mi už dvakrát zachránil život. Jeho motivy mi však stále zůstávaly utajeny. A já si nemohla dovolit uvěřit, že to bylo jenom z lásky k bližnímu. Proč by to dělal? Neznal mě a já neznala jeho. Leda že by ho o to požádal táta, ale pak by mě přece za ním hned to ráno odvezl, ne? Nenechal by mě odejít a projít si celým tímhle peklem!
Byla jsem stále ještě notně zmatená, když jsem ve zpětném zrcátku zahlédla něco, z čeho jsem skoro zapomněla dýchat. Jo, chlápků na černých motorkách určitě jezdí po silnicích spousta, ale ještě předtím, než jsem rozpoznala ty stříbrný vlasy, jsem věděla, že je to on. Můj kat Riel. Možná, že ho táta poslal, aby mě chránil, ale taky mu nařídil, aby mě zabil, až bude mít pocit, že není vyhnutí. A já nehodlala riskovat, že už usoudil, že nastal ten pravý čas.
Když mě dohnal a zaťukal mi na okýnko, jednala jsem zcela instinktivně a prudce strhla volant na jeho stranu. Uslyšela jsem náraz plechu o plech a z toho zvuku mi přeběhl mráz po zádech. Nicméně jsem neustala, dokud i s tou svou mašinou nezmizel přes hranu silnice. Úsek, kde jsme se zrovna nacházeli, měl po levé straně příhodný sráz a já doufala, že se pod ním pořádně pomlátí. Naklonila jsem se, abych zjistila, co se mu stalo, jenže proti mně se s troubením hnal náklaďák a já neměla dost silný nervy na to, abych se přetlačovala i s ním. Se srdcem bušícím mi až někde v krku jsem se rychle vrátila do svého pruhu a od dotyčného řidiče jsem si ještě vysloužila řadu jednoznačně nelichotivých gest.
Dosti roztřesená jsem pokračovala dál a co chvíli jsem kontrolovala silnici za sebou nejenom v zrcátku ale i vlastníma očima, skoro jako kdybych opravdu věřila, že by ho Riel dokázal ošálit. Naštěstí zbytek cesty proběhl bez dalších nemilých překvapení a když jsem parkovala před barákem, kde měl Petr byt, dokonce jsem i trochu věřila, že bych se z toho mohla nakonec dostat živá a zdravá.
Ovšem pak jsem si vzpomněla na to, že stále nemám ty blbý klíče. Tlumeně jsem zanadávala. Což o to, do baráku mě kupodivu pustil soused, co šel zrovna venčit psa, a já se skoro neudržela, abych se ho nezeptala, kde byl ten večer, když mě Ariel v parku vraždil. Hádám, že by na mě asi dost tupě zíral. Radši jsem bez dotazů vyjela do pátého patra a přistoupila ke dveřím. I když to bylo zbytečné, zkusmo jsem zalomcovala koulí, jestli třeba není otevřeno. Samozřejmě že nebylo. Unaveně jsem si povzdechla. Takže co teď?
Nasadila jsem omluvný úsměv a zazvonila na sousedku. Byla to už důchodkyně, a tak trávila většinu času tím, že vysedávala před televizí. Jestli ji sledovala a nebo tam jenom klimbala, to už si odhadnout netroufám. Po době, která byla snad nekonečná, se konečně přišourala ke dveřím. A po dlouhém tichu, během kterého mě zřejmě bedlivě zkoumala kukátkem, i otevřela.
„Izabelko? Copak tu děláš? Ty nejsi v práci?“
Nemohla jsem jí ten zaraženej výraz zazlívat, dost dobře jsem si uvědomovala, že tam stojím v nedopnutým kabátu, který odhaluje mý apartní pyžamo, a podle směru jejího pohledu jsem poznala, že zaregistrovala i moje chudinky nohy, které už rozhodně vypadaly dost jetě.
„Dobrý den, paní Horáčková...“ Jo, se slušností nejdál dojdeš! vysmála jsem se sama sobě v duchu. „Mohla bych si od Vás prosím zavolat? Ztratila jsem klíče a potřebovala bych objednat zámečníka.“
Mile se na mě pousmála. „Ale to nebude potřeba, Izabelko. Já tvoje klíče mám. Přinesl je nedávno nějaký pán... Počkej chviličku...“
Zmateně jsem sledovala, jak se belhá k botníku, kde popadla nějaký svazek, a vydala se zase ke mně. Měla jsem pocit, že to celé trvalo aspoň hodinu. Možná že je lepší být mrtvý než starý, napadlo mě, a byla jsem si jistá, že Ariel by mi dal za ochotně pravdu.
„Tady...“ Roztřesenou rukou mi ty klíče podala a já je skoro hned vzápětí leknutím upustila.
Protože ty klíče patřily Petrovi.